Akce Šlap okolo Slap 2010

Akce Šlap okolo Slap patří do kategorie UAC. Datum: 2010-05-02.

Nejdelší varianta má délku 77 km.

Propozice :: Mapa :: Profil :: Diskuze :: Výsledky UAC :: Celkové výsledky :: Foto Kapr :: Foto a report Honzis :: Foto robert.mil
Foto od Cancellary :: Foto od Robina :: Enduraining :: Racergallery :: Poděkování

Historie: 2008 :: 2009

• Kajman – Poselství od protinožců
  
  Nemůžu si na začátek této reportáže odpustit krásnou myšlenku Marlo Morganové, známé americké lékařky a spisovatelky, která se proslavila díky svému románu Poselství od protinožců, kde líčí několikaměsíční putování australskou divočinou s místními domorodci. Jak kmen postupuje, tak se Marlo Morganová postupně očišťuje od konzumního způsobu života a myšlení. Jednoho dne, kdesi uprostřed australské pouště domorodcům začala vyprávět o tom, jak u nich v Americe právě začínají Olympijské hry. „Co to jsou ty Olympijské hry?“ dotazovali se potomci původních obyvatel Austrálie. „To se sjedou nejlepší sportovci z celého světa a soupeří mezi sebou v běhu, ve skoku i v hodu a ten kdo vyhraje, tak toho potom celý svět uznává jako vítěze. Uznávají ho jako toho nejlepšího na světě a všichni mu vzdávají úctu!!!! Jeden z domorodců se na Marlon nechápavě zadíval a řekl něco, čím absolutně doktorku šokoval: „A to není těm co nevyhráli líto? …. nebo aspoň tak nějak se to v té knize píše. Četl jsem ji asi před patnácti lety a možná byla použita trochu jiná slova, ale tu větu mám neustále v mysli …... „a to není těm co nevyhrají líto???“ V románu příběh pokračuje tím, že si „křováci“ uspořádali svou vlastní olympiádu, všichni běhali, skákali a oslavovali každého kdo se zapojil. Tím tady chci říct, že bychom po každém závodě měli oslavovat i ty druhé, desáté, šedesátésedmé, protože o tom by to mělo být ….....
  Určitě nejsem sám, kdo má před závody své rituály a ty prostě dodržuje. Pro mne je nejdůležitější slovo „Rozhodnout“. Ano, určitě se nemůžu jen tak rozhodnout, že dnes prostě vstanu a nakopu tomu Vitáčkovi „prdel“ a udělám ho ve spurtu. To by asi nešlo:) Ale mohu se rozhodnout, že ten závod pojedu jak nejlépe dovedu. Slíbím si, že se nebudu vymlouvat že nemůžu, že mě něco bolí, že je špatné počasí, nebo že jsem něco špatného snědl, ale rozhodnu se, že podám ten nejlepší výkon jakého jsem schopen dosáhnout. Pak totiž nemůžu být zklamaný, nebo dokonce nešťastný. Proč to tady píšu? No protože jsem to zase před „Slapama“ slyšel snad ze všech stran. No, nemám pravdu? :))) No, možná ne tak docela, protože v Nové Rabyni se potkávám s několika oranžisty, kteří svým optimismem nikdy nezklamou, že pane PeBe, Kolíkáči, Techniku, Konráde a Bigmigu. A taky Fáfi! Hmmmm, sluší ti to:) Jo a taky se dovídám, že mi to v té modré tak nějak nesekne. To mohl říct jen zaslepenec!!!! Noc před závodem jsem si udělal fresh z osmi mrkví a už když jsem vstával, tak se mi zdálo, že jsem nějakej do oranžova. Se divím, že si milé Vinohradské šlapky nevybrali mrkev do svého znaku. Nebo dýni!
  Trochu do oranžova byl ten den i Fanda Vokál, kterého jsem na závody přivezl a přemluvil ho, že by měl jet. Za stovku prima svezení. A v jaké společnosti!!!! Celkem 198 cyklistů a cyklistek všech kategorií a mezi nimi 17 oranžových dresů (ty z Alltreninku fakt nepočítám). Skóre jsem mohl vylepšit já s Alfem, tak snad příště. Při prezentaci potkávám Jirku Rozvodu, který se mi v noci dostal do snu a tak mu ho hned vyprávím. Představte si, že mi volal sám Vokolek a řekl, že Rozvoďák jde k jinému týmu a že mě potřebuje. No, nevím jestli jsem ho nějak nevylekal, protože Jirka ten den letěl jako raketa:) Třetí místo v kategorii, za Jirkou Ježkem a Liborem Janouškem. Udělal dokonce i Davida Klímu! Ale to zase jako vždycky předbíhám. Na startu se staví dva balíky. Zaplať „pánbůh“ že už jsem v tom druhém, starším, díky ženám a dívkám hezčím a jak řekl Léňa před startem - taky rozumnějším. No to tedy nevím!!! Rozumný byl jenom do té chvíle, než se na čelo startovního pole dostal Mirek Kakač, který za to vzal hned v prvním kopci. Tepy na 182, srdce v krku a na tachometru 35 km/h. Nohy bolí! A bolet budou! Jenže já se ten den ráno zase rozhodl, tak točím co to dá, neodmlouvám a postupně si v duchu uděluji bobříky za statečnost. První kopec jsem dal se ctí. Přede mnou říčanský Fanda, čelákovický Vitáček, sojovický Kapr, registruji Lucku Kočí a Hanku Doležalovou, klasicky a pro mě stále nepochopitelně 5 metrů před pelotonem Jirku Sekeru na samotku a pod sebou nový asfalt. Jede se opravdu na krev a pole snad každým metrem řídne. Jistě si říkám úplně to samé, co většina z vás. Hlavně uviset, hlavně uviset! Hlavou mi proběhne debata, kterou jsem vedl s Vitasem někdy v první polovině prosince loňského roku. „ Řekl jsem Karlu Matínkovi, že se chci zlepšit v kopcích. Doslova chci, aby kolem mě všichni trpěli a já jel v pohodě“. Utrápeně se podívám na Tomáše a nevěřícně zírám. Při jeho stodevíti tepech si jede v pohodě a v klidu něco vypráví Fandovi. Most u Živohoště přelítneme rychlostí přes 50 km/h a jde se zase nahoru. A tady se láme chleba. Odpadám mezi prvními, ale jedu si stále své tempo. Před sebe se raději nedívám, trpělivě čekám kdy ten gel co jsem do sebe dostal těsně před startem naskočí a soustředím se jen na výkon. Hlavou mi proběhne titul Armstrongovi knížky „Každá vteřina se počítá“. A hele, postupně dávám jednoho odpadlíka za druhým. Na kopci jsme utvořili čtyř člennou skupinu. Mými „spoluhráči“ v tu chvíli byl pan doktor Přemysl Šváb, konzultant Kardiologického oddělení FN Motol a hlavně dvojnásobný mistr světa v cyklistickém omniu MS lékařů a farmaceutů \'06 a \'07, dalším borcem byl Vašek Štefan a Jirka Kánský. Od té chvíle to bylo už jenom lepší. Na rovinkách jsme jeli poslušně kolotoč, nebo jsme se alespoň snažili jet krátké ostré špice. Za chvilku jsme dostali juniora Mirka Thumu, který nám rytmus poněkud narušil. Vždycky si vlezl na čelo a vystřídal až když byl totálně kyselej:) Za nedlouho jsme mu ujeli a začali sjíždět borce z prvního balíku. Po půl hodině společné jízdy si na sebe začínáme zvykat a shodujeme se, jak je to zase skvělé. Dojíždíme Pavla Lišku. Ten hned hlásí, že neumí jezdit ve skupině. Čekal jsem, že se schová do háku a jak už to bývá, tak před cílem čerstvě nastoupí a řekne „proč jsme nejeli?“ Naštěstí to tak nebylo, ale Pavel s námi vydržel až do cíle. Ve stoupáních jsem si všiml, že nejvíce sil má Přemek. Ten se na mě občas s úsměvem podívá a já mezi řádky čtu „ těším se na spurt“ a „už to brzy přijde“. V závěrečném a snad nekonečném stoupání se pokouším o nástup a ujet. Splněno, ale ne na 100%. Kardiochirurg se mě drží jako klíště a 100 metrů před cílem to konečně přišlo. Přemek roztáčí neskutečné představení a já se za ním snažím viset co to dá. Morálka polevila a vzdávám to. Jdu do sedla a v poklidu dojíždím do cíle. Přemek se otáčí, vidí mé svěšené nohy a tak si to chce v klidu dojet. Najednou mě cosi ještě osvítilo a hlavou mi proletěla myšlenka to ještě zkusit. Zákeřně a nečekaně! Ještě se zvedám a roztáčím nohy. Bylo však pozdě. Poslušně se řadím do koridoru a potom si už celá skupinka podáváme ruce, plácáme po ramenou a jeden přes druhého ze sebe chrlíme superlativy jak to bylo skvělé, že nikdo nečekal tak dobré počasí a hlavně, že jsme si udělali výbornou skupinu. Endorfíny se vyplavovali po litrech a pocit blaha narůstal každou vteřinou. A proto mě uvidíte zase na dalších závodech. A pojedu v oranžovém!!!! Tedy, ne že bych byl teď před volbami z oranžové nějak hotovej, ale ty blbý kecy kvůli modrýmu dresu fakt už raději poslouchat nebudu:))))
  
  Skupina s níž jsem si závod náležitě užil. Děkuji pánové! Bylo mi potěšením a svátkem!
  
  
• Kolíkáč – Kolaps v posledním kopci
  
  Překonat úvodní brdky a sklouznout se s prvním balíkem na živohošťský most a zkusit co nejdéle viset na Křeničnou, to byl jasný cíl pro letošní ŠOS, v minulých letech se mi to nikdy nepodařilo.
  Startuji úplně nalehko, bez návleků, s vírou, že v balíku mi bude teplo Úvodní kopec na Rabyň pilujeme na velkou, balík je obřích rozměrů, málokdo chybí a tak bez problémů se překulujeme po luxusním asfaltu směrem na Blaženice, až hupánky okolo Bělic začínají startovní pole tříštit, ale na hlavní směr živohošťský most si můžu poblahopřát, cíl splněn, Rainyho zaváděcí vozidlo mám stále na dohled, z oranžistů jsme tu ve složení Rošky, Bobek, PeBe, Technik a Malina. Přelítneme most a sklon se začíná ztopořovat, což čelo moc nevnímá a začíná nám mizet. S ním ale nejenom Malina, ale i Technik a PeBe! Já zase blbnu s přehazovačkou, řetěz si nechce najít ten správný pastorek a tak jedu zbytečně frekvenčně , nahoře se to ještě jednou zhoupne a začíná se formovat skvělá grupa, je tu mimo jiné Rošky, Bobek, Mirek, trošku uřícený Honzis, který si nás docvakl po technických problémech, Vítek Černý, Eda Pinkava, Mářa z Česyku a asi dalších 15 kousků. Vítek začíná úřadovat a roztáčíme kolotoč, trať je tu opravdu závodivá a pestrá, a cesta hezky utíká, navíc se před námi zjevuje skupinka a jeden z nich je hezky vybarven do orange, PeBe je náš. Rozrostli jsme se na cca 20-25 kousků, docela se cítím dobře, mám na každé zrychlení tempa, jen vydržet. Titus Rošky jede parádně, v balíku se cítí trochu nesvůj, ale vše zvládá s bravurou. A znovu síto na Křeničné, před námi na dohled další skupinka, což vyprovokuje v závěru kopce si trochu zaspurtovat a zase zde někoho zanechat svému osudu.
  Zredukovali jsme počet a valíme to za Technikem, kterého cítím v pětici před námi. Ve Slapech na kostkách odjede Vítek černý, Ruda to kotví, už jsem tu jen s Roškym, PeBe a Bobek nabírají ztrátu. Přelítneme hráz a sjíždíme si Vítka, všichni se probudili a jede se furt 30km/hod., sakryš, tak jsem se těšil na ten závěrečný kopec, ale začínám cítit tahání ve svalech, křeče se blíží . V hlavě mi prolítne, ty woe ty jsi si nevzal magnesium, visím na ocase grupy, ještě vidím jak je Technik na dostřel, do háááje, furt stejná píseň, závěr jsem zase nezvládl, Rošky, Mirek a Honzis si to rozdávají ve spurtu, já se svěšenýma nohama projíždím za celou grupu se ztrátou asi 20 metrů ...
  
  
• Lemond – Poprvé na Slapech
  
  Podle předpovědi má v neděli pršet. V pátek čtu na diskuzi, že je málo lidí na úklid trati, tak neváhám a hned využívám příležitosti, jak se podívat na trasu závodu, kterou znám jen z fotek. Moc se mi líbí kopec od přehrady s perfektním povrchem a dlouhé sjezdy. Naštěstí se Konrádovi a Strejdovi, podařilo mě zlákat. Ještě v sobotu ráno jsem vůbec nepočítal s tím, že pojedu.
  Chci vzít tréninkové kolo jako na První šlápnutí, abych hned nezašpinil novou Duru a HEDy, pro které by byla trať jako dělaná. Odhaduji, že oproti těžkým kolům Bontrager race přidají na průměru 2-3 km/h - prostě fantasticky lehce jedou, z kopce skoro až moc. V sobotu okolo desáté večer mě napadlo, že bych mohl vzít aspoň AC420, které byť mají poddimenzovaná neseřiditelná ložiska v předním náboji, do kopce díky relativně malé váze celkem jedou. Jenže to znamená vyměnit kliky za kompakty, zkrátit řetěz a seřídit přesmykač. Za hodinu je hotovo. Ráno ještě doladím brzdové špalky a okolo osmé vyjíždím za drobného deště na nedaleké místo srazu se Strejdou a Scalpym.
  Od Prvního šlápnutí vím, že zimní bunda je skutečně nepromokavá, tak jsem rozhodnut, že v ní pojedu. Ale už po pár kilometrech závodu je mi jasné, že budu trpět, pokud se neochladí aspoň o 10 stupňů. Tak se skoro na ten déšť těším. Marně. Spadlo jen pár kapek ze stromů. Po každém kopci mi trvá několik minut, než se zase dostanu na snesitelnou teplotu. Z kopce mi to nikdy moc nejede, teď mě ještě brzí napůl rozepnutá bunda. Za celej závod jsem se nedostal přes 55 km/h. Už aby bylo léto a pořádný počasí, abych nemusel řešit v čem mám jet.
  Tak doufám, že na příštím závodě neudělám zase nějakou blbost, nespadne mi řetěz, neodbočím jinam a počasí dovolí jet na HEDech (a konečně v tretrách).
  Jinak moc děkuji Strejdovi za odvoz a Šlapkám za bezchybnou organizaci.
  
  
  
  
• Mirek – ŠOSík
  
  V pátek, po cestě na kole z práce proti větru a v sobotu po 18km běhu, jsem se cítil katastrofálně, ani se mi nikam nechtělo. Nevěřil jsem, že se dám dohromady a očekával stejný propadák jako na PRSu. V neděli ráno už to vypadalo líp, tak jsem vyrazil. Na rozjetí dávám cílový kopec, v klídku si šlapu a najednou se vedle mě objevují Kolíkáč a Bobek, tak pokračuju polozávodní rychlostí s nimi Sjet dolů a rovnou na start.
  První kopec od přehrady se jede celkem v klidu, v balíku pohoda. Rád bych se posunul trochu dopředu, ale jede nás kolem stovky, prostor je značně přehuštěný. Další kopec přes ty vesničky, kde je to samá zatáčka a díra, to už jsem si řádně dával, natáhlo se to, koukám na Honzise, jak mu něco rachtá v kole. Nakonec zastavuje a vrtá se v tom. To je pech. Nahoře už je pole řádně natažené, vepředu se ale nejede, tak jsme tam ještě dojeli zpátky. Sjezd k Živohošťskému mostu tedy pořád v balíku, ale vlaju tam blbě na konci, chtělo by to se nacpat dopředu, ve sjezdu jedu ale radši opatrně. Následný kopec od mostu se už oddělilo zrno od plev, s těma lidma vepředu nemám nárok jezdit. Ne že by nějak rychle odjeli, tak nějak se to pomaloučku natahovalo a trhalo. Když to teď analyzuju, tak čelo bylo nahoře za 6:22 (viz Enduraining), to je průměr 23km/h, my jsme to jeli 20,6km/h. Ve výsledku je to na vršku minuta zásek. S tím už nic nenaděláme, leda by čelo zastavilo na ulevení si  Na horizontu se objevuje Honzis, který nás musel v kopci po defektu sjíždět. Tak to je povedená skupina, Kolíkáč, Rošky, Bobek, Honzis, Favorit, Vítek Černý, takhle jsem si to ve snu představoval, ale před startem jsem tomu ani trochu nevěřil.
  Zbytek prvního kola se docela jelo. Vítek Černý se to snaží trochu organizovat, ale je nás na kolotoč nějak moc, pořád tam někdo nechává díru. Ale pár lidí před námi včetně PeBánka jsme sjeli, tak alespoň něco. Jede nás snad 25. První půlku druhého kola se celkem zvolnilo hlavně kopec od přehrady na začátku okruhu se jede výletně, dvojičky a kecá se. Až od Živohošťského mostu přes Křeničnou se zase zrychluje. Hlídám si čelo skupiny, abych zbytečně nezůstal vzadu a nemusel to sjíždět, Čím víc se blížíme nahoru, tím se jede rychleji, několikrát musím ze sedla a silou to dojet. Když mám před horizontem pocit, že si nejvíc dávám, tak se vedle mě objevuje Kolíkáč a předjíždí mě. Ten chlap má letos formu, jsem zvědavej na maratonech, jestli se zase sjedeme v nějaké grupě, vypadá to velice nadějně Tak tak jsem to tempo v kopci vydržel, pár lidí jsme tam i odpárali. Ale začínám se cítit dobře. Prakticky až do cíle se pohybuju v popředí, kontroluju situaci a těším se na dojezd. Ten dlouhej táhlej kopec mi sedí.
  Předposlední kopec po kostkách ve Slapech to zkusil Vítek Černý ještě s někým a trochu odjeli. Kdybych si myslel, že to má šanci na úspěch, tak bych se možná kousnul a zkusil to s nima, ale nevěřil jsem tomu, táhlý sjezd k přehradě a hlavně ten úvod kopce, tam se naplno projeví síla skupiny. Docela aktivně jsem se podílel na jejich sjetí, ještě na hrázi jsem to vepředu rozjel a pak už jsem se uklidil do balíku a čekal na závěr. Cílovej kopec je mírnej, takže vyčkávám a až ve druhé polovině kopce se začínám posunovat dopředu. Ještě jsme dojeli pár odpadlíků ze skupiny před námi. Přesně závěrečné dva kilometry před cílem se to začíná zvedat. Snažím se pořád využívat háku, tady už se jede řádné tempíčko, (závěrečné 2km závodu: 4,1%, 90m up, průměr 27,3km/h) a pořád se posouvám pomaličku dopředu. Cca 300m před páskou už nebylo na co čekat a začalo se spurtovat. Vypadalo to, že dojedu ze skupiny druhej za Markem Holým z CSK Markus, ale před páskou jsem vytuhnul takovým způsobem, že jsem si musel sednout a jeden borec mě tam ještě dal. Spokojenost ale maximální, ten dojezd mi sedí, takticky jsem to zvládnul perfektně. Kdyby mi v závěru došlo, tak jsem mohl taky skončit o dvacet míst vzadu. Na čelo zásek nějakých 9 minut, to je ještě dobrý, čas o dvě a půl minutky horší než druhý balík. Trať parádní, málo aut, moc se mi to dneska líbilo. Rošky překvapil, jel jsem s ním prvně na silnici, visel tam s přehledem. V červenci na eXtreme Bike Brdy v terénu nebudu mít nárok.
  
  
  
• PeBe – Slapy
  
  Na Slapy jsem se chystal celkem dlouho, už loni se o té trase psaly ódy a tak jsem si říkal, že byc u toho letos nerad chyběl.
  Ladění dopravy dvou lidí nějak vázlo a když už to začínalo vypadat nadějně, tak do toho skočila škola a tak bylo jasno, že pojedu bez Malého Expena. A tak jsem si vymyslel, že když už pojedu tak po svých. A tak ráno do sebe nacpu k snídani všechno co se doma najde a na Slavii, než začne trochu mrholitvyrážim, posilněn pusou na rozloučenou. To se to panečku šlape. Teda aspoň na Slavii, než začlo trochu mrholit. Bléé... a k tomu ještě takové divné dusno, takže jsem zpocenej ještě než dojedu k Vltavě. Pak už po cyklostezce na Zbraslav a po štěchovické na Davli. Cestou za sebou vidím dres CKKV, tak zpomaluju, pán mě dojíždí a hezky střídáme a tak cesta aspoň utíká.
  Za Davlí odbočuju k pumpě, nakupuju pití a bagetu, něco jim aby byly síly na štěchovičák a taky se lehce vysvleču, ať ze mě tak neleje... a už jsem po kopcem, vítá mě krásný asfalt, jen je to teda pěkně dlouhý a výživný kopec, na morálku taky přispívají okolojedoucí auta s kolama na střechách a uvnitř a já tu šlapu jak matěj. Ale už jsem u pumpy, hurá dolu. Cestou mě předjíždí sanitka a za chvíli ji vidím stát u cesty. Tak zastavuju, povídáme, je to ta k závodu, tak je posílám k hrázi. Potom ještě bloudim než najdu start, povedlo se mi i poslat Michala Starka špatným směrem, ale nakonec jsme se všichni našli u prezentace.
  Vystojim si krátkou frontu, pozdravim se s marodem Kuřátkem o berlích, zapíšu se a jdu kecat ven.
  Tam už se to hemží, oranžová je taky vidět, za chvíli přijíždí i Technik a Bigmig, taky jeli po vlastní ose a neřeknou, pacholci. Ještě poškádlit Kajmana za ty jeho modré monterky a trochu se projet.
  Pak do sebe láduju banán, sojový suk, bagetu, do kapsy cpu gel a lepivku a jdu na start.
  Ten se posouvá kvůli autobusu, takže lehké manévry a už se mává vlajkou a vyráží se kupředu.
  Snažím se být někde v popředí, držim se Kolíkova "na most to uvisíme" a hlídám si ho v balíku. Přijd mi že se moc nejede, tekže tepu jenom lehce pod maximálkou a držim se jak to jde. V jednu chvíli mi připadá že se nějak prosejvám, tak se snažit natlačit ke straně a posunout se kupředu a líp se zakukat, což se nakonec daří. A jsme na mostě, přejíždíme řeku a začíná asi jediné velké stoupání. Držim se co to dá, fakt si dávám, ale nemám šanci a jsem odpojen. Nahoře se nás sjede asi 6 a makáme, balík je tak 150-200metrů před náma, ale i když točíme a střídáme krátké rychlé špice, tak se moc neblížíme. Až před Buší se to pár jedincům podaří, já bohužel
  A tak sjíždím k hrázi, je nás jenom pár a stoupáme k cíli, ohlížím se a za mnou Kolík se svojí grupou. Je tu Míra, Honzis, Eda, Rošky, Bobek, Mářa a další, celkem povedená skupinka. A tak si to houpáme, Eda zkouší kolotoče, ale vždycky se prostřídáme tři a pak už nikdo. Kdybych tohle věděl, tak bych se hezky vezl a třeba bych zase v tom kopci od mostu neodpadl. No ale kdyby jsou chyby a tak odpadám, jedeme ve 3 a aspoň střídáme a nějak to už snad dojedem. Někde kolem Buše ztrácíme jednoho a jedem už jenom dva, na kostkách ve Slapech opouštím dalšího a tak si říkám že by mě do cíle už nemusel dojet....a taky že ne. Stoupání si už jedu celkem v klidu, na malou, kontroluju aby mě nedojel a jedu
  Dolu už sjíždí páni závodníci co se už nahoře vydýchali, povzbuzují a tak se to dalo celkem v pohodě. Nahhoře povídám s Malinou, Kuřetem, Technikem a dalšíma, popíjím výborný teplý sladký čaj, děkuju, a čekám na finiš druhého balíku. Ten si s přehledem pohlídá Vitas, celkem suveréně si nějakých 30metrů před páskou zapíná dres a zvedá ruce, i když má Míru Kakače za zadním kolem. Holt to má v paži
  A sjíždíme k cíli s Technikem, probíráme závod a tak všelijak hodnotíme. cíli se oblíkám, je mi trochu ziminka a připravuju se na cestu domu, pojedem s Technikem, Bigmigem a Léňou.
  Cesta domu, napadlo mě takové přirovnání k Danteho Božské komedii, taky bylo Peklo, Ráj a Očistec. Peklo bylo vystoupat od přehrady nad Slapy k benzínce, Rájem by se dal nazvat sjezd do Štěchovic, nádherně vyžehlený asfalt, přehledné zatáčky a rychlost 60+ bez šlapání. No a Očistec, to byla cesta po štěchovické. Moje špice je pohoda, jede to kolem 35km/h a celkem pohodička, pak jde na špic Bigmig, tak orážíme na 33km/h a dobře děláme, protože se na špic nacpal Léňa, zarachtalo to a najednou jedeme 38km/h. Uff, chtěl bych vznést připomínku, že závod už zkončil, ale nějak nebyly síly se k Léňovi dotáhnout. A tak to hrká a cvaká až někam do Měchenic, kde to konečně pořádně řachne, asi Léňovi konečně chytnul ten motůrek v kole, protože najednou jedeme 45km/h a sotva visíme. Naštěstí jsou před Zbraslaví semafory a tak musíme brzdit a hledáme poztrácené nohy a plíce, uff, to byl fičák
  No a už jenom přes most na cyklostezku, s Technikem trocha techniky mezi bruslařema a pejskařema a pak už jenom došmrdlat domů, do Podolí, do lékárny, do pr.....
  Bylo to prostě super...
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 600x400 pixelů, Zobrazené rozměry: 600x400 pixelů
Název fotografie: smimg00085.jpg

 

Další fotografie