Akce Rampušák 2013

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2013-06-22.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Mapa + profil - krátká :: Mapa + profil - dlouhá :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto ::

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012

• Dreamer – Rampušák 2013 očima Snílka
  
  Snilek snil ze diky chybejici konkurenci (ucast slabsi dokonce i proti minulemu roku) by mohla vyjit TOP10. Kdyz se ukazalo ze prave TOP10 mu pri zavode ujela (ale aspon s Jirusem!) a kdyz jsem v kopcich vypadal z nasi 9-clenne skupiny nejsilnejsi, tak jsem snil alespon o 11. miste. Nakonec jsem cilem projel posledni ze skupiny i to se nekdy stava! Takze co se to vlastne na letosnim Rampusakovi stalo a jake to bylo?
  
  Patecni cesta pres ucpanou Prahu docela horo, prijizdime kolem 21:30, nastesti bydlim na pokoji se Strejdou v deluxe pokoji (vubec nevadi ze je o 100kc drazsi), Strejda mi objednava pivko + cinu v hospode, takze nakonec po 22h uz pripinam cislo na dres a pred 23h se jde spat. Spi se dobre, kolem 4h jdu na zachod a slysim ze pomerne dost prsi, hmm koukam na radar a opravdu dest prisel, pritom byt nemel. Rano vstavame a stale slysim pomerne husty dest. Pak vsak Strejda rika ze vlastne nam pod okny tece nejaky potok a je to tak, sice v noci trochu sprchlo, ale rozhodne neprsi a silnice jsou take uz polosuche. Je stale teplo, takze se jede v kratkym kratkym.
  
  Na startu je opravdu relativne malo konkurence, Cer, Favorit Brno, z Lawi jen Zahradka, plus par mistnich borcu, pri trose stesti by to mohlo na TOP10 vyjit. Citim se docela dobre, rozhodne lepe nez na Sudetech. Po startu propagacni vylet Slapek na celo, kdyz vidim jak tam jede Kolikac s Jirusem a Olinem tak se vydam za nimi, nejake pekne foto asi bude. Sjezd do Hermanic za zavadecim vozidlem, protoze se opravuje most. Jedeme cely sjedz 20kmh coz je az zbytecne pomale, ale co se da delat,bezpecnost nadevse. Pak se konecne zacne zavodit, zatim je to vsak spise z kopce, kde je v lese ale vzdy mokro, takze se opet propadam, sice ne nijak dramaticky, ale mel bych byt vic vepredu.
  
  Az pod Vyprachtice se nic moc nedeje balik spolu. Do kopce se uz trochu jede, ale porad zadne drama, jako v minulych letech kdy jsem byl rad ze jsem to tam uvisel. Jsou tu i Jirus a Kolikac, ktery je dost aktivni a jede defakto porad na spici. Ale ja se tam take obcas protacel, tech TOP10 favoritu zatim nic nehroti. Vyprachtice za nami, kratky sjezd, kde se trochu propadam ale pri prejezdu hlavni jsem tam opet pekne vepredu. Pak vim ze nasleduje rozbity technicky sjedz do Orlicek nebo kam, najizdim do sjezdu proto z nejake 10. pozice abych se moc nepropadal. Sjezd je opet mokry a v tehle ranne fazi zavodu jeste nemam mozek tak vypnuty. Jeste v polovine sjezdu jsem hned za Kolikacem, pred nami Jirus, rikam si pohoda. Pak sjedeme do Orlicek a nasleduje mirny klikaty sjezd vesnici. A tady se vepredu zacalo jet, balik se natahl a najednou mi tech prvnich cca 15 lidi odjizdi. Rikam si pohoda to se sjede, kam by se jelo? Inu jede se do mirneho kopce ktery je zacatku taky technicky, asi 1-2 prudsi zatacky. Kdyz tam konecne najedu, vidim pred sebou kousek Kolikace a jeste par lidi, ale co je hlavni, celo baliku (tech cca 15 lidi) uz ma prede mnou naskok cca 50-100m. No nic jede se na velkou placku naplno, utvorime skupinku, dojedeme asi 3 lidi, je nas tak 10, ale ta 15ka pred nami se nepriblizuje ani nevzdaluje.
  
  S Kolikacem a kamosem z Kanaru ktery tu take je si nadavame ze to prece neni mozne, drobne zavahani, stacilo nejspis byt o 3 pozice po sjezdu vepredu a byli bychom tam. Realita je takova ze nejsme. Ale nevzdavame to, hecujeme s Kolikacem ostatni ze je sjedeme. Jirus tam je, sice bychom meli svesit nohy kdyz tam mame zastupce, ale protoze je jasne ze o vitezstvi Jirus nepojede, tak bychom se take radi s celem jeste svezli, nekam pod Serlich. Skupinka zas ale moc nespolupracuje, nicmene celo obcas pred sebou vidime. Profil nam bohuzel nenahrava, je to takove clenite porad nahoru dolu, neni videt moc pred sebe. Po asi 15min jsme celu nejbliz, jsou o jednu serpentinu pred nami, jenze jakmile nas spatri ze se nebezpecne blizime tak zacnou nastupovat
  
  Prvni bufet v Mladkove projizdime i kdyz nekdo tam brzdi a neco bere a tim skupina opet zpomali. Pak i jednou spatne pulka skupiny odboci, tak se zase ceka. Za Mladkovem jeste naposledy vidime balik v miste kde je vetsi vyhled, vidime ze jich je taky tak 10-12, ale uz maji naskok tak 40 vt, to uz nedame, pokud pojedou. A zrejme jedou, my moc nespolupracujeme, na spice se chodi nahodile, proste takova klasika. Snazim se to s Kolikacem tahat aspon do kopce, treba cely ten prvni kopec pred Serlichem jsem odjel cely na cele s kamosem z Kanaru, chtel jsem aby se aspon trochu jelo a doufal jsem ze nekoho sjedeme, treba i Jiruse. Sjezd pred Serlichem je mokry a technicky, vim to znam to ale opet se propadame s Kolikacem. Na druhou stranu na cele to tam dva borci nedali a jeden akorat vylezal z krovi. Zbytek toho kratkeho sjedu jedem o to vic opatrneji a tak v najezdu na Serlich ztracime dobrych 100m na celo nasi skupiny, docela des bes Samozrejme si to v kopci sjedeme ale zbytecne sily navic.
  
  Na Serlichu nahore stavime jen na rychle doplneni vody, moc jsem doted nepil a zacinam to pocitovat. Jede se mi zatim porad docela dobre, ale oprad chybi takova ta vybusnost, ktera nebyla od Sudet, ani na SUACU minuly tyden. Z kopce jedu vzdy na konci skupinky, obcas hmatnu na brzdy tam kde ostatni ne a hned jsem o 10m pozadu. Posledni vetsi kopec na Komari Vrch dojedeme 2 lidi z dlouhe trasy, vetsinu kopce jedu opet na cele skupiny, aspon takova mala satisfakce, kdyz uz nejedu nekde o skupinu vepredu. PAk je jeste par brdku, do kopce jsem na cele, z kopce na konci, po rovinach stridam, ale obcas nechavam diry, zvlast kdyz to roztaci Kuda na svych karbonech, po rovine mu to opravdu jede moc pekne! S Kolikacem domlouvame taktiku na cil, rika abych mu rozjel spurt, no uvidime :)
  
  Pak si vybavuji jeste pekny technicky sjedz do Mladkova, nastesti uz je na suchu a tak ho ve skupine zvladam i ja, ono to jde kdyz se chce a clovek nemusi riskovat ve stylu jedu do zatacky v protismeru i kdyz tam nevidim. A jsme ve Stitech, kazdy uz zacina taktizovat, jedu na spici skupiny 500m do cile, zkousi nastoupit K. Ackermann, ale hned vesi nohy, nastupuji ja, vsichni za mnou. 250m do cile stale jsem na cele, jenze pak jsem se nepochopitelne rozhodl shodit z velke na malou placku a retez se mi nejak kousnul a nez spadnul na malou placku a ja mohl slapat, cela skupina byla 30m prede mnou. Tak jsem svesil nohy a uz to jen tak dotocil, 19. misto v tak slabe konkurenci je pro me prumerny vysledek, ale je to jeden z tech vysledku, ktere neodpovidaji realnemu prubehu na trati, i tak to nekdy dopada, nema cenu vymlouvat se a je to jenom sport!
  
  Rampusak 2013 byl nakonec narocnejsi nez jsem cekal, nastoupali jsme na 165km presne 3000m, pocasi bylo vselijake, rano mhlavo, pak i trochu sprchlo, pred cilem i jeden kratky slejvak ale pak i horko 25st. Skoda mokrych sjezdu, zavahani pri prujezdu Orlicek, gratulace Jirusovi k TOP10, Kolikacovi k bedne, ja si moc gratulovat nemam za co, letos je to u me se zavody hlavne o hlave, prijde mi ze podvedome stavim zavody na druhou kolej, do posledni chvile resim pocasi, v tydnu pred zavodem moc neodpocivam, protoze nez se cely tyden setrit me spis zajima jak se mi pojede na Revnicak v 35 stupnich nebo dam 6h na Sumave v kopcich po narocnem SUACU tyden pred Rampusakem. Po prijezdu do Prahy jsem se jel jeste na hodinku ted vecer projet na Modranskou cyklostezku, pri navratu vidim shluk lidi a lezet holku na bruslich s rozbitou hlavou uprostred cesty, vsechno je tedy relativni, clovek se musi tesit z toho co ma, snit se sice muze ale nesmi se to prehanet, zpravidla to byva svazujici!
  
  
• Jirus – Top ten
  
  Start - srandičky do kopce. Pózujeme fotografovi, jede se za autem, tak je na to čas. Jet se začíná za opravovanym mostem v Heřmanicích, ale žádná křeč, jede se v pohodě. První brdky bez problému, mám strach co se bude dít, až přijdou Výprachtice. Jsou tu, hlídám si Dreamera a Kolíkáče a samozřejmě špic. Nahoře jsme všichni pohromadě, ani to nebolelo. Pak sjezd, hlídám si čelo, Kolíkáč s Dreamerem jsou za mnou. Pak se to nějak vlní, ale asi spíš z kopce, pak se to lehce zvedlo, čelo za to vzalo a musel jsem se hodně zmáčknout, aby mi to nefrnklo. Indián je tu, ale zbytek orange ne. Pak se to tak blbě vlní, celkem zadírám. Když se dostanu konečně do kopce na špic a vidím o serpentinu pod námi skupinu a pět metrů před ní Kolíkáče, jak to celý táhne, tak zkouším zpomalit, ale ostatní to tak nenechalí a hned za to berou, aby nás ta skupina nedojela. No jasně, takže sbohem a beru za to taky, to si nenechám ujet. Pak to valíme, je nás dvanáct. Žádný oddych na horizontu, žádný lážo plážo po rovinách. Jede se, střídá se. Takhle to má vypadat. Užívám si to na špici. Později dva odpadají, jsem v top ten. To by byl super výsledek. Snad z tý euforie, snad (a to asi hlavně) že tu neni víc favoritů a nejede se až tak, tak se držím a v pohodě i střídám ještě do kopce na Luisino údolí. Sjezd pod Šerlich je ještě pohoda, ale pak jako když utne. Po pár metrech stoupání na Šerlich odpadám. Naštestí tu zůstávají ješte dva z BSS. Tak to pak točíme spolu. Na 135.km chytám první záškuby křečí, ale ještě rozháním anticrampem, po asi 15ti km leju magneslife. Začíním míň střídat, ale ještě to jde. Ke konci tahá hlavně mladší BSS. Jsou tu Štíty, v nohách mi škubě a oba pouštím před sebe, přece jen odvedli víc práce, tak je to asi správně. V cíli spokojenost, nakonec je to 10. místo. Můj největší úspěch. S Čerem a Zahradou jet (ne viset) přes 90km je pro mě bomba. To asi ten oranžový dres ;o)
  
  
• Kolbaba – O mouchách, motorkách a autech
  
  To to letí. Rampušákovi je 17 a před maturitou se rozhodl vrátit z ciziny domů. Mně se v Polsku líbilo, ale Orličky se mi taky líbí. Těšil jsem se a už je to tady. Verdiho otroci, zamáčknout slzu a start. První kopec se mi, zdá se, jede docela dobře. Jenže tak dobře jako já nejede nikdo, a tak brzy zůstávám sám. Aspoň si mohu v klidu vychutnat přejezd mostu v rekonstrukci, kde ostatní museli stát frontu. Fronty nesnáším. Zato sjezd do Lanškrouna mám rád, ale už jsem odykl. Dokonce občas brzdím. Hanba. Okolo je mlha. Ve Výprachticích mne předjíždí čelo krátké trati a pak další a další. Občas někdo pozdraví. Zdá se, že jedu dobře, ke konci stoupání spíše dostatečně. Konečně sjezd. Za Orličkami dostávám hlad. V pravé kapse nalézám prázdnou tubu a volný gel. Fuj ! Po chvilce snahy se mi daří vyprostit ruku a přilepit ji na řídítka. Je to bezpečné, ale špatně se řadí. Dekontaminuji se až na bufetu v Mladkově. Dál mne předjíždějí už jen jednotlivci a i ti za rozdělením tratí v Rokytnici mizí. Jedu sám, ale zdá se, že se jede velmi dobře. Ve stoupání v Nebeské Rybné dokonce výborně. Do té doby, než zjistím, že to nebylo stoupání v Nebeské Rybné. Tak dál. Pomalu stoupám údolím Zdobnice. Začátek kopce není prudký, ale neměl jsem si brát moiru, začíná mi být horko. Konec kopce před Luisiným údolím je prudký a tu moiru jsem opravdu neměl mít. Zastavuji, shazuji a ždímám tekutiny, které teď měly být v krevním oběhu. Nejsou. Ztráta času: 2 minuty, ztráta morálky - k nezaplacení. Navíc teď bude Šerlich. Zatímco za symbol Krále Šumavy bývají považovány šumavské pláně, nespornou dominantou Rampušáka jsou šerlišské mouchy. Musíte jet přes 10, pak jim máte šanci ujet. Jakmile jedete 9, je zle. Já jedu chvílemi 7 a je zle nedobře. Kopec nemá konce. Končně bufet. Litry vody vnitřně i zevně. Rohlíky se salámem, ovoce a zase voda. Musí se jet dál. Z osmiminutového náskoku na plánovaný průměr je třicetiminutová ztráta. Sjíždím do Orlického Záhoří. Už je lépe, 77 km/h žádná moucha nedá. Komáří Vrch vyletím přes 10. Mouchy přihlížejí. Hanička a Zemská brána. Držím tempo a ztráta se zmenšuje. Na čas pod 8 bych ale potřeboval vyměnit stroj s někým z motorkářů, kteří nám tu přemalovali šipky. Já naštěstí trasu znám, ale pár lidí to zavede až do hellriderského kempu. Hanba. Bufet v Mladkově už není, ale to nevadí, zbývá poslední brdek a pak po rovině s větrem v zádech. Pane Rampušáku, děkuji. Cíl, ztráta 16 minut je rovných 20 km/h. Taky dobře. Tombola už byla, pivo ještě je. Vítěz prý jel za autem. Je-li to pravda, tak hanba vítězi, jinak hanba pomlouvačům. A to je asi tak všechno. Pěkný závod.
  
  ... bez dovolení okopírováno z webu http://www.cfc-kladno.cz/, dodatečně se omlouváme a děkujeme pane Kolbabo ...
  
  
• Kolíkáč – Bronzový Rampe, jseš můj!
  
  Venkovní teploměr v Herolticích ukazuje ráno 19 stupňů, je po dešti, ještě proběhnout mezi chatkami a pozdravit ostatní Šlapky a zjistit, co berou na sebe ... Mirek z CK Zaluží jasně velí k nejlehčí variantě. A před penzionem, když vidím Dreamera, jak se oblékl na chlup stejně a ze zadní kapsy mu čouhá flaštička s pitím stejně jako mě, tak se již dostávám do toho správného varu Na náměstí se pozdravit s Markem Rýznarem a jeho tátou a stejně jako před rokem si pro sebe v duchu popřát hodně štěstí ke splnění svého snu, aby podvečerní vyhlášení bylo i se mnou. Oddělené starty, navíc v Heřmanicích most v opravě, pojede se za autem a ostrý start až za mostem, takže žádný startovní stres a strkanice, pohoda, klídek, tabáček....
  Start, již 11. rokem v řadě zdolávám úvodní kopec ze Štítů a držím se předsevzetí, být co nejvíce vepředu a překulit se přes Hoblovnu s čelem. Nohy z nebes, jede se mi neskutečně lehce, a nějak se mi nechce být v balíku. Otočím se, a mám 30 metrů náskok, vypadá to, že si opravdu všichni vzali k srdci to, že start je až v Heřmanicích, což je dobře, a nechávají mě v klidu větrat . Ale znáte to, ty počáteční jízdy za zaváděcím autem jsou strašně ošidné. A mě se jede tak dobře, rychlost těsně nad 20 km/h., nechce se mi zašít do balíku a Jirus je již u mě, chytáme se za ramena a fotíme, po chvíli i Dreamer a Olin, neskutečná záležitost, toto si budu nadosmrti pamatovat a celou zimu z toho žít , 4 Šlapky v úniku otevírají jeden z nej maratonů v ČR, 17. ročník Rampušáka! Je jasné, že kdyby nebyl rozkopaný ten most, tak by nás balík nenechal, ale na to se historie ptát nebude...
  Úvodní kopec nechali celý jen pro Šlapky, až ve sjezdu do Heřmanic se již všichni nalepíme za zaváděcí auto a hoblujeme špalky ve 20km/h. Překop mostu je opravdu nebezpečný, ještě že to takhle dopadlo, jako první zdolávám tuto překážku a již můžeme naplno jet. Ještě chvíli mě nechají, s Olinem postřídáme a pak se již zařadit do prvního kolotoče, který roztáčejí nejaktivnější jedinci. Sjezd do Lanškrouna jsem se prosel pěkně dozadu, ale u cedule LA jsem zpět a znovu dopředu, ty vlnky před Výprachticemi mohou být nebezpečné. Ale zatím se nejede žádný šrot, toto je veliká výhoda, když jsou starty oddělené, nemusíme tak polykat úvodní kaše, které vaří většinou borci z krátké. Hoblovna zdolána mezi nejlepšími, vrhnout se do sjezdu do Čenkovic, ostrá levá plná štěrku, ale jede se ohleduplně, jsem tam a hlavní silnici přelítávám vedle Zahrady, padáme do Orliček a Jirusovi hlásím, brachu, zatím se to povedlo, jen vydržet! Rozbitý sjezd, stále na dosah Jirusovi, Dreamer je za mnou, ale bohužel se blíží chvíle, která mi sráží hřebínek, rychlý průlet Orličkami nezvládám, tak jako ti okolo mě a začíná naskakovat hrozivá díra. Ale jsem tak nějak ukolébán, že se to zase v klidu pospojuje, Jirus sice přede mnou, ale Dreamer stále za mnou, jo to se podaří. Jede se šrot, odbočuje se na úzkou kroutící se silničku s mizerným asfaltem a o jednu zatáčku výše je již Jirus, no do háje! Místa, která se nikdy nejela, ještě v týdnu na to upozorňuji Dreamera a projíždíme si to na Google Street View (neskutečný, kde všude byly s kamerou) a říkáme si, tady nám to nesmí ujet a teď je to krutá realita!
  Snílek mě již doletěl s rychlostní ručičkou v červených číslech, je nás asi 10 a zatím máme všichni snahu to docvaknout. Před Jamném nad Orlicí se zdá, že naše snaha bude odměněna, zahlédli jsme ocas čelní skupiny, ale následuje esíčko, kde vylétne Pepa Kronych ze silnice na louku, navíc je tam auto, které nás trochu přibrzdí no a dole na hlavní je vymalováno, po čele ani památky Zoufale to ještě zkouším vyburcovat a hystericky řvu na ostatní a vybízím je ke kolotoči, kdybychom je docvakli, mohli bychom se bez větších problémů dopravit alespoň do Luisina údolí. Točíme to, co to jde, ale profil nám nenahrává, silnice se vlní a není moc do dálky vidět, ta psychická pomoc ve formě očního kontaktu z čelem tu není Pak ještě svitla jiskřička naděje v serpentině před Těchonínem, ale nebylo nám souzeno, jak nás zvětřili, začali nastupovat.
  Máme po ptákách, jedinou náplastí pro mě je, že Indián to s nimi nevydržel a spadl k nám, tak to vypadá, že jedeme snad o bronz, Prokeš a Švehla jsou před námi, doufejme, že nikdo další ... Pokouším se nějak dostat do nálady, furt brečím Dreamerovi na rameni, jak jsme to podělali. Ten ale říká, neboj Jiruse dojedeme, třeba dají močící pauzu V Mladkově si vyžádat banán, odhodit flaštičku a soustředit se, abych nevypadl z této grupy. Nad Mladkovem v táhlém kopci ještě naposledy zahlédneme čelo, ale to už je ztráta minimálně minuta, to už je bez šancí. Navíc ještě v Pastvinách trochu zmatky se správným odbočením, s Dreamerem se stáváme takovou nerozlučnou orange dvojkou, kopce se snažíme tahat, naopak ve sjezdech jedeme jak podělaný, a spřádáme jasný plány na zimní přípravu, týden v Bohnicích u dobrého psychoterapeuta, který nám odpálí ty brzdící buňky v mozku Trasu sice znám dokonale, ale nějak jsem zapomněl, že před Luisiným údolím, nás ještě čekají pěkné vlnky, které tahají za nohy, ale za Nebeskou Rybnou již točíme předpisovou spolupráci, začínám si to užívat, krásná grupa, kde se nikdo nefláká. Finální část Luisina údolí si bere na starost Dreamer s Michalem Kubíčkem a já docela plandám na konci, pak úzký klikatý sjezd, kde v jedné točce se jeden borec vymele a my na to s Dreamerem a Michalem koukáme ve stylu, jako když se stane něco na dálnici a tvoří se kolona a výsledkem je pěkný zásek na skupinu, kterou si sjíždíme snad do půlky Šerlichu!
  Uff, konečně je máme a pokračujeme v nastoleném tempu, mouchy Šerlichovky jsou tu, vzpomínám na RiCe a Mirka Zbuzka, kolik jsem toho tady s nimi již zažil.... Bufet se blíží, nejdříve se mi ani nechce stavět, bidon jeden plný mám, ale nakonec podlehnu síle naší grupy, která též zastavuje. Z bufetu zrovna odjíždí dvojice cyklo Derfl, věřím, že na Komářím vrchu si je sjedeme. A udělal jsem moc dobře, že jsem zastavil, druhou půlku Rampa se totiž více oteplí a bidony budou v závěru pěkně chrastit. Cpu s rohlíkem, banán a gely do kapsy a zalehnout do rychlého sjezdu, kde si najedeme dnešní maximálky kolem 80km/h. Zase točíme předpisovou spolupráci, skláním se hlavně před Pepou Kronychem, pozdějším vítězem kategorie V50, který jede jako brus, letos je pěkně vyladěn.
  Komáří vrch se změnil v oranžovou cyklistickou symfonii, společně s Dreamerem jsme se usadili na špici a metr po metru sjíždíme Derfly. Jůůva to byl zážitek, nádherně jetelný kopec na 110km! A zase dlouhý sjezd, padáme do Bartošovic, trochu nás ještě poškádlí kratičká dešťová přeháňka, ale pak již nic nebrání si užívat luxusního asfaltu a silniček bez provozu okolo Zemské brány. Před Mladkovem ještě za nohy zatahá Čihák s Adamem a pak deluxe sjezd k bufetu, který projíždíme. Magnetické Boříkovice, tam jsme si plánovali s Dreamerem únik, ale jsme rádi, že visíme, tempo se zrychlilo, vidina cíle je na všech cítit. Teď to jen dobře vykutálet s Indiánem, jeho vysoké ráfky budí respekt na rovinách okolo Červené Vody, no Karle Snílku bude to hlavně na Tobě, aby jsi mi to potáhl před Štíty a snad tu koncovku zvládnu. Indián jde dokonce za Bílou Vodou do úniku, skočím mu tam a houknu na něj jedem, ale po chvíli jsme sjeti.
  Blíží se závěrečný nervák, po 160km a nastoupaných 3000m se bronzové rozuzlení kategorie V40 chystá do závěrečných metrů. Před Štíty nás vítá již v protisměru vyjíždějící se Jirus, Dreamer s Kamilem Ackermannem za sebou táhnou letící skupinu, a otázkou dne je, malá nebo velká? Srabácky to shazuji, když tu kolem mě se mihne Indián, nevydržel ten thriller, skáču mu znovu do háku a čekám zásek do nohou, ale vše je jinak, Indián pomalu vadne, zvolna se přes něj převalím, shodím si o pastorek dolů, zvednu zadek a letím do nebeských výšin s rukou zaťatou v pěst, bronzový Rampušáku jseš můůůůj!!!
  V cíli poklekám před naší hvězdu Jiruse, zajel neskutečně a děkuji Dreamerovi za týmovou hru! A především děkuji všem Šlapkám, že stále držíme při životě ten maratónský oranžový sen, Heroltická hospůdka byla zase naše v báječně povznesené náladě, Strejda si užíval svůj velký návrat, Ivče jsme mohli gratulovat a děkovat jejím věrným domestikům, pokec s CK Záluží, s Radimem Skálou, s hrdinným Kolbabou, který to objel na samotku, s kaskadérem Olinem, který měl na zádech obtisklého Zippa ... a bylo toho ještě více a více...no nedá se nic dělat, těším se snad zase za rok!
  
  
  
• Mirek – 100m na Výprachticích
  
  Rampušák-úvodní kopec ze Štítů se jede volně, sjezd do Lanškrouna se to ovšem natahuje a před Lanškrounem si musím trochu hrábnout, abych dojel zpátky do balíku. Pak už se jede do kopce na Nepomuky, to ještě přežívám, ovšem Výprachtice už ne. U cedule konec obce odpadám, nejsem sám, na horizontu před sjezdem máme 100m ztrátu, já ale nejsem sjezdař,, abych tam na mokru dojel zpátky. Takže postupně se za Jablonným tvoří pětičlenná skupina a zkoušíme stíhat 4 lidi včetně Olina, kteří jedou pár set metrů před námi. Dojíždíme je až někde před Lousiným údolím na 75.km, ale jen díky tomu, že se právě zvedají po pádu. Kromě jednoho se k nám připojují a jedeme dál. Na začátku kopce na Lousino údolí si tak šikovně hraju s brýlemi, až mi vypadává sklo a já se musím vracet. Na skupinu ztráta 200m. Prostě debil. Dva lidi ještě předjedu na Luisino údolí, jednoho na Šerlich a naštěstí nahoře na bufetu právě odjíždí dva lidi. Beru jenom rychle pití a připojuju se k nim. Lukáš Ouzský a hlavně Richard Löbl, to je tahoun k nezaplacení. Jedu s nima, většinou se vezu v háku, protože oni ani nechtějí střídat a tahají to sami,, tak se na špici objevuju jen občas. Na Komáří vrch máme před sebou Olina, chvíli se k němu přibližujeme, ale jak uviděl Suchardu před sebou, tak do toho šlápnul a zase nám zmizel. Po sjezdu dolů máme jejich tříčlennou skupinu na dohled, ale ne a ne je docvaknout. Když už to vypadá v kopci na Adama nadějně, tak kolegové 300m před vrcholem začnou svačit a dole v Mladkově ještě staví na moment na bufetu. No mě už je to stejně fuk, mám toho tak akorát a budu rád, když mě dovlečou do cíle. Na Králíky celkem pohoda na rovině, občas taky potáhnu, ale po odbočení do magnetu na Boříkovice začíná peklo. Jedem to na velkou, furt třicet, já tam vlaju silou vůle, trpím, tisíckrát si chci vystoupit, táhne to Löbl a nahoře dojíždíme skupinu s Olinem a Suchardou. Bohužel se ale nezvolňuje, začínám chytat křeče do stehen zachraňuje mně sjezd do Červené Vody. Snažím se dát trochu dohromady, na špici furt Löbl, nechápu co tu dělá, proč nejede někde vepředu. Magnet za Červenou Vodou zase plápolám na chvostu, křeče zase přichází, můžu jet jen ve stoje a to ještě blbě, horizont zázrakem přežívám a jedeme do Štítů. Tahoun si chce před spurtem orazit, tak se na špici prostřídáme všichni, já při té svojí zase chytám křeče a pak už jsou tu Štíty a závěrečný kopeček na náměstí. Naivně tam nechávám velkou, jako že to na ní vyspurtuju, ale po 50m zase křeče a jsem rád, že to vůbec dojíždím do cíle, z naší skupiny předposlední. 30.flíček z asi 85 lidí, čas 5:23, průměr 30,6km/h. Musím být spokojený, dojel jsem to s Olinem a Suchardou z KC Brno, ti mi dali na Sudetech 15 minut, ztráta na Kolíkáče s Dreamerem asi 12 minut. Ještě by to chtělo trošku potrénovat, na Výprachticích moc nescházelo, abych to s nima přejel, no ale vzhledem k tréninkovému úsilí by to bylo nespravedlivé. Ono těch 100m na Výprachticích znamená v přípravě natrénovat o pár tisíc kilometrů víc.
  
  
• Olin – Vykutálený Rampušák aneb Dyť to byly Zippy!!!
  
  Na letošního Rampa a fajn partu z Heroltic budu rád a dlouho vzpomínat, protože byl okořeněný několika akčními příhodami a zážitky a korunován bezva výletem na Dlouhé stráně (nikoli během ale PO závodu!! – poznámka pro ty, kteří zcela neopodstatněně dávají k dobru historky o mých orientačních schopnostech, které, předestírám, zatím nejsou v natolik zuboženém stavu, abych příkladně těsně před finále závodu zahnul ze Štítů strategicky směr Jeseníky!!)
  
  Po docela svižných, ale totálně prokřečovaných Sudetech (tři dny jsem po Sudetech nemohl chodit) jsem měl před Rampem docela z křečí nahnáno. Trápily mě na něm i minulý rok, kdy jsem se nechal inspirovat nejmenovanou skupinou našich předních závodníků kolem Dreamera a Kolíkáče, kteří na 2 bidony ujeli asi 150 km. Takže pro letošek magnesia, solit, zavodňovat a předsevzetí – na bufetu stavět.
  S Michalem Skopečkem a Jirusem večer usínáme v Herolticích na 7 lůžkovém pokoji, když nás kolem půlnoci přepadne 4-členné komando opozdilců v čele s Kolíkáčem. No tak hlavně, že dobře dojeli. Ještě namazat kolena francovkou a usínáme. K ránu nás budí sprška jako blázen, vypadá to na závod na mokru, naštěstí silnice pak lehce ofouknou. Ke snídani jsem již prozřetelně jogurt nesnídal, což se mi na Sudetech málem nevyplatilo (Vysoká Srbská mohla být dlážděná kromě kostek i něčím jiným). Pro příště jedině koláčky a musli.
  
  Na startu i při výjezdu do kopce ze Štítů vládne dobrá nálada, protože v Heřmanicích je překopaná silnice a ostrý start se víceméně přesunuje až za most. Takže když vidím Kolíkáče a Jiruse jak 30 m před šinoucím se balíkem pózují fotografovi, tak se tam s Dreamerem snažím nenápadně přicpat taky, abych nebyl po závodě pokárán, že jsem se nedostavil na domluvené focení na špici balíku, když už to stálo tolik peněz zaplatit balík, aby na chvíli přibrzdil a nechal nás jet chvili špic!!) Před mostem se brzdí až moc, ale jsme tam vpředu, takže za mostem do kopce jedeme s Kolikem společně, párkrát prostřídáme a už se začíná docela jet. Nejsem na ten vítr před balíkem moc zvyklý, je to pro mně docela zážitek, tak párkrát střídám ale raději se stahuju do balíku. Přelítneme pár posledních vlnek a už frčíme z kopce do Lanškrouna. Tady mi opět spíná pud sebezáchovy, takže z prvních pozic se rafinovaně přesunuji na ty poslední, k čemuž mi napomáhá i po kraji rozlehlá depresívní mlha.
  V Lanškrouně se balík opět spojuje a tempo je docela rozumné, Kolíka vidím někde na špici, ale ač bych mohl a stále mi něco našeptává běž do předu, běž do předu, nemám odvahu se tam furt cpát, zdá se mi, že to přeci pořád uvisím, když mám čelo v dohledu. Jiruse mám kousek před sebou, ten je zkušeně zabudovaný, držím se jeho, všechno jde relativně hladce až do vršku Hoblovny, kde už na mně začíná tempo být docela ostré. Ztrácím od špice pár desítek metrů a nedokážu se zmačknout, protože nějaká pojistka mě varuje, ať se nezaříznu hned na začátku a navíc se mi zdá, že to ještě sjedu. Poznávám v již naředěném balíku kolem sebe pár známých tváří a hlavně slyším dle hýkavých zvuků, že je tady s námi i Pavel Sucharda. To ještě netuším, že to bude můj hlavní sparingpartner během závodu. V dalších sjezdech a vlnkách se nás sjíždí skupinka cca 4-5 lidí v čele s Richardem Löblem, který je velmi dobrý tahoun.
  
  Někde ve sjezdech před Jamném nad Orlicí spouštím i bez kamer můj první kaskadérský kousek. Asi chvilka kochání, či čeho a ve vteřině je mi jasné, že pravotočivou zatáčkou už asi neprojedu. Tak to dosmýkávám docela ve slušné rychlosti do krásné zelené trávy na levé straně (což si pamatuje má levá Campa doteď) a po několika absolvovaných kotrmelcích se opět plynule rozjíždím kupodivu jenom s odřeným kolenem. Briskně si docvakávám svou skupinku a tvářím se jakoby nic, ale na mém tempu je chvíli poznat, že jsem lehce okoulený a tak mám občas co dělat abych ty vlnky před Mladkovem při vystřídání ve skupině vůbec uvisel. Richard mě chválí za dobré střídání, no já teda nevím, jsem rád, že mě hoši neujeli. Bufetem v Mladkově prolétneme (chycený banán si logicky dovezu až na Šerlich) a v serpentině nad námi vidíme skupinku – nevím, jestli to byla Kolikova skupina, nebo odpadlíci z ní. Ale je to tak, 300 m v takovém kopci je 1-2 min jízdy, to se těžko sjíždí. Kupodivu mi to docela jede, ale vidím, že Richard vrchař není a tak na sjíždění skupinky před námi není zrovna pomyšlení.
  
  Následující kilometry se odehrávají již v poměrně klasickém střídání a svižném tempu. V skupince s námi jede i Jirka Šrain v dresu Alltrainingu, kalhotách Lawi a jede docela pěkně, vyrovnaně a občas za ním jedu v háku. Někde ve sjezdech před Nebeskou Rybnou se mi to ale nevyplácí. Tady přichází ke slovu můj kaskadérský kousek č. 2. Mokrý úsek, valíme to 40-50 km/h, já za Jirkou s odstupem cca 3-5 m a v tom z mírné pravotočivé zatáčky vyrazí auto. Jirka asi příliš zmačknul brzdy, vidí, že autu se nevyhne a už se ve smycích válí přede mnou po zemi. Ve vteřině mi bleskne hlavou, že takhle dneska končit nemusím, protože se nezadržitelně v jeho dráze poroučím k zemi také, ale v kotrmelcích cítím, že ten asfalt až tak tvrdý není, protože letím přes něj a na něj a různé součástky jeho kola se mi obtiskují do mého těla. V té chvíli mi ještě letí hlavou, že až vstanu, tak mi vynadá, že svojí vahou morduju jeho karbon. No opak byl pravdou, zvedám se jen lehce potlučený a odřený na pravé ruce a rameni a Jirka se mi děsně omlouvá, že mě sundal. Vidím, že on je odřený na noze docela fest a hlavně jeho zadní kolo vypadá, že už to nerozchodí. A že si zavolá sběrák. To už kolem sviští další borci a Jirka říká, že mám jet, tak jo, opouštím ho chudáka, a já zocelený několika úspěšnými kotrmelci konečně začínám závodit.
  
  Skupinka kolem Míry Zbuzka a Pavla Suchardy, která nás kolem přejela, visí tak 500 m přede mnou a pomalu si je ve Zdobnickém údolí sjíždím. No hoši se nikam neženou, takže Luisiným údolím se jede pěkně a trhá se to až v nájezdu na Šerlich. Pavel S. si na něj najíždí tak 200 m přede mnou, já si nastavuju svoje tempo a v první serpentině se sjíždíme, jede se mi docela dobře, ale už jedu cca 30 km na suchu a tak obdivuju, že Pavel má ješte polovinu bidonu plnou. Obětavě mi dává cucnout, za což mu ještě dlužím poděkování. Nahoru dojíždíme společně, ale já si dopřávám doplnění zásob a Pavel maže z kopce dolů. No nic, zůstávám sám, v sedmdesátikilometrové rychlosti si pohodově svačím a koukám jestli ho dojedu. Jo houby, kilometr za mnou taky nikdo, takže sólo jízda. Při průjezdu Orlickým Záhořím vzpomínám na pěkný výlet, který jsem si tam udělal před týdnem, kdy jsem odbočil ostře doleva do Polska a jel pak po pěkné silnici a krásných serpentinách zpět pod šerlišským svahem ve směru Kudowa Zdroj přes polské lyžařské středisko Zieleniec až do Náchoda a domů. Ale zpátky do reality.
  
  Už se těším na stoupání na Komáří vrch, protože tenhle kopec mi docela vyhovuje a dokážu ho jet docela svižně, Pavla zahlédnu tak 500 m před sebou, ale zas to nehrotím. Za mnou furt nikdo. S přibývajícím stoupáním se docela rozjíždím a Pavel mně úspěšně magnetizuje, takže pod vrcholem jedeme společně. Původně jsem si nahoře plánoval čůrpauzu, jako v dobách, kdy jsem ještě Kolíkovi stačil, ale dnes mi ji Pavel nedopřál. Frčíme dolů. Za Horní Rokytnicí už jsme se sjíždíme s číslem 23 (obdivuji číselný přehled Radima Skály, ten musí mít závod snad natočený na kameře) a pak to je pořád o tom samém až do Boříkovic. Tempo nám nějak zlaxnělo, naivně si myslíme, že nás nikdo nepředjede, a zrovna v okamžiku, kdy s Lukášem Ouzským zrovna probíráme letošní rodinnou dovolenou, nás jako parní válec s vítězoslavným úsměvem přejede Ríša Lobl se svými věrnými. Je tady i Míra Zbuzek. Tak jo, jdem do háku a ve svižném tempu v cca 7 lidech pokračujeme přes Červenou vodu až pod Štíty. Snažím se odtahat na špici taky kus, ale ozývají se mi křeče. Až teď? No to je hezký, tuším, že cílový kopec do Štítů bude docela mazec.
  Poslední 2 km zvolnění, to asi aby Richard nabral sílu do spurtu (však toho taky odtahal) a v pravotočivé zatáčce do Štítů už se docela zrychluje. Než se stačím zorientovat vocogou, tak mě naše skupinka víceméně přelítne a já koukám na to zrychlení. Richard zmizel kdesi před námi. No nic, nahazuju malou, takový king, abych vyjel tenhle kopec na velkou tedy nejsem a točím co to dá, postupně přejíždím vadnoucí borce a zbývá přede mnou už jen Pavel. Toho se mi daří asi 100 m před cílem dojet a páskou projíždím s tuhýma nohama v křeči sotva klikou otočím. Zdravím se s ostatními, Kolík, Dreamer a Jirus v pohodě, hoši vydýchání, usměvaví, no prostě pohoda. Míra Zbuzek pár vteřin za mnou, tak jsem rád, že jsme to dotáhli do úspěšného konce.
  
  Druhý den si dělám s hochy ze Záluží krásný, ale lehce deštivý výlet na Dlouhé stráně v Jeseníkách. Cestou nazpět ještě potkávám v serpentinách před Kouty nad Desnou šlapku Hrabosche jak jede naproti hochům ze Záluží. No prostě Jeseníky plné šlapek.
  
  A na závěr: když mě Kolíkáč na pokoji po závodě obhlížel obtisky na zádech z mého karambolu, s překvapením mě hlásí, že vidí logo Ksyrium!!! To není možný, říkám, dyť to byly Zippy!!!
  
  
  
• Radim – Rampušák aneb moje první seznámení (53x11)
  
  Reportáž
  
  
• Strejda – Snaha o to stat se kralovskym domestikem
  
  Před Rampusakem mam presne tri tydni na kole (zacit trenovat mi dovolili 8 cervna). Na dlouhou trat je to tristne malo. Na kratkou vlastne taky. Zas nejet Rampusaka vůbec – to by mne prislo lito. A tak jsem vymyslel bajecny plan: nabidnu se jako domestik nekomu vyrazne slabsimu a krátkého Rampusaka projedu tréninkovým tempem. A tomuto cili jsem podridil celou pripravu, jak po technicke, tak po mentalni strankach. Po technicke: vzhledem k předpovědi počasí vzal jsem dobře oblatnikovaneho zimaka (at neobtezuji kapitana strikanim vody od zadniho kola) a nasadil jsem co nejvic ozubenou kazetu, 13/29 (at v kopcich muzu tocit i při pomale rychlosti). Po strance mentalni: precetl jsem obsahly clanek v 53x11 o domestikach. Zaujalo mne, jak se Raboň stezoval na pripady, když lidr z nějakého duvodu nejede nejaky závod a z niceho nic domestik dostane volnou ruku a sefove staje od nej ocekavaji i vysledky. A jak je to tezky si najednou preladit mozek na uplne jiny zpusob projeti zavodu.
  V sobotu rano, hodinu před startem dostavam SMS, ze muj kapitan nejede. A hned se citim jako Raboň :). Po cca 5 minutovem přemyšleni však usoudim, ze zajem o me sluzby jako domestika v amatérském pelotonu bude obrovsky a nekoho si v prvnim kopci do haku urcite naberu.
  A taky jo. Jede tu ma dobra znama Zina Matuskova (jednou jsme s ni spolu jeli Tatry). A tak uz nic neresim, jen hlidam, abych se nevzdalil v kopcich a abych na rovinkach udaval slusne tempo. A tak kopce jedu odpocinkove (tady prevod 34x29 se hodil), na rovinkach makam jako o život (zas tady 50x13 bylo obcas malo, rozšlapat to přes 50 km/hod byl docela problem). A tak celkem bez dobrodružství, krizi a velkého vypeti jsme to zajeli tesne pod 5 hodin. Nu, nebylo to spatne, v duchu jsem pocital s casem mezi 5 a 6 hodinami.
  Ale nejvetsi potesni mi pak samozrejme udelalo večerní posezeni se Slapkami. Jsem rad, ze jsem zpatky. Tesim se na Beskyda. Snad tam predem domluveny kapitan neschluzdi :).