Vendu –
ROZPORUPLNÁ SALZKAMMERGUT TROPHY – Sůl, jezera, tropy, bahno, emoce, Gary Fischer a češi na bednách
ROZPORUPLNÁ SALZKAMMERGUT TROPHY - Sůl, jezera, tropy, bahno, emoce, Gary Fischer a češi na bednách
Salzkammergut Trophy v Bad Goisernu je nejpopulárnější bikemaraton v Rakousku. V sobotu 14.7. se na start všech 4tratí postavilo 3013 bikerů, z nichž více než 500 bylo Čechů. Krom náročných tratí: A - 208,7km (7006m) / B - 109,7km (3582) / C - 53,1km (1663) / D - 23,7km (701), byl tahákem i start Garyho Fischera, který na trati B - 110km obsadil 514. místo a po projetí cílovou páskou prohlásil: "Myslel jsem, že tam nahoře v kopcích umřu. Nyní jsem ale šťastný - je to skvělá akce" (zdroj. M.Bali-Jenčík).
Na konci května jsem se rozhodovala, jestli jet a kterou trať a přestože mi sedí dlouhé maratónské tratě, přihlásila jsem se na "krátkou" C- 53km a dobře udělala. Na Salzkamu nejde jen o délku, profily jsou typicky alpské (tedy strmé) a počasí bylo brutálně tropické.
V pátek v 19.00 jsem na Vinohradech vyzvedla kamaráda Radima, v Českých Budějovicích jsme byli už ve 20.30, bohužel jsem nechali drahocenné skoro dvě hodiny na večeři na já polomrtvá dořídila auto do kempu někdy před druhou. Naštěstí jsme měli postavený stan od Dalibora, který jel ten den ze služebky z Vídně, byl v kempu po 20.00 a stihl nás i odprezentovat. Zapadli jsme do spacáků a byli rádi, že jsme rádi.
Pět hodin spánku není mnoho ani za normální situace, natož před závodem. Lehce jsme posnídali, poskládali kola a zachytili informaci od kolem probíhajícího Michala Červeného - fotografa z MTBS, že na A trati vede Tomáš Trunschka s 15min náskokem před druhým. Před 9.00 jsme dorazili do prostoru startu a nechali si u servisáků poštelovat oře, kterým nesvědčí věčné skládání a rozkládání a převozy v autě. Má školní němčina nestačila na vysvětlení problému a tak jsem se musela spokojit s tím, že mi rakouský servisák poladil řazení a řekl, že je to OK..
Start C trati byl ve 3 vlnách, do kterých se závodníci řadili podle svého uvážení podle očekávaných cílových časů, startovní rozdíl se pak odečítal v cíli. Dalibor s Mikem mi zmizeli v davu, ve snaze dostat se co nejvíce dopředu v 1. vlně. Já si chtěla ještě rychle odskočit, ale promotat se s kolem téměř hermeticky uzavřeným prostorem těl a kol se mi nepovedlo, stoupla jsem si do vlny, o které jsem si myslela, že je druhá, ale chyba lávky, stála jsem ve 2. půlce vlny první, což jsem zjistila až po startovním výstřelu, kdy jsme prostě vyjeli rovnou na trať.
Prvních 10km se jen stoupalo po mixu asfaltu a širokých šotolinových dálnic a najednou jsme všichni stáli a čekali, až se na nás dostane řada a budeme moct kola přenést přes bahenní sjezdovou pasáž, která by byla jetelná, ale množství lidí vytvořilo špunt a prostě to nešlo, tak to vypadalo dalších klesavých 5km, kousek šotolina, pak bahno, sjezd, pády, nadávky, nošení kol... nejbrutálnější byl sjezd sjezdovky a bývalé bobové dráhy... někteří se pokoušeli hrdě neslézt z kola, ale většina z nich pak nehrdě padala do bahna, které klouzalo jak led. V jednom takovém sjezdu přibruslil zezadu tandem, měla jsem sama co dělat se sebou, kdy ani kovové hřeby na tretrách nebrzdily a s kolem, které mě táhlo dolů z kopce, takže jsem zahlédla jen poslední část parádního tandemovského kousku, zakřičeli: "Achtung", dvojkolo prolétlo samo mezi stromy a každý z jezdců padal na jinou stranu. Nevím, jestli to mají nacvičené, každopádně se jim, ani kolu nic nestalo, ale nalezli na něj až pod kopcem, ostatně jako všichni ostatní.
Sjezd ze 20. na 27km byla velká paráda, mírně technická šotolinka podél horské říčky, občerstvovačku v údolí, pokřiky a povzbuzování českých spolubojovníků. A další stoupání, tentokrát přes legendární "Ewige Wand" - Věčnou zeď - tunel táhnoucí se vysoko nad údolím Bad Goisernu (to jsou ty fotky ze tmy). Upřímně, čekala jsem, že je tahle krásná pasáž delší. Po projetí Ewige Wand, nás na krátké trati čekal téměř už jen 20km sjezdu. Kroutím to dolů po šotolinách a najednou zezadu přiletí "Ahoooj" a on Jestřáb (startovali hodinu po nás), pár set metrů jsem jeli spolu a sdělovali si dojmy, popřáli si Alles gute a Jestřáb vyrazil zdolat svou B - 110km trasu.
Z mapy trasy jsem si pamatovala, že když budu ve vesnici Laufen, je to cca 9km skoro po rovině a téměř bez terénů. Letěla jsem po silnici a najednou další špunt, kroutím hlavou, nechápu, proč stojíme na asfaltu, pak zjišťuji, že čekáme frontu na schody a most... Posledních 20min do cíle si moc nepamatuji, asfalt, nějaký terének, další schody, poslední občerstvovačka (ona byla hlavně pro trasy A a B, protože my jsme měli do cíle asi 10min). Pamatuji si jen oranžovo-růžový dres nějakého Rakušáka, který chvíli visel za mnou, pak jsem mu ukázala střídání a vzorně jsme hákovali až 200metrů před cílový oblouk, kde se nechal přespurtovat - možná měl dojem, že si to jako baba zasloužím.
Cílová rovinka byla lemovaná diváky, kteří křičeli jména závodníků, povzbuzovali, tleskali, vyluzovali různé zvuky řehtačkami, kravskými zvonci, frkačkami, trubkami, moderátor hlásil jména všech dojíždějících... atmosféra tak fantastická, že každý ikdyž by předtím kolo tlačil, tak do cíle spurtoval.
V cíli mě čekal Dalibor, pochvala, Sylva a Mike a taky litry vody, abych zahnala bolehlav z vedra a dehydratace ikdyž jsem vypila 2,5litru cestou.
Po umytí kol a sebe jsme s Dalčou zašli na masáž, která byla jako pohlazení po těle i duši. Lázeňské městečko Bad Goisern se ten večer změnilo na bikový fest, všude kola, cyklisti, velký stan s jídlem, pitím a spoustou Čechů, kteří se mnou dávali do řeči nebo aspoň pokřikovali ahoooj, když viděli dlouhý šlapkovský dres, který jsem si navečer oblékla místo mikiny (s minisukní to byla geniální kombinace - taková pravá šlapkovská).
Na A trase zvítězil metodou start - cíl Tomáš Trunschka (Klub Lannutti Most) v čase 10:16 a stal se historicky prvním českým vítězem na nejtěžší trati aza obrovského aplause převzal cenu z rukou Garyho Fishera. Tomáš nebyl jediným českým zástupcem na stupních vítězů, dalšími byli např. Jarda Stadtherr, Ondřej Fojtík, Jarda Hrubý, Petra Kottová, Mirka Rousová atd. a soutěže týmů pak na tratích 110km a 209km vyhrály kluby Toyota Dolák resp. Klub Lannutti Most. A jak prohlásil jeden z moderátorů sobotního večera, ve většině kategoriích se závody staly malým mistrovstvím České republiky.
Závod měl, díky všudypřítomným povzbuzujícím divákům, úžasnou atmosféru, zázemí bylo perfektní, jen z trati jsem nebyl nadšená, protože velmi lehké pasáže se střídaly s nejetelnými úseky - prudké sjezdy s kameny a bahnem. Byl to takový silniční závod kombinovaný s cyklokrosem a bahenními lázněmi.
Salzkam je náročný svým převýšením (kde jde nejen o fyzičku ale i o morál), ale náš Král Šumavy, Malevil nebo Šela jsou hezčí a těžší. Až se i u nás stane zvykem zůstávat večer po závodě na místě a družit se a veselit se a nebudeme pádit domů, bude atmosféra českých závodů srovnatelná se zahraničními, protože v ostatních parametrech jsou naše závody stejně dobře zajištěné, né-li lépe.
V neděli jsme jeli s Dalčou "jen" protočit nohy na 35km se 1700m nad Gosau See, kde vedla trať A a B. Já byla tak tuhá, že jsem spíš couvala než jela dopředu a byla jsem vděčná za koupel v jezeře. Cesta domů byla úmorná díky počasí ale i to k závodění patří.
