Akce Jetřichovice-Bad Schandau 2017

Akce Jetřichovice-Bad Schandau patří do kategorie Trek. Datum: 2017-08-18.

Diskuze :: Foto

• Barbánek – Nový rychlostní stupeň
  
  
  
  Pája s Malinou mě informují, že chtějí udělat trek a dokonce se mnou i řeší jaká lokace. Mně nejvíce zaujalo Hřensko, nikdy jsem tam nebyl, takže tak místo bylo vybrané!
  Od horského vůdce Maliny vím, že se má jít na těžko a tak začínám shánět některé věci. Nejzásadnější je snad velký batoh, aby se tam co nejvíce vešlo, když se má jít 'na těžko'.
  Poslední informace - velice zásadní informace je od vůdce, že se jede za jakéhokoliv počasí!
  
  A je tu příprava, ve čtvrtek začínám balit vše, co si myslím, že bude potřeba. 70Ti litrový batoh, do půlky zabere můj vojenský spacák, ve kterém jsem spával, když jsem bránil naši vlast a od té doby jsem žádný jiný neměl i když moderní technologie jdou hodně kupředu a mohl bych mít spacák velikostí pomalu jako šiška salámu, ale v této věci jsem konzerva.
  A tak ho sešlapu na dno a vkládám další věci o kterých si myslím, že v přírodě využiji. V troubě se peče uzené maso a tak některé věci musím dobalit ráno.
  
  A je to tady, v pátek zvoní budík v 5.30hod. a já dobalím zbytek věcí do batohu. Jdu s ním do koupelny na váhu a hmotnost 22kg je snad dostatečná pro trek 'na těžko'!
  Každý má nějakou představu o víkendu někdo, že nebude dělat nic, což je nejlepší řešení. Spousty z vás máte závodní povinnosti a my tři jedeme relaxovat, i když je to také určitý druh závodu, neboť máme jasný cíl - stihnout zpáteční vlak v určitou hodinu!
  Kolega z práce mě vyzvedává a jedu ještě do práce směr Slané, hodiny utíkají jako voda a za chvilku už jedu metrem ze Stodůlek směr Hlavní nádraží, kde máme sraz s Pájou a naším vůdcem Malinou. Přicházím na nádraží a už po této krátké cestě jsem rozlámanej a představa, že toto břemeno potáhnu několik kilometrů neznámou krajinou mě úplně děsí a tak sedám do Potrefené husy, kde si dávám pivo a čekám na Páju, který se objevuje záhy. Vřelé přivítání a už se těšíme ve dvou. Dopijeme rychle pivo a letíme za Malinou, se kterým nebyl sraz v hospodě, asi nemá rád hospodské prostředí. A už jsme u něj, máme tu další hezké přátelské přivítání a jako vstupenku od něj dostáváme oroseného kozla jako krásný dárek a už se těšíme ve třech.
  
  Vlak má zpoždění, což je v naší zemi úplně normální a náladu nám to nekazí, ale za chvilku už sedíme v krásném vagoně, hláška střídá hlášku a já se nenápadně začínám zbavovat zátěže a tak klukům říkám: ,,Tady vám Renča posílá panenská jablíčka,“ a oni si je berou.
  Cesta utíká rychle a za chvilku vystupujeme v Děčíně, kde nejdříve nacházíme, odkud nám jede autobus do startovní vesnice Jetřichovic a dáváme další pivo na nádraží.
  Autobus přijíždí na čas a už z dálky vidíme, že nás veze Milan, byl to takovej divnej týpek, ale autobus ovládal skvěle. Cestou v autobuse ještě Malina s Pájou dávají drahocenné informace mladíkovi anglicky hovořícímu, od kterého se dozvíme, že jsou z Kalifornie. Máme tu Jetřichovice, vystupujeme a ještě jednou Pája s Malinou předávají informace mladé trojici z USA .
  Já se naposledy zbavuji zátěže a každému dávám 0,5 kg plechovku fazolí.
  
  A je to tu, to na co se těšíme dlouhou dobu, můžeme začít i když předpověď počasí jasně hovořila o tom, že bude pršet, modré nebe a sluníčko nás nechává v klidu. Cesta utíká pod nohama rychle, to bude asi tím, že jedeme – nebo spíš jdeme bomby a tak na první vyhlídce jsme hodně rychle, tam vyrušíme mladý pár a požádáme je o foto. Chvilku se kocháme a už zase pádíme vstříc divočině a večernímu dobrodružství.
  Vnímáme všichni stejně tu krajinu, povídáme si, jsme v euforii a další zastávka je restaurace Na Tokáni, kde si dáváme pivo a každý jiné jídlo od divného hostinského, ale největší pecku podle názvu si dává Pája - tokánsky dělobuch.
  I když byl hospodský divný, přinesl nám tři ořechovice a tak Malina to otočil o pozval i pana divného. Zaplatíme a jdeme shánět krásné místo na spaní, já říkám, že chci do půlnoci spát a tak opět jdeme bomby a ty začínají už i na obloze při pohledu vlevo nebe svítí, ale světla z Drážďanské diskotéky to nejsou, bouře se k nám řítí. To už máme nasazené čelovky a prostor kolem nás je úplně jiný. Po chvilce začínají padat první kapky a my oblékáme igelitové sauny na tělo. Cíl máme jasný, sejít do údolí, přejít Křinický potok a najít vhodné místo na spaní. Občas koukneme do mapy a směr máme dobrý, dojdeme na odbočku a podél malého potůčku padáme výškové metry dolů, déšť nám dělá společnost, ale to nás nechává v klidu. Já zjišťuji, že na toto počasí nejsem vybaven a boty mám totálně promočené, ale neřeším to, vždyť tu jsem za zážitkem! Konečně jsme u potoka, hurá boty a ponožky dolů i když v mém případě jsem si je mohl nechat a přebrodíme se. Voda kupodivu teplá a my rozsvěcíme světla na maximální lůmeny a hledáme cestu, která tam měla být, ale bohužel nic krom vysokých pískovcových útvarů tam není. Koukáme do mapy, cesta v mapě byla, ale tam ne, no tak tu máme druhou variantu o kus dál od odbočky je další cesta, která vede mezi dalšími útvary dolů k potoku a tam to vypadá, že je most a tak nazouváme boty a jdeme rychlým tempem opět nahoru, prostě co tě nezabije, to tě posílí. Jsme nahoře a jdeme tedy již zmíněné odbočce, únava už na nás padá, ale vidina noclehu nás drží v kondici. Těla a hadry máme mokré, ale nejsme z cukru a tak drtíme tempo. Konečně naše odbočka k noclehu je tu a opět začínáme těžce klesat. Ze začátku cesta příjemná, po chvilce sem tam nějaký spadlý strom a pomalu se to začíná zavírat a stromů popadaných přibývá, leží tam už hodně let a je jich víc a víc. Náš vůdce s čelovkou nás ale vede nálety a přírodním bordelem, kde je mech vysoký a terén nepřehledný. Najednou Malinova bota mizí někde v bahně, je to tu samá tůňka, bažina, člověk si musí dávat pozor, aby se nezranil. Pomáháme si navzájem, únava se stupňuje a o to víc musí být člověk opatrný! Najednou se objevuje lepší cesta, kde Malina hodí hlášku ,,to je nějaká zvířecí cesta“ a zmizí zase v tom bordelu, kde snad člověk v životě nebyl.
  Konečně po dlouhé době dojdeme k potoku, který vůbec nepřipomínal potok a jeho hloubkou spíše rybník . Most nikde, jen slyšíme něco jako vodopád a při pohledu kolem sebe nebylo nic jiného než vysoké pískovcové stěny a ta naše vyšlapaná cestička, všude mokro a plno komárů.
  Dáváme hlavy dohromady, co dál, tudy cesta nevede! Byl tu návrh vyspat se tady, ale to nehostinné místo, kde to bylo všude mokré nám vlastně tuto variantu zavrhlo a taky se nám nechtělo jít ráno tím bordelem zpět. A tak bylo jasné, že se vracíme hned a nahoře uvidíme. Kupodivu cesta utekla hodně rychle a my po turistické jdeme k nějakému přístřešku, který tam má být. Cesta byla rozjebaná od lesních strojů a hlubokého bahna víc než dost. Jdeme, brodíme se, občas prohodíme nějaké slovo a najednou se to stalo - Malina otočil hlavu doprava a ve svitu jeho čelovky se objevil přírodní hotel který v tu chvíli měl mít nejméně 100 hvězdiček.
  Radostně vylezeme nahoru, pomočený jak dětská plena a vidíme ložnici obřích rozměrů, to bude veliká noc! Začínáme připravovat bejvák. Malina vyndavá obří prostěradlo, byl na tuto noc ve třech dobře připraven a začínáme stlát. Pája prohlásí „ty vole, já mám mokré věci v batohu i spacák.“ Rychle zabořím ruce do svého a nejsem na tom jinak, můj vojenský skvost také nasál do sebe vodu, ale neštěstí ostatní věci mám v igelitu, tak jsou suché.
  Záříme štěstím a svlékáme se a převlékáme do suchého a jak občas lehne balík na závodech, tak i my leháme do našich postelí, uděláme pár selfie, dáme si slivovici a popřejeme si krásnou dobrou noc a ve 2.30hod usínáme únavou hned v nohách 19km.
  
  Ráno se probouzíme bez budíku totálně svěží a při pohledu z našeho apartmánu do okolní krajiny máme nejlepší náladu. Přichází jedna z nejhezčích věcí dne a to snídaně a jak jinak než do postele. Je krásné ,že si to připravují kamarádi navzájem a žena jim tam nechybí, každý dělá něco bez jakékoliv domluvy a výsledek je absolutně vyvážená strava všech chutí a k tomu nejlepší káva, kterou nedostanete v žádné kavárně na světě, ale jen od našeho Páji, no vlastně bývalého Páji, v noci se totiž stal zázrak a do ložnice k nám přišel Vašut a od té doby s námi byl !!!!
  
  Po vydatné snídani uklízíme věci a dáváme místo do původního stavu, ať je připravené pro další návštěvníky. Úkol dne je jasný, stihnout vlak v Bad Schandau v 19.38 hod podle odhadu to je +/-35km. Dojdeme ještě k místnímu pramenu, kde dočepujeme vodu uděláme ranní očistu a jdeme hned. Bomby vůdce má jasný směr a představu co nám vše ukáže za překrásné rozmary a skvosty přírody, nebude to zadarmo, ale bude to stát za to, bude to velký!!!
  Povídáme si, nálada je jak už to mezi mladými chlapci po překrásně strávené noci bývá prostě fantastická a počasí to vše umocňuje, svítí sluníčko a bujná příroda na vás dýchá, koukáme se kolem sebe a je dobré také před sebe, aby se člověk nezabil. Suchou nohou přes most se dostaneme za potok a jsme na německé straně, drtíme tempo, dostáváme se do míst, kde v ranních hodinách se trojce bludiček dostává přes potok a když vidíme, jak je cesta vysoko, nebyla by ve tmě žádná šance se dostat nahoru a tak se smějeme a jdeme a kecáme a zdravíme turisty a kocháme se, až příjdeme do hospůdky a dáváme si pivo a něco malého z našeho proviantu.
  Velkou pauzu horský vůdce naplánoval na velkém místě, a že bylo opravdu velké! Muselo se ještě kus jít a aby to nebylo zadarmo tak opět přišel prudký déšť a my opět oblékáme igelitové sauny na sebe, ale nikomu to nevadilo, pořad to je jenom voda a jak rychle přišla, tak rychle odešla. A tak přicházíme na první krásnou vyhlídku, ze které nám Malina ukazuje druhou, kam půjdeme. Cesta byla nahoru dolu, pořád pod plným plynem až se dostaneme do ráje, kde se vám otevřou útvary skal a přírodních scenerií a pohledy do hlubokého údolí, které svou krásou se může přirovnat pohledu do hlubokého dámského výstřihu, tak kouzelné to bylo. Fotíme se a sdílíme tu společnou radost, pro kterou tam jsme. Začínáme připravovat pozdější oběd a jak tomu bylo ráno při snídani, stejně se odehrával i oběd, každý něco dělal bez jakékoliv domluvy a opět z toho vyšel výborný oběd završený pořádnou kávou od Vašuta a tím nejlepším černým čajem s citronem a slivovicí, co umí uvařit jen vysokohorský kamzík Malina. Lidi na nás koukají a když vidí, že žádné jídlo ani pití nezbyde odchází a my tu chvilku zůstáváme ůplně osamoceni jako v naší ložnici a posloucháme to úžasné ticho, za kterým tam člověk vlastně šel!
  
  Máme splněno a teď už jen cesta na vlak, časově jsme podle ukazatele trochu v presu a tak musíme přidat, aby vše klaplo tak, jak bylo naplánované a tak se předcházíme a zvyšujeme tempo, cesta dolů do údolí je hodně strmá a po chvilce jsem v civilizaci úplně jiný směr přicházíme k Labi a podél jeho břehu jdeme do Bad Schandau, kde musíme přejít most a dojít k místnímu nádraží, byla to ještě pěkná dálka a cesta po betonu nedělala našim nohám moc dobře. Po místní cyklostezce hledáme holku Dreamrovi a jediná, co za něco stála měla zrovna svatbu a tak budeme muset zase někam vyrazit hledat!
  Most stále nevidíme, ale chuť na pivo máme obrovskou, plánujeme si to jaké bude dobré a konečně přicházíme k mostu, kde je i místní Penny, jdeme tam, ale chlazené nemají a tak odcházíme na nádráží v 19.20hod, kde k našemu štěstí je všude zavřeno, jen automat na jízdenky né a tak Vašut kupuje za 84 éček cestu zpět do Prahy.
  Přícházíme na nástupiště, kde nás přivítá, že vlak který měl jet v 17.38 má 180min zpoždění a tak sedíme na lavičce, sundaváme totálně smradlavé boty, které v tu chvíli mají za dnešní den bezmála 40km a večeříme.
  Hovoříme o všem, co nás potkalo a jak to bylo pěkné. Mně se plechovky fazolí vrací jako bumerang zpátky do batohu, protože na ně prostor nebyl.
  Přijíždí vlak a my se hrneme hned do jídelního vozu, kde házíme batohy pod stůl, sedáme si do kožených sedaček a rosvítíme si lampičku ať to tam máme hezké, musíme ale čekat až do Děčína od kdy začíná razantní sleva na všechny a pak si až do Prahy užíváme.
  Na hlaváku chceme jít ještě do Potrefené husy, ale je zavřeno a tak se s námi Pája Vašut loučí a je to dojemné loučení je až neuvěřitelné, že po pár společných hodinách společného soužití se lidi tak semknou, ale pokud je důvěra, humor, kvalita, tak věřím, že to tak je!
  Malina jde tedy se mnou, že mě doprovodí na vlak, asi chtěl opravdu vidět, že odjíždím a nebudu ho už strašit, ale cestou se zastavujeme u druhé Potrefené husy, kde si dáváme tuplák nefiltrovaného staropramenu oooo jak byl dobrý. Stále mluvíme o všem možném a je nám fajn. Jelikož mi za chvilku jede vlak, jde mě tedy doprovodit a přichází zase loučení plné dojmů.
  Poděkujeme si navzájem a každý se vrací ke svým domovům.
  
  
  
  
  
  Jak bych to jen shrnul, bylo to pro mě něco nového, krásného, emotivního. Bylo nádherné pozorovat, jak si Pája s Malinou rozumí a funguje jim to tak dobře jako převodovka dokonalého stroje, kde jedno ozubené kolečko potřebuje k pohybu to druhé a doufám, že to nové kolečko z Přehvozdí které tam zapadlo tento víkend do této dokonalé převodovky zařadí nový rychlostní stupeň......
  
  Děkuji Vám moc!!!
  
  
  
  
  
  
• Pája – 30 hodin
  
  Vystřelit z práce, koupit oliváče od Tondy a příbor na strossu. Vyzvednout batoh a hurá do Husy. Vřelé přivítání s Barbánkem a jedno rychlé pivo. Následně sraz s Malinou a druhé vřelé přivítání a druhé vřelé pivo. Maďaři mají zpoždění tak ještě chvíli kecáme.
  Sedíme ve vlaku cesta ubíhá a my pozorujeme jak cestující chodí kolem se Staráčem z jídelního vozu.
  My nejsme žádný alkoholici, abychom pili pivo ve vlaku, takže když konečně vystoupíme v Děčíně jdem na jednoho Lobkowicze. V autobuse do Jetřichovic potkáváme 3 mladé Amíky z Kalifornie, kteří přijeli do čech protože ve švédsku je draho. Vystupujeme na stejné zastávce, ještě je necháme si vyfotit mapu a pak už jsou na pospas naší pohostinné zemi. Cesta ubíhá náramně, svůj podíl na tom má Barbánek, které se buď hrozně těší nebo je ve výborné kondici. Střídáme jednu vyhlídku za druhou, děláme fotky a je nám dobře. Před soumrakem na Tokáni se vecpeme do uzavřené společnosti i přes vrchního který má snipera. Nakonec nám, ale přinese piva a že můj chleba je v Jirkovo polévce, dál neřeším... U piva probíráme moudra, jsme sociologové amatéři a sociopati profesionálové. Se tmou a se slovy, že jim ta předpověď nevyšla vycházíme vstříc lesu hledat nocleh. Po té co otestujeme čelovky, zjistíme že před námi se blýská a máme radost z toho jak nám to všechno vychází. V nohách první desítka a v hlavách euforie. Blýská se však a víc a jsou slyšet i hromy, nakonec si ten nahoře nechal i něco pro nás. V lese však stromy jsou tvůj přítel, klaní se nad námi a dělají nám deštníky. V té chvíli Jirka přichází s informací, jak je les po tmě pro člověka nepřátelské prostředí, přitom je to ale stejný les jako za světla. Po této informaci však déšť ze sílí na tolik, že otrlý harcovníci jako my oblékáme pláštěnky. Malina jako milovník luxusních vagín obléká brnění v podobě hyper ultra nanosonické bundy zatímco já s barbánkem oblékáme indiánská ponča pro ještě bližší souznění s duchy lesa. Když po necelých deseti minutách zjišťuji, že jsem stejně mokrý z venku jako zevnitř, myslím na saunii v Hostivaři a na diskusi jak se těšíme na zimu, až tam zase budem chodit strkat zadek do ledu. Dívám se na Barbánka, který má stejný problém a navíc si z ponča udělal skotský kylt. Malina dál zachumlanej ve vagíně. Cesta nás svede k rozcestníku, který velí uhnout z hlavní široké cesty, kde mohou jít tři čelovkami osvícené kreatury vedle sebe. Stává se z nás zástup světlušek, kteří se ještě snaží šlapat do míst, kde není louže. Cestou k Černé skále letmo koukáme do stran, jak to vypadá s převisy, či jeskyněmi kam bychom se vrtli ale pořád nic. Jsme u ní, Černé skály. jindy zajímavá turistická atrakce, pro nás teď vlhká Černá díra, ve které se tvoří louže. Nevím jak ostatní ale já jsme si tady myslel trochu na hajánka. No nic tady to nepůjde, musíme dál. Cedule s nápisem nás informuje o situaci na druhém břehu potoka, je tam Německo. Všechno je jak má být.
  Jdeme na to, brodí Malina, brodí Barbánek a brodí i Pája. Nikdo se nevykoupal a voda celkem příjemně osvěžila, alespoň moje vysaunovaný nohy. Na druhé straně potoka nás však čeká jenom skála pár popadaných kamenů. Někde tady ta cesta ale musí být. Koukáme do mapy, rozmýšlíme jestli nepůjdeme chvíli po proudu, nakonec volíme cestu ústupu, vracíme se. Tipuju, že je tak půlnoc a já v dešti po tmě brodím potok se dvěma stejnýma magorama a mám z toho radost. Nakonec se vydáváme po cestě, která je tvořené schody a ty plné vody. Při pohledu na Barbánka jdoucího přede mnou jsem rád, že jsem nakonec zvolil obuv, jakou jsem zvoli, tohle je zase moje luxusní vagína s jahodama a šamapaňským. V jedné nepřehledné zatáčce koukáme do mapy domlouváme se zda sejdeme z cesty a zkusíme to průsekem zkrátit. Na konci bychom se měli dostat na cestu, na kterou jsme potřebovali při brodění. Je rozhodnuto, jdeme na to. Po chvíli se z cesty stává něco na způsob pasti. V knize Umění Války od Sun ci, je tohle přesně pasáž, kdy vítězí rozum nad silou. Jdeme korytem lemovaným z obou stran skalami a musíme se probírat hustým křovím které náš postup zpomaluje a každým krokem stále houstne. Do toho nepřestáváme hlídát, jestli půda pod nohama je ještě půda, nebo už zmizíme pod povrchem. Malina povídá cosi o Alijašce, Barbánek si drží skotskou sukni a já bych se chtěl hrozně moc pošrábat na lýtkách, které mi neustále bičují mokré ostré větve jehličnanů a zároveň mě lechtá mechovina a dlouhé stébla trávy. Představuju si, že takovýhle pocity zažívá člověk v tetovacím salonu.
  Postup je pomalejší a stále težší. Děláme ještě jedno poradu, podle mapy už je to jen 400m, to musíme nějak dopráskat do konce. Přelézáme, přeskakujeme ale i podlézáme, když mi Barbánek podává svůj batoh nechápu co v něm má, tak ku*evsky těžkého. Předtím tam měl ještě dva litry vody a dvě konzervy fazolí ! Obdivuju ho jak si nestěžeje a jede dál. Míjíme kozí stezku, která šplhá do skal. Malina nekompromisně volí k sestupu, nevím jestli je to s ohledem na zkušenosti z předchozích výletů, ale cítím to stejně. Šplhat v noci na mokrým pískovci free solo s krosnou, saunou a sukní není dobrý nápad. Nedá se svítit, prodíráme se tou mokrou nehostinou džunglí z jehličnanů dál abychom došli až sem. Sem, kde není potok na brodění, ale na výcvik potapěčského kurzu. Kolem jsou jen skály a džungle za našimi zády. Přichází čas si otevřeně vyslovit, co nikdo nechce slyšet, půjdeme to zpátky nebo tady přespíme. Na přespání tedy není terén, je tu všude mokro, plno létací a štípací havěti. Po chvilce konstatování demokraticky volíme výstup zpět. Ano ! Jdeme do toho a zase jedeme bomby, je to celé vlastně komické. Přesně v tuhle chvíli se mi vybaví komunikace s Barbánkem, když posílám poslední update k počasí před odjezdem. Přes den hezky, v noci prší. Načež dostávám odpověď: v noci půjdeme ve dne spíme. Jako bychom už spolu někde byly, je to přesně tak temný jako to už máme s Malinou v tradici. Barbánek je totálně nakaženej, hokejkovsko kopací dvojící. Stal se z něj reverend boulař, s dobrou náladou a chutí na dobrodružství. V takové společnosti nic není nemožné. Postup nahoru je kopodivu otázka pár minut, některé cesty se za námi ještě nezavřeli a tak máme i trochu jasnější směr postupu, pořád je ale třeba hlídat stopu toho před Vámi.
  Jsme nahoře v zatáčce, před rozoranou cestou od těžké techniky, která za to dobu ve svých útrobách vytvořila bazén. Po stranách bláto, prostě ideální podmínky na noční pochod. Jak tři nebojsové stoupáme vzhůru a upínáme se v myšlenkách k turistickému přístřešku, který je v mapě vyznačen. Patrně se bude jednat o stůl a dvě lavice. Co naplat, večerníček už jsme propásli a je na čase dát dobrou vlkům za chvíli bude svítat. Cesta je monotóně blátivá, ale já mám pořád sucho v botech, cítím, že vrchní nobuk trochu vlhne a je stejně rozdělanej jako já. Stojíme, hledíme doprava a tam spatříme perníkovou chaloupku. Jeníček Malina prozkoumává jak to vypadá a pak křičí něco o intercontinentálu, nevěřím dokud to nevidím. Jackpot ! Tohle jsme si zasloužili, převis, akorát pro tři bratry v pláštěnkách a jejich mokrých batožinách. Vytahuju mokrý spacák, morký triko, mokrý všechno. Je mi to ale jedno. Ještě dostanu od reverenda kalíšek na dobrou noc a uděláme selfie. Připomeneme si pěsti ve tmě v hlavní roli s Pavlem Vašutem a jsem tuhej. Ráno má podobu neuvěřitelné atmosféry. Koncert který je jen pro vip, ten kafe, ten vařič, ten perník, tahle souhra nemá chybu. Polévka s domácím uzeným, co víc bys chtěl čtenáři tulácké romantiky !
  Balíme, jdeme k hadímu pramenu, kde doplníme vodu nic nemůže být lepší. Počasí je k nám teď vlídné, tak je čas se do toho zase obout. Místy je rychlost naší chůze taková, že ztrácím. Mám chuť řvát móc, ale tady jsi v lese, tady se nekřičí. Jde na mě takový to když snídaně tlačí ven večeři, ale říkám si ještě počkám. Nakonec předhoníme loďku s německými turisty a setkáváme se s kouskem civilazace, a já vím že jsem uprostřed té nehostinné pustini našel svatý grál, jdu na mísu. Pak už tolik neztrácím, gramaři jistě chápou.
  Hospoda na mýtince nám dá možnost provětrat Jirkovo němčinu, ta paní Kohoutová ho snad i něco naučila ! :) Pivo jako křen, turecký semana, nohy z bot a už v tom zase lítám. Zažívám několikanásobný vyvrcholení a cítím se jak nymfa, chci to pořád a nemůžu přestat. Čas, je ale našim všudy přítmným kazišukem a tak je čas opustit kozí chlívek a zase si pěkně zastoupat. Pak už to nestojí za řeč. Snad jen, že si pro nás počasí přichystalo další várku vody, snad abychom nebyli dehydratovaní jako na montáži v julkách. Barbánek obléká kylt, já saunu, Malina vagínu. Cestu nám zpříjemňujě stoupání o 354 schodech na střechu národního parku s výhledem na jeho otevřenou náruč. Tohle ale pořád není ono, ještě nás čeká jedna obrazárna ! Tam dorazíme po cca 10 minutách, je to galerie jen pro skutečné milovníky umění. Tady člověk zapomene na všechno. Je tam kde chce být, chtěl bych říct, že už to nemůže být snad ani lepší, ale to bych tu nesměl být s těma dalšíma magorama. Ve chvíli, kdy vytáhnu chloubu a začnu dělat filtrovanou Rwandu, bychom si mohli otevřít bufet na vzduchu. Proudí sem davy němců, jak zombíci ve špatným Béčkovým hororu. Barbánek krájí olivový chleba od Antonína a maže na něj křen a pokládá plátky domácího uzeného! Malina připravuje čaj místo na piknik a pozor je tu stále s námi pan perník ! Už chápu co ten blázen táhnul. Díky. Tohle bude zase na dlouho hluboko ! Kolem nás chodí slintající němci a cpou nám eura, ale "das ist wenig" ! Jsou věci co si za peníze nekoupíš ! Ještě pár snímků, naposledy nadechnout a nechat zraky spočinout na tom nejkrásnějším obrazu.
  Jsme za vrcholem a víme, že nám jede vlak. Je čas do toho zase šlápnout. Místy se dá naše tempo splést s během. Ještě pár kratičkých výhledů na krajinu zalitou už sluncem, ale s každým krokem jsme blíž civilizaci. Žlutá turistická nás vyplivne na Bad Schandouskou promenádu, kde si ještě okoštujeme jaké je to chodit v pohorkách po asfaltu. Moje nohy, už ale chtějí na svobodu, zastavuju a jdu bos, alespoň do té doby, než se zbavím varhánků. Babičko můžeme jít stříhat nehty už mám varhánky. Teď by měla babička radost !
  Most v dáli, který nám pomůže se dostat na druhou stranu se blíží jen pomalu. Nakonec k němu dorazíme a přecházíme ho jen pro to abychom se vlastně vrátili zpátky ale po druhém břehu. Nádraží zavřený a na ceduli zpoždění 180 minut. Za hodinu pojede vlak co měl jet před dvěma. Možná ten divný chlápek na péronu s ledvinkou a vysílačkou co nám hlásil každou dívku na protějším perónu nebyl úchyl, ale pán času. Ať už to byl kdokoliv byl vážně divnej... využijem poslední hodiny dojídáním Matěje a oliváče. Malina studuje pořadí vagónů a nic už nezábrání tomu abychom si šli sednout rovnou do jídelního vozu na pivo. Jsme tam, smrdíme. Máme krosny jako kráva a celou tu nepatřičnost dotváří kulaté romantické světýlka na stolech a číšník s vestičkou. V Děčíně začínají happy hours ! Pak už jde střídmost stranou a cider střídá, plzeň. Gulášovka medovník a mokrý prachy na stole. Při placení se číšník diví proč jsou ty peníze mokrý, jen kdyby věděl...
  
  Díky pánové, byla to zase jízda a o co kratší o to intezivnější !