Konečně. Prší … po nekonečných tropických vedrech se nahoře smilovali a pokropili nám hřiště. A prší tak, že raději pojedeme do Ondřejova autem. S našimi mladými nadějemi Profesorem a Pirátem to má grády. Prezentace pod stříškou, na kterou se valí kýble vody. Ale radary slibují, že to za chvíli přestane. A opravdu. Na start už jen lehká sprška zespoda od silnice. Krásně se mi dýchá. Ta hrůza ze slibovaných tropů se nekoná. Já snad dnes budu muset bojovat, žádnou berličku nebudu mít.
Kolbaba to odpráskne a valíme na Hradec v rozehřívacím tempu. Dopředu, dopředu, nechci žádný komplikace, dnes chci odpadnout někde na výkonnost, a ne nějakou svojí tradiční blbostí, že se podělám ve sjezdu a do kopce najedu s dírou.
Blíží se Oplany a jejich esíčko, letím na třetím fleku, a to je dobře. Auto v protisměru a zrovna v dosti nepřehledné točce. A magnet ke Skalické myslivně si vycupitat hezky na špici, ať do rozbitého sjezdu mám pěkný výhled. Znám tady snad každý výmol a hrb na silnici a připadám si jak na kolodějském švihu…
Na Benátky úřaduje Sparta, a hlavně její růžový bijec. Jedu mu těsný hák a při pohledu na jeho BMC vzpomínám na svého bývalého mazla. Lépe to utíká a zapomínám na tu bolest nohou. Odbočka směr Talmberk, ale stále je nás kolem 20 kusů. V závětří sbírám odvahu a drzost a pomalu se sunu na špic. Ten sjezd je dost nepřehledný, a hlavně zakončený ostrou levou k Vítkovické hájovně. Tam to chce být vepředu, nejlépe na špici
. A hele, podařilo se, Kamil Ackermann to glosuje hláškou o pěkném nástupu ve sjezdu
. Odvětím mu starou pravdou, že z kopce to tak nebolí a vypadá to pěkně.
Ale k hájovně už to začíná fest bolet. Ten můj první flek zezdola už je dávnou minulostí, nepěkně to jde přese mě. Toužebně očekávám poslední točku, abych tam narval velkou a zvednul zadek a naložil nohám těžší převod. Vlaju na konci očesané první grupy, je nás kolem 12 kusů. Nalít do sebe bidon s palivem a po luxusním asfaltu do Ratajů.
Sjezd po kostkách je tu nějak příliš rychle a už se nestačím prodrat dopředu. Do háje, že by zase stejná chyba jako v minulých letech? Ale ve sjezdu pár lidí skočím a točku vykroutím v nerozpojené lajně, která drtí rozbitý asfalt. Oslizlý podjezd pod viadukt a jsem s nimi. Uff, tak teď vydržet nahoru!
A zatím to jde, z pod helmy mi leje do brýlí vodopád a já si to užívám. První točka, druhá točka a začínám hodně bojovat. Na představci marně hledám nálepku Pistachia: „Nohy držte hubu!“ Dírka tam je a už se to cedí. Jirka Říha, Venca Cafourek a Roman Tůma zůstávají za mnou. Zvedám zadek a doletím do závětří čelní grupy přesně u cedule Ježovice. Ale v ten okamžik nastupuje Martin Beneš a jede se pro mě devastující lajna. Kolíkáči konečná, vystupovat!
Co chybělo? Pár metrů, pár šlápnutí, pár wattů navíc, pár molekul navíc v plících? Ale nejsem zlomený, odpadl jsem na výkonnost, přesně tak, jak jsem si to přál. Dva Dextráci přede mnou už též nejsou součástí vybrané skupinky vrchařů. Předjíždí mě Kajman v doprovodném voze, a ještě hecuje ke sjetí. Otáčím se, věřím, že Venca Cafourek a Jirka Říha tu budou za chvíli a dolítneme si duo Dexter před námi.
Ale je tu jen sparťan Roman Tůma a jeho drtivé roviny. Pomalu se přibližujeme, ale spojí nás až sjezd do Šternberka. A Venca je tu taky. Tempo udává David Šulc z Dexteru a mě se jede parádně. Musím hlavně začít pít a jíst, na to doteď nebylo moc prostoru. V dáli grupa s oranžovými body. Najíždíme na jarní trasu v honbě za jazykovými skvosty. Vpravo motorest U rybiček a D1, ale my do romantického údolí říčky Blanice. Trochu jsem prokaučoval tyčinku, kterou jsem začal kousat až ve stoupání. A Venca s Davidem zrovna jedou. Teď se hlavně neudávit a rychle za nimi, sjeli jsme grupu z prvního balíku i s Pirátem a Profesorem, ale tady nám moc nepomůžou. Mineme je jak patník u cesty. Letíme vzhůru nádherným stoupáním, v mysli mám svého cyklistického bráchu a jeho kočkování se k plakátovacímu stromu. Opojné to vrchařské chvíle!
Tam pitná oáza, kterou ale nevyužíváme, teplota příjemná a zásob zatím dost. Svůj dávno rozepnutý dres už nestíhám zapnout do dlouhého sjezdu, ve kterém točíme ukázkový kolotoč ve složení Roman, David, Venca a já. Vpravo Kácov, pod námi Sázava a my zase nahoru směr Zbizuby. Nohy drží, o křečích ani památky, a tak si kopec vychutnávám. Venca hlásí, že nás David chce zničit. Sjeli jsme Petra Maška z Varty z prvního balíku a trochu nám tak pomůže směrem na Rataje. Zase pěkně točíme, užívám si to, takhle grupa má prostě břink. Stále věřím, že by někdo mohl ještě vypadnout z první skupiny a my ho sezobnout…
Ratajské pavé bolí jako sviň, ale vím, že bolí všechny okolo mě, je to ten opojný stav, který dokáže přinést jen hromaďák. Valíme do Talmberka a Nechybou nahoru. Tady se začíná probouzet Venca Cafourek, který určuje tempo, naopak Roman Tůma tu zůstává. Takže už jen ve 3 kusech do Benátek, ale když točíme doleva, tak zezadu se vrací rudoch Roman. No pěkný!
Před Vlkančicemi mi lehce hryzne v pravém lýtku, a tak ampule magnesia jen zasyčí. Vůbec netuším, jaké velkolepé finále se pro mě ještě chystá. Teď mám hrůzu ze Skalice, ale kostky nádherně masírují už zdevastované svaly. Před námi se zjevuje nějaký Kbelák bez čísla, asi z nedělních Koloděj. Je to magnet, něco seshora mi říkalo, jeď furt doraz, žádný flákání. Takže Hradové Střimelice jsou v mé režii. Ale duo Dexter Venca i David skvěle drží, Roman už nadobro odpadl. Dopíjím bidon a kluci furt jedou, ďolík pod Ondřejovem neprojíždím zrovna technicky dobře a chytám pěkný odlep. Je snad konec?
Není, to co je před kluky a krásně svítí do dálky, no není to Laco Šindelár od Starku?! Najednou nohy nepoznávám, hlava v laufu a jen suše prohodím: „Pěkný!“, když míjíme Laca. Má posekáno a nereaguje na naše tempo. Další pavé na náves v Ondřejově, nohy drží a bojuji s Davidem a Vencou. Oba jsou UAC, oba musí být za mnou! Pepínova manželka povzbudí, já chci ještě takticky pošetřit v háku za mou dnešní dvojičkou. Ale nějak mi to nedovolí, ale mě nohy jedou a cítím se silně. Tak prostě najedu na poslední pavé dne ke hvězdárně a nepustím je už před sebe … teče mi hlavou, ale zadní hlásek mi říká, woe stejně Tě zadupou, dostihnou Tě křeče … no tak uvidíme!
Z návsi pod kostky už se neotáčím a roztáčím na špici svoje kopyta na poslední boj. Nalítávám do kostek, jdu ze sedla a mačkám ze sebe poslední zbytky sil. Přede mnou ještě dva borci z prvního balíku, ty musím sjet. Vybavuje se mi Bišík ze Sudet, ale ten byl mnohem delší. Tady je brzy asfalt, vytrhané lentilky na retardérech, poslední pravá, ještě se ohlédnout, nohy vydržte, vydržte!
A vlastně ještě jedny kostky, zatáčka mě vynese do protisměru, ale ustávám to a vychutnávám si dojezd do cílové brány. Jo dal jsem je! V cíli vysmátí sparťani a po chvíli pokecu, mi Čespa říká, že je druhý v C a že třetí bude asi Laco. Co Laco? No ty woleeeee!!
Nechce si mi tomu vůbec věřit, až když přivezu jako posel papírové výsledky dolů Víťovi do notebooku, tak vím, že to tam je. Tak jsem se zase po čase dočkal. Zvláštní stav, vím, že nebudou levnější rohlíky, že se svět nezboří, že se konkurence zalekla ranního deště … ale na to se historie ptát nebude … podium na Posázaví v UAC, to je pro mě prostě bomba a bude navždy ve mě!
Nezlomní Kolbabáci připravili neskutečnou pecku, skvěle vybroušený diamant UAC. Organizace, značení, pitný bufet, a hlavně skvělá trasa krásným Posázavím. A letos i hodnotné ceny od sponzora. Co dodat, prostě děkujeme!
PS
Na večer odvézt dceru na prázdniny za Čáslav a nazpět, a již v krásné letní noci si zajet s manželkou do Jevan a vykoupat se v rybníku a vzdát tak hold milovanému, dnes pro mě bronzovému, Posázaví!
::
Propozice ::
Virtuální prohlídka ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby