Tropická předpověď, a tak málem na den přesně jako před rokem si prásknout Luční boudu. Profesor a HonzaB nejsou proti, zbývá vybrat vhodný den a naplánovat trasu. Po Krakonošovi nějak překvapivě rychle regeneruji a úterní Koloděje si obkroužím furt v háku, ale stejně trochu nejistoty, co v tom úvodním, více jak 60 minutovém, kopci budu dělat. Třeba to hoši zruší, ale kdepak, JendaB už ladí trasu a Prófa montuje kameru.
Jako základnu máme Lánov, ať je to co nejkratší a nejedeme v autech. Ještě vyřešit zabodnutý kamínek v mém plášti, Honzovu velkou stranu a jdeme na to. Nejdříve údolím směr Dolní Dvůr, tam se napojit chvíli na trasu Krakonoše a marně hledat moji upadlou brašničku ve škarpě. Dnes nedáme levá Strážné, ale pěkně rovně, kolmo na vrstevnice. Je to monumentální stoupání, ale po dobrém asfaltu až k Předním Rennerovkám. Lejou z nás litry potu, HonzaB to vůbec nešetří, Profesor furt heká, hold ty ejly z večera jsou cítit
Pak už asfalt pomalu mizí, ale za to se otevírají překrásné výhledy. Chvílemi pod mrakem, chvílemi slunce, mám trochu strach, až pojedeme dolů, jestli neomrznu v té variantě krátké-krátké bez spodního trika. Bufet Na Rozcestí trochu vydýchat, a pak HonzaB chytá defekt. Od Výrovky již zase asfalt, a pohled na tu cestu k Památníku obětem hor vypadá fakt hrozivě. Pivař kvízař Profesor nás poučuje, že druhá nejvyšší hora ČR je právě ten brdek nalevo – Luční hora. My si ještě sletíme ke stejnojmenné boudě a pak zase zpět, prudkým stoupáním. Teplotně si to užívám, nakonec žádnou zimu nepociťuji. A teď je na pořadu dne test ráfků a brzdových špalíků. Kutálíme se do Pece a slibujeme si, že tohle někdy musíme dát nahoru.
Letíme přes Velkou Úpu dolů, ono je to docela slušné klesání, a přitom na Krakonošovi v protisměru si člověk říká, že na té rovině do Pece si trochu oddáchne
Dnes dáme ještě Pomezní Boudy, po hlavní, proti sobotnímu Krakonošovi. Prófa stávkuje, prý jestli nahoře nedáme Trautenberka, tak už dál s námi nejede. Nakonec mu to slibujeme, a on za odměnu likviduje můj nástup před vrcholem, howado jedno nevděčný! Desina s šiškou ve znaku velmi chutná, má to atmošku!
Klesáme do Polska a mě tuhnou nohy a úsměv, Profesor roztáčí sjezdařské peklo a k němu se přidává i HonzaB. Mě se nechce šlapat, chci si jen užívat sjezdu a dole mám pěkný zásek. Hoši mě nechají vyvětrat v bočáku, až jim dojde, že mám klíčky od auta, tak konečně zastaví a počkají. Do Žacléře parádní silničkou, ještě se trochu pohoupat a napálit to směr Jánky. Roviny nestřídám, šetřím se na kopec, ten mě ještě dokáže trochu rozvášnit. Stoupání starou silnicí přes lázeňské městečko je úchvatné, zakončené slušnou stojkou na hlavní silnici. S HonzouB se zase kočkujeme až na Hoffmanky, kde dnes končím a motám se k autu.
Naštěstí je to už jen z kopce, nevěřícně koukám na budík, kde nemáme ještě ani kilo, a přitom převýšení přes 2000 metrů. HonzaB vymyslel bájo trasu, zase to mělo nějakou změnu a v oranžové společnosti to byla oslava Krkonoš. Díky bejci!