Dreamer –
Klepání na Beskydskou TOP10 bránu
25. rocnik maratonu Beskyd Tour je nachystan na posledni cervnovy vikend a ja u toho nemuzu chybet, protoze vsechno zatim v sezone vychazi, tak je treba si toho vazit a tesit se z kazdeho zavodu. Pravda, do Beskyd je to daleko, ale cesta z Prahy ubiha velmi svizne diky Adrejovi a jeho manzelce, jen tu klimatizaci na 16st jsem si musel zahy stahnout, kdo by chtel pred zavodem nastydnout? V Bile v Beskydech jsme po pul jedenacte vecer, spim u McHammera a jelikoz cesta byla narocna, tak jdu vlastne hned spat. Nastesti horko polevilo, takze se v horskem prostredi spi krasne, ne jako v prazskem byte kde mam konstantne 28st. Rano snidane a naplnit kapsy gely, tycinkami a jdeme se s Michalem kratce rozjet. Moc se ani nerozjizdim, cekam ze se jako pred rokem ze zacatku tolik nepojede.
Ze to bude letos jinak, naznacuje pritomnost J. Kulhaveho na startu stredni trasy, kde mu i zatleskame, ale tak proc ne, olympijsky vitez si to jiste zaslouzi. Ze to je skutecne jinak, naznacuji uvodni km v mirnem stoupani k Bilemu Krizi. Jede se docela regulerni srot, ze nahore a po sjezdu je nas tak 50 lidi. Hlavne sjezd je nebezpecny, dost sterku, nastesti krome jedne zatacky jsem to zvladl se cti. Presto po najezdu na hlavni chytam diru na celni balik a jelikoz ten stale jede, nahore uz odpadam. Je tu ale jeste dost lidi i ze stredni, je tu i Standa Prokes, takze se nahore srovname a protoze balik konecne zvolnil jsme tam. Ale porad nas moc neni, minuly rok v techto mistech, kdy jsme uz na Slovensku, byl balil minimalne jednou tak vetsi. Az pod Kelcovskym Sedlem doskoci dalsi velka skupina, mozna ji pritahli domestici P. Popiolka, i kdyz tezko rict, dnes neni cas sledovat, co se deje za mnou.
Kelcovske Sedlo naletim docela zepredu, ale stejne mi celo zase poodjede. Foti tam Ziza, uz se tesim na fotky! Cekal jsem kopec delsi, ale najednou je tu sjezd a ten je pekne nebezpecny. Kanalky pres cestu prekryte prkny nebo cim, z kola se ozyvaji hrozne rany, dole kazdy sleduje jestli je kolo pohromade. Opet mensi dira na celo, ale po prujezdu startem/cilem jsme tam. Najizdime na stary usek kolem prehrady a do kopce se zase docela jede, presto je cas probrat s E. Evinicem, jestli pojedeme na Krusnotonu 300km trasu nebo ne. Ja v tom mam jasno. Vyssi tempo mi az tak nevadi, protoze uz nas aspon zezadu nikdo nedoskoci. McHammer hlasi problem se zadnim kolem, nakonec se z toho ukaze trochu bouchly rafek, ale snad to pujde opravit. Usek kolem prehrady je zdarne za nami, rychle jeste hodit gel do sebe a uz je tu Smrcek. Letos okoreneny sterkovym usekem. Kazdy nadava, ale co se da delat. Opet se propadam, na celo 30-40 lidi stredni+dlouhe trasy opet nemam, respektive hlava rika, ze nechci mit a nechci se takhle uplne vygumovat jeste pred Pustevnami. Takze nahore zase odstup, ale po sjezdu se sjedeme do pekne grupy, kde jsou i lidi jako F. Landa nebo E. Evinic.
To uz se blizi Pustevny a pred nimi jeste vidime asi 200m pred nami celni balik, tak to je fajn, dnes se to da nazvat s celem skoro na Pustevny. Jeste v prvni tretine Pusteven v tocce vidim postavy z celniho baliku, bohuzel ja jsem o serpentinu dole. Pred nami se balik snazi doskocit Evinic + Landa. Chvili se zkousim odpoutat od nasi skupiny a dojet je, ale pak na to kaslu, protoze klukum za mnou moc neodjizdim. A delam dobre, Standa ma dneska evidentne formu a jede do Pusteven pekne tempo, kteremu sice stacim relativne v pohode, ale zadarmo to vubec neni. Nahore jsme jen ve dvou sami, za nami odstup, pred nami taky. Beru bidon od Terezy od Michala a valime dolu. Sjede nas jeden mistni borec, ktery ma navic i figuru na jizdy po rovine, takze v tomhle mini vlacku je dobre zustat. Ve trech, mozna ctyrech lidech jedeme usek pod Solan, kde nas tahoun do kopce zacne lehce odpadat, ale zato pred nami je kousek trojice Landa, Evinic + 1. Diky memu i Standovo strojovemu tempu je nahore mame, capnu kelimek vody a jedeme dolu. E. Evinic a jeste nekdo se tam trochu zapomneli a do cile uz jsme je nevideli. Jelo se totiz a ne malo, zvlast kdyz nas podruhe dolitl ve sjezdu mistni borec. Bylo to jeste pred Dreamerovo zakrutou, takze jsem pak mel co delat, aby mi se Standou neujeli ve sjezdu, ale zmackl jsem se.
Dole se s Landou a kluky srovname a mirime pod Kasarna. Citim se porad dobre, ale horko uz opet zacina byt, co si budeme povidat. Nicmene 38st jako ve stredu to neni, takze se to da zvladnout. Motivuju se tim, jak jsem si v tom vedru byl ve stredu zabehat, docela to pomaha. Kasarna opet tahne dobre dve tretiny Standa, nez konecne trochu polevi. Tocim nejlehci 34x27, neni cas na hrdinstvi a tezsi prevod. Nas tahoun po rovinach odpada, ve trech s Landou tak vyjedeme nahoru, kde dojedeme dalsi 2-3 borce, Chudy, Hradil, Chocholac podle jmen. Opet foti Ziza, mne tece pena z pusy, to bude jiste krasne foto! Podavaji bidony, neberu, jeste mam pul bidonu a cil se blizi. Chci jet, ale Landa se chvili kocha krajinou, asi uz mysli ze jsme dozavodili. Coz o to, krajina je tu samozrejme nadherna, ale ja bych jeste chvili zavodil, kdyz uz jsme v tom. Az z kopce se zase rozjedeme. Hecuju, at nas nedojede ten mistni borec, ale uz pak za nami neni.
Prejizdime hranici v Bumbalce a zaciname stoupat. Prijde mi ze moc nejedeme, tak za to v kopci jakoze vezmu, kdyz na me vyjde spic a rikam si ze to zkusim roztrhat. Snazim se, uz to vypada nadejne, ale tenhle kopec je preci jen vic hakovy, takze se zbytek zuby nehty drzi. Standa pak v cili prizna, ze moc nechybelo a nechal by me jet, to potesi! Takze to co mi vyslo v Krkonosich na Straznem, se dnes neopakuje, ale i tak je to velky posun, tady jsem vzdy trpel a vyjizdel kopec silou vule na konci skupiny a dnes se co chvili ohlizim, jestli tam jeste vsichni za mnou jsou. Jsou, takze respekt, dojedu jeste jednoho borce, ale i ten se hakne. Pak uz jedeme z kopce dolu a cil se blizi. Houstne tu i provoz, predjede nas kamion, k tomu par cykloturistu na silnici, auta, takze tady uz nejde moc co vymyslet. Kazdy ladi taktiku na cilovy zapeklity dojezd. Kilometr pred cilem za to ale jeste i tak vezmu, ale opet vsichni v haku. Standa me pak predjede, jeste jdu za nej na druhe misto, ale pak vsichni predjedou i Standu a pak uz je jen ta vracecka na parkovisti a cil. Podle me je to trochu nedustojny dojezd takoveho krasneho maratonu, kde jsme mimochodem dostali krasny pametni dres k tomu 25. rocniku. Ale dojezd je stejny pro vsechny, takze je treba to tak brat. Ze skupiny tak dojizdim posledni nebo predposledni, protoze se nehodlam vyvalet ve sterku na poslednich 100m, ale samozrejme na ten spurt i sportovne porad moc nemam.
Sice mi tak tesne utece bedna v me kategorii a vlastne i TOP 10 celkove, coz na par minut zamrzi, ale to je zivot. V cili zjistujeme ze jen minutku dve pred nami dojel McHammer a Beda Prucha, kteri odpadli z cela pod Kasarnami. Udelat to o neco delsi, s cilem mirne do kopce jako byl v Trojanovicich, kdo vi, jak by to dopadlo. Ale to jsou ty pozavodni emoce, kazdy si pak rika, ze mohl zajet o neco lepe. Kdyz to shrnu, vlastne se mi to povedlo skoro na jednicku. Jasne, leckdo by namitl ze na jednicku je to jen kdyz vyhrajes a ma taky pravdu. To je ale ta cyklistika, ty zavody, kde je tisic situaci, ktere delaji kazdy zavod jiny a o to je hodnotnejsi, kdyz clovek drzi vykonnost, pripadne ji postupne vylepsuje. Takze takovy byl Beskyd Tour 2019, darilo se i ostatnim Slapkam a dnes jsme vsichni zdarne dokoncili, o to vetsi radost to pak je a nezbyva nez se tesit na dalsi rok!
Strejda –
Beskyd Tour 2019, pokus o vlastní výsledek
Již několik let pozoruji, že až do půlky července mne to moc nejezdi. Nejdříve mne to frustrovalo, ale pak jsem se tím smířil, a začal vycházet z toho, že tu první půlku sezony jednoduše musím brát jako rozjezd, přípravu a čekat, až v srpnu konečně přijde forma. Letos ty začátky jsou podobné: PrS – katastrofa, jarní UACovské časovky – ostuda, Kraslický Šíp jsem protrpěl. Ale pak z ničeho nic přišel zlom. Týden před Mamutem jsem si dal první dvoustovku v kopcovitém terénu a najednou se mi to rozjelo. Ne, že bych jezdil závratně rychle, ale jednoduše zjišťují, že dokážu jet dlouho a na své poměry slušné tempo. První dva maratony to potvrdily, a tak jsem rozhodnutý, že Beskyda zkusím jet bez ohledu na skupinu A, pokusit se o co nejlepší vlastní výsledek. Trošku mne nahlodávalo svědomí, že nechám bez podpory Lenku, ale ona nakonec to otočila na střední trasu, takže rozhodnutí bylo správné.
Když už se mí tak osvědčil dlouhý vytrvalostní trénink týden před Mamutem, tak před Beskydem chci něco obdobného. A je tu tradiční akce CFC Kladno, Kladno – Klínovec – Kladno, 263 km. Je mi jasno, že v nepřítomnost Kolbaby a Fousáče se to pojede na můj limit, takže asi to bude o něco intenzivnější, než je zdrávo. Ale snad mne těch 5 dní na regeneraci bude stačit. Z této akci mne zůstal velmi dobrý pocit, dokonce i Klínovec samotný jsem vyjel v osobním rekordu. Ale regenerace v týdnu – to už bylo slabší. Nohy mám pořád tuhé, každé šlápnuti bolí. Nu, uvidíme, jaký to bude při závodě.
Teď si ještě stanovit cíl a taktiku. Před dvěma lety stejnou trasu jsme s Lenkou a Mišutkou zvládli za 7:03. Tak pokud na nikoho nebudu čekat a na každý bufet dam maximálně minutu, tak snad nějakých 20 minut bych stáhnout mohl. Taktika: Po prvních dvou kopcích důležité zůstat ve skupině, tam pak přijde 20 km rovinky a hák hodně ušetři. Pod Kelčovským sedlem už neblbnout, vystoupit a až do cíle jet své tempo. Ze zkušenosti z minulých let vím, že dál už spolupráce možná jen po předběžné dohodě: ty vyhovíš někomu, pak on tobě. Náhodné souputníky přirozeně mají tendenci závodit na každém metru: nejdřív se za tebou svézt, a pak tě orvat. Kdyby se to náhodou povedlo jinak – bude to bonus, ale radši s tím nepočítat a jet vlastní vytrvalé tempo a pokusit se rozložit sily tak, aby v závěru došly úplně. Další problém: na Mamutu a Krakonošovi mne docela trápil žaludek, myslím, že z přebytku sladkého. Tak dneska zkusím míň jíst a pit nejen jonťak, ale půl napůl, jonťak a vodu.
Do Bílé odjíždíme s Nickem a Baluem v pátek brzo ráno, ještě před dopravní špičkou a obávanou D1 zvládáme hladce. Pak se jen na chvíli se zasekneme ve Valašském Meziříčí, ale v poledne jsme na místě. I tak 5 hodin cesty, je to daleko. Ale Beskyd mne za to stojí.
Nohy jsou pořad tuhé a tak navrhuji o něco delší rozjezd, že zkusíme projet celé úvodní kolečko trasy včetně Kelčovského sedla. Balu to odmítá razantně, tak jedeme s Nickym. Je to chlap lehoučký, do kopců doslova letí, já mám nohy pořád jako dřevěné špalky. Ke konci vyjížďky už se to lepší, tak snad zítra budu v pohodě.
Večerní tiskovka příjemně klidná, spát jdeme brzy. Ráno času je dost na všechno, počasí naprosto ideální. Krátké rozjeti ukazuje, že nohy už začínají byt funkční. Tak do kapes dva gely, dvě tyčinky a dva banány (když se to jí správně – je to jídla na 6 hodin). A na start.
Stoupaní k Bílému Kříži se mi jede docela dobře. Sice pořád se cedím dozadu, ale lidí je tu spousta, zatím není nebezpečí, že vypadnu. A tak přesně podle plánu na Slovensku jsem ve velké skupině a pod Kelčovské sedlo se vezu skoro zadarmo. A taky tu vystupuji. Chvíli se vedle veze Nick, ale do kopce už prchá se skupinou. Kelčovské sedlo mne nečiní problém, problém mne činí chlap, co jede přede mnou, jede pomalu, šněruje cestu přes celou šíři, a nemohu ho předjet. Uff, málem mne srazil. Obětavý Žiža to pečlivě dokumentuje foťákem. Po sjezdu se dostávám do červených čísel (ve smyslu, že všude kolem mám jen závodníky ze střední, které mají startovní čísla v červené barvě). Na bufetu banán do kapsy, doplnit bidony a hned jedu. Zatím se mne ten plán plní. Cesta kolem přehrady se mi zda byt mnohem lepší, hodně toho asfaltu opravili. Smrček jako vždy dá zabrat, obzvlášť štěrkový úsek, ale přežit se to dá. Na vrcholku preventivně spolykám první 3 anicrampy. V okolí golfového hřiště už nemám banány, a musím šáhnout po tyčince. Zatím to trávím bez potíží. Pustevny se mi jedou obzvlášť dobře, tady předjedu aspoň 5-6 lidi včetně Nickyho. Stěžuje se, že má tuhé nohy. Nahoře zase doplnit pití, další banán do kapsy, anticramp do pusy a hned dolu. Zabere to trošku víc času, než bych si přál, kolem stolů je hodně lidi. Při stoupaní na Solaň mám první křeč. Ale není do stehna, ale do chodidla. Je to upozornění, na vrcholu vzít další anticramp. Na Kasarne už cítím úbytek sil, ale vyškrabu se tam. Zase je tu Žiža, pečlivě to dokumentuje, tak ze sebe vymáčknu úsměv. Žaludek zatím v pohodě, tak si dovolují koláček. Nahoře poslední anticramp. Vím, že překračují DDD, ale Beskyd máme jen jednou za rok, nějak si to vstřebám. Bumbálka je tu zřejmě nejlehčí kopec, ale hned na začátku chytám křeč, a to už do stehna. Z toho usuzují, že jsem jel akorát optimální intenzitu, na další kopec už bych sily neměl. Křeč není vážná a přichází spíše proto, že po delší jízdě z kopce přišlo stoupaní, zapojuji se jiné svaly a organismus nestihl přesunout živiny tam. Za chvíli to mam v pohodě a pálím zbytky energie.
Celou cestu po očku sledují, jak jsem na tom s časem v porovnání s rokem 2017. A s potěšením vidím, že na každém vrcholku jsem z toho času ubral minutku – dvě. Ono to minuta k minutě, na Bumbálce už mám našetřeno rovných 21 minut. Teď už to jen neprohospodařit ve sjezdu, což se daří. Nakonec: 163 km, 6:42:34, jedna tyčinka, jeden tvarohový koláček, 6,5 banánů, 4 sedmičkové bizony junáku a 3 vody. To by šlo.
Než si s Tomášem dáme jídlo po závodě, dorazí Balu, za chvíli i Nick. Holt první zkušenost s maratonem skoro nikdy nevyjde podle představ.
Samozřejmě hned začínám přemýšlet, kde jsem ještě mohl ubrat, ušetřit, šlo by to ještě zrychlit? Nic mne nenapadá. Pravděpodobně z aktuální formy jsem vytěžil maximum. Jedině dobrá skupina nebo osobní domestik a možná doprovodní auto nebo podavače bizonů by to mohli posunout dopředu. Musím si nad tím ještě zamyslet. Budu na to mít celý rok.
Večerní tiskovka zase moc příjemná. Jen ty židle v hospodě by mohly byt o něco měkčí, po 7 hodinách v tvrdém sedle zadek nechce sedět na tvrdém dřevěném prkně.
::
Propozice ::
Mapa a profil ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby ::
Report Standa Prokeš ::
Report Cyklover
