Akce Mamut Tour 2021

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2021-07-24.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Mapa - Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Report Tomáš K. :: Report Standa P.

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020

• Kolíkáč – Točíme!!!
  
  Páteční žaludeční neuróza v plném palbě, hlavou se hrnou všechny fragmenty sobotní řežby. Ani se nechce přidělávat čip, foukat kola, kontrolovat každý komponent na kole, vždyť kolik nepříjemností se může stát, aby ten týmový plán s Lukem a Kaprem nevyšel…
  Sobota ráno, obětavá manželka mě veze autem na okraj Přerova, abych roztočil nohy cestou na start. I jsem si pohrával s myšlenkou, že bych těch 25 kilometrů z ubytování (skvělý Penzion Skalka - v lázních Skalka) dal ráno na kole, ale nakonec jsem to zavrhl. V Přerově mě dojíždí místní borec, ze kterého se pak nakonec vyklube Michal Smolka, letošní vítěz série Road marathon. V příjemném pokecu mě protáhne Přerovem a u výstaviště mě již nabírá oranžová letka ve složení Kapr, Luke a Strejda. Tradiční odlehčení si u Prosenice a osahat si cílový asfalt a kostky s přáním, ať se tu odpoledne v euforii sejdeme. Plánujeme to domydlit nějak na 2.bufet na 92.km, který je před rozdělením tratí a odtud rozjet týmový koncert. Já ale defétisticky hlásím, že nedojedu s nimi ani pod Tesák, a vůbec netuším, jakou kletbu jsem na sebe přivolal.
  Vypít energeťák, zkontrolovat těch 32 stupňů na rozpáleném budíku, prásknout o sebe pěstmi, vyrážíme na lov Mamuta, chceme pro Kapra a pro tým podium! Nějak mi nefunguje bojovnost v hlavě, věřím si, že mi Kapr do kopce neujede, tak proč se cpát úplně dopředu, vždyť až přijdou první brdky, já si najedu bez problémů před bráchu a zkusím mu trochu pomoci. Ale realita je úplně jiná, první točka v Prosenici, zezadu přilítne, jak neřízená střela borec, který nedrží stopu a já musím na brzdy s klením na všechny strany. Tak to bylo o fous. Teď tu máme vyfrézovaný úsek se šotolinou, tak si najedu na chodník, který ale končí asi půlmetrovým obrubníkem a jsem nucen si hezky skočit. Zase ztráta pozice, tak si gumovat tlamu v lajně, která se rozjela směr kostky Radslavice. Teď se dostat dopředu už není vůbec jednoduché, je to natažené, ale pod Šišmu na 15.km se to ještě vcelku spojí, vidím orange přilbu Kapra…
  Vyletět Šišmák a nahoře zjistit, že to zase prasklo. Koukat okolo sebe, kdo si to vezme na starost a sjede to. Hmm nikdo! No ty wado, balík na dohled, ale nepříjemné vlnky berou síly a zahlcují slušně naše motory. Je tu Michal Běhounek i Šárka Macháčková, ale ty to asi sjíždět nebudou. Už nás předjíždí i kolona doprovodných aut, aspoň za ně se dostat a doskákat si zpět. Ale nejde to! Nikdo se tady nechce totálně zgumovat, když víme, co nás ještě čeká. Takže v Bystřici pod Hostýnem už jen asi ve 10 lidech, podle fotek ztráta 2 minuty na čelní balík. Čumět jak vypelichaná vrána na wattmetr a přát si, ať to začíná 3 a věřit, že si kluky sjedu. Za každou zatáčkou marně vyhlížet orange zadky. Strašné to stavy, v hlavě představa cílového prostoru, jak tam čekají holky a ptají se mě, co se stalo, vždyť Luke s Kaprem tu už minimálně 15 minut jsou. Kudla, přeci jsem nejel přes půl republiky, abych to takhle vzdal. Musím bojovat, držet tu trojku na displeji a věřit a věřit v pomerančové opojení.
  Teď když analyzuji Stravu, tak stejně vidím, že síla týmových kumpánů je pro mě mnohem více než nějaká čísla na budíku. Tesák jsem dal průměrně jen 287 w a jel o 30 sekund pomaleji než Kapr + Luke. Ale to jsem samozřejmě v tu chvíli nevěděl. Vytvořila se grupa, na prvním bufetu chytnout banán a hnát se na Kašavu alias Rablina climb. Tam to ale zase není žádná hitparáda: 279 w a další ztráta 10 sekund na kluky. Skupina vcelku točí a jede, ale cítím, že to není ono, když vím, jak se tady dá letět v balíku. Pravidelně aspoň jím a piju a věřím v Hadovnu, že někoho vysype. Hadovna je tu nějak moc rychle a mně se jede dobře na špici a tomu i odpovídají čísla, 297 w a o 45 sekund rychleji než Luke s Kaprem. Ale nikoho jsme nesjeli! Propadám pomalu beznaději, z první pozice sletět dolů a připravit se na Grapy.
  Zabzučet si na 36x32 a absorbovat ty mega procenta sklonu. A když se zjeví výhled na tu stěnu, tak dostat do žil injekci adrenalinu. Tam nahoře, ano, je tam, orange přilba! V rytmu megahitu Heleny „Vzhůru k výškám“ drtit tuto ikonickou stojku. Začíná fungovat šlapkovský magnetismus, musím si je sjet! Teď anebo nikdy. Jóóó 294 w průměrem a o 3 minuty rychleji než oni! Zařvat jako na lesy Kapřéééé, a letět tu horní část na hranici rizika, chvílemi bordel od lesáků anebo nakladač na klády, který nám tu nechal na průjezd jen úzkou uličku. A nájezd na hlavní od Hostýna je mám tak na 50 metrů! Lukůůůůů, Kapřééééé, neslyší … Tak to poslat do potemnělého sjezdu, to není zrovna moje doména, ale dole to přeci končí ostrou levou a pak magnet nahoru. Tam si je musím doletět!
  Tohle umí jen maratóny a já Z pekla samotky rovnou do týmového nebe. Plácnout si s kumpánama a vletět na špic, jak smyslů zbavený. Roztáčíme kolotoč ve 3 orange zadcích, nikdo se nám do toho neplete, ani nemá moc nárok No tak to by stačilo hoši, vždyť nás čeká ještě 120 km! Pomalu se zklidňovat a zapojovat do tempa celou grupu. Těšit se na bufet, jelikož nádrže jsou vyprázděny. Většina grupy též staví, zezadu nás dojíždí pozdější vítězka žen Šárka Macháčková. Od této chvíle to nemá chybu, tvoříme základ grupy, na dlouhou odbočujeme snad v 11 lidech, tohle je na Mamutu snové! Kapr po zimních problémech jede jako znovuzrozený, Luke jede dlouhé a bolavé špice bez známky únavy.
  Přeskákat ty brdky před Foncky, tohle je možná na Mamutu to nejtěžší, hrbatý asfalt a stále nahoru a dolů. Ale skupina drží po kupě, tohle motivuje, tohle lepí, aby člověk někde zbytečně neodpadl. Dávám magnesium, teplota znovu atakuje 30 stupňů, začíná mi už chvílemi pocukávat ve svalech. Najíždíme do stínu lesa na Foncky, vzpomínky se jen sypou, povede se ještě někdy tady vidět světla zaváděcího vozu jako při spanilé jízdě v roce 2016? Letos si vlézt s Lukem na špic a určovat si tempo, aby nám Kapr neodplul do hlubin. Ale jede skvěle, vidět jeho přední kolo mezi svýma nohama, to je sen, takhle jsme si to vysnili a ono nám to plní. Sváťa Božák nastupuje, ale předem hlásí, že si jede do studánky pro vodu. To my obdivujeme excelentní vrchařku Šárku, která doslova kopce letí.
  Bufet Troják zastavit a poručit si po vzoru Kapra pivko, trochu zklidnit ten přeslazený žaludek. Obsluha bufetů je příkladná, jen Luke se tam pere s nějakým šátečkem delší dobu, a tak nám dává fóra do sjezdu. Většina grupy odjela, tak rychle za nimi. Do Ratiboře znovu týmová práce, především Luka, který zde ukazuje svoji časovkářskou formu. Jsme po kupě, druhé magnézko, banán z kapsy a řádně zapít. Lázy budou bolavé a dlouhé!
  A opakuje se snová situace z Foncky, Kapr znovu skvěle hákuje a ty rampy dává s přehledem. Já si znovu užívám stařecký převod 36x32 a s hrůzou koukám na borce vedle, který má vepředu jen jedno-převodník. Les nám tady trochu zmizel, tak jsou ty stojky více čitelné, ale zato nám zase slunce více zatápí. HP zdolána, letíme nebezpečným sjezdem dolů, znovu to pospojovat a v té euforii si zařvat točíme všichni, ať ještě někoho sjedeme! Vždyť je nás stále určitě kolem 7 lidí, to by se dalo využít. No jo, ale jsme na 160 kilometru, teplota se zvyšuje a síly ubývají.
  Teď už si žije každý svůj příběh, vyrovnat se s únavou, vedrem a nechutnými brdky, o kterých ani nevíte. A přitom těch 36x32 se zase hodně krát hodí! Vedro se stupňuje a je potřeba se chladit zevnitř i zvenčí. (Kapr jen zevnitř, tomu vedro nevadí ba naopak). Snažíme se grupu hnát jako stádo splašených koní, věřím, že do cíle ještě můžeme někoho sjet. Pálí mě chodidla a svaly jsou na hranici křečí, ale neskutečně si to užívám. Takže i poslední bufet ztrestáme, já už do jednoho bidonu jen čistou vodu, ať mám, čím zalévat hlavu a krk. Kapr hlásí, že už je v řiti, mně cukají nohy, jen Luke se zdá v pohodě. Před Lipníkem si ordinuji gel, vypadl jsem z grupy a s hrůzou poznávám, co by to bylo za neštěstí, tady jet sám. O to větší respekt má u mě Strejda, který si to takto práskl! Já tu mám naštěstí starostlivého Lukeho, který mě docvakává zpět do skupiny a můžeme si tak zase společně zanadávat v rozbitém sjezdu do Lipníku.
  Luke mi připomíná kapesník z minulého roku, letos naštěstí z nosu nic neteče a brdek na Hlinsko tak můžeme dát v plné parádě. Anebo ne? Kapr si vystupuje, a my poctivě s ním, ale já vůbec nepochybuji, že nám to Luke v závěru stejně sjede. Takže grupa pomalu mizí, my jedeme tempo pro Kapra, kterého točím svým neustálým hecovaním, abychom točili
  Luke tam vkládá famózní špic, tohle se nedá prostě nikde jinde zažít, jedině na milovaných maratonech, na 195. kilometru jedeme neskutečnou podlahu, řemeslo, mačkáme ze sebe poslední zbytky sil a do Přerova sjedeme celou naši grupu a ještě další 2 lidi. Kapr se probral a na kostkách v Radslavicích tam přiloží takovým způsobem, že se stěží háknu, roztrhali jsme trochu grupu, ale po technickém průjezdu Prosenicí jsme zase po kupě. Chtěl jsem za ramena cílem, ale už nějak nebylo času se domluvit v tom kalupu, takže se jde do spurtu na kostkách. Je to za námi, užívat si ty vzácné cílové chvíle, které jsou nesdělitelné.
  Od založení Šlapek jsem vždy snil o maratonské týmové skupině, a již se to tolikrát i podařilo, ale letošního Mamuta s Lukem a Kaprem řadím možná úplně nejvýše. Byla to fakt paráda, díky kluci! Podium tak zaslouženě patří stříbrnému Kaprovi a zlatému orange týmu! Poklona legendě Strejdovi, který si to práskl na samotku, věčná škoda, že se k němu někdo ze Šlapek nenajde, aby mu pomohl... Ještě trochu anonymně jel dlouhou taky Trungy, který si to též odmakal celé na špici...
  
  
  
• Luke – Nejlepší tým
  
  Další díl maratonské série, pro mě letos 4. maraton. No těším se moc, je domluvená skupina B a mě ty týmový hrátky baví a většinou mi to jede o dost líp, než když jedu sám za sebe. Navíc po Kitzbühelu mám tak nějak dobrý pocit. Dopravu domlouváme s Kaprem na pátek ráno a vše klapne na jedničku. Stavařov je jaký je, ale účelu poslouží dobře, jen na noc bylo docela horko a otevřené okno na hlavní ulici se fakt nedá. Jinak pohoda oběd, registrace a projetí startu a cíle. Zbytek odpoledne aklimatizace na koupáku a zmrzlina. Nakonec dne tiskovka s večeří jako loni a večer jsem padnul únavou a usnul i v horku. Ráno už bylo na pokoji moc horko, ale jinak pohodové ráno. Strejda s Kaprem už asi nervozitu vůbec neznají, což i mě docela uklidnilo.
  Cestou na start potkáváme Kolíkáče a jdeme se rozjet do Prosenic a zpět. Domlouváme zastávky na bufetech a další nezbytnosti a Kolíkáč straší, že tam už pod Tesákem nebude. Nikdo to vážně nebere, ale pro jistotu je bod shledání stanoven na druhý bufet. Stoupáme si na start, kde moc lidí není, takže pohodlná třetí řada. Chvilka na sluníčku zatím přijde vhod, protože je po ránu docela frišno, ale víme, že dlouho to trvat nebude. Ještě sním první dnešní gel, protože tuším, že do zadní kapsy bude teď hodinu hodně daleko...
  A je tu start. Zacvaknout se daří až na druhý pokus, ale rozjezd je docela v klidu, než se dosáhneme na cestovní rychlost a proletíme lesem. Před Prosenicemi se otevře možnost najet do čela a po zkušenosti z Beskyda se tomu nebráním. Vesnicí tak projíždím na čele a pozici si držím až k šotolinové šikaně, která tam je kvůli opravě silnice. Tam jsem asi 5., takže si volím ideální stopu a šotolinou nemusím. Načež se to hned zvedá a jede se přísná lajna. Konejším se tím, že vzadu to bude asi dost peklo, tak mě to ani tolik nebolí. Pak několik lidí zkouší odjet, takže tempo neupadá, naopak. Nakonec to někdo nevydrží a zahlásí "v klidu, je to dlouhý". Fakt jo? Doufám, že nejel střední… Jenže je tu první brdek, a tak se spíš přitápí. I když je fakt, že se aspoň teď tolik nenastupuje. Brdek jedu s rezervou a trochu se propadám, abych zkontroloval zbytek orange. Kapra vidím po chvilce, ale Kolíkáče ne. Není ale moc času, tak doufám, že jsem se přehlédl, ale na druhém brdku to je stejné, a tak mám docela obavy.
  Na úplnou špic už se neženu a držím se kolem top 30 a známých jmen, což naznačuje, že to je dobré místo. Občas zahlédnu Kapra na druhé straně silnice, takže aspoň v tomhle směru vše v pohodě. V Bystřici jsme o víc jak minutu dřív než loni, ale dle tepů a NP to bylo v mém podání podobné jako loni, což mě jen znovu uklidní, že to dnes bude dobré. V Bystřici ještě stíhám gel, ale zrovna přes kostky to je zbytečně komplikované. Cedím se tak trochu dozadu a za chvíli už Kapr hlásí, že je tu, ale neviděl Kolíkáče. No to já už pěkně dlouho taky ne. Vezeme se už spíš ke konci balíku, protože je jasný, že se bude brzo vystupovat, což se děje chvíli po tom, co se sklon zvedne do nejprudší části. Tady se balík rozpadne. A to na čelní docela velkou skupinu, kde ale bude většina střední trasy, pak je tam skupina Pavla Popiolka a za nimi ještě jedna menší skupinka. Kapr si jede svoje tempo, já to pořádně omrknu směrem za nás, ale tam jen pár odpadlíků, ale rozhodně nic oranžového. Domlouváme se, že uvidíme na Trojáku a jedeme Kaprovo tempo. Snažím se mu to jet ze špice, krásných 270W, takže Kapr určitě 300, no pěkná forma. Dojíždíme skupinku s Rosťou Lesniakem, s kterým jsem tu dojel loni, ale letos jede střední. Tesák za námi, sjezd pod troják mě loni hodně bavil a stejně tak i letos, akorát jsem to asi trochu přehnal a všechny orval. No co, aspoň se vydýchám a na bufet dojíždíme pohromadě. Nakonec na chvilku zastavíme, což není úplně špatný, sice nedoplním ani celý bidon, ale plná nádrž je určitě lepší, než tři čtvrtě... Byla to ale rychlovka, ve sjezdu sjíždím jednoho závodníka, pak dalšího, sjedu velkou část sjezdu a pak zkusím vystřídat, Kapr si špic taky užívá dost dlouho a zbytek pochopí, že budeme dobrý spoj a přidají se. Tohle je dobrý, dojíždíme další lidi, což funguje pro všechny jako dobrá motivace, ale jak skupinka naroste stávám se hlavním tahounem. To by mi až tak nevadilo, ale přeci jen by hoši ze střední mohli trochu makat, když vidí, jaký špice jim táhne Kapr...
  Kašavu pak Kapr odtáhne ze špice a nikdo neprotestuje (já tam mám furt 300W, tak ještě aby). Pod Hadovnou se pak skoro zastaví, takže to s Rosťou, kterého jsme zase sjeli, dovážíme pod kopec v pohodovém hovoru. Hadovnu jedu ze špice, jak mi to vyhovuje, nikdo neprotestuje. Za odměnu pak odtáhnu většinu pod Grapy, kde se v dobré náladě zeptám, jestli teď nemá být nějakej brdek a jde se na věc. Grapy jedeme podle Kapra, tady mám váhově dost navrch, tak se snažím pošetřit, co to jde. Většina lidí nám odjíždí, ale zase je sjedeme v horní rovnější části a ze sjezdu. Tři těžký kopce za námi, ale vlastně to byla teprve předehra dnešní velký show.
  Nahoře domlouváme, že teď pojedeme v klidu, takže ve sjezdu sice dojedu na čelo naší skupinky, ale dál to nějak nehrotím, jak kdyby mi něco říkalo, že tam za námi přece musí být… Odbočka v Bystřici a další brdek. Kluk, co s námi jede dlouhou a ví, že teď záměrně netlačíme na pilu, se ptá, jestli už je tu ten náš kamarád. Odjedu si bokem a otočím se, abych kdyžtak nekecal a "ty voléééé", už jen pár metrů a Kolíkáč je tu. Přivítat se, zařvat si a Kolíkáč se hned ujímá taktovky a rozjíždí zběsilý tempo. Nálada na max, takže jedeme jako hovada, nemám s tím problém, pak ani Kapr. Zbytek jen kouká a odmítá střídat. Musíme se trochu uklidnit, naštěstí se blíží další bufet. Hlásíme, že zastavíme a nikdo neprotestuje. Staví všichni, už je pěkný vedro, do prázdnýho bidonu beru vodu, do ruky banán. Měl jsem i další velkej gel, tak snad jím i piju dost.
  Při odjezdu nás dojíždí další skupina se spoustou Bčkařů, ale někdo na dlouhou se taky najde. Rozjedeme to, ale pakujeme se dozadu, přeci jen tady nedává smysl jet víc než zbytek. Dyť je tu přes 20 lidí. Do rozdělení se i tak párkrát otočím na špici a pak už nás pokračuje jen 11 a je to z větší části na nás. Kapr ve formě, Kolíkáč dobře naladěn a mě to pořád taky docela jede. Tohle je sen! Piju, jím a leju si vodu za krk a na nohy, protože se děsím dalšího Tesáku. Loni hodně bolel i když se skoro nejelo. Teď se ale taky moc nejede a bolí to míň. Uf. Většinu odtáhnu ze špice kolem 230W, což zase nikdo nerozporuje. Teda Kolíkáč přijede trochu přitopit, ale z kopců předtím vím, že Kapr kdyby chtěl jet víc, tak jede. A mě se víc je taky nechce, před bufetem mi to moc smysl nedává, takže si vypůjčím hlášku "mučíš svojich" a je jede se dál mých 230W...
  Jsme nahoře, zase můj oblíbený sjezdík a na Trojáku stavíme. Beru vodu i jonťák, rohlík se salámem a vypiju i dva kelímky kofoly. Jsem tu v mnohem lepším stavu než loni, ale stejně sním, co vidím. Kolíkáč s Kaprem vyráží, že si je mám sjet ve sjezdu. Všichni už asi odjeli, jen periferně jsem si všiml, že někdo jde do sjezdu se mnou, ale po pár zatáčkách jsem byl sám. A za dalších pár už s Kaprem a Kolíkáčem. Sváťa Božák v cíli hlásil, že jsem ho tam pěkně nechal... No, nová komboška fakt pěkně letí...
  Poměrně rychle dojíždíme i zbytek skupiny a pokračujeme na Lázy. To žádný festival wattů není, teda pokud nejde o watty z trouby, která je všude okolo. Teplota stoupá na 34 stupňů a sluníčko na louce pěkný svítí :). Leju na sebe vodu co pár minut, těším se na sjezd. V kopci se nic neděje a v 7 lidech pokračujeme dál. Platíme daň za to, že máme převahu a ne všichni pomůžou na špici. Někdo pomáhá, někdo se veze, někdo bohužel zbytečně kazí tempo. Škoda, tady se dalo skupiny využít ještě víc, zvlášť když nejvíc lidí bylo z kategorie 40-50 a měli 5 minut na 3. místo... Ale v hlavě pořád dobrý, tak to neřeším a soustředím se na sebe. Jíst, pít a tak, ale i tohle je pořád těžší a těžší. Odpočítávám každý km, neutíká to, je děsný vedro, žaludek už nic nechce, no budu to muset nějak doklepat a bude to ještě zajímavý. I tak se zdá, že patřím ve skupině k tomu lepšímu, minimálně asi hlavou, protože se nebojím jet. Utěšuju se tím, že o moc líp na tom asi nikdo nebude.
  Někdy mě přijde, že 2 km jedeme snad 2 hodiny, přitom pořád docela frčíme, ale tělo mi připadá už hodně zničené. Ale vlastně bych si to měl užívat, dyť tohle je sen, takhle jsme to chtěli! Kolíkáče můžu potěšit, že už taky vyhlížím křeče a konečně je tu brdek, co hlásí Garmin jako předposlední kopec. Rozsekanej sjezd a přesun po pěkném asfaltu pod lom. Chci jet ověřené tempo, ale když se ohlédnu je třeba zpomalit. Zbytek ale spíš přidá a ujíždí. Srovnáme se s Kaprem a Kolíkáčem a ani nemusí nic říkat, abych viděl, že to bude v pohodě. Pořád hezký tempo, takže na vrcholu žádná velká ztráta a skoro jak kdyby na nás čekali, tak rychle jsme je dojeli. Teď už se blíží konec, tak se zase jede líp, prosím ještě o vodu na nohy, protože mě už došla. Kapr naštěstí má, tak se podělí. Roztáčím to a hecuju ke sjetí kluka z naší skupinky co odjel v kopci trochu víc. To funguje, takže za chvíli jsme komplet. Kostky roztočí Kapr přesně jak si včera vyzkoušel, Kolíkáč za ním a pak se to rozpojuje. Nedá mi to, doskočit si tu dírku a za kostkama houknout, že to zkusíme. Jenže nohy už moc nesouhlasí, žádný 400W interval se nekoná a dál než na 10m nás neodvezu. Za chvíli jsme dojeti a zase se nikomu nechce jet. Ještě to nahecujeme, že je před námi další, kterého nakonec v lese sjedeme. Po 200 km pořád poctivě závodíme a v 9 lidech se jde do spurtu, do kterého se mi ani nechce, navíc ty kostky v cíli... Ale zase nechat to lidem, co se vezli, to taky ne. Takže si podržím místo do poslední zatáčky a docela solidní watty na 210.km stačí ve skupině na 2.místo, celkem 19. Naši skupinku vyhrál kluk, co s námi jel od Tesáku a poctivě tahal, tomu to přeju.
  Kapr padá do trávy, já s Kolíkáčem jdem čůrat. Každej krok docela bolí, připadám si jak po bitvě. Sednout si do stínu a když ti kamarád přinese studený pivo nebo řízek... To jsou stavy, kdy tyhle věci mají nevyčíslitelnou hodnotu. Sedíme a sedíme, vyhlášení bude až za hodinu a mě to vůbec nevadí, hodinu sedět je ten nejlepší plán, co teď mám. Totálně zničenej a přitom tak spokojenej. Všechno to ještě probrat, vzpomenout a ujistit se, že se nám to fakt nezdálo. A nakonec si zařvat na Kapra a jeho druhé místo a jít si vyzvednout i pohár nejcennější, pro nejlepší tým!
  Totální cyklistika, týmová krasojízda, Kapří bedna a týmové vítězství. Díky moc za pohár, půjde na prominentní místo a bude mi každý den připomínat tři největší šlapkovský legendy, s kterými jsem měl tu čest být součástí vítězného týmu. Kapře, Kolíkáči a Strejdo, díky za všechno, co pro šlapky děláte. To díky vám jsem mohl dneska zažít pocity a emoce, o který jsem ani nevěděl, že existují. Tohle nebyl sen!!!
  
  
  
• Strejda – Mamut 2021
  
  Pořád přemýšlím o osudech kdysi slavné skupiny A. Halo, halo, kde jste všechny? Honza, Kolbaba, HonzaA, Laco, zvaný Kocot, Fousáč, Ivča, Míša, Lenka, Hraboš, RiC, Yetti… Na koho jsem ještě zapomněl? Letos jsem zůstal definitivně sám. Že by to byl náznak z osudu, že taky to mám zabalit? Je fakt, že občas cítím, že začínám byt organizátorům na obtíž. Tak činím zásadní rozhodnutí: když na třech po sobě jdoucích závodech skončím úplně poslední – ukončím karieru. A s touto myšlenkou jdu na start Mamuta. Tady se dozvídám, že na dlouhou přihlášeno jen 50 lidi. Tak hele, konečně mám šanci na první stovku! Lepší skupina Šlapek se těsní u startovní čáry, já se nikam neženu.
  Pro jistotu mam na rámu nalepenou tabulku stoupaní, ale dnes kromě délky a procenta mám tam taky svůj loňský čas na každém vrcholku.
  Odstartovano, pořád hledám, za koho by tu šlo chytit, a skutečně nakonec prvních 10 kiláčku se vezu v háku, ale na prvním kopci už jedu své. Nicméně nahoře jsem o dvě minuty rychlejší, než loni. Divné, co? Kde jsem to loni flákal? Pod Tesák ještě párkrát se někoho chytnu, ale jen na chvíli, pak už zůstávám na dlouhou dobu sám. Na Tesáku mne zpravidla začíná byt jasno, jaký ono to dneska bude. Ten začátek je hektický, a nikdy nevím, na kterou stranu ono se to přikloní, bude to půjde čím dál hůř, nebo začnu se toho užívat. A letos to vypadá na tu druhou variantu. Jede se mi až podezřele dobře, na vrcholu oproti loňsku mám náskok 5 minut. Kruci, proč nikde nikdo? Loni jsem pořád nějaké další závodníky viděl… Asi fakt přijelo málo lidi.
  Hadovna celkem v klidu, náskok 6 minut.
  Grapy skoro bez potíží, mam k dobru 10 minut.
  Tesák podruhé, ujde to, 13 minut vyhrávám.
  Na bufetu dvojice, ale až mne vidí, okamžitě ujíždí. Nevadí, ve sjezdu je mám, a do Kateřinic jedeme spolu.
  Lazy už docela bolí, ale zisk pořad narůstá, 15 minut, to už je něco. Přemýšlím, zda mám dojet s tou dvojicí, nebo se rvát o co nejlepší čas. A ješitnost tentokrát vítězí, ujíždím.
  Akorát ten terén se mi zda byt odlišný od loňského, ale Kolikač psal, že tam malá změna. Vystřízlivím, až dojedu do Bystřice pod Hostínem. Zřejmě jsem přeskočil na jiné šípky. Tak je to asi správné, ješitnost musí byt potrestána. Otáčím to zpátky. V tu chvíli už se mi nechce bojovat, a okamžitě cítím, že sily došly. V cíli mám o 6 kilometru víc, a čas nakonec horší, než loni.
  Ale Kolikač, Kapr a Luke mne vítají, skoro jako vítěze etapy na TdF. Díky, hoši, jste prostě úžasná parta! Nu a jako bonus týmové vítězství. Asi u toho ještě chvíli vydržím.