Akce Zlaťák 2022

Akce Zlaťák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2022-08-02.

:: Trasa :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2006 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Luke – Magoři vstávat! Zlaťák!
  
  Letošní Zlaťák byl. To stačí. Nebyl ani nejdelší, ani nejrychlejší, ani se mi nejelo nejlíp. Ale mě úplně stačí, že byl. Nevím jestli to je nějaká aura, možná je to tím, že se na to těším celej rok jak malej kluk. Jsem nadšen úplně ze všeho, ale prostě to zas bylo naprosto skvělý. Vzbudím se sám, bez budíku, 4:40. Do whatsappu píšu: "Magoři vstávat! Dnes je náš den, wobjížděcí sen." Euforka propuká, což se zasmějou dva lidi, půlka nechápe a zbytek si myslí, že mi hrabe. Beztak maj pravdu... Nějak se probrat, přečíst si, že rádio Kolíkáč má odstávku, myslet si, že se mi to asi zdá a přejít dál na objížděcí rituály. Sednu na záchod abych si vzpomněl, že tohle prostě nejprojde, snídani beru do kapes rovnou a vyrážím vstříc Téčku, kde se mám potkat s Oťasem. Toho jsem snad půl roku neviděl, ale bez něj by se snad Zlaťák ani nemohl konat. Mířím tam včas, Oťas taky a tak se zákonitě musíme potkat přesně v místě, kde se naše cesty slučují. Pěstičky, politování Kolíkáče a valíme dál. Pochvalujeme si teplo, bundičky a návleky zůstaly doma. Vychází sluníčko a za Dubčí se v polích válí mlha. Tady by se dalo tvořit pro tisíce instáčových závistivců, jen přihodit hashtag Serengeti. I já neodolám a sáhnu pro telefonu, abych za jízdy zvěčnil tuhle ranní pražskou divočinu. A umělecky do popředí umístím pozadí největšího z wobjížděčů. Nad Polabím je pak mlhy víc, ale slunce jí rychle odpařuje. Je příjemně. V Podbrahách jsme s rezervou dle scénáře, za chvíli je tu Kapr. Čespa má drobné zpoždění, ale já jsem rád, že je čas se nasnídat.
  Vyrážíme dál, já s Čespou na špici a jak to tak bývá na cestách kolem světa, největší nebezpečí číhá za rohem, v našem případě za Skorkovem. Poměrně pozdě si všímám větví trčících do cesty, ukazuju, hlásím a mačkám se na Čespu, aby mi i trošku uhnul, ale ten hledá nebezpečí na zemi. Tyhle větve se však pokouší o dekapitaci. Naštěstí kluci za námi vidí větve i naše zmatky, já se nakonec protáhnu a všichni pokračujem v pohodě dál. A nejnebezpečnější část je za námi.
  V Brodcích nabíráme Camrdu s Pepanwagenem, díky kvalitnímu asfaltu cesta příjemně ubíhá, jen klukům se moc nelíbí myšlenka, že když jsem byl 2h na špici, tak teď chci jet 2h v háku. V Turnově jsme nějak rychle, průměr lehce přes 30, takže to žádnej let nebyl, ale stejně to uteklo. Začínají první kopečky, ale tady jedeme pomalu, protože v okolí je na co koukat. Z Rakous na Besedice už je to pěknej kopeček. Za odměnu padáme do Železného Brodu hekým sjezdem. Obdivuje prolnutí socialistického realismu s přírodou a radši míříme rychle do té přírody. Krásným údolím Vošmendy pod Cimbál, kudy jsme jeli loni s Kolíkáčem. Nahoru ale vynecháme vražednou stojku a zkoušíme zdejší Brennerpass s přesně odměřeným sklonem. Pauza v Semilech přijde akorát, bidony už chrastí. Mrkváč z kavárny měníme za Lidl kafé a já magnum za největší kornout světa za 12,90,- Oťas ještě kontroluje pokladní, jestli se neokradla, ale inflace se sem přes ty hory prostě nedostane.
  Projedeme Benešov u Semil, pak Benešov u Semil, ještě jeden/jednou Benešov u Semil a dál pokračujeme údolím Jizery, příjemnou cestou bez provozu. To je způsobeno asi hlavně tím, že má být v půlce přehrazena. Mám info, že to půjde projet a případně i náhradní objíždku. Projet to nejde a náhradní objížďka začíná 50m za místem kde už projet nejde. Část to ale vezme pěšky staveništěm a část ke kostelu po schodech ze 14.století. Kostel už je novější, ale pěknej, takže to za to stálo. Dál už objížďka funguje i když se v půlce stoupání kluci zastaví a jak malý děcka nechtěj dál po trase a jen se překřikují. "My chceme dolu." Jak kdybych za to mohl, nebo měl nějakej vliv na to, kudy ta silnice vede.
  Tahle část a vůbec celá cesta se mi moc líbí a osobně bych se tomuhle směru v budoucnu nebránil. I ty tři delší kopečky se v porovnání s návratem zdáli pohodový, ale nebudu předbíhat. Za chvíli už jsme na státní silnici do Jilemnice, kde sice je vyznačen cyklopruh, ale spíš v něm jezděj traktory a podle toho vypadá. Škoda, protože to zase vede k agresivitě řidičů, ale mě už snad přijde i normální, že si lidi, který ani neznám přejí abych umřel, případně aspoň neexistoval v jejich světě.
  Na kruháči se dělíme, část shání benzínku, Oťas a Kapr bezpečák. Já ani jedno, tak aspoň potáhnu pod parkoviště. A ne že by se bezpečák nehodil, přeci jen ještě cítím Ratajské kostky. Za Vítkovicemi Kapr odjíždí a Oťas telefonuje. Počkám, ale když se sklon dostatečně zvedne, řeknu si, že zkusím Kapra dojet. Oťas namítá, že to nepůjde, že jakmile Kapr cítí, že by mohl být nahoře první, tak pojede. To je mi taky jasný, ale chci to zkusit aspoň na horní parkoviště a když ho tam neuvidím, tak na to kašlu. To se taky děje a to mi přijde, že jsem nejel vůbec špatně. Nakonec jsem rád, že se nemusím dál mačkat a užívám si výhledy do kraje. Kluci benzinku hledali nějak dlouho a tak se sejdeme nahoře všichni až po nějaké chvíli. Vrcholové foto, pozdravit se s Radimem, kterej se ale maskuje a bez dresu Sokol Veltěž si ho všiml málokdo. Slibuje aspoň, že dorazí na oběd. To my už frčíme, neb hlad a žízeň jsou dnes největšími strašáky.
  Sjezd se tentokrát oproti tradici nezvrhne v žádné závodění i když trochu poškádlit to zkusím. Raut na tradičním místě u hřiště se povedl na výbornou, k tomu není co dodávat. Prostě pohodička, co by nebyla!
  Musíme ale dál, míříme tradiční trasou do Roztok u Jilemnice, Bělou a vzhůru na Klepandu. Ani tady se nikdo nechce kočkovat, tak si aspoň kopec trochu zkrátím. Vynecháme rozbitý sjezd a vystoupáme až na Žďár u Kumburku, kde je fascinující výhled na to co jsme zdolali i co nás ještě čeká. Sakra tady bych se natáhl do trávy. Sjezd z Ploužnice, a přes Kyje a Cidlinu, kolem Jinolických rybníku. Tradiční nekvalita silnic v okolí se zakusuje do stehen a zadků stejně jako zdejší brdkatá krajina. Žil jsem v představě že víc kopců bude cestou tam, ale pocitově to tady bolí mnohem víc. Naštěstí je zase na co koukat a těšit se na ty euforické úseky jako třeba sjezd mezi skalami z Pařezké Lhoty. Před Příchvojí už přijde na přetřes trasér a chvála se nevalí. Nemám sílu protestovat, prý se dřív jezdilo po rovině. Letos mi Garmin změřil 3407m, loni 3323, předloni 3295... No jistej trend tam je, ale spíš to bude chyba měření.
  To už ale klesáme do Libáně, ta vždy osvěží tělo i mysl. Najíždíme na část trasy JCL: Střevač. Už jsme dnes měli Klepandu, Kumburk, Tábor, Košov, Mladějov, nějak ty závodní vzpomínky ve mě zrají a nastupuji levou škarpou přes horizont. Nevím, nějak mi přijde, že to ke Zlaťáku taky tak nějak patří. Camrda se nakonec nechá přemluvit, Kapr zkušeně hákuje. Za chvíli mě dojedou a chtějí setřást. Nedám se a na křižovatce u Sedliště za to beru znovu. Tady to znám, rovinka a pak brdek do Libáně. Tak pěkně spurt s Camrdou, ale je dneska hodně silnej a já když vidím přenosnou značku na silnici a mezeru co zbývá tak se spokojím s 2.místem.
  Za odměnu končíme na zahrádce, je 5 hodin, domů zbývá 80 kilometrů, ale den se zdá tak nekonečný. I ta vzácná chvíle se zdá nekonečná, stejně jako život, svět a ta krása kolem. Dyť kolik se toho do dnešního dne vešlo a ještě vejde. Místo tankodromu volíme cestu po rekonstruované silnici na Dětenice. S Kaprem chčijeme, čicháme čerstvě schnoucí asfalt a mudrujem, jestli máme jet dál, nebo se vrátit. Doráží zbytek, každý má k tomu co říct. Asfalt se testuje rukou - ještě je teplý, přejezdem, pošlapáním. Snad ho nikdo neochutnával. Nakonec jedeme dál, ukazuje se kdo jak silný má ke kolu vztah. Každý volí vlastní rychlost, jen Camrda, zdá se, obětuje tretry a svého sworkse ponese. Čekáme před Dětenicema, dohadujeme se, jestli nečeká až to ztvrdne, nebo to neotočil a nejede radši tankodromem. Věřím, že nás dojede, ale ani v dálce vidět není. Soumrak trochu děsí, tak to necháme na Pepanovi, když mají auto v Brodcích a my pokračujeme dál. Po hezkém asfaltu se jede líp, navíc brdky skončili. Hrajou se známé hity: Loučeň, Krchleby, Milovice, Lysá. Čespa parádně tahá, Kapr se loučí, já se ptám Oťase kudy my... Na jeho výraz u "Kozo... co?" jen tak nezapomenu. OK, žádný Kozovazy. Míříme tedy z Mochova po hlavní na Prahu. Šestajovice, Koloděje, pár minut zbývá, stejně jako pár km do tří trojek. Nechávám je ale dnes být a jen si užívám pohledy na zapadající slunce co nás celý den provázelo. Nebo to my doprovázeli slunce?
  Díky moc všem za účast a možnost si to s vámi užít. Za mě zase nej akce roku!
  Druhý den ráno píše Kolíkáč, že by možná zkusil Zlaťák II, aby o to letos nepřišel. No bolej mě nohy, docela dost, takže dneska ne. Ale sakra zase to bylo super, takže třeba zítra, pozítří?!