Akce Sezemice silnice 2022

Akce Sezemice silnice patří do kategorie Extraliga Masters. Datum: 2022-05-08.

Nejdelší varianta má délku 135 km.

Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze

Historie: 2009 :: 2010 :: 2014 :: 2015 :: 2018

• Hulis – Oficiální otvírák sezony v Sezemicích
  
  V neděli ráno „vstávám“ o nějaký čas dřív než včera na Lužeckou šlapku – do Sezemic je to o kus dál a prezentace končí dřív. „Vstávám“ v uvozovkách protože u mě probíhal klasickej pozávodní stav, kdy je tělo sice unavený, ale napumpovaný, takže nemůžu usnout natož spát. Okolo 6:30 lezu z postele a zrovna 2x čerstvej nejsem. Spal bych ale bohužel, už včera jsem vynechal časovku (díky bohu), takže dneska už pro body musim… Po půl 8 vyrážíme společně s Bětkou a mamkou směr Sezemice. U restaurace „U Hájků“ jsme před 9h a zatím tu moc lidí nevidím, na to, že má za chvilku končit prezentace. No nic, jdu se zapsat, převlíknout a připravit. Bětka mi připíná číslo a jdu se krátce projet, abych zkusil nohy po včerejšku. Dávám si asi jen 4km a už při rozjetí cejtim takový divný pnutí v levym lejtku. Prdim na to, jedu na start v očekávání, že budu rád, když uvisim 2-3 kola…
  
  Začíná se to sjíždět a řadit na startovní pásce. Rychlá prezenčka a můžeme jít na to. První kiláčky se jede pohodička. První agresivnější nástup byl někde na 5. km, ale nic co by mělo balík nějak zredukovat. Bohužel pro mě se ale začalo ozývat to levé lýtko. Dobrý vědět, když máte před sebou 130km rovinatého závodu ve kterym příjde ještě nespočet nástupů. Snažím se to vytěsnit a nemyslet na to, věřím, že to nějak roztočím. Před Bukovinou je krátký brdek za kterým následuje sjezdík, pravá 90 a nadjezd přes dálnici, kde přichází první větší zrychlení, co mě dostává pomalu z klidových tepů… Aha, poznamenat si, tady by se to v dalších kolech mohlo dělit a trhat, chce to najíždět víc vepředu. Díky neznalosti okruhu se nikam moc necpu a jedu až v druhý půlce baliku a spíš jen čekám, co to se mnou kde udělá. Další nástup přichází v Hrachovišti, kde je to taky lehce nahoru a po chvilce přichází ostrá pravá a nájezd na hlavní. Po najetí na hlavní přichází opět krátký úsek lehce do kopce a všichni jdou do plných, balík natažený jak blázen a přichází první ostrý metry… Nohy ztuhlý, bolavý a líný podstupovat takovou nárazovou zátěž. Naštěstí to netrvá dlouho a zpomaluje se. Krátký úsek na oddechnutí, napití a přichází další nadjezd přes dálnici, tentokrát v podobě double kruháče. Už před prvním se začíná spurtovat a bojovat o pozice. Balík zas nataženej na několik desítek metrů. Druhý kruháč, výjezd a znovu spurt. Tentokrát je to podstatně delší a rychlejší než při nájezdu na hlavní. Vůbec mi to nechutná a začínají se mi honit hlavou všelijaký myšlenky a scénáře, kterej z dalších takovejch nástupů mě utrhne a kolik km pojedu vlastně sám. Do konce prvního kola už je relativně klid. Po nájezdu do kola druhýho se do sebe zaklíní dva týpci předemnou a já už jen čekám, kdy a jak půjdu přes ně… Naštěstí to nějak ustáli a jede se dál. Tak takhle rozhodně ne!! Po týhle zkušenosti okamžitě jedu dopředu, tam se většinou nepadá a navíc se kdyžtak budu mít kam cedit. Druhý kolo probíhá stejně jak první, s tím rozdílem, že nejhorší 3 místa (2x nadjezd nad dálnicí a ostrá pravá s výjezdem na hlavní) si najíždím vepředu něco mezi 5-10 pozicí a najednou to jde… Docela odpočinkový kolo, navíc dobrá zpráva pro mě, nohy se už relativně roztočily. Včerejšek v nohách cítit je, je to takový línější, ale na druhou stranu furt jsou ochotný dupat i přes tu únavu. Třetí kolo jak přes kopírák s prvníma dvěma. Začíná mě ta monotonost dost nudit. Něco jako když ráno v půl 6 v zimě za tmy sednete do auta se zalepenejma očima a jedete do práce na autopilota… 100m před prací to na překopu silnice drncne, což vás probudí a vy víte, že jste v cíli… Takový mám pocity z třetího kola… Občas se zvednou, zaspurtovat si na furt stejných místech, nic se neděje. Vypadl z baliku vůbec někdo? Lehký vyvedení z letargie přichází po přejezdu dálnice za kruháčema. Týpek předemnou při výjezdu chytá díru tak 5m a má co dělat, aby to dotáhl. Nikam se nežeru, říkám si, ty sis chytl díru, ty si to taky dojeď. Stejně se vepředu zas zakufruje. Klučina z týmu Kulhavého si dává na prdel dlouhých 300-400m než zase zapadne do háku. Já v klídku za ním jen koukám, jak sakra těžce dejchá… To už se nám ale blíží konec třetího kola, na jehož konci začínají všichni zrychlovat a pomalu spurtovat, jak kdyby to měl bejt finiš. Moc to po těch předchozích prospanejch kolech nechápu, ale ok, jedu s nima… Pár metrů za cílem je ostrá pravá kam najíždím na 3 místě, hned při výjezdu se začíná spurtovat. Jede se vostře, běhěm chvilky se dostávám na špici, po krátkém potažení zajíždím cca na 6-7 místo. Furt se letí lajna a někdo předemnou řve: „JEDEMEEEE“!! Hned jak to slyším se otáčím a kontroluju situaci za sebou, to jsme odjetý?? nebo? Odjetý ne, ale je to pekelně natažený a vydržet v tom úsilí možná o něco dýl, třeba by to někde i prasklo… Škoda, opět se nejede a po delší době vidim Davida Fanderlika, kterýho si dneska chci hlídat. Říká mi, že už mu to nedělá zrovna 2x dobře a že se mu úplně zlehka nejede. No, jsem na tom po Lužecký dost podobně, ale furt se snažim to jet vepředu a šetřit. Přecijenom to kolem špice bolí daleko míň, než jet někde vzadu na gumě… Začíná se nastupovat častěji a agresivněji, najíždíme na první dálniční přejezd… Nájezdovka nežší než při předešlých kolech, ale o to drtivější a rychlejší nástup na výjezdu… Už to bolí, ale rvu tam vše, co mám. Sotva chytám hák, ale pořád držím okolo 6-7 místa… Vjíždíme mezi pole, kde fouká z prava a borci vepředu jedou terezín a vláčejí nás po levý krajnici… Mám dost, nohy hoří, začínám centimetr po centimetru ztrácet těsnej hák… Z centimetrů je 1,5m, ohlížím se a za mnou díra… Ty k*ávo, to se nám povedlo odjet? Tak teď to nemůžu pustit, mačkám ze sebe poslední zbytky sil, ale když se to ve vesnici lehce zvedne, končím… Škoda, že to vepředu asi nikdo nevěděl a furt nás vláčel škarpou. Kdyby někdo křikl, mohli jsme jet schovaný na pravý straně a pomoc si… Ale bohužel… Během chvilky kolem mě začne prolítat balík, já oproti nim stojím. Snažím se zvednout a zrychlit, ale není moc z čeho brát. Konec balíku se nezadržitelně blíží… Ta správná motivace dorazí ve chvíli, kdy mě na konci skupiny míjí David. Tak teď nebo nikdy, naposledy se ještě zmáčkout a nakonec to výjde… Chytám jen tak tak hák a jsem na dalšího půl kola mrtvej. Jen se modlim, že vydržím další ze série nástupů… Jak mě to do teď nudilo a uspávalo, tak ve čtvrtym kole se začalo konečně závodit… Krátký, leč vydatný „únik“ mi krásně ukázal, že tu jsou jiný zvířata a že bych měl zalést do baliku a šoupat (točit) nohama… Do konce 4. kola je to opět zase všechno pohromadě a máme tu nájezd do pátého. Opět ke mě přijíždí David a vzhledem k tomu, že se zrovna moc nejede, máme čas prohodit pár slov. Povidám, že se konečně začlo něco dít a trošku závodit. Že jsem se nějakou blbou náhodou dostal do úniku, kterej mě dost vypráskal, takže uvidíme, kolik sil mě to stálo a jak to půjde dál. David se mnou souhlasí se slovy, že občas už to bylo na hraně a že už je popravenej a bude rád, když dojede do cíle 5. kola… Tohle se prostě konkurenci neřiká, i kdyby člověk umíral, tak se musí tvářit silně a soustředěně. Taková informace na člověka působí jak živá voda, když ví, že není sám, kdo si dává na prdel… Během předposledního kola se spojujeme s čelem staršího balíku, kteří jedou už do finiše. Najednou nás tedy jede strašně moc a jsou docela zmatky, kdo pokračuje a kdo ne… Snažíme se je pustit před nás, aby si to mohli v klidu rozdat ve spurtu. A je to tu, jdeme do posledního kola… Hned po ostrý pravý vidíme před námi jednoho sparťana, co se vyvezl s balíkem starších a má tak 150m nástup a vypadá, že chce jet. Začíná se rozjíždět kolotoč, abychom ho sjeli. Pořád se motám v popředí, což znamená, že sem tam na mě padne i špice… Po chvilce si řikám, ty vole Hulis, co blbneš k*rva… Přeci jim nebudeš sjíždět osamocenýho sparťana… To není tvůj boj, ať si to sjedou borci z Rafkárny, kterých je tu jak smetí. Ustupuju teda ze svých nároků jet co nejvíc vepředu a zařazuju se okolo 12-13 místa. V každý byť nepatrný zatáčce, v každym byť nepatrnym sklonu nahoru čekám, kdy příjde nějakej rozhodující nástup. Vsázím na první přejezd dálnice, což je nejprudší úsek na trati. Už při sjezdu se spurtuje, aby si každý vytvořil co nejlepší pozici do zatáčky a následnýho výjezdu do stojky… Záměrně to najíždím z vnější strany (abych to nemusel tolik sekat, brzdit a měl rychlejší výjezd) a zařazenym těžším převodem. Na nic nečekám a jdu hned do plných, nechci nic podcenit, ale kupodivu se nic zásadního neděje. Nástupy přes 1000W nikde a díky mému vlastnímu spurtu mě to hezky vyneslo hodně blízko špice. Ok, teď pohlídat výjezd na hlavní… Taky mi to příjde relativně v klidu – spurtuje se, to ano, ale nevim, jestli s menší intenzitou jako předešlý kola nebo je to tim adrenalinem a vědomím, že do cíle zbývá posledních pár km. Teď už před námi stojí pouze poslední hrozba, že to někdo rozpojí na posledním přejezdu dálnice a dvou kruháčích. Poslední kolo už docela bolí, ale furt cejtim, že nohy mají snahu a jdou do tahu. Rozhodně to není plácačka na konci balíku, budu se chtít zapojit do spurtu o bednu. Ještě před prvním kruháčem si tedy nastupuju a vyjíždím si na čelo. Pár lidí mě ještě na poslední chvilku skočí, ale furt jsem hodně vepředu, kde by nemělo nic hrozit. Vyjíždíme z druhého kruháče a je relativní klid, do cíle posledních pár km. Poslední možnost se napít, popřípadě vylít bidon, pokud někomu něco zbylo a jde se na to. Už je jasný, že to bude na spurt. Ještě krátký dloubák s mírnou pravotočivou zatáčkou před lesíkem, který nás vypouští na posledních 1300m přímo rovně až do cíle. Začíná boj o pozice, jedu kolem středové dělicí čáry a chci být do poslední chvíle v háku. Což se za maličkou chvilku ukázalo jako úplná hovadina. Začíná se stupňovat tempo, valí se to kolem mě zleva i zprva a já jsem furt uprostřed silnice a nejde s tím nic… Strašně dlouho jsem zavřenej okolo 15-20 místa, už ani nevěřim, že budu moc zkusit spurt… Naštěstí se na pravý straně vytvořila malá skulinka, kam se prostě musí vejít. Posílám to tam hlava nehlava, ale když se konečně dostanu ven z baliku prvních cca 7-8 lidí už je dávno v p*deli. Na poslední stovce tedy ještě stihnu skočit relativně dost lidí (včetně obou hlavních konkurentů z Unlimited), ale bohužel víc než TOP 10 z toho nevytřískám. Škoda, nadávat můžu jen sám sobě, že jsem chtěl co nejdýl šetřit a nevyjel si někam dopředu dřív. Nohy mě v tom ani na poslední třístovce nenechaly, takže to umístění mohlo být i lepší. Ale vzhledem k tomu, že jsem do závodu šel nevyspanej, ne úplně čerstvej a s tím, že budu jen čekat, kdy si vystoupím, to lépe dopadnout nemohlo. Stejně jak včerejšek, tak i dnešek jsem si parádně užil a po tý roční pauze od kola (závodění) musím říct, že mě to zase neskutečně baví a naplňuje… Závodit je prostě psina, má to grády. Navíc v těch nejlepších týmových barvách!!
  
  Po 2h cesty domů, kdy jsem se rozseděl, se mi z auta před barákem nevylejzalo zrovna příjemně… Takhle bolavej už jsem zase dlouho nebyl, jestli vůbec někdy… Joooo zkrátka kvalitní závodní víkend…