Jíťa –
Mamutí fantazie
Sobota 4h ráno a já vstávám plna obav z dnešního dlouhého dne. V hlavě se mi neustále honí černé připomínky Krakonoše, kam jsem také vstávala brzy ráno a nedopadl zrovna podle představ. V Praze na srazu jsem tak akorát, Kolíkáč přijíždí a nakládáme týmové auto, ještě foto se Šlapkovským transparentem a můžeme vyrazit. V Prosenicích parkujeme na louce a potkáváme další Šlapky, Laca a RiCe. Protože je fronta u registrace, tak se ani nerozjíždím a jdu si stoupnout na start za Vláďu, ať se mám kam prosívat. V balíku neumím předjíždět, naopak mám pocit, že všichni za mnou už předjeli mě, jen HonzaB a Kolíkáč mi dýchají na záda, tak zněla domluva. V hlavě mi běží myšlenky, že je nechci zklamat, když se pro mě obětovali na úkor svého výsledku a pořád mě straší podivný pocit, že se bude opakovat indispozice jako na Krakonošovi. Do Lipníka sjíždíme na chvostu, zato v početné oranž grupě, kromě mých dvou domluvených domestiků je tu Ryba, Sergei, vt a možná i další. V balíku před námi jsem chvíli sledovala helmu Nemiho, Vláďa už je mimo dohled. Po prvním kopci, prý nějaké Radary, se eliminuje čtyřčlenná VŠ partička a pár dalších jezdců se nabalí. Tahají ale nejvíce moji věrní gentlemani, Ryba se ukáže s postupujícími kilometry ve výtečné formě a Kolíkáč s HonzouB do toho domestikovaní dávají vše. Trochu mě zlikvidovali nekončící brdky cestou k Trojáku a tam už mě chlapci nechávají jet si svý a berou mi bidon, s tím že počkají nahoře na občerstvovačce. Začínám pociťovat to co na Krakonošovi, únava z nevyspání, nohy nejedou, cpu do sebe pořád gely, tyčinky a ionťák, ale žaludek se zdá to nechce vstřebat, takže mám pocit strašné přeslazenosti a že asi nejsem schopna už nic další pozřít, přitom mě spaluje neutuchající žízeň. Připisuji to především 4h spánku a nahoře už zdaleka křičím na občerstvovačku s prosbou o Colu. Snad mě to probere a žaludek zklidní. Jedna ani dvě nestačí, po třetím kelímku, kdy mě nazvou Colovou královnou, se vrhám zpět do pedálů a do sjezdu...moc to nepomohlo, Tesák funím za Kolíkáčem a brekem, že už rychleji nemůžu, když vidím HonzuB, jak pořád poodjíždí. Asi i svědomí mě paralyzuje, že je musím štvát, když při závodě nejedou to, na co mají, ale musí na mě co chvíli čekat. Mé nízké a teď ještě nižší sebevědomí mi v hlavě hlodá, také myšlenky, jak jsem ty maratony jezdívala na krev, aby mi skupinka neujela, a teď si tu zařvu "MOC" a vím, že mi moji pomocníci neujedou. Vtipný moment (už nevím kde přesně na trati) nastal, když se toho chytnul jeden beztýmový člen naší skupinky a taky si zařval MOC a zjistil, že to funguje... Je to krásný pocit být součástí takového přátelského týmu a motivuje mě zlepšovat se, aby na mě příště už čekat na kopci nemuseli. Jenže dneska fakt nemám svůj den a zatímco Ryba jede čím dál lépe, u mě je tomu s přibývajícími kilometry naopak. Kolíkáč se ukáže jako skvělá psychologická pomoc, to jak se drží kolem mě, jak mě povzbuzuje na Grapech, kde mi fakt není dobře a spíš stojím na místě než jedu, za to velký dík. Po Grapech už valíme do cíle, 4 Orange figurky a 2 další, co jsou asi rádi, že jedou s námi a nedělají žádné vylomeniny ani nástupy, za což jsem vděčná. Když už vše vypadá, že zdárně dojedeme do cíle, chytne mě na rovině podruhé v životě křeč do stehna. Zjišťuji, že nevím, jak s tím naložit, chvilku přestanu šlapat, poleví to s postupně to rozjedu. Zbytek cesty jsem dost opatrná, aby se to neopakovalo, ale asi další náznak toho, že jsem dnes ve své kůži nebyla, páč na křeče fakt netrpím. Své způsobilo i vedro, na které zatím nejsme moc adaptovaní, asi i lehký úpal, když doma vidím na zádech obtisklé Verano (ode dneška už vždycky namazaná...), ale i tak můžu být spokojená. Velkým zážitkem pro mě byl dojezd do cíle ve čtyřech Oranges držících se za ramena (doufám, že budou fotky) a na bednu to taky vyšlo. Přede mnou byla jen jedna Polka z mladší kategorie, ale o tom jsem věděla celou cestu. Ta jela výborně. Přátelské posezení u řízků a piva bylo krásným zakončením celého maratonu. Cestou domů v autě živo, těch společných zážitků a dojmů, to muselo vše ven. Když to srovnám s předchozími maratony, kde jsem si jezdila na vlastní pěst a někdy vyšla skupina slušná, jindy skvělá, někdy zas nic moc a jen trápení, tak tohle bylo úplně wo něčem jiném. I když ty kopce a distance pořád bolí, tak je to zábava, má to náboj, prostě fantazie... Slovy Kolíkáče: "Díky, že můžu..."
::
Propozice ::
Profil a mapa ::
Garmin ::
Diskuze ::
Celkové výsledky :: Foto :: Flyby