Akce Poslední šlápnutí - POS 2009

Akce Poslední šlápnutí - POS patří do kategorie UAC. Datum: 2009-10-10.

Nejdelší varianta má délku 57.5 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie :: Poděkování

Historie PRS a POS: 2004-2009

• Gejza – taková oranžová fantazie
  
  Je jen několik závodů, kterých se musím zúčastnit i kdyby trakaře padali, mezi ně řadím i šlapkovskou klasiku POS. Letošní POS byl pro mě posledním závodem sezóny 2009 a tak jsem se na něj patřičně těšil.
  Když jsem ráno vykoukl z okna tak jsem zjistil, že počasí nebude asi nic moc, ale nevadím naskládat věci do auta a hurá směr Hřebeč. Po prezentaci rychle mále rozjetí, pokec se šlapkami hurá na start. Když tak koukám kolem sebe vidím spousta orange dresů a už se těším na parádní šlapkovskou jízdu,i když dávno jsou pryč doby kdy jsem všechny šlapky znal jménem, prostě je nás stále více a více.
  V 12,OO ředitel závodu mr. Diablo ( myslím, že nám ho pořadatelé ostatních závodů mohou závidět, protože dokáže skoro nemožné) dává signál ke startu a 1 balík vyráží směr Hostouň. První stoupání pohoda, ale u hřbitova se mi zdá, že se opravdu jede na krev a tak začínám vyhlížet nějakou skupinku, kde bych se v klidu usadil a obkroužil dnešní závod. V stoupání před Hostouní odjíždí hlavní pole a já zůstávám poněkud vzadu cca 1OO m za vedoucí skupinou. Tu vidím celé 1 kolo stále před sebou . Usadil jsem se v cca 6 člené skupině, kterou jsem tvořil já, Léňa Soused a další asi 3 borci, V druhém kole se nám čelo závodu vzdaluje, a mi do naší skupiny nabíráme odpadlíky a pelotonu. Přibývá Mlhoš, Gavoš a další borci až se skupina ustaluje na počtu cca 12 členů. Pravidelně se točíme na špici a zjišťuji, že v brdkách trošku ztrácím, ale na vrcholech se skupina vždy sjede. Na rovinkách mi tempo kolem 40 km/h nedělá žádný problém a tak projíždíme opět Hřebčí do 3 kola. Za hřbitovem z vláčku pro defekt vystupuje Mlhoš, ale někde nevím kde se přidává Kubajz, který chvílemi rozjíždí šílené tempo, které se mi zdá až zbytečné, jelikož peloton již těžko docvakneme, ale když se mu chce hnát tak proč ne. Jen občas nechápu jeho střídání špice odchod kousek dozadu a zase na špici. Na rovinách se Gavoš snaží roztočit kolotoč, ale ne všemi jezdci v naší skupině je jeho snažení zcela pochopeno a tak se kolotoč moc dlouho nekoná. Opět projíždíme hřebčí, kde nás mohutně povzbuzují Qvit, Iceman, Diablo a další. 4 kolo je ve stejném scénáři jako před tím, jen bych řekl, že rovinky mezi Hosťouní-Běloky a Mokotřasy-Hřebčí se jedou poněkud ostřeji..
  A je to tu poslední kolo začínám přemýšlet co vymyslet abych nemusel absolvovat závěrečný spurt mám zkusit ujet tak silné skupině, nato asi nemám a hlavně se o to pár borců pokusilo a vždy jsme je bez problému docvakli.V duchu si říkám , že jediná šance na pokus o únik bude někde na úrovni Lidic. Tyto plány však ve stoupání za Běloky berou za své, neboť nás dojíždí čelo 2 balíku a naše skupina posílena o elitu druhého balíku trošku zrychluje a uznávám, že z toho se fakt odjed nedá. Vjíždíme do Hostouně a do posledních nevím cca 1500 m nás vjíždí snad 25. Mám se rád a je tam blbé esíčko, nechci se smotat a tak z vláčku vystupuji. Vždyť je jedno zda budu 2O nebo 3O. V závěrečném kopci ještě dva borce přespurtuji a ve finále dle mého měření je z toho čas lepší o 3 min než na jaře. To by bylo docela super.
  Tak a je to zamnou rychle převléct a hurá na vyhlášení a tombolu, kterou nakonec připravím a tři ceny ( taky lepší jak na jaře to byla jen jedna).
  PS dík všem za super den, super závod a super atmosféru
  PS2 Diablo sorry, ale na Léňu to dnes nějak nebylo závěr měl lepší
  PS3.Gavoši seš rozený vůdce skupin jen tak dál
  
  
  
• Kolíkáč – Centrifuga s čelem
  
  Ráno mě nabírá Iceman, díky, že jsi pro mě přijel, pak vyzvedneme Quita a rozjaření to valíme do Hřebče. Iceman furt mačká nějaká tlačítka na volantu, ale stejně více jak 60km/hod. mu to nejede, tak docela nervuji, aby jsme stihli být v 8hod. před Obecním úřadem, kde máme převzít bránu. Ještě načepovat pro sichr do kanystru benzin do agregátu pro bránu a šílenou Quitovou oklikou málem přes Kladno dorážíme překvapivě přesně.
  Vytáhnout bránu a agregát, už tu jsou ochotné Šlapky, které přikládají ruce k dílu. Diablo rozděluje úkoly a oranžové postavičky se jen míhají po zamračené Hřebči. Počasí moc nadějně nevypadá, chvílemi dokonce i spadne pár kapek. Traséři MTB hlásí, že už je na několika místech pěkné blátíčko, to si závodníci porochní.
  Začínáme stavět bránu, zažijeme trochu zmatků, ale i hodně srandy. Přijíždí hasiči, policie, chevrolet a i se začíná zaplňovat startovní listina. Všude známé tváře, s každým prohodit pár slov a hlavně uhlídat parkující auta, aby jeli do postraních uliček a nebránily průběhu závodu. MTBáci to mají za sebou, nikdo nemá nárok na hlavního favorita Jirku Chybu, ale ocenění zaslouží všichni, co se vydali na trať. Postávám v cílovém kopci a obličeje většiny borců a borkyň, hovoří za vše, nechali tam úplně všechny síly. Od nás jede Ježek a dcera od Olina, kteří jsou při každém průjezdu odměněni bouřlivým potleskem
  A už se blíží velké finále letošní sezóny a UACu, start POSu. Převlékám se a jdu se rozjet, je neskutečná zima oproti minulým dnům, třesu se jak ratlík, ale je mi jasné, že až se to odmávne, tak se člověk pěkně zapotí. Stojím ve druhé lajně, i start bude u mě rozhodovat o bytí či nebytí v čelním balíku, a tak nic nechci podcenit. Diablo odmávnul a už se letí vstříc prvním kostkám, za Hřebčí se profil stále mírně utahuje a navíc dnes ještě fouká, ale u hřbitova se zakukávám kousek za špici závodu. Je tu i PeBe a Technik, to je moje motivace, ty určitě dnes musí zůstat za mnou, to by bylo pak zase keců . V Hostouni mě ještě předjíždí Mlhoš, ale pak už ho ztrácím z dohledu a stále jen sleduji, aby se neudělala velká díra a já jí nemusel lepit. Na trati jsou asi 3-4 kritická místa, kde člověk prostě musí vypnout mozek a pořádně se ždímnout, aby uvisel a pak se mohl zase v poklidu vézt v tomto rychlovlaku. Zatím mám sil dostatek a tak na každé zrychlení dokáži zareagovat, ale stejně tak i PeBe a Technik, jedou parádně. Vrchol blaha přichází na kostkách, freneticky povzbuzující kotel Šlapek, kde hlavními řvouny je Iceman a Quit, vždy okolo nich projíždím s otevřenou pusou, jako bych nasával jejich energii, to jsem nikdy nezažil a vždy si sobě slibuji, musíš ještě vydržet další okruh, to za to stojí . Kluci moji, díky! A zase se daří, kritické magnety visím a visím, aby taky ne, když furt před sebou vidím PeBeho a Technika .
  Do třetího okruhu ztrácíme Technika, PeBe se ještě skvěle přicucává, navzdory tomu jak furt hlásí, že končí. Potkáváme pár defektů, i Miloš Krejčí chytil jeden na kostkách a začínáme předjíždět pozůstatky druhého balíku se kterými se navzájem povzbuzujeme. Připadám si jak zdrogovaný na centrifuze, každý okruh mě dostává do větší a větší euforie a navíc vždy ty kostky, kde oranjes skvěle fandí. Najíždíme do posledního okruhu, PeBe už odpadl a vypadá to, že ani mě nebude souzeno vydržet. Blbě jsem si najel kostky úplně na ocase, odkud se špatně útočí a navíc na horizontu se to rovná do lajny a přede mnou to dva odpojili, ještě se bezmocně snažím dostat zpět, ale je vymalováno, nepůjde to
  Dávám se do kupy s dvěma odpadlíky, jeden z nich to už chce úplně zabalit, ale já ne, teď už to musíme postřídat až do cíle, aby nás ze zadu nikdo nesjel. V Hostouni defektí dvoukolo Chyba-Moflar, mají doprovodné vozidlo, které jim to hned vyměňuje a tím pomáhá i nám, roviny okolo Lidic se vezeme společně. Blíží se technický cíl, zase jsem nezvládl nájezd z předních pozic a jistím to zezadu a tak spurtuji jako třetí z našeho minibalíčku.
  Umístění cíle se povedlo, pěkně na kopci a tak v koridoru vládne čilé zapisování přijíždějících. Za chvíli je to můj spolubojovník PeBe, ještě že jsme nesvěsily nohy, to by nás lapl, lovec jeden . Vidět spurt druhého balíku je taky pěkný zážitek a do cíle stále přijíždějí i oranžové dušičky, který ten pestrobarevný had pěkně obarvily.
  Sjíždím k autu, převléknout se, pokecat s ostatními a vrháme se na složení brány, do které si skočí rozvášněný PeBe tygra s nešťastným koncem pro jeho kolínko No nakonec jsme ten vzduch dostali ven, i přes ty záchvaty smíchu, které to provázely. Nejvíce mě dostalo, že 3 lidi bránu balili a 5 lidí fandilo a fotografovalo
  Začíná vyhlašování a tombola, trochu jsem se zasekl u výčepu s Bigmigem a Kolbabou, a tak jsme bohužel přišli o zlatý hřeb v podobě hobla a předání dortu našemu slovenskému bratru k jeho narodeninam. Tleskáme nejlepším a pomalu začínáme balit vše do aut a loučit se s letošní závodní silniční sezónou.
  Ale tím ještě POS09 nekončí, večer se koná tiskovka v Příčném Řezu a pak noční jízda Prahou. No stálo to za to, dlouho budu vzpomínat
  
  
• Léňa – Tak asi tak
  
  POS je prostě povinnost. Den před závodem jsem úspěšně chytil od rodinky aktivního bacila, který mi úspěšně zvednul teplotu těla nad únosnou mez a působil mi značný bolehlav. Ranní deštík to chtěl vše ještě zkomlikovat, připoměl mi závod z minulého roku, kdy lilo jak z konve, ale bylo to krásné. Navzdory všemu počasí vyšlo a v pravé poledne se mohlo odstartovat.
  S Kubajzem jsme se přihlásili na start za firemní tým, radši jsem si nebral náš šlapkovský dres, který by mě jistě hřál lépe, ale když za firmu tak trpět ! Tým jsme nakonec byli jediný, takže stačilo dojet do cíle a vítězství bylo naše. K tomu odpovídaly taky mé předstartovní ambice, hledal jsem jen nějakou milou duši, která to se mnou obkrouží. Nabídnul se Mlhoš, kterému jsem opravdu věřil, že nebude závodit a krásně se se mnou sveze. Fajn parťáka mám.
  Řadím se pěkně dozadu, abych nepřekážel a ihned po startu se i tak cedím dozadu, sleduju Mlhoše, který mi pomaloučku, ale jistě odjíždí, no moc dlouho mu to svezení nevydrželo, závodník jeden ! Nezbývá tedy než do toho šlápnout a snad ho dojedu. Ještě před prvním brdkem si ho docvakávám, ale v brdku mi zase odjíždí, mačkat se mi moc nechce tak jen doufám, že s balíkem dlouho nebude a sjedeme se . Nakonec se kolem mě vykrystalizuje skupinka ve které je Soused, Gejza a další čtyři borci. Jak to bývá v turistických skupinkách organizace tady moc nevládne, nebýt tady šlapky tak jedeme jak stádo, především díky Sousedovi se střídá příjemně, na špici se zasekne jen borec z nějaké černé Slavie, Gejza si to tam také úžívá, jinak se všichni střídají normálně v pravidelných intervalech, to jsem poprvé zažil, že se nikdo přímo neveze! První balík máme na dohled, jen se modlím aby někoho nenapadlo je dojet, nerad bych přišel o parádní svezení.
  Ještě před cílem prvního okruhu dojíždíme Mlhoše a Gavoše. Je přešlapkováno . Brdky se snažím jet na čele společně s Gavošem, vyhnu se tím docvakávání na vrcholku a naštěstí mě to nestojí ani moc sil. Zato roviny to je boj. Snažím se jet za Sousedem ,za kterým se mi jede nejlépe. Překvapuje mě svou obrovkou silou, v kopcích teda dýchá jak v posledním táhnutí, ale ty roviny to je síla. Tempo je svižné, roviny jedeme především díky lokomotivám Gejza, Soused, Gavoš přes 40km/h, špici potáhnu déle jen v druhém okruhu, jinak je jen projíždím nebo tam strávím pár sekund.
  V třetím okruhu nás dojíždí Kubajz, nechápu co dělal vzadu, ale fajn je tady. Bohužel mu stále není moc vlastní jízda ve skupině, jeho špice jsou zatraceně dlouhé, začínají značným zrychlením a pak je tempo nepravidelné, ale baví ho to tam tak ať tahá. Co je horší , že člověk u něj nikdy neví co udělá. Někdy když nechtěl čekat v kolotoči než na něj přijde řada vyrazil zleva nebo zprava (jak kdy) a šel rovnou na špic, kde opět značně zrychlil, občas jsme ho nechali vyvětrat, ale Soused a především Gavoš mu několikrát jasně řekli co si o tom myslí. Je fakt, že v jednom Kubajzově manévru jsem málem vymetl škarpu, no hold musí s námi jezdit častěji v polabí a bude to vše ok . V tomto okruhu nás opouští Mlhoš, kterého postihl defekt.
  Čvrtý okruh probíhá podobně, hlavním hnacím motorem se stává Gavoš, který mi svým stylem jízdy připomíná Kolíkáče, prostě závodník každým coulem. Nabíráme Mlhoše. Šlapky hrajou zase prim.
  V posledním okruhu nás před Hřebčí dojíždí čelo druhého balíku, tempo se zrychluje, promícháváme se s druhým balíkem a úplně ztrácím přehled o tom kde, kdo je. Kašlu na to a jen se vezu. Do Hřebče vjíždím s cílem nesmotat se v technickém dojezdu. Do cíle dojíždím jen setrvačností nemělo ani smysl přehazovat na lehčí, zvlášt když na mě svým povzbuzováním Quit vlil minimálně kontejner endorfirnů.
  Jako týmové družstvo jsme tedy vyhráli, jen škoda, že pořadatelé se rozhodli při vyhlašování tuto kategorii zrušit . Organizačně to bylo zvládnuté na výbornou, nepotkali jsme žádné auto, křižovatky hlídané, silnice suché, krásná trať, vynikající moderátor, promovaní inženýři při instalaci brány Enervit, Lacova vsuvka, šlapky na bedně, prostě se mi to moc líbilo a na nemoc jsem úplně zapoměl, krásné zakončení sezony. Diablo a spol. díky, díky.
  
  
  
• Malina – Domácí půda - POS09
  
  Počasí se na samotný závod celkem umoudřilo, nepršelo, částečně se zvýšila teplota na 13°C a silnice už docela oschly. Trať závodu byla stejná jako na jaře. Jen byl posunut kvůli koridoru cíl - krátkém kopci mezi domy. Obvyklý kvalitní UACovský balík.
  Hned od startu se celkem jede. Z jara jsem věděl, že je dobré do proti-kopce před Hostouňí najíždět více vpředu. Silnice je z jedné strany dost hrbolatá a hlavně úzká. Později se ukázalo, že defektů bylo docela dost. Obvyklý scenář je tento: Najede se do kopce. Čeká se, kdo se zvedne, když ten dotyčný po zvednutí dostatečně zrychlí, tak se zvednou ostatní a na vrchol se spurtuje. Na vrcholu se na sebe utrhlá skupina mezi sebou podívá. A když je většinový názor o dobrém složení kladný, tak je snaha střídat a ujet hlavnímu balíku. Pojem „kopec“ zde znamená terénní vlnu s převýšením max. 50m a délkou přibližně 800m.
  Ve třetím kole jsem za to vzal už před kopcem a vydrápal jsem to na dost těžký a „rychlý“ převod. Nahoře jsem byl s Kuřetem, Vítkem Novákem, Michalem Koubíkem, Melšákem a dospurtoval nás ještě démon Petr Novák. Vypadalo to už dost zajímavě a začali jsme točit. Jenže jsme se na sebe pořád, jak volové otáčeli a čekali snad na požehnání. Takže ještě ne moc unavený balík nás po pár kilometrech měl. Pak se už nic moc nedělo. Dostal mě ufon Kolíkáč před nájezdem do 4kola, kde se začal probíjet ke špici – dobře jede tanečník!A kolo mi dává najevo, že do konce závodní sezóny zbývá pár kilometrů rozpletenou omotávkou pod pravou pákou. Asi bych si měl mazat ruce Indulonou nebo za to moc beru, jak někdo v cíli vtipně poznamenal. Snažil se být aktivní, tedy za blbce. Na špici jsem se ukazoval hlavně s Prochym, Melšákem, Vítkem a Jirkou Rozvodou. Někdo se vezl, jiný tahali, to je jako den a noc. Ostatně je to letošní poslední závod, tak mi to je celkem jedno. Spíše jsem si dnešek užíval a na žádného Mirka Živného a podobné typy jsem neřval.
  Často jsme odjížděli. Vesměs to ale všechno bylo propagační. Balík pak zrychlil a pohltil nás. Na technický dojezd jsem se docela těšil. Na zvedající rovince do Hřebče se na špici usadil už „zazimovaný“ Vítek Mužík. Ukázal zástěrky a táhl balík do cíle. Začala tlačenice kvůli co nejlepšímu nájezdu do kostek. Splašil se Vítek a tak balík pěkně před ostrou levou zatáčkou nátahl. Byl jsem ve výhodné pozici za Melšou, před kterým jel pan Kudrna. Chtěl jsem mu na zimní spánek udělat obrázek o zádech Maliny. Enduraining ale nejsou STS Chvojkovice-Brod, takže Melšák bohužel přede mnou vytrhává nohu z pedálů. Dobrý taktický faul! Odděluje Jelínka, Kudrnu a Kuře od zbytku. Škoda, na ten cíl jsem si věřil. Měl jsem tam už „naloženo“ a pak z nízké rychlosti řadit, to už nešlo...Dojíždím za Petrem N. a Rozvoďákem.
  Pak už v pohodě sníst guláš a čekat na vyhlášení. S Kuřetem jsme dva na bedně. Jen ten maskot Endurainingu mi tam na tom prvním místě nesedí! Ne, ne je to pohodová atmosféra. Podávám mu ruku, je to kamarád. Prostě byl na pásce přede mnou, tak musím smeknout.
  
  
  
• Technik – 2 kola ve vybrané společnosti
  
  Po týdnu od Halounských okruhů se účastním svého druhého hromaďáku, který mi přinese nebývalý zážitek ve formě 23 kilometrové účasti v čelním balíku.
  
  Startuje se do nepříjemného kopce přes kostky. Přestože jsem asi v 1/3 startovního pole nedaří se mi zachytit tempo špice a za Hřebčí mám na čelo ztrátu asi 30 metrů. Od čelní skupinky se pěkně vlní tasemnice cyklistů až ke mně. Teď hlavně tu tasemnici tahat tak aby se nepřetrhla. Asi po kilometru šílené jízdy, kdy si šahám dost hluboko do svých rezerv je čelo na dosah. Jede nás vpředu asi 20 až 30. V každém sebemenším stoupání jedu šrot a na konci mám co dělat, abych uvisel.
  
  Nájezd do druhého kola ve stoupání na hřebečském tankodromu zvládám ve stoje na velkou a nahoře znovu tak, tak lepím posledního.
  V prudké levotočivé zatáčce v Makotřasech pak dochází k první kritické situaci. Jeden ze závodníků přeceňuje adhezi svých plášťů s vlhkou vozovkou a bleskurychle jde k zemi. Snad je to bez zranění. Naštěstí mám rezervu asi 5 metrů a daří se mi vyhnout, musím to ale brát vnějším obloukem a za zatáčkou ještě s několika ostatními lepíme díru. Čelo samozřejmě moc ohledů nebere, ba naopak.
  Mám dost. Oznamuji mile povzbuzujícímu Kolíkáčovi, že příští kopec je moje konečná. Kolíkáč radí shodit v Hřebeči na kostkách na malou, abych mohl nahoře s balíkem zrychlit. Moc nadějně to ale nevidím. Ve sjezdu do Hřebče jdu na čelo s tím, že to zkusím urvat, ale na kostkách to přese mě sviští zleva zprava. Nahoře mám 10 metrů a to je vzhledem k mým silovým rezervám proklatě mnoho. Za mnou široko daleko nikdo a já, jako na Halounech když mi to za Housinou ujelo, jedu na výlet, ale zbraně ještě neskládám.
  
  Slupnu gel, zapiji nějakým tím …xtrinem, nebo jak se to zove. Za mnou téměř celé třetí kolo jen prázdnota. Před Hřebečí jsem dojet asi 10 až 12 člennou skupinkou s více než čtyřmi šlapkami (Kubajz, Léňa, Gejza, Gavoš, …). Necítím se moc dobře a mám obavy, abych to v Hřebeči uvisel. Snažím se si odfrknout, za což jsem hned kárán Gavošem, který to tu zjevně šéfuje. Ale jo, nechal jsem tam malinkou dírku.
  Nájezd do 3. kola a já, světe div se, nemusím lepit chvost. Nahoře jsem mezi prvními a cítím nebývalou sílu. Během 4. a 5. kola tedy jedu bez větších problémů ve druhé skupině a podílím se i na tempu. Jsem samozřejmě peskován naším velitelem za svůj začátečnický styl jízdy, ale uklidňuje mě, že stejný problém mají i ostatní.
  Pár kiláků před cílem nás dojíždí druhý balík a tempo roste. S blížícím se cílem cítím mezi závodníky nervozitu. Dokonce dochází i několika konfliktům. Tu nadává borec z druhého balíku ať se tu kur… nes… a táhnu dozadu, tu někdo zavírá Kubajze, div ho neshodí do škarpy, za což slízne pořádnej seřev. Najednou je tu cílové stoupání a já se nijak dramaticky nepropadám. Jako amatér se opět projevuji až v cíli, kde na otázku pořadatele, za kým jsem dojel, reaguji jen tupým pohledem. Moje konečné umístění tak zřejmě asi skutečnosti neodpovídá, s odstupem času si ale vybavuji, že jsem před sebou těsně před cílem viděl firemní dres vlnícího se Léni.
  
  Závěrem tedy znovu děkuji všem, co si poděkování zaslouží, a již se velmi těším se na příští sezónu.