Akce Soustředění na Jižní Moravě 2007

Akce Soustředění na Jižní Moravě patří do kategorie Soustředění. Datum: 2007-03-08.

Plán: ve středu večer příjezd a ubytování, Čt-So hlavní jízdy a v Ne vyjetí (cca 2-3 hodiny velmi zvolna), sbalení a cesta domů.
Trasa 1 :: Trasa 2 :: Trasa 3 :: Diskuze

• Iceman – poslední den
  
  Neděle byla posledním dnem našeho moravského soustředění.Jura,jako každý den,nás budí v 7.30.Po ránu doslova hýří aktivitou,což moc nechápeme.I snídani připravil,zatopil,prostě super servis.Snídáme a plánujeme do detailů dnešní vyjížďku.Po včerejší "nekonečné" vyjížďce rád kvituji, že je na pořadu dne pouze vyjetí a zdá se , že nejsem sám. Počasí je jak vystřižené ze žurnálu.Sluníčko svítí na plné pecky.Opět tedy mohu osedlat svou jednici,čímž si zajišťuji již podruhé nemalou výhodu proti svým druhům.Inu - moje rozhodnutí,vzít s sebou jak zimáka tak jednici,nachází opodstatnění.Pořizujeme cosi fotografií a velmi volným tempem vyrážíme.Projíždíme několika vesnicemi.Všechny domky jsou krásně opravené,mají nové střechy.Jsou prostě malebné.Z a do kostelů proudí svátečně oblečení lidé,připadám si tak trochu v jiném světě.Řekněte,kde jinde můžete vidět tetky v kroju ? Neb je opravdu krásný den,příležitostně se nám objevují nádherné vyhlídky do okolí.A že je co obdivovat.Někdy jsou to tak silné dojmy,že i Jura zapomíná na základní pravidla jízdy v balíku,prudce přede mnou zničehonic brzdí a nabízí okolo běžící blondýnce bidon k napití.Myslím, že by bylo skutečně legrační,kdybychom si všichni před ní hromadně lehli.Ale nemohl jsem Jurovi nic zazlívat,když jsem se vzpamatoval a ohlédl se,zjistil jsem,že ona neznámá může směle konkurovat přírodním krásám Moravy. V obci Hrubá Vrbka ostře stáčíme a s větrem v zádech mírně stoupáme k zachovalému větrnému mlýnu.V stoupání podjíždí Jestřáb aby zrobil cosi snímků.Z přemíry soustředění však zapomíná vyndat nohu z kufru,jeho rychlost klesá,dosahuje pádové rychlosti,hází krovky,což vzbuzuje u nás nemalé veselí.Vlastně se řehtáme jak malí kluci.Ten větrný mlýn je holandského typu a je plně funkční.To a jiné zajímavé věci jsme se dozvěděli z informační tabule.Stále s větrem v zádech uháníme směrem k hranici se Slovenskem.Napojujeme se na cestu,kterou jsme již jednou absolvovali ve čtvrtek,tentokrát však již s rozhledem na okolní kopce.Narozdíl od čtvrtka však neprojíždíme celým údolím skrz Bílé Karpaty.Za Vrbovci stáčíme doleva,přímo do kopců.Následuje pár 12% stojek,jedna 17 náctka a popravdě,nevím tedy jak kluci,jsem velmi rychle opustil kompenzační pásmo.Na nějakých 2,5 km jsme nastoupali přes 250 metrů.Znovu se budu opakovat,na hřebeni Bílých Karpat se nám otevřely dech beroucí pohledy na krajinu.Je jasné,že pokud delší čas jedete do kopce,nutně následuje i sjezd.V něm jsem si utvořil rychlostní rekord.Moje Sigma mi ukázala 70 km/hod,což bylo vzhledem k stavu mých plášťů velmi troufalé. Zde již naše kompenzační vyjížďka trvala přes dvě hodiny a bylo zřejmé,že původně plánovaný objem v rozmezí 2 - 3 hodin bude výrazně překročen.Zvlášť,pokud jsme se vraceli proti silnému větru,většinou do kopce a po trati jakéhosi regionálního závodu.Nápisy jako " jeď 53/11" nám zpříjemňovaly cestu až do Skalice.Poslední fota,poslední Strážnické kritérium,poslední příjezd do Mlýnků. Kompenzační vyjížďka se protáhla na 4 hodiny 30 minut a 93 km. Na chatě pak následoval oběd,vynikající gulášek od Jurovi maminky,úklid a balení. Díky kluci.Byly to fakt parádní čtyři dny.Zvláštní poděkování patří Jurovi za ubytování.Příští rok jedu zas.Kdo nejel,musí litovat.
  
  
• Jestřáb – Chřibský švih
  
  Trasa: Strážnice - Rohatec - Ratíškovice - Dubňany - Kyjov - Koryčany - Nesovice - Střílky - Zdounky - Bunč (přejezd Chřibů) - Velehrad - Mor. Písek - Bzenec - Strážnice - Mlýnky
  Dnes ráno ve čt 9.3.2007 vstáváme a o něco později. Iceman se nabídl, že zajede sám na nákup do Strážnice, tak jsme rádi a poleháváme o trochu dýl . Já jsem vyrazil na latrínu, luxus. Latrínka pod chalupou s výhledem do kraje, co víc si přát. Čtu si Sport kde píšou, jak vyhrály Pardubky hokej nad Znojmem (spokojenost). Oproti včerejšku je mnohem líp, slunce se klube. Vyrážíme v 10.30 h, já ještě vyměnuji ušlou duši, po včerejším defektu (proražení o kráter) zjišťuji, že i vyměněná ušla. Rozjíždíme se opatrně s tušením kopečků ale taky únavy ze včerejška, mám z toho docela obavy, uvidíme ...
  S Ricem si nehrajeme na hrdiny, věšíme se do háčku, rozjíždíme se, Jura a Iceman to fest rozjíždí, jakoby se jelo na 2 h. Začátek je dost rovinatý, mírný vítr. Za Kyjovem staví Iceman, že si chce odsypat, tak dáváme pauzu na jídlo a pití. Klidně jím druhý rohlík (druhý ze dvou na celý den). Jura najednou, hoši jedeme, máme 10 min na místě, to je moc, parasympatikus to je bestije, musíme hned jet a naskakuje na kolo. Kluci bez hudrování hned taky za ním, já hudruju jak blbec. Mám v ruce nakousnutý rohlík a bidon s pitím. Tak hned oblíkám rukavice a nasedám a rychle se vydávám za nimi. Záhy co spolykám rohlík, vzpomínám na Kolíkáče, ten kdyby tu byl, stavilo by se určitě na oběd, třeba na svíčkovou se šesti a dvě pivka k tomu . S těmahle šílencema mám teď v kapse na 140 km 2 rohlíky (již snědeny), 1 tyčinku corny a 1 čokoládu margot, 2 bidony s vodou, peníze v kapse mi jsou na nic, není čas něco kupovat, vyhlídky na oběd a pivo žádný. I když jsem je včera psychologicky lámal, zejména Jura tvrdí hudbu a chce to jezdit na 1 zátah jen s malýma 5 min přestávkami na silnici.
  Za malebným Kyjovem se krajinka začíná měnit v kopcovitější, přibývají brdečky, vjíždíme mezi Ždárský les (zde se i těží ropa) a Chřiby. Za Kyjovem přejíždíme jednu z moravských specialit, železniční přejezdy položené šikmo ke směru jízdy - držkovka! Hlavně včera za deště a mokra to bylo o hubu, naštěstí nikdo nelehl, všechno si hlásíme dopředu, třeba i psi apod. (Později Jurovy vběhl klučina přímo do cesty a jen se štěstím se mu vyhnul).
  Záhy přijíždíme do mého rodného města Jestřabic (viz foto), vzpomínám na zlaté časy, na první oblet hnízda, přichází rodná 12 % stojka, tu si nemůžu nechat ujít a tak vzlétám směr nahoru. Nahoře čekám a pomalu sjíždíme směr Koryčany (Koryna), nahoře mne dojíždí Iceman který to vydrtil na 42x23, klobouk dolů, má fazonu říkám si. Nahoře nastupuje Jura a rozjíždí únik. Iceman se chytá, já za ním, RiC pokračuje v setrvalém tempu dolů za námi. Jura buší do pedálů, my za ním vysíme jak na gumě, asi po 10 minutách říkám, jestli nás ten RiC vůbec najde ... zvolňujeme a čekáme. Iceman dobírá vodu od dobrých lidí, ale nemají led, voda je prý na něj moc teplá, ale dobrá, připomíná mu rybník, je mu horko. RiC nás doráží s ledovým klidem záhy - já věděl že vás někde dojedu, jako by to tu znal ...
  Do Nesovic přejíždíme další táhlý 8% kopec dost na větru a sjíždíme ho. Tady jel Jura pověstný švih s Jančím Svoradou z druhé strany. Jančí mu slíbil, že pokud ho uvisí, tak se o něm zmíní Bakymu v přímém přenosu na Eurosportu. Nicméně bohužel neuvisel. Co chybělo Juro, asi pár wattů tak 100, 200? To je jedno. Příště už ho asi orveš ty, asi ne ve spurtu, ale někde v kopci, až bude svačit nebo bude mít defekt, tak mu nastoupíš, ujedeš a bude vymalováno. Do Střílek je to po E50 , jeden kamion za druhým - masakr, zlatá Jižní spojka, je to ostrý, tak jedem co to dá pryč. Ve Střílkách má RiC krizi, říká, já se na to můžu vy ... Iceman s Jurou jsou na špici a stále točí. Stavíme na pumpě a dáváme pauzu. Fotíme, RiC dává semtex, je trochu kožak, Jura mu ho vyčítá, je to sranda je pozorovat. RiC mlčí a pije, je mu to šumák. Děláme si forky jeden ze druhého a je sranda. RiC žvýká a mlčí, čeká na lepší časy.
  Vyrážíme směr Zdounky po 15 minutách, přicházejí kopečky, tempo se stabilizuje. Potkáváme hochy z VB, smějí se, zdravíme je a řadíme se do jednořadu (člověk u nich nikdy neví). Ve Zdounkách Jura navrhuje zpomalení, to dává tušit, že to nebude jen tak brdek. Najíždíme do kopce ala Kochánov, tempo pohasíná, začínáme to dřít. Nechápu jak to mohl Iceman vyjet na 42x23, má superformu. Táhlým a místy poměrně prudkým stoupáním pokračujeme až nahoru na vrchol Bunč v chřibských lesích. Cestou nepotkáváme snad ani jedno auto je tu klid a pohoda, krásný lesy, vidím hodně cest vhodných na bika. Nahoře na Bunči dáváme jídelní pauzu, zatím to zvládáme docela dobře. Jura avizuje následný terén jako 10 km zvlněným terénem směr na Velehrad. Vyrážíme, Jura jde na špici, my za ním, sjezdy zná, takže nás vede,někde jede dost na hraně, tak raději zvolňujeme, hlavně v zatáčkách, kde nevíme co nás čeká. Chvíleme mám co dělat s řidítky a divím se Icmanovi a RiCovi jak to na svých stařících mohou tak mastit, jejich kole se na hrbolech a v točkách vlní jak nenažraní hadi. V sérii krátkých tak 100 - 200 m stojek přichází bonbónek. Jura na rovince před zatáčkou najednou zrychluje a jde ze sedla, my nic netušíme. Záhy sedíme na kole a před námi zeď a ještě do zatáčky, koukám přímo do asfaltu a na poslední chvílí šaltruju na nejlehčí převod. Iceman to šněruje jak užovka a bravurně to vylamuje, RiCe nevidím ani neslyším, ale asi jede. Tahle stojka stojek měla určitě kolem 20 %, na mokru by to šlo vyjet jen obtížně. S kopců sjíždíme velice rychle 65 km/h, jedu do toček s velkou rezervou nerad bych si ustlal, některé točky na rozbitémn asfaltu jsou navíc úzké, opačně klopené a dost vynáší. Na rovných sjezdech to jede hodně rychle kolem 70 km.
  Sjíždíme směr Velehrad zase mezi vinice. Jura nás bere na svou oblíbenou dřevěnou rozhlednu, kam vozí slečny a ryje jim tam svým zbojnických tesákem krásná srdíčka. Ukazuje nám je (viz foto). Kačka to byla pěkná vysoká brunetka z Hané (proto má Hanou tak rád). Rozhled je krásný, samé vinice, rozhled do kraje na všechny strany (viz foto). Sjíždíme do Velehradu, připravujeme si drobné do kasičky v kostele, projíždíme obec s krásným rybníčkem a ještě krásnější m chrámem kam přijíždí mnoho věřících, my už pomalu taky věříme, že už dojedeme. Kopce máme za sebou, teď už to je domlátit domů. Odbočujeme doleva kolem kostela s měr k hřbitovu. Jura, který jede špici neodbočuje ke kostelu nestaví, co s penězi přece si je nenecháme, chceme je dát do kasičky, ale Jura to valí dál. V prudkém brdku přichází rychlá pomsta. Iceman točí nohama jak Lance a stojí na místě, řetěz v drátech, vidím namotávají cí se šaltr a všechny svaté .., Iceman zkouší šaltrovat, krásně se drží a stojí , začíná se překlápět, nohy pevně v pedálech, vzdává svůj rychlý a marný boj a klátí se a padá na krovky - překvapen. Co se to děje? Na zemi zůstává pár vteřin zacvaknut ve stále perfektní aerodynamické pozici jedoucího Lance. Prosí o pomoc a směje se, tak ho zvedáme, stále hrabe nohama a hudruje. Záhy nahazujeme řetěz, modlíme se, že se nic nestalo a frčíme dál směr Moravský písek.
  Do Písku frčíme jak po másle, nám však padají šraňky na přejezdu. Jura tedy odbočuje před přejezdem vpravo a úhybným manévrem se dostáváme na další přejezd. Zde čekáme asi 15 min na šraňky. Malý klučina jede na červenou před rychlíkem, na to nemáme žaludek a tak čekáme. Přes Bzenec (náš oblíbený sklípek) a Střážnici (Strážnické kriterium) dojíždíme v poklidu domů. Asi kilometr před chalupou vidím jdouce-běžící postavu se známou tváří. Kluci se už asi těší domů tak si jí moc nevšímají. Hele, křičím, ahoj Helčo Fibingerová, jak se máš? Usmívá se, kyne nám a taky nás zdraví. Na chalupu dorážíme překvapivě v pohodě, unavení, ale nezničení, jsme rádi, že jsme to zvládli. Zimáčky parkujeme v depu - garáži, sudáváme tretry a díváme se kolik jsme najeli atd. Dnes to bylo ideální 142 km, 1336 m nastoupáno, hodinově víc než včera (nižší průměr), moje průměrné tepy byly 133. Mám docela hlad a žízeň, obvykle nejezdím 140 km s kopci na 2 rohlíky se sýrem, 2 tyčinky a 2 litry vody. Zase jsem se s rukama něco naučil a hlavně jsme to všichni s velkou rezervou zvládli, což jsem od sebe opravdu nečekal. Byl to prima trénink, kluci, díkec, byl to opravdu zážitek.
  
  
• Jura – První ryze šlapkovské profesionální soustředění
  
  Soustředění na Jižní Moravě
  
  Myšlenka uspořádat soustředění u nás na Jižní Moravě mě napadla již na podzim roku 2006, kdy se očekávala tuhá zima a zkušenosti z loňska mluvily jasně - když není na silnici sníh, tak to jde, i když není bůhvíjaké teplo. U nás bývá sníh málokdy, a když už nějaký napdane, dlouho se neudrží, tak jsem si říkal, že to bude ideální tréninková oblast pro jarní březnové najíždění kilometrů. K uspořádání soustředění mě také inspirovala naše chata, která je pro takové akce jako stvořená. Kolem Vánoc jsem tedy založil diskuzi na toto téma, ozvali se první zájemci a začal se rýsovat velmi předběžný termín. V průběhu února začaly přípravy nabírat konkrétnějších představ. Domluvil se pevný termín, který jsme si upřesnili, jakmile byla jasná taky předpověď počasí. Jestřába napadla návštěva nějakého místního vinného sklepa, kterou jsem začal koncem února zajišťovat. Spolu s Pavlem Matouškem z XCR jsme vytvořili tréninkový plán v hodinách, které bychom měli odtrénovat a já jsem tyto hodiny převedl do konkrétních tras, které jsem volil s ohledem jak na profil, tak s ohledem na zajímavé věci, které jsou zde k vidění. A pak jsme již všichni netrpělivě očekávali středu 8. března, kdy nám začíná první šlapkovské soustředění s jasným cílem a tréninkovým plánem ...
  
  Ve středu v 16:30 již zvoní RiC u mých dveří v Brně, nakládáme do auta moje kolo s věcma a míříme směrem k Hodonínu - teplota šplhá na neuvěřitelných 18°C a tak jsme plní optimismu a už se těšíme na kolo. Já jsem bohužel ještě nedoléčen z rýmy, kterou jsem utržil někde minulý týden a tak doufám, že to, že napůl neslyším, nemluvím a nedýchám nebude na kole příliš na závadu. Do Hodonína dorážíme v 18:00 a zajišťujeme nějaké drobnosti jako je jídlo na večer a ráno, plynovou bombu na vaření, klíče od chaty apod. Mezitím doráží Petr s Jestřábem a společně razíme již za tmy k nám na chatu. Na chatě jsme ovanuti nádherně čistým svěže jarním vzduchem a na nebi se třpytí hvězdy v počtu, jaký fascinovaný Jestřáb nikdy nezahlédl. Měsíc nám svítí na cestu a tak spolu s RiCovou baterkou zvládáme transport věcí do krpálu k chatě i zprovoznění samotné chaty. Prvně zatopit, ať je teplo a útulno, pak rozložit věci a určit kde bude kdo spát. Tady jsme to rozhodli jasně - RiC tak nějak od pohledu vypadal, že chrápe, a tak jsme ho nechali samotného spát v obýváku, já si ustlal na verandě, jako vždy, a Jestřáb s Petrem se usádlili v ložničce. Po jídle se ještě probírala trasa na další den spolu s technicko-taktickými připomínkami typu - při rovinatém najíždění na sebe budeme čekat v kopcích apod. Pak už jsme se vydali všichni do peřin.
  
  Ve čtvrtek ráno se probouzíme do zcela jiného počasí, než ve kterém jsme večer usínali - je mokro a chvílemi jemně mží. No co se dá dělat, po nákupu ve Strážnici sedáme v 10:30 na kola a razíme na své první kilometry. Jedu jak jsem zvyklý - tzn. prvních pár kilometrů v kompenzaci, naštěstí je to pořád z kopce a tak rychlost neklesá moc pod 40 km/h. Kluci jsou ještě asi nějací rozespalí a tak Petr se učí zatáčet ve Strážnici, Jestřáb si něco vysvětluje s kombajnem (jako kdo má větší sílu toho druhého vytlačit ze silnice) a RiC (naše maminka) nad tím vším běduje, jako že tohle už není pro něj ... Nicméně po asi 10 km se konsolidujeme, zjišťujeme, že počasí není tak hrozné, protože je poměrně teplo (asi 10-12°C) a cesty jsou místy dokonce suché. Fouká však čerstvý vítr a tak začíná rovněž taktická výuka jízdy některých členů pelotonu (nechtěl jsem jmenovat RiCe) v terezínu apod. Střídání zpočátku trochu vázne, ale pak se nám daří vše trochu usměrnit a již asi po 50 km je to lepší. Projíždíme velkým údolím, které protíná nádhernou krajinu nižší části Bílých Karpat. Tato skutečnost má jedinou vadu - v panujícím počasí to není vidět, a tak klukům nezbývá než mi věřit a kochat se alespoň v duchu. Výhodu to však přeci jenom má - přestal tolik foukat vítr a jakmile se dostaneme na druhou stranu hor, přestal foukat úplně. Podél říčky Myjava dojíždíme až do slovenské Senice, kde začíná ta pravá tréninková rovina. Doposud jedeme spořádané tempo a tady se rozhodneme trochu na chvíli zrychlit a vložit intenzivnější úsek na prevenci proti laktátové bariéře. Točíme poměrně rychle špici a rychlost neklesá výrazně pod 40 km/h. Během 10 minut vše uklidňuji a pokračujeme po hlavní silnici až do Kútů, odkud je to kousek ke státní hranici. Hranici tvoří řeka Morava, která je zde již poměrně solidního průtoku okolo 60-70 mterů krychlových za vteřinu, a tak se fotíme na mostě a svačíme. Následuje Lanžhot, kde odbočujeme na okresky a mezi vinohrady s nádhernýma výhledama na nivu řeky Moravy (které opět nejsou vidět) směřujeme k Hodonínu. Tam doplníme doma vodu a pokračujeme dále až do Strážnice, kde naše tréninkové úsilí končí a zbytek trasy na chatu (cca 7km) dáváme již kompenzačním tempem na vyjetí. Budík ukazuje 140km a průměr kolem 26 km/h, což s časem 5:23 plně splňuje plán pro dnešní den. Hodíme kola do garáže a rychle na chatu vypít si své AA drinky (které jsem s klukama také vyzkoušel - každý den od jednoho). Pak večeře - tentokrát vaří RiC, který dovezl masový základ na špagety, po kterých jsem se olizoval ještě asi půl hodiny. Načež následuje odjezd do vinného sklepa, o kterém Jestřáb básní už od včerejška a dnešek jel tak rychle jenom proto, že už cítil jak se to blíží. Mám domluvený sklep jednoho známého, ukterého jsem už jednou byl - nedomluvil jsem žádnou tradiční chlastačku, ale naopak trochu vinné kultury. Pan Hromek je vynikající vinař a tak nám asi 1,5 hodiny zasvěceně vykládal o pěstování, podmínkách, zpracování, kvalitě a uchovávání vína. Všichni jsme ho poslouchali s napjatýma ušima. Já se občas na něco pozeptal, Jestřáb, ten kecal furt, Petr mlčel (řekl, že víno nepije a bude dělat řidiče, tak v nádherném sklepě usrkával ostentativně kávičku), ale co mě překvapilo, RiC neupustil mezi nás jediné slovo. Asi mu to nechutná, říkal jsem si, ale omyl. Po takové sedmé skleničce se s úžasem probral a říká, že to je VYNIKAJÍCÍ, že doma přestali bílé víno pít, že jako nic moc apod., ale že tohle je něco skvělého. No bodejť by ti nechutnalo, říkal jsem si, tady dostáváš nalít vína, které stojí normálně 300-400Kč flaška. Jestřáb jako že si hned koupí alespoň jeden soudek, no nakonec mu stačily tři flašky a ani RiC neodolal a jednu Bzeneckou lipku si taky koupil. Také Petr si koupil zajíce v pytli v podobě Bzenecké lipky a tak doufám, že byli doma spokojení. Následoval ještě pokec o věcech obecných a životě nahoře nad sklepem, kde jsme dopili, co jsme dole načali a nastal čas sbalit pět švestek a vyrazit domů. Ještě předtím jsme však museli najít benzinku a dotankovat Petrovu nenasytnou Oktávku. Jestřáb vypil nejvíce vína, tak ho bylo nejvíce slyšet a taky Petra zručně navigoval - bohužel vždycky obráceně, než bylo potřeba jet. Na benzínce jsme mu kousek poodjeli, zhasnuli světla a pozorovali, jak se na vteřinku zarazil, když vyšel z obchodu a my nikde, ale pak přiběhl řka, že hahaha, takové fórky mu dělali už když byl v kočárku. Doma Petr ochutnal zbytek vína a konečně poznal, co si koupil za flašku. Pak už zbývalo jenom zalézt na kutě a regenerovat na další den. Po dnešních rovinách, byla naplánována zvlněná krajina s jedním kopečkem ...
  
  Další dny již trochu stručnějí - podrobnější reference dodají hošíci osobně.
  
  V pátek ráno se probouzíme do zatažené oblohy, ale vypadá to, že pršet nebude, dokonce místy probleskuje sluníčko. A tak sedáme na kola a razíme prvně po rovinách směrem k bráně mezi Chřiby a Ždánickým lesem. Tam nás čeká první kopeček, a to v příznačné obci jménem Jestřabice. Pokračujeme zvlněným terénem přes Koryčany, kolem Nesovického zámku a po hlavní až do Střílek k benzince, kde dáváme druhou pouzičku. RiC si stěžuje, že se mu nějak nechce a tak se usnášíme, že odteďka nebude střídat. Zároveň v těchto brdcích nám Petr poodhaluje své tajemství - je schopen jezdit kopce s 12% stoupáním na převod 42/23 v kompenzaci - prostě rozený vrchař - a to mu už zůstalo po zbytek soustředění. Ze Střílek sjíždíme dolů do Zdounek, odkud následuje jediný větší výjezd dne - a to na hlavní hřeben Chřibů - na Bunč. Petr naplno rozbaluje své vrchařské umění a záhy nám mizí - my s RiCem dorážíme na vrchol až daleko za Petrem. Sjezd je již v pohodě a Petr nás nechává vydechnout od údivu. Ne však na dlouho - jedeme kolem posvátného Velehradu a to na něj zřejmě zapůsobí natolik, že ve snaze sklonit se před jeho velikostí se skládá uprostřed silnice na zem přímo na krovky. Ještě že nejelo žádné auto. Pokračujeme dále již po rovinkách až do Bzence, odkud je to co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole do Strážnice, kde následuje opět vyklusávací (nikoli vyklusávající, protože vyklusáváme my a ne ta vyjížďka) kompenzační vyjížďka na chatu. Když pak doma rozvěšujeme své prádlo a zjišťujeme, v čem vše odjel Petr, je jasné o jeho další přezdívce - leďouch, což zní v angličtině lépe jako ICEMAN. Večer vaříme guláš, který mi navařila moje rodná matka a kluci se jenom oblizovali. Tento den jsme ujeli 142km, průměrem asi 24km/h s časem 5:56, což také splnilo tréninkové očekávání.
  
  Na sobotu je nachystána vyjížďka nejdelší. Trasa vede po rovinách přes Holíč, Kúty, Lanžhot, Břeclav, Valtice až do Mikulova. Tam následuje průjezd rezervací Pálavy a cesta kolem Novomlýnských nádrží. Bojujeme s větrem a defekty, učíme se kolotoč na špici ve větru a sháníme vodu v květinářství. V následující pasáži projíždíme srdcem jihomoravské vinařské oblasti - Velké Pavlovice, Kobylí, Terezín, Čejč, Mutěnice apod. Nastupuje únava a tak se této krajině nedostává takové pozornosti, jakou by si určitě zasloužila. Vše je navíc spočítáno na minuty a jedeme přesně na plán, takže žádné flákání - držíme stanovený průměr 25 km/h. Za Dubňany je poslední menší stoupáníčko dneška a tak se domolouvám s Petrem a RiCem (Jestřába už jsme z letargie nevytrhli) na vrcholovém spurtíku. Petr se pouští do nástupu a úniku, který ale zachytávám, vyvážím se a vyhrávám neexistující prémii. Bylo to však příjemné zpestření. Když už to máme za pár, jak se říká, jak co se týká kilometrů, tak minut světla, tak Petr píchne (dneska je to 4. defekt, aby jich nebylo málo). Oprava trvá dlouho, protože Petr je zručný mechanik. Opět jsem si vzpomněl na hlášku z jedné povídky Šimka a Grossmana - řidič tak dlouho mačkal páčku, až še a otevřel dveře ručně. Petr tak dlouho strkal ventilek do ráfku se zaaretovaným ventilkem, až jsem to nevydržel, aretaci zahodil a ventilek strčil na správné místo. RiCovi se pak způsob jakým se Petr jal nafukovat nasazený plášť natolik zvláštní, že mu to sebral a nafoukal radši sám. Závěr toho dne zněl - Petr je natolik dobrý na kole, že si může dovolit ztratit nějakou tu minutku (spíše 5-10) opravou defektu. Statistika za dnešek hovoří jasně - 178km, průměr 25km/h, čas 7:05.
  
  Neděle byla svátkem celého soustředění. Nachystal jsem komenzační vyjížďku do Bílých Karpat, kde jsme nic neviděli ve čtvrtek. Všichni souhlasili a tak se vyrazilo. Tempo bylo opravdu kompenzační (průměr 20km/h). Krajina byla nádherná stejně jako počasí a běhající 20-leté slečny podél silnice. To vše plně vynahrazoval kompenzačně vyjeté kopce se sklonem 17%. K tomuto dni snad ani není co psát - všechno je jasně vidět z fotografií. Snad jen to lze dodat, že Petr nám opět chtěl dokázat svoji cyklistickou převahu a opět píchnul. Chvíli nám sice trvalo, než jsme ho přesvědčili, že na mostě u svodidel by mu mohl nějaký kamión utřít sopel a tudíž bude vhodné popojít asi 100m, ale vše se nakonec zvládlo. Petr už se naučil zahazovat aretaci, nicméně pumpoval opět RiC. Závěr vyjížďky se nesl v poněkud kulturním tónu na Skalickém náměstí, kde se čerstvě dokončuje kompletní rekonstrukce a je co vidět. Všichni jsme se shodli, že dnešek byl nádherným bonbónkem za celým soustředěním. Jasné počasí s teplotami šplhajícími místy ke 20°C ukazovalo pravou tvář Jižní Moravy ...
  A statistika? Kompenzačně 93km, průměrem 20km/h v čase 4:39.
  
  Odpoledne jsme se všichni sbalili, popřáli si hezkou cestu a rozjeli se do svých domovů, neboť některé manželky již mohly být právem nervózní, kdepak se právě ten jejich tak dlouho toulá. A to ještě netušily, že celé soustředění se neslo v duchu píchání ... (pláštů samozřejmě!!! vy prasata, na co hned nemyslíte!)
  
  Osobně bych chtěl poděkovat kluků za účast, byli skvělou partou a doufám, že příští rok tuhle bohulibou akci zopakujeme, třeba ve větším počtu - letos může litovat, kdo nejel.
  
  A ještě pár čísel na závěr:
  Najeté kilometry: 552km
  Celkový čas: 23h
  Celkově nastoupáno: 4200m
  
  
  
• RiC – Jak jsem přežil tréninkový camp Mlynky 2007
  
  Úvod
  
  Někdy na podzim 2006 přišel Jura s nápadem uspořádat jarní soustředění u nich na Jižní Moravě. K ubytování nabídl vlastní chatu s kapacitou cca 6 lidí. Zdál se mi to dobrý nápad. Na Malorku se letos asi "vynímečně" nedostanu, tak proč to nezkusit. Termín jsme předběžně určili na březen, s tím, že jej doladíme v závislosti na počasí. Letošní zima byla mírná, takže rozhodným datem se stal 7.březen 2007. Byl to den 0, den příjezdu na Jurovu chatu. Byla útulná a pohodlná. Pro nás čtyři akorát. Každý jsem přivezli hlavní jídlo na jeden den a zbytek jsme jezdili nakupovat do blízké Strážnice.
  
  1.den - 140 km - 634m
  Strážnice - Tvarožná Lhota - Louka - Velká n. Veličkou (kopec) - Vrbovce - Sobotiště - Senica - Šašín-Stráže - Kůty (hranice; most přes Moravu) - Lanžhot - Mikulčice - Hodonín - Strážnice - Mlýnky
  
  Strážnické kriterium
  
  Oproti očekávání jsme hned první den nasadili ostré tempo. Ostatně jak bývá na kriteriích zvykem. Je pravda, že bych kriterium čekal spíše na konci objemového soustředění jako zpestření, ale budiž. Jura nás tedy protáhl po Strážnici, řkouce "Nezpomalujeme, máme zpoždění!". Následovalo pětihodinové vyjetí. K jeho popisu stačí pár slov: podlaha, kaše, šílená čočka. Pokud potřeboval někdo oddechnout, zvolnilo se a jely se pouze hrozný kule. V silném větru, občasném dešti a neznámém prostředí se tepové frekvence usadily na pro mě nezvykle vysoké úrovni. Trochu mě to deptalo a necítil jsem se ve své kůži. Po nějakém čase se vše zklidnilo jízda začala být snesitelnější. Postupem času a s přibývajícími kilometry se snesitelnost měnila na nesnesitelnost. Terén byl ideální na najíždění jarních kilometrů. Zamířili jsem za hranice na Slovensko, kde jsme se pohybovali po téměř ideálních rovinách. Náš Orange experes (v zimním provedení) si to šinul po silnici a nepravidelně měnil tažnou mašinku. Někdo táhnul více, někdo méně. Já tedy méně, tak max. 2min. Jelo se na hranicích mých možností. V háku jsem nebyl schopen odpočívat. No, a celé moje martýrium bylo umocněno bolestí hlavy. Co víc bych si ještě mohl přát!? Skoro to vypadá, že celý den stál za starou bačkoru, ale není to pravda. Byl zakončen návštěvou bzeneckého sklípku, kde jsme ochutnali vína, jaká jsem do té doby nepil. Nejsem znalec vín, ale ta, co jsme pili byla nádherná! Na pomyslném vrcholu trůnilo Burgundské bílé a Bzenecká lipka. Ta lipka o malinko výš. Den, který vypadal jako směs trápení a námahy byl tedy zakončen tímto nádherným kulturním zážitkem.
  
  2.den - 142 km - 1336m
  Strážnice - Rohatec - Ratíškovice - Dubňany - Kyjov - Koryčany - Nesovice (krize před benzinkou) - Střílky - Zdounky - Bunč (přejezd Chřibů) - Velehrad - Mor. Písek - Bzenec - Strážnice - Mlýnky
  
  Hore kopcom
  
  Dnešní trénink měl být ve znamení kopců. Včera jsme se plácali na placce, dnes se budeme klátit v kopcích. Už ráno jsem tušil, že to nebude jen tak obyčejný den. Ranní TF byla vyšší o deset tepů oproti normálu. Po prvním dnu soustředění tristní zjištění. Zpočátku to ještě šlo, ale někde kolem obce Střílky přišla krize, která se naplno projevila za hlavním tahu E50. Snažil jsem se viset v háku co to šlo, ale ono to moc nešlo. Nakonec jsem prohodil "Druhové moji, tempem tímto já s vámi dále pokračovati nemohu" nebo něco v tom smyslu a svěsil jsem nohy. Fakt jsem byl úplně hin. Všechno mi bylo jedno a klidně bych zbytek dojel sám (asi tak během následujících dvou dnů). Jenže v této kritické chvíli se projevil týmový duch a kluci mě dotáhli na nejbližší benzínku. Natankoval jsem Semtex, něco pojedl a trochu si orazil. Byl jsem už schopen pokračovat v přeci jen rozumnějším tempu. Ostatně, před Chřibama se i ostatní šetřili. Čekal nás jejich hlavní hřeben s Bunčem. Jura nás stále strašil nějakými stojkami, ale nevěřili jsme mu. Iceman tuto skepsi dohnal k dokonalosti převodem 42/23. Lehčí převody si prý skovává na pořádný kopce. A měl pravdu. Málokterý z vyhupů měl přes 16% a že jich bylo nepočítaně nic neznamená. Vrcholem houpanců byla zatáčka, do které najel první Jura. Předem mnou měl náskok tak 10 délkových metrů a tak 3 metry výškové. Vypadala jak klopená zatáčka na velodromu, s tím rozdílem, že my ji jeli kolmo vzhůru. Kupodivu, kopce se mi jeli podstatně lépe než ty prokleté roviny v háku. Tepy už žádných velkých čísel nedosahovaly. Asi už toho mají taky dost. Na Bunči jsme odpočinuli, posvačili a pokračovali v cestě. Další zastávka byla u strážní věže (Watch tower) a na Velehradě. Na Velehradě ne v bazilice, ale u hřbitova. Icemen si ve stoupání ustlal přímo na krovky. Naštěstí nejelo žádné auto, tak na tom hřbitově nezůstal. Dojíždím vyflusanej. Na zadek už se nemůžu ani posadit. Počasí vyšlo. Dopoledne kolem 10°C, ale teplota během dne klesla až na 7°C. Ve sjezdech bylo chladno.
  
  3.den - 178 km - 1116 m
  Střážnice - Sudoměřice - Skalica - Holíč - Kůty -Lanžhot - Břeclav - Valtice - Mikulov - Perná - Dolní Věstonice - Milovice - Zaježí - Velké Pavlovice - Kobylí - Terezín - Čejč -Hovovrany - Svatobořice - Dubňany - Ratíškovice -Rohatec - Petrov - Strážnice - Mlýnky
  
  Královská etapa
  
  Nejdelší etapa soustředění, která pro mě znamenala permanentní krizi. Z předcházejícího dne jsem už vyřízen a v hlavě se mi honí myšlenky o smysluplnosti mého počínání. Počátek ještě ušel. Jelo se na Slovensku a významnější problémy jsem nezaznamenal. Musím říct, že kluci mě šetřili jak jen to šlo, takže je hlavně jejich zásluha, že jsem vůbec dojel. Po návratu na Moravu, do blízkosti Pálavy začalo skutečné trápení. Silný boční vítr mi dával dost zabrat. Kladem celého mého trápení byl zisk cenných zkušeností z jízdy ve skupině. Přeci jen jsem se zlepšil v jízdě v háku v terezíně. Takové věci se člověk při tréninku na samotku blbě učí :) Kromě toho, že se dnes jednalo o nejdelší etapu, dalším výrazným znakem tréninku byly defekty. Celkem byly čtyři, z toho já dva v úseku cca 10-15km. První jsem zjistil hned na přechodu do ČR, druhý v Břeclavi. Ještě jednou musím vyzvednout solidaritu a pomoc, kterou mi kluci poskytli. Díky vám kluci!
  
  4.den - 93 km - 1118 m
  Radějov - Tvarožná Lhota - Kněždub - Kuželov (mlýn) - Vrbovce - Kůt - Sobotiště - Radošovce - Skalica - Sudoměřice - Petrov - Strážnice - Mlýnky
  
  Zpráva
  
  Jestliže jsme v předchozích dnech bojovali s nepřízní počasí, dnešek nám to vše vynahradil. Jura, věren své tradici nám opět neprozradil koeficient, kterým se má násobit jím plánovaná trasa. Tentokrát to ale nikomu nevadilo. Cíl tréninku byl sice sportovní (vyjetí se po předchozích dardách), ale provedení bylo spíše turistické. No, turistické... Naše horská etapa v druhém dni měla celkové převýšení 1336m při délce 142km (tj. 9,4 m/km). A naše "vyklusávací" etapa měla 12 m/km. Asi to způsobily 17% kopce. Ještě že tam byly 12% roviny, kde jsme si mohli oddechnout a jet v kompenzaci Z dalších událostí toho už není moc k zaznamenání. Jestřáb válející se na chodníku budil jistý soucit, ale komický prvek celé situace převážil. Ostatně, jak často vidíte kolo sedlající cyklistu. Kromě Jestřábových krovek jsme také viděli prastarý větrný mlýn holandského typu, postavený r.1842. Oproti současným větrným elektrárnám je v něm kus romantiky. Na slovenské straně jsme se vyhoupli na jeden z posledních hřebenů Bílých Karpat a užívali si pohledů, které nám byly v předcházejících dnech odepřeny. Slunečné počasí naše dojmy jen umocňovalo. Z hřebenu jsme zase sfoukli dolů a vydali se na zpáteční cestu do ČR, směr Radošovce, Skalica. Drobná komplikace v podobě defektu byla Petrem promptně odstraněna. My se na to koukali a do Jestřábovy fotosbírky "Veselé příhody z natáčení" přibyly další cenné záběry. Do našeho basecampu jsme pak už dorazili bez větších problémů a mohli si pogratulovat, že jsme ve zdraví přežili tréninkový camp MLÝNKY 2007.
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 480x494 pixelů, Zobrazené rozměry: 480x494 pixelů
Název fotografie: cesta_ke_me.jpg

 

Další fotografie