Šindy –
Fenomén Salzkammergut
Fenomén Salzkammergut
Na tento maraton jsem se přihlásil již v prosinci 2010, zvolil jsem si trať 119,5 km s převýšením 3.848 m. To proto, aby mě půl roku strašilo co jsem to udělal a když se mně nechtělo náhodou na kolo, tak jsem si vždy řekl – Ty blbče, přihlásil ses, tak pěkně makej, nebo ho nedáš. Příjezd do Bad Goisernu v pátek odpoledne, hory v mracích, pršelo, což na náladě nepřidalo, provedena prezentace, hned jsem využil poukázku na jídlo, jelikož byl hlad a v sobotu bych se jídla již nemusel dožít. Ubytování v Gosau – 15 km po rovině a tam do kopce. Tam připevnění startovního čísla s přezdívkou Šindy, čipu, dvě piva a spát. V noci ještě pršelo, ráno v 7,00 budíček, hory ještě v mlze, 12 stupňů. Sjezd na místo startu, na rozhýbání akorát. Start v 9,10 hod. za obrovského fandění stovek lidí ( u nás málo vídané ). Jelikož jsem neznal přesnou nadmořskou výšku na místě startu dal jsem si tam 404 m, což je nadmořská výška u mě v Třebíči. No a pak začalo to, co jsem ještě v životě nezažil. Ale vše na jednom předchozím maratonu uvedla do reálu moje pubertální dcera, která na konstatování, že závodníci na trati maratonu strádají a prožívají i utrpení, jen se tak poušklíbla a řekla
„ Jejich volba „ Počasí se umoudřilo, obloha jako vymetená, začalo pálit slunce. První kopec skončil po 17 km, až jsem měl na výškoměru 1.458 m. Tam jsem to ještě dával v rámci mých možností. Přejezd přes Edele Wand – vytesanou cestičku ve skále byl zážitkem, sjezd dolů připomínal v mnohém úseky z maratonu Přes tři vrchy Vysočiny, kde jeden kámoš přijel do cíle a řekl, že to byl první maraton, ze kterého bolely víc ruce než nohy. Na druhé občerstvovačce jsem nechal šlapkovské návleky na nohy a ruce a vestu, kterou jsem ráno potřeboval, ale v tuto chvíli byly naprosto zbytečné – v cíli na mně zase poslušně čekali. Následoval 20 km úsek – praskačka po rovině do Hallstattu. No a pak začal 40 km úsek do 50 km do 90 km, na který se jen tak nezapomíná. Teplota na slunci hustě okolo 35 stupňů, nekonečné stoupání, v jednom místě ukazoval garmin jednoho závodníka sklon 35 procent, to už jsem šel pouze po špičkách treter, kdybych stoupl na celou nohu, tak se převážím a spadnu snad zase k tomu jezeru. V těchto úsecích to byl indiánský běh s kolem, ve stínu jsem jel, na slunci jsem šel – beztak tam měli všichni převod 1/1, a to jsem jim v pohodě stačil pěšky. Nekonečné stoupání – slunce nade mnou, další stoupání – slunce už pode mnou. Občas nějaký ten sjezd. Po přežití této mé volby jsem se dostal na 94 km, kde jsem prudce ožil a začal trošku závodit. Další profil ukazoval již převýšení okolo 750 m, což už mně, po tom co jsem nastoupal nechávalo klidným. Na časový limit, který byl dalším strašákem, když Ti po ujetí 100 km strhnou číslo a vezmou čip, jsem měl rezervu 2,5 hod. Tuto část závodu včetně příjezdu do cíle jsem si dost užíval a odjel docela svižně, jelikož v tomto úseku jsem předjel min. 20 lidí. Atmosféra v cíli, ale i na trati naprosto famózní, jedeš na 700 místě a všichni tě povzbuzují jako bys jel špicu. Pokud tos byls ještě schopen vnímat krásná příroda, božské výhledy. V cíli slavnostní předání poukázky na kultovní tričko. Není sice černé ( jak bylo psáno na netu – jen kdo má černé tričko je bůh, to je ten kdo v časovém limitu od 5,00 hod ráno do 21,00 hod. večer zvládne 211 km s převýšením 8 km ), ale pro mě má velkou hodnotu. Na extrémní trasu nemám, to bych musel silně zrychlit. Na závod byli přihlášení závodníci z 35 států. Výsledný čas 9:25:29. Tenhle závod si musí každý zažít, aby věděl o co jde, ty zkušenosti z předchozích závodů jsou k nezaplacení, já to jel poprvé, ale příští rok už budu vědět do čeho jdu – jestli to vše vyjde. První poznatek – musí se víc jezdit do kopců, ale takový jak tam u nás nejsou. Večer na penzionu jako superkompenzace pět piv a zasloužený spánek, v neděli odjezd domů, v pondělí odpočinek a v úterý první trénink na Salzkammergut Trophy 2012.