Akce Ústí nad Labem 2022

Akce Ústí nad Labem patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2022-03-06.

:: Mapa :: Diskuze :: Flyby :: Foto

Historie: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Kolíkáč – Jaké je heslo administrátora?
  
  Pondělní pracovní dopoledne, zapomněl jsem heslo administrátora, které jsem vyťukával snad už 1000x. Jsem stále ve stavu totální vymletosti. V autě řídím jako robot, až se chci profackovat, ať se probudím. Navzdory svým veškerým zvyklostem parkuji před nákupní stodolou a musím dát horké capuccino z automatu. Zavzpomínat tak na pumpu v Ústí pod mostem, odkud je to šíleně daleko. Zalézt do vytopeného auta a usrkávat tu břečku. Pocit, který nemůže nikdo pochopit, jen snad ti, co to včera prožili se mnou. Nemusím šlapat, jen zařadit za 5 a pomalu se šinout krajinou…
  Sobotní večer a mně se nikam nechce. V hlavě válka a beznaděj. Do kočárkárny je to snad dál, než to bude v neděli na kole. Otestovat Kapra, jestli to má v hlavě. Má! Musím! Jakmile vyměkneš je konec … Zimáka převezu výtahem před byt a mokrou hadrou otírám ten bordel z minulé soboty. Safra, to počasí se s námi letos nemazlí. Wédéčkem zalejt řetěz a pohladit pláště, ať zítra vydrží. Stejně nějak tajně doufám, že ráno se zhroutím a pošlu zprávu, že to nedám. Navíc jsem tam někdy v lednu naplánoval Varhošť, která je teď určitě ukryta pod sněhem a ledem. Ale Vladimír K. píše, že se nás těší, stejně tak Hulis… to jsou zase stavy…
  Ráno se motám zkontrolovat teploměry. Předpověď nevyšla! Do ulice je jen -4 a výhled na Říčany a vycházející slunce dokonce jen -1,5. To půjde! Tradiční zimní hadry, zapnout navigaci a ťuknout si s Tomášem B. na Opatovské. Jeho odhalené uši mi dodávají naději, že je snad i teplo. Inventář Oťas a nabíráme nemluvného Luka na T. Kutnohorská rozkopaná, ale po chodníku to jde projet. Vláďa už nás netrpělivě vyhlíží. Slunce vylezlo, nohy se točí jak dobře namazaný řetěz, je mi krásně. To jsou stavy…
  Luke nemluví a je naštvanej na celej svět Ani Mírovice, které doplňují naše stavy, ho moc neobveselí. Navíc pomalu slunce zase zapadá. Huby máme zmrzlé, moc se panty nechce hýbat. Beřkovické sanatorium tomu dodává tu pravou šťávu a atmosféru, kopec, ale nikomu se nechce zvyšovat rosný bod pod bundou. Říp bereme zprava a padáme do Roudnice. Skupina funguje, hezky to do Lito uběhlo. Loučí se Martin a my do Žernosek, kde trefuje Kapr jediný kámen na silnici přímo na komoru. Reakce je tu po chvíli, prázdný předek. Místní dělník - cyklista přináší ubrus, ať to má servisman Kapr se vší parádou. Bomba zasyčí a jede se dál.
  Nadhazuji do pléna, že bych Sebuzín vynechal. Překvapivě se neozývá žádný zarputilec, který by si chtěl gumovat namrzlou držku do kopce a pak se třást ve sjezdu do Ústí. Ještě diplomaticky to vysvětlit Hulisovi, který k nám přilétl od Děčína. Ale i on je nadšen, že Varhošť nebude. Tak není co řešit, valíme na pumpu kolem vody. I tak to nějak bolí. Nějaký magnety tam jsou, fouká proti a Hulis mi zle topí ve dvojičce na špici
  Pumpa, bageta, enegeťák a rozvalit se do občerstvovacího koutku. Profesor komentuje foto: „Dobrý lazaret“. Jo jsme na půl cesty, ale nazpět to bude již přece pohoda s větrem v zádech. Plácnutí si s Hulisem a Matesem, jsou to borci, že přijeli. Myslím, že to byla motivace na obě strany, díky! Foto se Střekovem nesmí chybět a pak už se nechat hýčkat exkluzivním asfaltem a rychlostí nad 35km/h. Tohle nikdy neomrzí, navíc když jedete v háku. Letíme zamlženou krajinou a jen pozorovat teploměr, jestli to přelezlo 0 nebo ne. Kapsy mám prázdné, termosky daleko, těším se na pumpu Veltrusy. Nohy stále v topu, jen hořejšek si to nějak neužívá, nevím proč, přitom zima mi není.
  Tenhle automat tu nějak zapomněli, břečka za 10Kč, to je na foto týdne. Luke objíždí pumpu, aby nevymrzl, jó každý si začíná prožívat svůj wobjížděcí příběh. Teď to již chce tu nejlepší a nejkratší cestu do vany, vlézt na špic, tam mi to nějak rychleji ubíhá. S Vladimirem K. probrat plány na novou sezónu a s Kaprem stavební zákony. Blíží se dvoukilo a místo slastného pocitu mi začala v břiše válka. Něco se tam začalo prát a v pravidelných intervalech se to opakuje. No pěkný! Tohle jsem snad na kole, ještě nezažil. Prostě dolejšek nechat a hořejšek potřebuji vyměnit!
  Uteklo to parádně, El clasico sice bez Sebuzína, ale stejně to zase stálo za to. Mnohem lepší než držet v jedné ruce pivní mok a v druhé ovladač a válet se po sedačce. Děkuji borečci, jste stále nezničitelný!
  
  
• Luke – Ústí noir
  
  Kdo má rád můj optimisticko-naivní styl, měl by asi dnes přeskočit. Snažím se psát, tak jsem to cítil a tak to dnes bude trochu noir. Všechno začalo tak nějak těmi čtvrtky bez bund v teple Jižních Čech. V hlavě už jaro a pak najedou s přibývajícími dny teploty v předpovědi klesaj. Pod 8, pod 5, nakonec 2-3. No tak to je pecka, navíc ráno prý až -8. V hlavě sice mám, že chci jet, na diskusi to ještě popíchnu, že blatníky a kukly jsou ve stavu "vysoké bojové pohotovosti", ale -8 je pro mě červená čára. Jdu spát s tím, že když bude pod -5, tak se svezu autem někam, než se oteplí. V mega mraze prostě nejezdím. Ráno -4,5 a já se nabalil a vyrazil.
  Zmrzlí ruce už v Újezdě a hlavě ten mráz taky nedělá moc dobře. Docela vážně uvažuju, že tohle teda ne a otočím to. Tělo sevřeným mrazem se přeplo do nějaký hybernace a nemá chuť podávat nějaký výkon. Na T jsem tak poslední. Pardon.
  Vyrážíme ve 4, Oťas, Kolíkáč a Tomáš. Nálada nic moc, zima je asi všem. Než se pozdravíme na obloze to vypadá trochu nadějně a na Čerňáku už svítí. Takhle by to šlo. K ideálu to má ale daleko, každou chvíli na nás troubí nějakej deprivant a když nás přehlédne slepec v oktávce (jo, 5 svítivě oblečených lidi) a málem nás pokosí, už to nevydržím a utrousím, že ještě jednou a jedu domu.
  Cestou se ještě připojil Vláďa K. a v Mírovicích Kapr, Martin a Čespa. Krásný 4 dvojičky to mydlí směr Litoměřice. Konečně mi je teplo, ale po chvíli se sluníčko zas ztrácí a každý vypadnutí z tempa hrozí zase pádem do zimy. Nicméně asi to dnes není ten hlavní problém. Na špici mě to neba, nějak se nemůžu rozjet, těžko se mi hledá někdo, s kým mám pocit, že nebrzdím, nebo neblázníme zbytečně do kopců a úplně zpotit se teda nechci. Do Lužce je to aspoň většinou z kopce, pak se to trochu vlní kolem Řípu. Občas dál troubí deprivanti a já bych to fakt otočil, ale nějak mi přijde, že bych domu nedojel a sám někde zahynul. Jediná naděje na domov, je tak tahle vypečená grupa. Stavíme na sváču, aby se do mě za chvíli dala zima. Pak se zahřát s Robertem na špici, což mě vlastně dnes taky nějak netěší. Z Roudnice do Lito je buď blízko, nebo to nějak rychle uteče. Kolíkáč už si všiml, že mi není nejlíp, tak se mě snaží povzbudit výkřiky typu "nádhera" a podobně. Asi že mi to chybělo na Mosty, ale dnes to teda nefunguje. No ne že by mě tím přímo "štval", ale v zásadě mě to neza. Za Lito Kapří defekt a rychlá oprava, pak potkáme Hulise a Matese, dohodneme se, že po Sebuzínu nikdo dnes netouží a mažeme na pumpu do Ústí. Kolíkáč ještě ukáže schody na Masarykovo zdymadlo, ale kdyby věděl...
  Na pumpě dám párek a čokoládu, džus, žádná cola je letos už tradicí. Čokoládu hlavně proto, že párek mi přijde málo a nemám vlastně na nic moc chuť. Nálada jinak veselá, ale popravdě asi ne úplně mojí zásluhou. Je mi zima, jen si představím, jaká kosa bude až vylezu ven. A taky že jo, pěkně se klepu, proběhnu se kolem a zaskáču, ale moc to nefunguje. Míříme přes tradiční most na tradiční foto se Střekovem. Pak zase na špici na zahřátí, efekt už jsem popisoval dřív. Pak si berou špic na starost Čespa s Vláďou. Dlouhý kilometry bez jedinýho vynechání otočky pedálů v háku. Pozoruju Oťase jak občas musí ohnout svoje alu kliky a rozvlnit zadní stavbu s nápisem karbonflex. Kvůli Oťasovi s Kolíkáčem mám dnes zimáka, abych je v tom nenechal, ale čím dál tím víc se stávám sobcem, co by vcelku rád přesedlal na 60mm karbóny a trochu svěsil. Pak na špici s Tomášem, kterej to bere ve stylu krátké, ale intenzivní. Marně protestuju, že zimák na tyhle rychlosti fakt není stavěnej. Zezadu se ozývaj rádoby vtipný hlášky, že v kole to přece není. V zásadě je fakt, že problém je v hlavě, dnes v mojí, tak se snažím aspoň mlčet.
  Z Lito to bereme nejkratší cestou, po starý Ústecký. Kvalita dobrá, provoz malý. Akorát některý brdky jedeme dost na hulváta, ale karbonflex se spolehlivě vlní dál. Oťas letos neodpadá, tak se nezpomaluje a já musím makat, což se mi vůbec nechce. Na špici s Vláďou už vypadám tak zoufale, že mě pak vzadu pustí na stranu kde míň fouká. Normálně bych se zdráhal, zvlášť, když jede teď teprve svoje druhý letošní kilo (to první jel cestou tam ). Ale teď jsem za to rád, díky!
  V Nové Vsi ještě rozkopaná silnice, tak chvíli mezi výkopy, pak po chodníku z panelů, rozpadlých panelů a zakončeno schody nahoru. To už jsme klidně mohli na to zdymadlo, ty aspoň nebyly na stosedmdesátým...
  Pak pumpa Veltrusy, nemám na nic chuť, hlad, ani žízeň. Navíc mě děsí, že mi zase za chvíli bude zima. Prý to bude jen rychlovka, tak jdu aspoň popojíždět, abych úplně nevychladnul a donutím se něco sníst a vypít. Nakonec to bylo na čtvrt hodiny, takže by Bobek začal regenerovat, ale já aspoň nemrznu. Pak už stoupáme ku Praze, Kapr se ptá, jestli mi to nechutná. No... asi jsem se dnes nějak nenaladil. Probereme aspoň pár věcí a největší kopec uteče. Ne že by, to ve mně vzbudilo nějakou eufórii.
  Někde před Třeboradicema se Kolíkáčovi s Vláďou konečně podaří odpárat Oťase. Teda ne, že bych to někomu přál, ale když Tomáš jen suše padne do háku ve stylu, zalep si to sám, zjišťuju, že když se dá nohám rozumný důvod, tak se bez problémů roztočí a zase nás všechny dovezou zpět. To je celkem příjemné zjištění a hlavně mě to aspoň na chvíli vytrhlo z letargie. Vtipný je, že na čele si toho nikdo nevšiml, takže už jsou nejspíš taky myšlenkama ve vaně. A pak to přišlo, zničeho nic okamžik, kterej se mi zaryl fakt hluboko a kvůli kterému to dneska stálo za to. Když jsme zastavili na červený, tak jsem ve svý prošitý upřímnosti řekl Oťasovi, že nechápu, proč s náma vlastně jezdí, když si ke konci pokaždý hrozně dává a je vidět, jak ho to bolí. Navíc by si mohl vystoupit, nebo říct, ať zpomalíme, ale on jen v tichosti trpí. Na to se jen usmál a rozhodil rukama. A když jsem řekl "Tvl, on se tomu ještě směje." tak prohodil tu nejupříměnjší pravdu: "a co mám dělat..." Fakt pecka, díky! Najednou je tu Čerňák, Oťas se loučí. Ve Štěrboholích Vláďa a zbývá jen jížo a domů. V zásadě zas chvíli normálně funguju, než se rozloučíme definitivně a já se vydám sám z Kateřinek. Tady zase hlava velí stopku a já marně vzpomínám, kdy jsem to jel naposledy takhle pomalu. Vím, že když nepřišlápnu, tak mi bude za chvíli zima, ale nedonutí mě to. Nezahřeje ani brdek kolem zámku, kterej jsem takhle pomalu jel naposledy (hledám na stravě a ...) v červenci 2020 po pár pivech od Vendyse.
  Konečně doma, konečně vysněná napouštějící se vana, rozklepané tělo pomalu se zbavující mokrých hadrů. Palčivá bolest prstů při ponoření do vody a jejich necitlivost po zbytek dne. Jo na tohle jsem se "těšíl". Každopádně lepší než pracovní klikačka minulej tejden. Navíc 400 TSS, to jen tak na rouvy neroste. Díky za svezení, díky že jste mě nikde nenechali a díky Oťasovi, kterej kroutil karbonflex tak usilovně, že vždy když jsem chtěl odpadnout, sem se nějak zmátořil a řekl si, že ještě ne.