Ani jsem netušil, jakou parádu odkliknu minulý rok na podzim. Etapa TdF, uzavřené silnice jen pro cyklisty, 16 000 účastníků, 167 km dlouhá trasa s převýšením přes 4500 m, stoupání na Galibier, Col du Telegraphe, Col de la Croix de Fer a cílové Alpe d´Huez. Spojit to s rodinnou dovolenou, booknout ubytko v Les 2 Alpes, kde jsem někdy přes 25 lety objevoval nádhery lyžování a snowboardu v Savojských Alpách. Vonělo to vzpomínkami jak na zimní radovánky, tak i na tu památnou etapu TDF 1998, kterou jsem napjatě sledoval v televizi a obdivoval Pantaniho, jak v dešti odjel přes Galibier a do cílového Les 2 Alpes nadělil do té doby žlutému Ulrichovi přes 9 minut. Tohle byly tajný sny, že to tam třeba někdy na kole taky objedu. A ten dávný sen se pomalu stával skutečností. A navíc účast přislíbil Kapr s HonzouB, tak to slibovalo epochální zážitek.
Všechno do sebe zapadalo jako švýcarské hodinky, vyslechli jsme ještě cenné Mišutkovi rady a najednou je tu den D a my si to šineme brzy ráno v Berlángu směr startovní městečko Briancon. Tři oranžoví válečníci, zatím v teple vyhřátého auta mezi zlověstnými potemnělými štíty hor.
Atmosféra by se dala krájet, na tohle se prostě nezapomíná. Lezeme z auta, je kosa, ale vycházející slunce a předpověď dává naději, že se dnes ještě ohřejeme. Nervozita a zima s námi klepe, jdeme snad 5x na záchod, auto parkujeme asi 6 kilometrů od startovní čáry. Začal cyklistický karneval, silnice narvaná závoďáky, mám děsivou hrůzu, jak to bude vypadat v koridorech před startovní čárou. Týmový plán je, si to užít spolu, Kapr startuje sice o vlnu dříve, ale věříme, že si ho s HonzouB sjedeme anebo Kapr počká na bufetu po sjezdu z Galibieru. Máme z toho neskutečný respekt, jak zvládneme nadmořskou výšku nad 2000 metrů, jak se tělo vyrovná se změnami teplot, které budou skákat možná o 20 stupňů. A já jsem strašně rád, že po dlouhé době nemusím přemýšlet o nějakém umístění, dnes to prostě chceme jen dojet v nějakém použitelném stavu. A hlavně si užít v plné parádě závěrečnou ikonu Alpe d´Huez!
Kapr odjel o trochu dříve do své brázdy, my s HonzouB najíždíme zezadu a já jen nevěřícně koukám na tu klikatící se silničku městem, která je obestavěna zábranami a cedulemi o startovních vlnách. 10 vlna a my jsme ve 3. No ty wado! Klestíme si cestu po chodníku a pomalu se přibližujeme do svých vrátek. Uff podařilo se. Mám na sobě dlouhý dres a pod tím kombošku, ale stejně se klepu jak koberec na klepadle. Atmosféra nás úplně pohltila, tohle se zapisuje do těch nejtajnějších komůrek.
Start! Čekal jsem peklo, ale překvapivě se jede hodně ohleduplně, rychlejší mají díky plně zavřené silnici možnost to pálit vlevo, ale většina si uvědomuje, že tady se až tak nerozhoduje, čeká nás tvrdá alpská dřina a kopců na ataky bude dost.
Na úvod nás čeká
"Col du Lautaret No88 Greatest TDF Climbs", stále nahoru, 26 kilometrů s převýšením 864 m s příjemným sklonem kolem 3 %. Zahříváme motory, HonzaB mě krotí, stále vyhrožuje těmi cílovými 21 zatáčkami, které chce vyjet důstojně! Jsou to epochální stavy, nohy se točí, nemuset jet kudlu a pozorovat ty majestátné hory kolem. Musím se přepnout do jiného módu, než na který jsem zvyklý, tady se valí kolem nás skupiny s vyšší výkonnostní, na jiném závodě by člověk hned hákoval, ale dnes si ordinujeme setrvalé tempo, které by nás mělo bez zádrhelů přepravit do cíle. Ani to snad nebolelo a je tu další robota
"Col du Lautaret – Col du Galibier". Ještě před tím si odskakuji na malou a pomalu začínáme vyhlížet Kapra. Je to výhled pro bohy, silnička stoupající k nebesům, naplněna od kraje ke kraji pestrobarevným hadem cyklistických bláznů. Marně hledám bráchovu oranže přilbu, no počítám, že už sjíždí dolů k bufetu, blázen jeden... Měníme si s HonzouB role, doteď jsem ho hákoval, teď zase naopak mu zkouším jet tempo já, čumím na watty, ať to stále atakuje číslo 250, to by nás nemělo popravit.
HonzaB sice držkuje, jak je jeho zvykem, ale vím, že si to taky určitě neskutečně užívá! Galibier! Ty wado my stoupáme na Galibier! Tohle mně bude docházet určitě až u fotek, až se za oknem bude válet pražský smog a já si budu kapesníkem utírat nos. Dali jsme ho za 40 minut, Thibaut Pinot to umí za 23 minut… ale tohle srovnání nám stejně nevezme tu euforii na vrcholu. Obtočit se kolem profláklé skály se směrovkami, kterou jsem tolikrát viděl ve svých snech, safra je to tady!
Teď se ale pekelně soustředit, jelikož sjezd
"Galibier going down" možná bude náročnější než předcházející stoupání. A taky že jo! Vůbec se nemůžu srovnat, točka jedna za druhou, kolem mě letí borci bez brzd…
Přestávám cítit ruce, málem 30 minut furt dolů a spadnout o 1 100 metrů. Moje průměrná rychlost 46 km/h, kdežto Pidcock o pár dní později 65 km/h… uaááá, co na to říci? Blíží se bufet a před ním i Kapr, který si odskočil na malou do škarpy. Nebudeme blbnout, dnes to chceme se vším všudy, takže zavěsit kola do stojanů u bufetu a vrhnout se na francouzské obložené stoly s plnou parádou.
Takhle jsme si to naplánovali a takhle to taky je. Nepřehlédnutelné 3 Šlapky teď budou operovat ve své blízkosti a sdělovat si svoje pocity. Jet pro kamarády špic je přeci tak naplňující. Kapr se neskutečně rozvášnil, stojky jedeme tempově, ale jak se to začíná srovnávat, tak tam rveme po jeho vzoru velkou a valíme v orange lajně vpřed. Segment
"Valloire – Col du Telegraphe" tak překonáváme bez problémů, ono z této strany je to hodně jezdivé.
Jsme ve výšce 1 566 m n.m. a zase padáme dolů o nějakých 1 000 metrů. Začínáme si pomalu na ty sjezdy zvykat, a i se v nich zlepšovat. Navíc, když cítíte kolem sebe týmové kumpány, tak vás to více motivuje. Tohle je fakt nekonečný sjezd, tohohle se nedá nabažit. Skvělý asfalt, skvělé počasí, dlouhý rukáv už je dávno v zadních kapsách, prostě cyklistická nirvána! Valíme ve velké skupině pod další megahit dne-
"Croix de Fer from start D926". Segment dlouhý málem 30 km, HonzaB si konečně sundává čepičku pod helmou, a to takovým stylem, že si sundá i brýle na zem a málem celou grupu. Takže to halasně glosujeme a pak nám i Jenda odjíždí, tahle úvodní část mu sedla. Já to drtím s Kaprem a hledáme si příhodné místo na odskočení si. Už je pořádné vedro, po cca 15 kilometrech se sklon trochu rovná, Kapr přeřazuje na vyšší rychlostní stupeň díky velké placce a doskakujeme si za HonzouB. Teď pro změnu jsem v menší krizi já, vůbec mi to nechutná, nějak jsem blbě odhadnul další bufet a zdá se mi to šíleně nekonečné. Kluci jsou při chuti, tak jen slepě hákuji a modlím se, ať už jsou tu konečně stánky. Před nimi ještě nepěkná stojka a již se můžeme štěrkem brodit k obloženým stolům. Peru do sebe, na co přijdu, což není moc moudré, jak se ukáže za chvíli. Hody skončeny a čeká nás závěrečná část až na vrchol Croix de Fer. Tohle už je klasická vrchařina, úzká silnička a serpentiny, tohle miluji. Kapr chytil taky slinu, a tak si to společně užíváme. Vrcholek zase narvaný, ale počkáme na HonzuB a společné foto nesmí chybět!
A zase dolů, sjezd
"Croix de Fer – Glandon descend" je ale proložen krátkou stojkou, která by u nás byla považována za regulérní kopec, ale tady se to nějak v profilu ztratilo. Ale nohy o tom vědí, jsou to pěkně tvrdé serpentiny na nejlehčí převody. A pak zase nekonečně dolů, padáme do údolí kolem řeky La Romanche, kolem dvou nádherných přehrad, tohle je neskutečný zážitek. Ale je potřeba být stále ve střehu, spojilo se to teď v ohromný balík, který má velkou sílu. Já se trochu zase zapomněl vzadu a mám velký problém si doskákat ke Kaprovi s HonzouB, který se znovu nějak rozvášnil a řádí na špici. Již předem jsme se dohodli na zastávce na bufetu v Le Bourg-d'Oisans, jelikož pod majestátným
"Alpe d huez TDF real" není radno nic podcenit. Já ale bojuji od minulého bufetu pod Croix de Fer se žaludkem, začala mi tam slušná válka, a tak do sebe leju jen čistou vodu a dávám svůj gel a modlím se, ať těch 21 zatáček dám hlavně důstojně
Kapr se s námi loučí, s HonzouB si ordinujeme setrvalé tempo, které bychom měli vydržet až nahoru. Ale těch náročných předešlých 155 kilometrů si začíná vybírat svou daň. Do toho vedro, bezvětří a krajnice obsypané borci, kteří se buď opírají o kolo, o svodidla, nebo sedí a někteří i bez hnutí leží. Tohle je pravá cyklistická apokalypsa! HonzaB si už nechce povídat a po chvíli mu metr po metru odjíždím. Křeče se zatím u mě nedostavily, jedu v nějakém zvláštním epickém transu, přesně tak, jak si to tento kopec zaslouží a jak jsem si vysnil. Naštěstí jsou tu hodní diváci, kteří na nás vylévají vodu a mohutně fandí. 21 zatáček dnes prostě patří jen cyklistice! Před pár dny jsem si to projel autem a teď jen toužebně vyhlížím první domky cílového městečka. Ale nemá to být jen poklidný dojezd do cíle. Trenér Staříků si pro nás přichystal ještě jednu splendidní záležitost…
Na metě 5 km do cíle mě do zadku štípe brácha! Dolétl si mě, jak bájný Ikaros a já mám teď velký problém přijmout jeho rozvášněné tempo.
Tak lépe to naplánovat nešlo, letíme časovkou dvojic, necháváme za sebou jednoho soupeře za druhým, tohle týmové souznění dodává neskutečně sil. A je to tu, diváci buší do bariér, Didi mává trojzubcem a my finišujeme za ramena v tomto svatostánku cyklistiky jménem Alpe d Huez.
Vycvaknout a pevně se obejmout. Vlhnou nám oči, Kaprovi víc. Tyhle vzácné chvilky už jsme spolu párkrát zažily a budu si je pamatovat navždy. Neskutečné emoce, že jsme to dali a můžeme to navzájem sdílet. Kamera s mikrofonem a nabídka na rozhovor, ale naše jazykové schopnosti a aktuální rozpoložení to bohužel nedávají. Nohy se třesou, motáme se v tom davu někam na okraj, ať to můžeme vykřičet do světa, že jsme to zdolali. Za chvilku je tu HonzaB, který si prožil svoje peklo. Ale tohle chceme, jen si skákat do řeči a chrlit jeden zážitek za druhým s výhledem na ty alpský panoramata.
Hledáme slíbenou pasta party a dočkali jsme se jí v nedaleké hale. Parádně zorganizováno, žádné fronty, místa k sezení taky nalezena a pozávodní tiskovka tak jede v plném proudu.
Ale ještě nás čeká přesun na ubytko. V mapě to vypadlo hodně jednoduše, když si to člověk nezvětšil a neviděl ty vrstevnice. A v reálu po té dnešní bitvě je to tedy pěkně bolavé. Vydrápat se na Col de Sarenne a spadnout pod Les 2 Alpes. Já jsem hodně rozkurážený a mám chuť jet ještě jet pro auto přes Col du Lautaret. Ale naštěstí mě od toho kluci zrazují, HonzaB mi přímo nařizuje, ať zavolám švagrovi a dojede si pro nás autem, že mu klidně dá i 100EUR za odvoz, že on prostě už kolo dnes nesnáší, že už ho nechce ani vidět! Jo, tenhle kabaret k tomu taky patří!
Uff tohle byl velký životní zářez! Děkuji Šlapkám, že mě k tomu dokopaly a mohl jsem to s nimi takhle báječně prožít! Budu moc a moc vzpomínat.