Akce Soustředění na Jižní Moravě 2023

Akce Soustředění na Jižní Moravě patří do kategorie Soustředění. Datum: 2023-03-29.

29.03. - 02.04.2023 v lokalitě Ubytování Dyje :: Diskuze :: Foto 1.den :: Foto 2.den :: Foto 3.den :: Foto 4.den :: Foto 5.den

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2022

• Kolíkáč – Promočená robota
  
  Po Rytířově nucený klid, zhuntované tělo vystavilo stopku, boule na chodidle zespodu klenby, že nemohu došlápnout. Ještěd musím odpískat, mažu nohu octanem a zlehka o víkendu dráždím trenažer. Soustředění se blíží a omluvenky padají jedna za druhou. Vlčák, Pistachio, Kapr, Technik … do háje, tyhle tradiční motory budou chybět. A co já? Ve středu návštěva ortopeda, který sděluje, že to vypadá dobře a při mé otázce, jestli mohu jezdit na kole, sděluje, ať si dělám, co chci.
  Dobrá to rada. Předpověď na draka, ale tradice se mají držet. Hold těch čtvrtečních 6:30h je tak lákavých, navíc se rýsuje sestava, která slibuje nevšední zážitky. Středa večer se už plní auto taškami, ve čtvrtek ráno předat Mlhošovi, který nám je odveze do Znojma a hurá na kruhák.
  Žába a HonzaB mě vítají, je pěkné šero, nějak jsem zapomněl na změnu času. Valíme do Říčan a moje noha se začíná ozývat. Silnice oslizlé, ve vzduchu je cítit déšť, pod zadkem jen podsedlové blatníčky, jo narukovali jsme do války. Vláďa si ťuká pěstičkou, já bojuji se svojí náladou, ať se to trochu překlopí do pozitivna. Vzpomínám na minulý rok, jak jsem jel sám a chtěl to na Vodslivech otočit. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky? Ale jo, vstoupíš. Zase mám problém se svým opotřebovaným tělem a marně se snažím nahrávat firmware s kódovým označením „forever young“. V téhle rozverné čtyřce jsem nejslabším článkem, podvědomě šetřím nohu a mám chuť to otočit…
  Vlašim. Přemýšlím, kam je to blíže? Do Znojma nebo na Jižák? Parádní asfalt směr Pelhřimov a mašina jménem Žába mě překlápí na stranu Znojma. Chvílemi opojné pocity, když o noze nevím, abych s napětím čekal až mi v ní zase zacuká a zabolí. Tohle prostě nechceš! Naštěstí voda seshora nepadá, jen to občas cákne do ksichtu ze silnice, jak jedeme všichni bez blatníků. Lezeme na pumpu, koukáme na radary a na informační kanály. Déšť se neodvratně blíží a Znojmo group to rozumně otáčí směr modré nebe.
  Nás čeká nejvyšší bod trasy, Řídelovský kopec, teplota jde dolů, silnice více nahazují, a tak se všichni těšíme na vyhlášenou telčskou pizzu. Sjezd je opojný, jen se nedá moc hákovat, a tak většinou každý za své. Žába velí malou pizzu, což se ukázalo jako rozumné a HonzaB to komentuje slovy: „dalo se to sežrat“ a to nechtěně přímo před servírkou. Výbuchy smíchu a tahle hláška nás bude provázet celé soustředění. Je to prostě hulvát!
  Radar už je hrozivý, jedině nás může zachránit jízda nad 50 km/h., což se díky Žábovi nezdá tak nemožné, navíc když je to do Znojma už jen z kopce Ale hned za Telčí nás probírají první stojky a magnety, hold z kopce to nebude. Začíná padat mlha a pak již regulérní déšť, noha nic moc, ale je to snesitelné, kluci mě nemusí tlačit jako před rokem. Kilometry letí, HonzaB s Vláďou tam taky vkládají pěkné špice, šťastně a bravurně jsme objeli písčitý úsek trasy, a přitom jsme si nepřidali nějaké kilometry navíc. Vzpomínám na první Znojmo, jak jsme tady jeli krátký krátký, v každým brdku na plný plyn a vítali jaro. Dnes tvrdá promočená robota, jen otírat brýle a těšit se na vyhřátou sprchu. Je mi už jedno jestli něco cáká, tvrdě hákuji cokoliv před sebou noha nenoha...
  Obejmout se se suchými kamarády, zasviněné kolo do kolárny, promočené tretry na topení a nechat na sebe pustit proudy teplé vody. Tohle je zasloužená odměna. Noha nenatekla, není zarudlá ... následuje nezapomenutelná tiskovka, večer bez mobilů a televize, jak vzácné v dnešní době… a tak v hlavě hraje na dobrou noc páteční Falco a jeho Viena calling!
  
  
• Kolíkáč – Ahoj, volá Vídeň!
  
  Noc klidná, probouzí nás jarní zpěv ptáků z otevřeného okna, kteří si jakoby prozpěvují velehit rakouského zpěváka Johanna Hölzela:
  Ahoj, volá Vídeň
  Ahoj, ahoj, volá Vídeň
  Ahoj, oho, volá Vídeň
  Ahoj, oho, volá Vídeň
  No tak jo! Tomuhle se nedá odolat, snídaně, bidony a vhodné hadry na sebe. Asi bude pršet, ale když budeme mít kliku, tak by nás to nemuselo chytit. Padáme sice k Dunaji, ale cestou nás čeká pár brdků, hákuji ocas skupiny a trpím. Noha se v nepravidelných intervalech ozývá, vůbec nemám sil na nějaké posunutí se ve skupině dopředu, kde to jede zadarmo Navíc jedeme úzké cyklostezky, kde za každou zatáčkou následuje nástup, který málokdy rychle zalepím. Kluci jsou ale smířliví a každé volání moc akceptují. Tenhle problém se svým tělem asi jen tak nerozjezdím. Navíc na obzoru černé mraky, takže stále se v hlavě připravuji na další mokrý průplach. Jsme u Dunaje, letos ho překonáme přes hráz přehrady „Greifenstein power station“.
  Obdivujeme veletok, fotíme se a začínám se hrozit toho kopce, který nás čeká při líznutí alpského předhůří. Ještě si na úpatí zašpásuji nástupem, aby to dobře vypadalo na kameře a pak se již ponořit do svých osamocených depresivních stavů. Skupina mě přefičela, Luke tam ještě mezi námi jezdí jak TV motorka a já se soustřeďuji na Romana, toho musím vidět na dostřel, ať na mě nahoře nečekají tak dlouhou dobu.
  Parádní kopec, krásná vlásenka, jak bych si to tady rád užíval, jak jsem to plánoval, že tady bude vybuchovat zimní forma. A teď se jen bezvládně motám a s hrůzou prozkoumávám další a další brdek, který se před námi otevírá. Oproti minulému roku jedeme trochu jinak, ještě nás čeká sešup do Hinterweidling a pak znovu nahoru, než nás konečně přivítá cedule Wien. Trasa je kliknutá co nejkratší na umělý ostrov Donauinsel, ať se vyhneme provozu a tramvajovým kolejím. Stejně se málem smotám na jedné úzké cyklostezce, už mám slušně vymleto. Letíme po ostrově, vzpomínám na Kocoura, jak se nám tu před pár lety ztratil…
  A za chvíli vzpomínáme na Profesora a jeho Burger King. Štěstí je nám nakloněno, déšť se nám vyhnul a můžeme se rozvalit na prosluněné zahrádce s hambáčem v ruce. Omamná to chvíle! Nálada graduje, frčíme na Znojmo, bude to bez deště a s větrem v zádech a o to to bude více bolet! Roman nás obětavě fotí s hradem Kreuzenstein, až mu nevědomky ujedeme. Tak trocha taškařice, než se zase dáme do kupy, kterou využiji ležením na jarním trávníku v jedné vísce…
  Kilometry letí po hebounkých asfaltech, občas si zařvat moc, ať jsme v jednom šiku, občas obětavá ruka potlačí, jó díky kluci za podporu! Snad čas rány zahojí a zůstane mi jen pěkná vzpomínka na tenhle ikonický švih do rakouské metropole! Díky všem!
  
  
  
• Luke – Vindobona Profesorum
  
  Bylo nebylo, zas jedno soustředění. Vcelku rozumně volím příjezd už ve středu i když se na poslední chvíli zdá, že tam snad budu sám. Ale nejsem, navíc Nicka ani nemusím přemlouvat a dáme krásný 3 hodinky po Rakouských cyklostezkách. Dokonce i sluníčko zasvítí, což je v kontextu deštivé Prahy a Vysočiny velká pohoda. Pohodové je i tempo, na rozjezd ideál a zbývá se těšit na čtvrtek.
  
  Naše řady ráno rozšiřuje Turista a Mlhoš, ve čtyřech jedem vstříc bláznům z jíža. Teda ne, že by se nám chtělo, každý remcá, ale samospádem jedeme dle plánované trasy. Svítí sluníčko a fouká vítr do zad. Jak se blíží mraky a vidina mokra, slábne i naše vůle vidět kamarády. Přitom pršet má fest a teplo taky nebude. O tom, že bychom nějak pomohli se asi mluvit nedá, maximálně psychicky, ale kdo to potřebuje. Po hodině píšeme rádoby vtipnou zprávu o tom, jak jsme se v tajné volbě usnesli, že na ně kašlem a točíme to zpět. Výsledek tajné volby, 4:0, jsme tak nějak taky zveřejnili...
  V Dyji ještě porada, pořád je hezky, tak natočíme další kus přes Rakousko a nakonec jsou z toho 4 hodiny, povedenej výlet a k tomu dobrej pocit, že ještě nejsem na odpis a Vídeň nějak objedu. Hlavně důstojně. Jo a v Rakousku zas svítilo, jen od hranic do Dyje jsme pak trochu zmokli, ale proti Vysočině zas ta pohoda.
  
  No a v pátek největší hit. Vlastně nová tradice a hlavně vzpomínka na Profesora, pro mě hodně silná, protože na to vzpomínám opravdu často. Díky tomu není problém přesvědčit většinu na bufet burger king. Přece tradice se drží i když jsou úplně nový.
  Vyrážíme včas, je vcelku pěkně, žádné přeháňky se nekonají a teplota je o dost víš než loni. Jedeme vlastně stejně jako včera, brdek na hranice a pak kopec z Untermarkersdorfu. Tady zkouším v půlce podržet tempo, jede se mnou jen Vláďa a před horizontem to naopak podrží on, když už tam těch 350W je, tak ať to za to stojí, že jo. V duchu si gratuluju, že jsem si vzal kameru a mám výmluvičku na hlavní kopec před Vídní. Tohle by asi dost bolelo a úplně se mi to absolvovat nechce.
  O tempo se stará hlavně Žába, přidává se Turista. Cyklostezky občas letíme jak na Flandrech, natažená lajna je slast pro oko, ale od třetí pozice dál se člověk moc nacházet nechce. V zásadě je to stejný jako vždy, mění se jen obsazení rolí, kdo nadává, kdo tiše trpí a kdo si užívá klidného závětří někde u čela. Já volím čelo, občas něco natočím a hlavně si hlídám průjezdy zatáček, aby si člověk nemusel za každou nastupovat. Průjezdy vinicemi a vesničkami mají svoje kouzlo, vlastně to dost rychle uteče a za chvíli tak vidíme hřeben zvedající se od Vídně směrem kamsi na západ k alpským velikánům. Dokonce jeden kopec je ještě bílý, možná Schneeberg. Dunaj přejíždíme po hrázi zdejší elektrárny, která, má wattáž jak milión cyklistů. Taky je to tu už pořádný veletok.
  Po odbočce na stoupání, které jsme jeli i loni, okamžitě útočí Kolíkáč. Hned bych jel taky, ale se zapnutou kamerou radši čekám na ty nejlepší záběry. Na špic leze HonzaB, postupně Kolíkáče sjíždí. Čekám další nástup, ale Turista jen trochu zrychlí tempo. Potom Žába, začíná se to trhat, tak si dám pár intervalů, abych v další zatáčce mohl natočit průjezdy. No nakonec jsem si dal možná víc, než kdybych závodil, ale co už. Zase takhle měl Vláďa klid si odskočit a všechny zas dojet...
  Pak už si jen užít sjezd, tady bych skoro řekl, že ten loňský byl lepší. Holt to bude chtít ještě zapracovat na trase. Zase jsme se ale dobře propletli k Dunaji a po ostrovní cyklostezce až na vysněný bufet. Nálada byla skvělá, sluníčko svítilo, teplo bylo a seděli jsme na zahrádce. Velká změna proti loňsku. Následoval trochu zmatečný odjezd, kdy jsme se nejdřív trhli a pak při focení hradu ztratili Romana. I tahle tradice se asi musí držet a je třeba ve Vídni někoho vytrousit. Padali brzo nejspíš legendární hlášky jako "mapu nemá, ale má dobrej orientační smysl". No prostě klasika.
  Z Vídně foukalo vlídně, orchestr se brzy sladil a tak to byla čistá symfonie s občasným valčíkem mezi vinicemi. Moc povedená trasa, pár cyklostezek na zpestření, ale většinou pěkná silnice pro pohodlnou jízdu. I krásnej kostkovej úsek se našel. A líbil se, takže bylo slyšet i pár nepublikovatelných oslavných výkřiků. Úplně jsem viděl Kapra jak by si to užíval, nahoře vytáhl z kapsy prosolenej burger a valil v úniku až do Dyje.
  Tentokrát se nikdo k závodění neodhodlal, takže jsme v poklidu dojeli do Dyje a dokonce i posledních pár kilometrů opravdu jen vytáčeli nohy.
  
  A bylo to dobře. Další den byl totiž napěchován hned od rána. 120 km na soutok Moravy a Dyje, Přepadnout přes vinice do Rakouska, tam na hlavní rozepnout dres a nechat se pohánět větrem směr Slovensko. Neskutečnej zážitek, 45 km/h byla normální cestovní rychlost. Foukalo tak akorát, aby hák měl ještě smysl. Skoro celý to byla rovina, jen dva brdky, zbylé magnety nějak v té čtyřicetikilometrové rychlosti nebyli poznat. Soutok byl o ničem, spíš cíl pro cíl, ale ničemu to nevadilo. Pak na bočáku do Břeclavi na vlak. Ze 4 hodin jsem víc jak 3 jen poctivě točil ve vytrvalosti, vlastně to byl možná jeden z nejefektivnějších tréninků. Kadenčně úplně ideální, ať si na ten vlak říká kdo chce co chce, mě se to líbilo. Připadal jsem si jak malej kluk, když jede vlakem poprvé.
  Ono totiž stejně nebylo času nazbyt, protože po 3. už jsme frčeli autem do Laa, na další tradici, kterou je saunování. To nám tentokrát nejvíc zpestřoval HonzaB, který tam sázel jednu hlášku za druhou. Cestou zpět jsme pak koupili pizzu u Aničky, taky stejně jak loni. Tahle kombinace mě opět spolehlivě sejmula, takže jsem už od 8 večer mžoural a snažil se uviset společenskou zábavu aspoň do půlnoci. To se nakonec povedlo, ale sil nebylo na rozdávání, takže jsem se na špici radši moc neukazoval. (ale kdo nemá rád psi, to si pamatuju!!! :-P )
  
  No co napsat na závěr? Díky všem, rád jsem vás viděl, svezl se s vámi a pokecal. Příští rok už ale asi nepojedu, bylo to moc dlouhý, rychlý, bláznivý, nafouknutý, prostě super. Je to návykový a dopřávat si to každej rok je nerozum. Nebo...?
  
  
• Vláďa – Soustředěné poprvé
  
  Příprava na soustředění začíná už v úterý a plánovaním, co si vzít na sebe ve čtvrtek, protože volím cestu z Prahy kolmo...
  
  V předvečer hodit tašku ke Kolíkáčovi, zjistit, že ta jeho není o nic menší a šup domů se na tu slávu pořádně prospat.
  
  Ukecat pozdější odjezd se mi nedaří, takže ráno valím na sraz v 7:00 v Říčanech, nakonec bez Kulhoše. Předpověď příznivá, zmokneme až někde na 150tém km z 217ti a vítr spíš do zad, takže pohoda. Cestou najet na trasu Strnadovy 30ky, pak se ocitnout na náměstí v Telči, kde už jsem asi taky byl. Nacpeme se pizzou a rychle skáčeme na kolo ať zmoknem co nejblíž k cíli. Konečně se mi jede dobře, takže déšť nevadí a jako překvápko super steak někde ve Znojmě. Překvapením večera Orange Rum, no to se mi fakt povedlo .
  
  V pátek další dvoukilo, tentokrát do Vídně. K tomu přistupuju s respektem, moc nevím, co to se mnou udělá. No, ale když Luke v prvním brdku přitápí, tak tam prostě musím být . Se skupinou to celkem ubíhá, zpestření na hrázi elektrárny a pak průjezd kolem Dunaje, jak kdyby člověk jel do práce podél Vltavy. Přichází zpestřovací kopce před Vídní, potřebuju krátkou přestávku. Když tak se nade mnou v serpentinách vlní korálky, krása, jak v TV... Snažím si to dojet, nakonec chytám super tempo a tak brzdím až když hákuju Žábu, který jede vyjímečně na špici. Před horizontem nás ještě přežehlí Luke, čekáme až se sjedeme všichni a když začíná lehce mrholit šup dolů. A nahoru a zase dolů, tentokrát opravdu za ceduli Wien! Vau. Burger King mě zase probírá jako včera pizza, zpátky se náhodně trháme a zase sjíždíme, Žába hlásí, že schválně přidal, aby si špicaři museli přišlápnout, no prostě legrace.
  
  V sobotu plán svézt se jen po větru, pak vlakem. Bohužel moje achilovka začíná protestovat, takže se klidím do háku a nikam se necpu. Naštěstí máme kvalitní špicaře jako Žábu, Turistu, HonzuB a Luka, takže to moc neva. Večer dopíjíme Orange Rum, nedopíjíme sud , ale je to spousta legrace.
  
  Neděli na kole vzdávám, naštěstí mě nakládá Luke a vysazuje mě i s taškou před barákem. Akorát na oběd
  
  Věděl jsem dopředu, že to bude prima. Nakonec to bylo víc než prima, na 4 dny jsem úplně vypnul, zničil se jen přiměřeně a příští rok si to rád zopakuju. Díky všem za parádní víkend!