Luke –
Krásné brdky severu
Tak se člověk přece dočká i v ČR pěkných závodů na trati kterou za chvíli pojedou i profíci. Snad se ukáže, že to není špatný nápad, když to jinde funguje. Nakonec můžu jen v neděli, což mi úplně tak nevadí, je to ta kopcovatější varianta. I když mě samozřejmě mrzí, že je to jen 50 km, ale asi chápu, že čím delší, tím horší pro organizátory. No kdyby se to jelo zároveň s ČP a ne dopoledne před, asi by to vycházelo líp, 3 nebo 4 kola by tomu slušela víc.
Takto mám na programu 2 kola, začátek jsou tři brdky, místy dost prudký, rozhodně to nepůjde jen tak přeletět. Místo toho se připravuji na cca 3 minutové "all out" intervaly. Počasí vyšlo, je sice po dešti, ale už sucho, závodní teplota akorát tak na krátký-krátký s trikem pod, ani na startu není zima.
Má být i slavnostní start, doufám ve férové rozřazení na prvních brdkách, bez stresu a tlačenic. Vyrážíme z náměstí, úzkou uličkou, v zásadě krokem. Když najíždíme na silnici, zbývá asi 300m do startovní/cílové brány, kde je tedy ostrý start. Tedy teď tam je ostrý start, když my teprve najíždíme na hlavní. Takže aspoň mám závodění hned od začátku, rozjíždím na co mám a překvapivě letím vpřed a dost mě to vlastně baví. Na prvním brdku furt v nataženým balíku, do druhého najíždím, když to před námi prasklo. Tak na nic nečekám a jedu co to jde. Míjím pár odpadlíků, chvíli táhnu skupinku za sebou, pak sám. Na horizontu už mám zas chvost balíku na dosah, ale když je ve sjezdu dojedu, už se to zase trhlo. Delší sjezd, kde se zapracuju do skupinky a poslední ze série brdků, držím se na čele. Ne, zase jedu trochu líp a blížím se o skupinku dopředu. Ještě to zkouším nahecovat a padnout do háku borcům přede mnou, ale zas to není žádný balík. Další delší sjezd a trocha zklidnění na rovince... ale kde že, pořád se jede a navíc je tu ještě vrchařská prémie, sem si jí nějak nevšiml na profilu a myslel si, že bude trochu klid. No nic, ještě jeden brdek zvládnu a začínáme docela poctivě točit. Dojedeme pár lidí, ale zezadu se taky přiřítí další. To už se samozřejmě netočí poctivě a tak i já se ke konci kola už jen schovám do háku a tempo nechám na jiných. Grupa je silná, známe i neznámé tváře, zkušení závodníci, i borci co maj spoustu keců o spolupráci, ale sami umí tempo jen rozdrbat... ale možná to byla taktika. :)
Do druhého kola moderátor hlásí, že jsme asi hlavní balík, respektive určitě největší grupa co zatím projela. Tak to docela povzbudí. Přichází opět 3 brdky, jako bolí to, ale ostatní víc a to mě těší. Nahoře na třetím brdku jsem snad druhý, ve 4 jsme odjeli, ale další se vrací. Mistr rozdrbávač je tu taky, bohužel se nechám nachytat, v kopci sem se vyndal až až, netakticky potáhnu jednu špic a když na to další prdí, přilítne zbytek grupy, další nástup nechytám a zůstávám 20m za skupinou, ne a ne to dolepit. A hned je tu vrchařská prémie, sakra, zase sem zapomněl. Přijíždím tam solidně vařenej, Pořád je vidím, ale je jasný, že jak nechytnu horizont, je konec. Ještě jednou bych se potřeboval zvednout, ale zrovna to nějak nejde, nebo co. No nic. Za mnou má ještě větší díru Jirka Šrajn, na rovině mu to ale pojede, tak mám hned další motivaci. Nesmí mě dojet. Nakonec ho ale sjede menší skupinka a mě pak taky. Je nás 5, všichni z původní grupy. Já Jirka, jeden další a pak dvojice otec a syn (teda předpokládám). Normálně bych to asi nekomentoval, ale otec synka po každém brdku vrací do grupy, pak společně oslaví, když dvacetičlenná grupa sjede jeho soupeře z kategorie, prázdný gely hází do lesa a nakonec nějak marně hledám číslo u otce na zádech, nebo čip. Marně přemýšlím, co se takhle předává do života.
Poslední brdek, Jirka Štefan přitápí, protože tam má support. Já jdu do čela, zkouším, že bychom mohli jet. Jako fakt mi to docela jede, nahoře musím trochu počkat, ale ve 2 valíme dál. Vlastně to odtáhnu sám, ale nevadí mi to, i počítám s tím, že mě asi ospurtuje, jedu tak, abych už ani na spurt sílu neměl, takže jsem s tím ok. To se i stane, za chvíli dojíždí Jirka Šrajn, pak syn, bez otce...
Vlastně jsem si to dost užil, s výkonem spokojenost. Asi se dalo dojet na čele té mé původní grupy, ale ne vždycky to prostě vyjde. Organizačně to bylo top, takhle bych si to představoval. Nikde žádný auto, dokonce pořadatel před nebezpečnou zatáčkou a zúžením na mostku. Přidal bych 2 kola, aby tomu nechyběla epika, pak bych možná i chápal ten název... Jinak doufám, že jednou se to takhle bude jezdit před každým ČP a cyklistika opět povstane. Nakročeno k tomu je.