Luke –
Strade Bianche
Tak tohle jsem si opravdu užil. Přitom k podobným hromadným akcím bývám skeptický a bahno taky úplně nemusím. Ale nohy se poslední týdny zdají dobrý, vlastně na roční období až hodně dobrý. Takže se tak nějak těším, navíc se tím otvírá závodní sezóna, měsíc v Toskánsku a vůbec samá pozitiva. Přes nic moc předpověď mě tu vítá pěkný počasí, na závod nemá pršet. Jen škoda, že start je už v 8, ale když pak vidím, jakej kolaps na silnicích totální uzavírka působí, tak chápu, že to chtějí mít co nejdřív za sebou.
Takže ráno autem, místo zatažena krásný výhledy na místní kopečky osvícené východem slunce. Skoro by se chtělo zastavit, ale není čas. Najít parkování, trochu potrénuju italštinu a už valím na start. Nakonec krátký-krátký, na rozjezd dávám návleky na ruce, a beru i vestu, ale je v plánu jí sundat ještě před startem. Startuju z 3tího sektoru, moc nechápu do jaké vlny to patří. Navíc jsem pekelně vzadu i toho sektoru, takže je jasný, že začátek bude asi o hledání lidí, co chtěj taky co nejdřív dopředu.
Start, dlouho dlouho nic, první vlna, druhá, pak vyrážíme my. Nebo v rámci tý předchozí? Prostě jsme se rozjeli. Dle stravy 6 minut po startu prvních, ale tak víme svý, o bednu bych asi nejel, že jo... Vlastně proti tomu nic nemám, nejspíš budu pořád někoho předjíždět a když to dopadne blbě, tak to svedu na blbou startovní pozici.
Začíná se sjezdem, všichni opatrně, nikdo se nikam necpe. Ohleduplnost především, fakt dík za civilizovaný svět. Pak se to srovná, začíná se jet, teda menšina začíná fakt jet, zbytek se probouzí. Jsem maratonec, tohle je krátký, takže není na co čekat. Cítím formu a chci to valit od začátku. Tomu pomůže i trojice mlaďasů, který asi cítí ještě větší formu, takže padám do háku a valíme. Narozdíl od letape (toho francouzkého), tu není moc místa na předjíždění, takže je to poměrně dobrej trénink, jak se cpát balíkem vpřed. Prorážíme si díru úplně vlevo, občas je tam mezi předjížděným cyklistou a barákem místa tak akorát na berany, takže to není úplně pro slabé povahy. Občas si zpomalím a pak za to platím. Tepy vyletěly z té závodní euforie, nebo to je ten první brdek na 500W?
Úplně pohlcen, snažím se přežít a lepit vzniklé díry za mlaďasema, ale nakonec to někdo přede mnou stejně rozpojí a pak se to definitivně zavře. Vláďa by se asi někudy ještě protáhl, ale tohle neumím. Nicméně jsem se solidně zahřál a nabral tempo.
Pokračuju si dál svoje a jedu si sám svojí fast-line vlevo. Za mnou nějakej Ital pochopil, že jsem dobrej motor, takže přispívá k výkonu aspoň tím, že na všechny řve ať uhnou. Dokonce mi pak i párkrát prostřídá a tak první půlhodinka uteče, špice 300, brdky aspoň 350, vlastně dost bezhlavě. Ale co, je to krátký. A první sektor je tu. Je ideální na rozkoukání, hladký, suchý a rovný. Bohužel dost přelidněný a není moc kudy předjíždět, takže zároveň i chvíle oddechu. Bohužel člověk nemá úplně v hlavě se tu i najíst.
Potom se zas otevře silnice a valíme dál dopředu. Druhý sektor zase v pohodě, hlavně odpočívání, následován zase brdky na asfaltu, ale už se donutím dát první želé a dost se napít. Přichází třetí sektor a pořádný kopec. Snažím se držet 300+ a to mě sune balíkem vpřed. Občas se musí zpomalit, ale zas to předjížděním rychle uteče. Pak sjezd, naštěstí po asfaltu, ale pořád by se mi jelo líp mít ty sjezdy už trochu najetý, takhle letos vlastně začínám a lehat si 65 se mi zatím nechce. A zas pár brdků na asfaltu a následují 3 těžký sektory dost rychle po sobě. A hned ten první (č. 4) mě dost baví. Chytnu dobrý lidi před sebou a valíme furt 45 z mírného klesání. Krásně tvrdý podklad, ale musí se držet stopa. To ukazuje kolega, který přede mnou stopu neudrží, a už plave v hrubším štěrku a metá kotrmelce ve stráni. Krátká modlitbička ať tam sakra zůstane. Vyslyšena, takže on v celku leží mimo trať a já v celku valím dál. No, vcelku uf. Ale není čas přemýšlet, je třeba hákovat. Nějaký triatlonista založil a na rovině to v háku bolí fest. Trochu si odfrknu v kopci, ale další rovná sekce je extra bolavá. Hlavně když mu chci vystřídat a zjišťuji, že to s 300W nepůjde. Tak jen půl minutka na špici a na konci segmentu se zase zašít. Tady je třeba se najíst, za 1 km je další dlouhej sektor. Nevyšlo to, aspoň se pořádně napít a jde se stoupat. Triatlonista bohužel nemilosrdně zadupán v prudké stojce, tak se nějak držím borců co jedou. Sice vím, že pak moc tahat nebudou, ale to je daleko, nemá smysl o tom přemýšlet. Tenhle sektor (č. 5) a další jsou na rouvy, takže vím, že v půlce je brod. Bohužel včera byla velká průtrž a vody je dost, tak těsně pod tretry když jsou nohy v rovině. Ale dalších 200m je pěkný bahýnko, které může minimálně za 90% dnešní špíny na kole. Ale naštěstí jsem tam najel chytře a nenechal se moc nahodit od nikoho přede mnou.
Ke konci sektoru se najde borec co jede pěkné tempo, tak se schovám, klidním se a čekám na asfalt. Tam už musím bezpodmínečně jíst. Tenhle sektor byl teda i dost děravej, takže jsem rád, že jsem se nepokoušel jíst na něm. Na rovině borec založí, aha, zas nějakej triatlon team... Cpu do sebe želé, když další borec přede mnou zakroutí hlavou a vystoupí si. No zas tak se nejede ne? Nebo? No naštěstí bez ztráty cukrů z pusy to lepím a do začátku segmentu stihnu akorát dožvýkat.
Šestku jsem si projel loni, takže vím co a jak, pravděpodobně nejtěžší segment. Triatlonista opět zůstal v kopci. Snažím se držet svižných lidí kolem, ale je to vlastně dost zmatený, někdo se bojí víc ze sjezdu, někdo zas svěsí na rovině. Jedu tedy tak nějak pohodlně podle sebe. Pak ale bude nejdelší úsek po asfaltu a tam mám rozhodně v plánu se svézt.
Hned na asfaltu houknu na borce přede mnou, že jedem, přišlápnu si na horizont a lehám na to. Nakonec před sebou mám krásnou skupinu snad 30 lidí, takže motivace na všech horizontech full sprint, ve sjezdu na rámovku. Poslední mírná točka, jenže valím 82 km/h. Pár lidí přede mnou leze ze škarpy, tak mě trochu vyděsí, trochu brzdím, ale i tak jsem stáhnul ze sjezdu aspoň 10 s a posledních 30m už prostě na 400W dojedu. To za to prostě stojí. Ještě dva brdky, akorát tak se zapracovat do půlky a pak se nechat vézt. To funguje tak akorát pár minut na to, abych se najedl.
Potom někdo na špici zjistí, že už jsme moc velký a chtělo by to na bočáku roztrhat. Jedem krásně v levý škarpě, praská to, ve vesnicích se jezdí zleva doprava a zpět, podle toho jak se točí vítr. Tohle je teda hodně profi, ale nakonec posbíráme ještě víc lidí a snad 50členný balík se stane dost kompaktním. Protože se nejede.
Nuda ale netrvá moc dlouho, první brdek a hned odjíždí asi 20 lidí. Já to nestihl, tak to lepím přes horizont. Pod dalším brdkem, jsou všichni zpátky, ale zase se jede, takže nás nahoře zůstává 15. Ale nestaví se, další rychlý sjezd a další brdek. Na výkonnost to dávám krásně do první sedmičky a jedem pryč. 2 borci to pěkně rozjíždí, jeden jede roviny, druhý nám natahuje držku do kopce. Po chvíli jsme už jen v 5ti. Nějaké debaty, kdo jako jede a kdo ne a ten natahovač v kopcích za to bere. Nikdo krom mě ho nehákuje. To jsem nějak nečekal, ale ještě větší překvapení je, když mi uhne jako "tak a jeď". No počkat, já tohle nezpunktoval. Nicméně jedu a musím trochu zvolnit, abych ho neodpáral (tak jako odtahal toho samo víc než já, tak to ani neberu, že bych měl být silnější, prostě jsem se teď chvíli vezl). Valíme ve dvou, moc mi ale už nestřídá a borce co dojeme, tak většinu svezeme jen kousek. Ale co, včera bylo vidět, že se to dá jet 80 do cíle na samotku, tak to dám taky, ne? Dyť zbývá jen 35km...
Po chvíli se připojuje krátká, ale nikdo použitelný tam není. Jen to opticky zvyšuje počet předjetých lidí. Někde v těch davech sem kolegu ztratil, tak že bych vyhrál skupinu? No upřímě už je to dost na morál, ty stojky se dost zakusují do nohou, poslední úsek Le Tolfe už vnímám jen tím, že je poslední a o 300W se mi může zdát. No co už. Dalších pár stojek na asfaltu a začínám se trochu bát, abych vůbec vyjel Santa Catarinu před cílem. To ještě bude sranda. Neřikál jsem, že to je krátký? Dál už fakt moc nevím, co se děje, někoho háknu a jsem rád, že jedu. Trochu se vzpamatuju a čučím na tu nádheru. Hlavou mi jedou ty mraky dojezdů z TV a teď si tu valím já, akorát úplně mrtvej. Ale nádhernej výhled na historický centrum, ten dojezd je fakt fantastickej. Sjezd, odpočinek, akorát tak dopít bidony. Průlet kruháčem a začíná se stoupat na náměstí. Začátek je mírný, rozhodně nechci dávat watt navíc, tak jedu mezi lidmi, který tu zrouvna jsou. Santa Catarina přijde za chvíli, jen šikana do leva a mezi domy 16% až nahoru. Tolik útoků tu člověk viděl, ještě před tím tvrdá stojka, nenechat si nikoho odjet, ale hned zas šetřit každej watt. A je to tady, ulice strmá jak sjezdovka, z obou stran špalíry fanoušků. Hroznej řev, tak ještě naposled zvednout zadek a aspoň vyjet nahoru. Ne každej to vyjede jak vidím, tak kličkuju, diváci na poslední chvíli uskočí, zvykám si na ten řev, už jsem v půlce. Ty jo, ono to jede, furt 350W+ a nahoře ještě zabrat. O pár pozic jsem si ještě polepšil a pak už jen rovinka a padák na náměstí. Dojíždím sám, můžu si to užít, usmát se na fotku. Jen odvahu pustit řidítka na tý dlažbě a v tomhle stavu už nemám.
No bylo to velký. Těžký dost, ale možná sem si to udělal sám, ale spíš ty stojky to z člověka prostě vymlátěj. Ruce na posledním úseku už taky pekelně bolely, možná jsem to přežil jen díky posilce v zimě. Jen z rouvy bych se asi rozsypal po pár sektorech. Bohužel je to mega akce, takže se člověk musí smířit s davy, ale na druhou stranu, jelo se dost ohleduplně, stejně jak ve Francii nebo Rakousku, takže možná česká letape je jen české specifikum. Celkovej zážitek je ale za 5 hvězdiček, přemýšlím, kde se dá něco podobného zažít. Ten závěr v historickém centru, to možná světová rarita a velkej respekt, že je ten elite finiš umožněno zažít i běžným smrtelníkům. Skoro to vypadá, že březen 2025 je zase jasnej...