Akce Řevnickej zavírák 2024

Akce Řevnickej zavírák patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2024-10-13.

Nejdelší varianta má délku 186 km.

:: Propozice :: Diskuze Strava :: Foto

• Nemi – Něco mezi závodem a cykloturistikou
  
  Letošní Šlapka roku míří do finiše. Pepanwagen mi dýchá na záda a hrozí mě vyšoupnout z top 10. Nezbývá proto než sezonu uzavřít Řevnickým zavírákem. S ohledem na deštivé a hlavně velmi větrné počasí je morálním úspěchem se dostavit na start, ale sotva na něm člověk stojí, a vidí, že v tom není sám, je rád. Byla by škoda si neprohlédnout neznámé lesní asfaltky takřka za humny. Účast Šlapek je silná, ale jak se brzy ukáže, žádná týmová taktika jako v polabských hnojácích se nekoná, ostatně není proti jakému jinému týmu bojovat.
  
  Začátek se úplně nepovedl. Nejdříve spěchám k čelu za Žábou, abychom zjistili, že jsme zapomněli zahnout. Z prvních jsou poslední a z posledních jsou první. Jen co se vrátíme na správnou trasu, padá mi řetěz. Pokusy o nahození za jízdy nebyly úspěšné a bohužel se mi vymstily. Zastavuji a řetěz nasazuji ručně. Jak jsem doma zjistil, poškrábal jsem rám vedle převodníků. Ale hlavně jsem ohnul jeden čep řetězu, takže se přestal hladce otáčet, což se v průběhu jízdy začalo projevovat stále častějším přeskakováním.
  
  Opět sprintuji a čelo závodu dojíždím až pod Karlickým údolím. Tam se loučí Honza Filip a Žába s Vláďou rozjíždějí pekelné tempo. Chtějí oddělit zrno od plev už v prvním ze sedmnácti stoupání. Bohužel zjišťuji, že patřím mezi plevy. Žába s Vláďou nedbají mého stesku, že jedou moc, a tak v odbočce na Mořinu vystupuji. Za vedoucí dvojicí naopak pokračuje budoucí vítěz Milan Kmiť, Čespa a Jarda Zákravský.
  
  Pokračuji sám proti větru a ve sjezdu do Loděnice nabírám odpadlíka Jardu Zákravského. Táhnu ho bez střídání jednak proto, že si příliš věřím, jednak proto, že nechci mít brýle plné špíny z mokré vozovky. V ostřejším kopečku za Měňany mému konstantnímu tempu Jarda Zákravský nestačí, tak jedu sám do Tetína, kde na dlouhé minuty stavím kvůli fotopointu. Celkově jsou na trase čtyři a závodníci by se měli na všech místech vyfotit a hned nahrát fotku na server pořadatele. Závod se tak na chvíli mění v cykloturistiku. Zatímco v rukavicích bojuji s dotykovým displejem telefonu, dojíždí mě tříčlenná skupina včetně Jardy Zákravského, avšak za chvíli kvůli focení také stojí, takže odjíždím jako první. Tato skupina mě ale nakonec stejně sjíždí v Koněprusích, kde kvůli autům dlouho stojím v křižovatce.
  
  Tentokrát se již střídáme a v poklidu jedeme na občerstvovací stanici za Zdicemi. Jeden závodník ze skupiny ale vůbec nestaví, což mě znervózní natolik, že do sebe jen rychle narvu jeden banán, doplním bidon a sám se ho vydávám stíhat. Kupodivu nikdo nikde. U druhého fotopointu se setkávám s fotografujícím Čespou, který tvrdí, že ho nikdo nepředjel. Pochopím, že nestavící závodník jel krátkou trasu a že momentálně s Čespou jedeme o bramboru. Vegetujeme jako na vyjížďce, pak pomalu sedáme na kola, když si všimneme, že se opět blíží Jarda Zákravský. Čespa prý nezávodí a nabádá mě, ať jedu, tak se zahákuji. Zanedlouho se ale Čespa připojuje a spolu s ním i Sergei. Přes další dva fotopointy v Písku a Dobříši jedeme jako na výletu. Máme nekonečně mnoho času počkat, až se všichni najedí, vyčůrají a popovídají si s organizátorem Radomírem Čížkem.
  
  Nejhorší povrch nás čeká překvapivě ne v brdských lesích, ale na krátkém úseku jedné rozkopané ulici Dobříše. Jinými slovy trasa byla skutečně pro silničky a nezklamala. V posledním stoupání přes hřeben Brd společný výlet ve čtyřech končí, když přede mnou Sergeiovi spadne řetěz, což se zopakuje ještě několikrát, a já kvůli již velmi častému přeskakování řetězu (anebo také kvůli nedostatku energie poté, co jsem všechno snědl již na fotopointu Písek) nemohu vzniklou mezeru příliš intenzivně dojíždět. Do cíle tak po podbrdské dálnici s větrem v zádech míří nejdříve Jarda Zákravský s Čespou a já jsem rád, že vůbec nějak doplachtím. Nakonec z toho je šesté místo z patnácti celkově. Bylo to fajn.
  
  
• Vláďa – Žába dýchá!
  
  Žábu konečně opustila rýmička a tak je ochotný se vrátit do závodního kolotoče. No a jak jinak ukončit závodní sezónu než na Pohárem Ultrabikers, zejména když je to za rohem v Řevnicích.
  
  V týdnu si píšeme jak s nedělí, z legrace říkám, že to tam jedu vyhrát. Žába slibuje natrhat balík co nejdřív a odmakat prvních 100km. To zní fajn, detaily jak se to stane moc neřeším. Když se to poprvé začně zvedat, tempo celkem ambiciózně stoupá, ale je to hodně hákový a dost lidí drží. Na odbočce na Velkou Ameriku nakonec jedeme ve čtyřech - 3 Šlapky a Milan Kmiť. Tempo z Karlíku nepolevuje, zkoušíme co kdo vydrží. Za kolejeme si vzpomenu, jak Luke na jaře jezdil kolem Žáby podívat se, jestli vůbec cestou do kopce dýchá. Já totiž Žábu slyším, že dýchá! Ta rýmička mu asi dala zabrat.
  
  Průjezd Svatým Janem, Karlštejn, na špicích se točíme všichni tak nějak stejně. Před Svatou se loučí Čespa, že po včerejšku už má dost.
  
  Milan v kopcích drží stejné tempo jako já, takže se ukazuje, že zas tak snadný to dneska nebude. Přichází pár pasáží dělaných pro Žábu a když se trochu rozvášní, tak mě tam úplně klidně nechává. Naštěstí kolega se ohlédnul a přibrzdil ho.
  
  Najíždíme k fotopointu zřícenina hradu Valdek. Žába začíná trochu stávkovat, nabízím gel, ale posílám mě pryč. Mám chuť ho ještě trochu vláčet, tak zvolňuju. Po fotopointu nakonec pokračuje s námi.
  
  Zajíždíme do lesa k radaru řízení letového provozu, aka fotopoint Písek. Žába začíná dělat Zagorku a nechává nás odjet. Nahoře u radaru se s Milanem trochu flákáme a tak nás Žába dojede. Nakonec si od nás obou bere gely, ale odmítá s námi pokračovat i když říkáme, že dolů jedeme v klidu a beztak nás dojede.
  
  Tohle je vlastně na UB fajn - všichni chtějí vyhrát, ale nikdo tak, že by se vez a pak někde nastupoval. Všichni makaj dokud můžou, když je technický problém tak se přibrzdí, nabídne pomoc, tentokrát jídlo.
  
  Do cíle zbývá něco jako 50km, mám pocit, že jsme na tom oba tak nějak stejně, kolega minimálně dospěl k tomu, že se nechce táhnout sám a tak zbytek cesty jedeme tempo osvědčené celým dnem.
  
  Po posledním kopci sjíždíme do rovin po větru a tak to 22km doslova letí. Nechce se mi spurtovat v Řevnici po větru z kopce a tak kolegovi odstřídávám, dojíždíme spolu. Ani nevím jestli ofiko je to sdílené první místo nebo jsem druhej a je mi to putna.
  
  Byl to závěr závodní sezóny co měl grády, počasí navzdory předpovědi vyšlo na jedničku, v hospodě jsme nakonec dostali i celkem slušnou baštu a cesta zpátky do Prahy trvala jen přiměřeně dlouho.
  
  Díky všem za super neděli a budu se těšit na UB příští rok