Česká Třebová žije cyklistikou. Takhle by to mělo vypadat, amatéři a profíci si zazávodí na jedné trati, která je skvěle zabezpečená a bez aut. Žil jsem v nějakém bludu, že kolem Třebové je rovina, zážitky z dětství, kdy jsme tudy jezdili vlakem a čekali v čekárně na přestup, myli si ruce žínkou a dávali babiččiny řízky. A hele všechno je jinak! Večerní prohlídka závodního okruhu bolí i v autě! Dřevorubecký steak v místní restauraci je nutností, na tohle bude potřeba pořádná síla
Statujeme po věkových kategoriích přímo z náměstí, vzpomínky na minulé mistráky, kdy nás bylo kolem 15-20 lidí berou taky za své. Je nás kolem 50 a sjeli se tady pěkný esa z celé ČR a SR. Kecám s Indiánem úplně na chvostu, on nás stejně ten úvodní kopec hezky porovná podle výkonnosti. Najíždíme městem na okruh, gumuji se a posouvám se pomalu vpřed. Indián je mojí motivací, s ním to objet, bude spokojenost. Do půlky jsem součástí čelní skupiny, ale pak již pěkně narážím hlavou do svého výkonnostního stropu. 2-3 metra díra, ještě ji dolepit, ale pak ta potvora naskakuje znovu a znovu. Tak tohle nechceš! Kopec nekončí a grupa pomalu a nechytatelně odjíždí. I s Indiánem. Frustrace… je konec, jo přišel hodně rychle. Ale nesmím se divit. Vždyť se letos jen vozím, intenzitám se vyhýbám, na maratonech jsem jezdil furt v háku za nějakou čekající orange lokomotivou…
Ale co jsem si slíbil? Bavit se, bavit se a vážit si toho, že můžu jezdit. Tak hop, hop točíme! Jsme asi ve 3 kusech, žiju nadějí, že musíme někoho sjet, je to těžký vrchařský okruh, tady se bude ještě odpadat. A hele konečně někdo a on to Robert Kleiner. No pěkný, že s nimi dal ten úvodní kopec! Do hlavy kód, že tuhle grupu musím vyhrát. V půlce dalšího okruhu nás má čelní čtyřka balíku, co startoval 6 minut za námi. Borci nad 60 s favoritem Pepou Vejvodou. Ten hlásí, že Kapr jede skvěle a za chvíli tu bude. Bomba!
Hákuji grupu, ale do střídání se jim nepletu. Pěkná vzpomínka na to, když jsem jezdil v mladém balíku UAC a sjeli nás starší borci zezadu. A hele najednou to jde. Nesmím je pustit. Předposlední Kozlovský kopec, Pepa v půlce brutálně nastupuje jako Pogi. A k němu se ještě po chvíli 2 docvaknou. Já nemám nárok. Ale zase se formujme do skupiny, a navíc jsme sjeli 2 mlaďochy. Taky přiloží nohy k dílu a Pepu máme stále na dohled. Poslední cílový kopec, po sjezdu trochu odlep, ale pak se již soustředit na závěrečné tvrdé kilometry. Ze skupiny jsme zbyli vepředu ve dvou, a tak si to rozdáváme na férového spurta. Prohrál jsem, to asi ten rozepnutý dres
. Ale nasnáším rybník z potu na břiše. Jsou vůbec nějaká pozitiva? Jo, nedojel mě Kapr