Luke –
Kubík Family Ride
Trasa startuje do kopce a prý tam není taková tlačenice jako v Praze. Co když to je jen pražský problém, že se jezdí v balíku neohleduplně a nebezpečně. Navíc jiný závod před Krušnotonem nevidím, tak nezbývá než po čase opět vyzkoušet "kouzlo Tour".
Přípravu nepodcením a zajistím si start z prvního bloku, snad bez tlačenice. Bohužel Krušnoton zrušen a tím celý záměr přestává dávat smysl. No tak se aspoň pěkně projedu na zavřenejch silnicích a třeba se i bude pěkně závodit, co já vím. Plus samozřejmě tuším, že z toho bude minimálně spousta literárního materiálu.
Bohužel dvouroční školkový moribundus opět nabírá na síle, v pátek nic moc. První 4 hodiny noci nespím a jen se potím, utěšuju se, že to je projev léčby a až se z toho vyspím, bude to fajn. Jet po nemoci je určitě lepší než jet nemocnej. Někdy po druhý se mi udělá líp, vyměním propocený pyžamo a vcelku pěkně spím.
Ráno je mi fajn, raduju se, jak jsem s moribundem zatočil. Cesta na start s Javim ubíhá rychle, závodů bylo spousta, je o čem povídat. Vlastně měl člověk moc pěknou sezónu.
Jdem pro číslo, pak čekáme na týmovou prezentaci, ale nikdo se nedostavý a prý možná ani nejsme přihlášení, tak tam jen půlhodiny zbytečně stepujeme. Pak převléknout, Kaufland nerozjetí a jde se na start. Já se aspoň trochu rozjel předtím a úplně tragický by to být nemuselo, navíc počasí by nemuselo být extra hrozný.
Jdu do prvního blocku, který je označen jako V(T)IP. Vtip je v tom, že je plnej už 20 minut před startem, stojím úplně vzadu, vedle Jonáš, přede mnou Michal K. Vzpomínám na zlaté časy v Posázaví. Užívám si elektrizující atmosféru startu Tour, komentátor neustále vyvolává střídavě diváky, střídavě závodníky, jestli se fakt jako těšej, jestli to bude super a jestli tu je někdo, kdo má rád cyklistiku. Do toho mi neustále někdo zezadu kope do kola.
Místo "ano", což by asi bylo politicky nekorektní, se má na vše odpovídat alé, alé, alé. A tak se diváci i závodníci dostávají do varu.
Jezdí tady někdo na kole?
Alé, alé, alé!
Máte rádi Tour de France?
Alé, alé, alé!
Dneska pršet nebude?!
Alé, alé, alé!
Po tomhle je mi jasný, že pršet nebude, protože bude pořádně chcát. Navíc sem si zapomněl krom blatníčku vzít i rukavičky, takže to je tutovka. Za stáleho kopání do zadního kola se taky začínám těšit na start, hlavně aby tahle show už skončila. Vyrážíme historickou bránou, z jedný strany Michal, z druhý Kapr, ani jeden mě neohrožuje. Zaplať pán Bůh za VIP blok. Na silnici se porovnat a zabrzdit za zaváděcím autem. To jede velmi pomalu, takže se zezadu začínají tlačit další borci a borky, ale jsem poměrně vepředu, takže mě to nechává v klidu. Ostrý start by měl být poměrně brzy, tak je třeba rychle zachytit jedinečnost okamžiku. K mému překvapení ze zhruba 50 lidí na čele co vidím "jen" asi 5 nebo 6 vytahuje telefon a začíná fotit nebo natáčet. Zbytek asi už někdy polepenej červenej Enyak viděl, v pelotonu jel, nebo nemá Instagram.
Start je tu a stejně tak první dělící kopec, tedy on je to spíš nasírací hákovej magnet, ale na dělení stačí. Navíc 3 pruhy, takže ideálně zvolené první stoupání. Col du Libín, 5km, 5% (fakt se tomu říká sedlo). Jede se plynuje, najdu si pěkný hákovací místečko a držím nějaký smysluplný watty. Smysluplný ale nejsou pocity a doma pak zjišťuju, že ani tepovka. Chvíli mě rozveselí Kolíkáč, kterej chvíli vypadá, že by chtěl jet se mnou, ale pak si najde jinou oběť a dere se víc vpřed. Mě stačí plápolat na konci skupiny a jen si hlídat odpojovače. Pocitově se silnice srovnala, ale moje pocity se nelepší, což mě přijde divný. Naštěstí nevím, že vrchol je už jen nějakých 60 výškových metrů, což by mě možná nahecovalo. Místo toho se držím původního plánu, když to nepůjde, tak výlet. Přeci jen vzpomínky na můj kolaps uprostřed České Kanady jsou dost živé, navíc tady by to místo intimního prožitku byl nejspíš několikanásobný přenos na tick toku a to si dopřát nechci.
Řadím tedy Z2 a další skupiny se valí kolem. Přemýšlím, s kým pojedu, ale když ze za prvním sjezdíkem kolem protáhne i Veolia Kapr, dochází mi, že to bude samotkovej výlet. Docela příjemně prší, ale ve sjezdech bych se radši nacházel sám. Snažím se sjíždět rychlostí lidí kolem, ale nejedou úplně plynule, tak to je trochu nepříjemné. Překvapuje mě, kolik lidí vidím, jak se pod nima kolo zavlní. Bohužel nemůžu moc mluvit, abych jim řekl, že nemaj tolik chmatat na brzdy.
Na konci první klesavé pasáže je první opravdová zatáčka. Naše skupina panicky brzdí abychom bezpečně projeli, někteří přesto raději jednou rovně. K jejich smůle už je ale škarpa plná rychlejších sjezdařů, tudíž bez možnosti to tam epicky zapíchnout.
Boží, 13 km a já už mám 2 stránky reportu, já věděl, že by byla škoda nejet. Navíc se řízením osudu dostávám na dohled Kapra a Javiho. Když pak přijde část, kde je suchá silnice, začínám si to užívat. Kapr se někde ztratil, ale Javi je tu. Párkrát mu pomůžu vrátit se po sjezdu do grupy a slibuju, že sice nejsem ok, ale v rámci možností mu zkusím pomoct. Posunem se do čela grupy, co se mezitím rozrostla snad na 50 lidí. Je to příjemné svezení, nikdo neblbne a nedělá vlny (obecně ani opravdu), jen občas když někdo pije a přestane šlapat, proletí prostředkem balíku dozadu, to by chtělo dopsat příště do manuálu, že se pije při šlapání, nebo se balíkem couvá po straně. Ale jelo se mi s tebou dobře grupo, díky!
Pak přichází highlight dne, tedy výletu, Český Krumlov. Nepřijíždíme ale žádnou slavobránou, ale spíš zadním vchodem. Pofidérní silničkou do kopce přes Ptačí Hrádek. Je to sice ani ne kilometr dlouhý brdek, ale i tak dá grupě 50+ lidí zabrat, protože je silnice široká tak na jedno auto. A jedno zrovna jede proti. Naštěstí vyděšený řidič radši auto poslal z velké části do škarpy a kymácející se postavičky mohli pokračovat ve svém snažení. Když se i já přiblížil, začali se kolem ozývat výkřiky a nadávky a po mém průjezdu i nějaké tupé plastové rány. Trochu jsem se zastyděl a znejistěl, jestli jsem ještě na oslavně cyklistiky, nebo spíš na svatbě Jindry s Tomiem.
Konečně jsem ale v Krumlově, v šedi prázdného města hůře viditelné hliníkové plůtky označují trasu, pravá střídá levou, moc času na kochání není. Snažím se občas zvednout hlavu a prohlédnout si tu nádheru, leč gigantické kočičí hlavy dodávají obrazu specifický, ale místy až nepříjemný vibe. No takhle za mokra bych tady závodit nechtěl.
Na hlavním náměstí je pár přihlížejících, zbytek posedává pod hořáky na zahrádkách. Vzhledem k mokru jím pouštím signature DT Swiss riff okořeněný cinkáním bombiček. Předpokládám, že to dnes ještě neslyšeli a přeju dobrou chuť.
A hned přichází další highlight dne, tentokrát ten závodní a totiž stoupání na Kleť. 3 a půl km, 6 a půl procenta. Obávaný zabiják cyklistů. Dole špalíry diváků, na Transalpu mě začalo bavit s plácat s nadšenejma děckama, tak využívám každou nabídku. Pak se zvednout a s Javim v háku lámat nejprudší část (1 km 10 %). Jo tak tohle by mě bavilo. Borec křičí, "sakra Zoncolan", nezasvěcenec. Bohužel po kilometru se to srovná a je po kopci. K mému překvapení nedojedeme ani do 900m a začínáme klesat, přitom si pamatuju, že Kleť má určitě přes 1000. Ani rozhlednu jsem neviděl. Zklamání dne.
Klesání po lesních cestách s občasným zeleným nádechem není nic, co by podporovalo závodní náladu, ale výletu to extra nepřekáží. Na normální silnici pak začnu okupovat čelo skupiny, ale jelikož polovina toho, co řeknu je kvůli zmasakrovanému krku šeptem, tak se nedaří skupinu donutit jet Javiho tempem. Po rovině se svezou, v kopci všichni hurá nastoupí, polovina pak odpadne a zbytek dojedem na další rovině. Případně se nacpou mezi mě a Javiho a když konečně dojedeme na horizont svěsí a Javimu to odpojí.
Takhle jsme přejeli Col de Kuklov (2 km, 6 %) a možná pár menších brdků. Veolia Kapr nám odjel v Krumlově a za Kletí si ho pouštíme jak draka na špagátu, přitáhnout, povolit, přitáhnout, povolit. Konečně v Chrobolech ho zase dojíždíme. Když už nemá dres, tak aspoň pořád vykřikuje "když šlapu, tak žiju". Takže já bych mu body do ŠR uznal. Přichází další highlight dne, tentokrát tajný a neinzerovaný. 4 km dlouhá lesní cesta, kde na začátku fanynka křičí: "Jeďte uprostřed, tam je ještě nějakej asfalt!" No tak to chceš. Musím smeknout před organizátory, protože tohle najít mezi jinak naprosto perfektníma silnicema v Jižních Čechách muselo dát práci. Nahoře v mokrém lese už je fakt zima, ta voda padá opravdu ledová.
Zbytek už bych řekl, že se prostě jen dojíždí, Kapr už nekřičí že šlape a žije, asi má havárii vody. Všichni se ze sjezdů bojí, včetně mě. Klouže to fest, občas pod stromy to je mokré míň a klouže to víc, vzpomínky na Kozí Prd nepomáhají. Poslední dva brdky, snažím jet špice kde to nějak jde, ale terén je poměrně členitý. Svážím to města, opatrně odbočit na kostky. Javi si zaspurtuje, já jako správný domestik v cílové rovince vytáčím nohy. U cíle ještě vidím Didiho, který si zoufale potřebuje s někým plácnout, tak mu vyhovím, je to přece hlavně show. (A taky by mě mohli nařknout z ageismu, že jo)
Jako dobrý to bylo, organizačně až na pár přehmatů dobrý, ale to se vychytá. No a dík Javimu a Kaprovi, že mi dělali společnost a díky taky za večerní tiskovku, bezva pokec. Ale jako závod bych to jet nechtěl.
Nemi –
Euforický trans
Na tenhle závod nikdy nezapomenu. Obdobně jako loni v Prachaticích každý sleduje meteorologický radar. Loni udeřila průtrž mračen ještě před startem, aby v průběhu závodu déšť ustal a nakonec bylo dobře. Teď je tomu naopak. Před startem sucho a teplo, HonzaB na telefonu ukazuje, že se nám fronta vyhne, a tak všichni bereme nejlehčí kombinézu. Ass savery na kolech ale pro všechny případy zůstávají.
Půl hodiny před startem jsme domluveni na týmovém rozjetí. S hrůzou zjišťuji, že mi přestal řadit přesmykač, což se do „horské“ etapy zrovna moc nehodí. Nechápu to, ještě před hodinou bez problémů fungoval, když jsem byl vyzvednout startovní číslo. Na náměstí by měl být stánek s technickou podporou, a tak zatímco se kolegové řadí do startovního koridoru, já pobíhám po náměstí a hledám pomoc. Bohužel marně, nikdo nic neví ani neví, kdo by mohl vědět. Mezitím závod odstartoval. Nakonec mi v kanceláři závodu sdělili, že stánek s technickou podporou zavřel hodinu před začátkem a že servisní vozidlo pojede za sanitkou na konci, takže musím na trasu.
Zatímco náměstí tleská „poslednímu závodníkovi na trati“, já čekám na průjezd sanitky. Za ní však jede jen policejní auto a za ním už nic. Nezbývá než taky vyrazit. Sanitku a konec závodu sjíždím hned na dolní části náměstí, kde se to štosuje u úzké brány. Přemýšlím, co budu dělat. Má smysl se pokoušet někoho dohnat nebo si z toho udělat degustační výlet po občerstvovačkách? Začíná pršet a teplota strmě padá, stres je vysoko, tak beru variantu jedna. Letím na první kopec, což je Libínské sedlo. V zatáčce konečně vidím spásu – parkující servisní auto. Zastavuji a předvádím problém. Místo opravy dostávám náhradní kolo. Čip přilepený na sedlovce zůstává na původním kole, čip zpod řídítek schovávám do kapsy (zbytečně, protož časomíra v cíli mě stejně nezachytí). Beru Garmin a jeden bidon. Na druhý bohužel chybí košík (při následném transportu autem se bidon ztratil). Sedlo je o něco výše, než by mělo být, ale už na tom sedím a jedu a zastavovat chci až v cíli. Přehazovačka není zrovna dobře seřízená, ale nějak to jde a pořád lepší než jet bez přesmykače.
Ta nekonečná řada lidí přede mnou mě pořád žene dál. Jedu kolem nich jako na motorce. Od startu až do cíle jsem nepotkal nikoho silnějšího, což mě dostává do euforického transu. To je úplně jiný pocit, než když se s vypětím všech sil držím čela a čekám, kde mě odpárají. Jedu doraz. Celá trasa je pro mě jedna velká šmouha individuální časovky, kde si neodpočinu.
Z té šmouhy vystupují vlastně jen tři momenty. Ani nevím, v jaké časové posloupnosti. Stoupání na Kleť. Tenhle kotel je slyšet kilometry daleko. Reproduktory na max, fanoušci ve varu. Díky nim ta stojka vůbec nebolí. Průjezd Českým Krumlovem. Asi kilometrové kličkování po mokrých kostkách. Tají se mi dech, ale dobře to dopadlo. Odtud mám asi půl vteřiny slávy ve filmovém klipu organizátora závodu. A pak dojetí více než desetičlenného balíku s Lukem a Javim. Kousek před nimi Kapr. Volám na ně, co tu dělají a ať jedou za mnou. Ale nejedou. Zdá se, že je jim ve větší grupě dobře. Luke se jen ptá, jestli mám celaskon. Euforie ve mně vzbuzuje bludy, že snad dojedu i Kolíkáče, HonzuB a Technika a opět budeme na bedně, tak pokračuji sám.
Dvacet kilometrů do cíle už začínám cítit lehkou křeč, ve sjezdu pořádně protahuji nohy. Ale zpomalit nemůžu, protože jakmile mi trochu klesnou tepy, je mi příšerná zima. Ass saver zůstal na původním kole, v tretrách mám bazén. To je snad první závod, kde jsem dojet tak akorát. Nechal jsem tu všechno a nezlomil jsem se. V cíli jsem se několik minut nemohl pohnout, když mě svíraly křeče v obou nohách i v břiše. Ale jsem šťastný, že navzdory tolika nepříznivým okolnostem to takhle dobře dopadlo. Nevykašlal jsem se na to a bojoval až do konce. A nikde se nezrakvil. A to je nejvíc, co si můžu od závodění přát.
:: Propozice ::
Diskuze ::
Mapa a profil ::
Garmin ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby ::
Katka Neumannová