Luke –
RideIntoTheLegend
Sem to už jednou jel, takže vím a znám, nebo o tom minimálně dokážu sáhodlouze mudrovat. Takže se těším a mám super plán jak to jako pojedu, skoro až tak kompletní, že snad i vím čísla lidí, kterým padnu na který rovince do háku.
To je samozřejmě blbost, ale bylo to docela jiný, než loni. To začalo už ve čtvrtek, kdy jak magor mávám rukama a řvu na Žábu, samo krátký krátký, ve woježděným sjezdu z Quirica, jaký je to cykloporno. A o hodinu a půl později sháním odvoz a ťapu s přehazkou v ruce do centra sehnat aspoň zmrzlinu, abych se zabavil. Zbytek dne a pátek pak neúspěšně sháním patku skladem po celým Toskánsku. Půjčuji si tedy Martiny Pinarello, přehodím kola, sedlo a představec a dělám z toho vlastně docela povedenej Strade speciál.
V sobotu mě Žába hned zkouší ze sjezdu, jak se mi točí 48z převodník, ale přestože kváká něco o 480W a 70 km/h tak mě neurve. No takovou blbost v neděli nikdo zkoušet nebude, tak snad cajk. Projedem jeden sektor, brod zmizel a přibyl most, samá pozitiva. Mimo to se necháme vyfotit při 9 wkg (nebo tak něco) u cypřišů a zkoukneme jak to jezdí profi. Nejlepší je asi to rally co jedou doprovodný auta. Když projede poslední elite, kterýmu dám hned žertovně přezdívku “lemra z vismy”, vyrážíme na trať. Tempo je skoro závodní, nevyřčený cíl je totiž dojet lemru.. to se daří až když chudák zastaví u někoho z jiného týmu s defektem, patrně v naději, že ho svezou na hotel. Žába se sice dušuje, že jsme ho sjížděli, ale minimálně nám dal fakt zabrat. V kontrastu s tím jak marně vypadal ve srovnání i s těmi ve 4té odpadlé skupině to je zajímavá srážka s realitou.
Nicméně rozjetí bylo fajn a tak hurá do závodu. Parkujem včas na pumpě před Sienou, na pohodu do centra, najít svůj blok - mám 4, Žába 6, je to podle času přihlášení. Jako loni sundávám vestu, je asi 9° C, tak ukázat kombošku, jen ty návleky na ruce to trochu kazí, ale i ty půjdou dolů.. a start, cca v 8:08 se hnu. Jede se opatrně, přijde mi, že nikdo moc nechce jet. Cpu se tedy doleva a rozjíždím si svoje tempo, první brdek, +20 míst na zahřátí, pak další.
Skoro si říkám, že nikdo nechce jet, ale najednou se objevují lidi, co si to samé asi myslí o mě. Není to ale moc uspořádáný, ne vždy se dá hákovat a ne vždy si sem jistej, že to chci. Brzda balíku a borec ve škarpě co se drží za rameno, přeci jen nedojet ani na první sektor není úplně cíl. Přijde mi, že těmi rozpaky kolem nejedu úplně jako loni, ale segmenty pak ukazuji opak, dle plánu dávám první gel před sektorem a tam to pak zapiju. Moc se nejede, to znám, co neznám je divná nejistota v sedle. Po chvíli je jasný, že se vyklepal štelovací šroub, tak stavím, trochu s tím laboruji a ztrácím snad sto míst. Naštěstí nářadím mám, to je pro podobný závod nutnost. Pak bohužel ještě posun sedlovky, protože sedlo mělo najednou trochu jinej sklon, tak další půl minutka pryč, ale nějak se tím nenechávám rozhodit.
Dál si valím svoje, ale lidí, co by mi pomohlo, samo ubylo, ono stejně je brdek co 2 km tak se cokoliv hned zas rozpadne. Otázka byla, jak se mi bez waťáku povede první větší kopec, ale to samozřejmě zůstane neznámé až do konce. O něco lepší jako loni to taky bylo, což bych ani netypoval.
To už bylo v rámci sektoru 2. Pak asfalt, docela lehká 3ka. Brdky všude a rozdělení trati. Tím už bylo aspoň na asfaltu většinou dost místa k předjíždění a občas jsem se svezl a našel si čas na jídlo a pití.
Povedlo se to před nájezdem na 4, z loňska vím, že je rychlej, ale dnes tu nemáme žádnej žabí urychlovač, tak to není takovej let, jedu to v zásadě za svý, ale bezpečně. Na konci si chytám menší grupu, z loňska vím, že asfalt je tak 700m, sotva se napít, ale každej metr v háku fajn. Ale ne, to si radši 3x nastoupíme. Takže piju tak tak před sektorem a hurá. Žádnejch 9 wkg jak včera to není, prostě jen držet tempo, přemýšlím spíš o sjezdu co přijde, tyhle probrzděný sjezdy mě stresujou, protože se jede pomalu a stejně se bojím. Ale zvládám to, držím se lidi kolem, co mají dobrý tempo a přes asfalt pak bezpodmínečně hák a gel. Napít a sektor 5, nejdelší a nejtěžší. San Martino, práce na skoro 20 minut, 3 brdky, v prvním sjezdu jsem poprvé skončil nesoutěžně v trávě, loni málem, letos travou projíždím taky. Přitom tu zatáčku člověk vidí, ale tipnout kdy začít brzdit, mi nejde a pak je tu strach zatočit. Ale dycky mám aspoň rezervu na tu trávu a nic se neděje. V dalším brdku už se ale děje, když mi přední kolo sebere vymletej kanálek a jdu k zemi. Občas v tv nechápu, co ty lidi ustojí, ale moje pravá noha, co se normálně snad ani první vycvaknout neumí, najednou hopsá tak dlouho, až se udržím nad zemí. Ani kolo nespadlo, tak ještě trochu škola nacvaknutí na stěrku ve 12% a valíme dál. I s touhle šarádou pr na sektoru, ale tady do toho možná kecal vítr, to nevím. Co ale vím je nutnost skupiny na další asfaltový přesun a gel.
Gel je, skupina je, ale nejede. Tak si jedu sám, pak přijede zlomyslná verze žáby a furt nám nastupuje, že nestřídáme. Přitom jsme mu ve 3 střídali, zbytek by se holt vezl, takhle si nastupujem. Když pochopí, že nás neutrápí, tak se zaměří na dojížděné jednotlivce a skupinky, kterým spurtuje kolem, aby se nehákli. No asi moc kudosů nedostal, grupa ho pak nechala jet a jelo se 50 m za nim. Asi nám ve finále zmizel, ale co.
Přišel nový sektor a ten se, no nepovedl. Nájezdová rychlost by mohla být tak 60, pak 12-18% dolu a pravá levá do pravého úhlu. Naštěstí tam aspoň pořadatel postavil bandu borců s fakt velkými červenými prapory. Mávali dost nekompromisně a tak se sjezd jel krokem, ale i tak jsem svíral nejen řídítka. Asi jak jet Výrovku dolu po štěrku a do zatáčky.. Následuje část kterou já i Tadej jezdíme zásadně sami, ovšem každej z jiného důvodu. Ja se teda ještě kousek popovezl, ale od dalšího sektoru Monteaperti už jsem se staral výhradně o sebe. Tady už nejsou sektory dlouhý, za to tam je vždy kopec. Colle Pinzutto i docela dlouhej je, jedu co zbylo, předjíždím asi jen mrtvoly z krátký, odpočítávám km, přemýšlím co ten poslední sektor. Už se blížím, Le Tolfe, prej snad ikonickej, no je poslední, tak jasně, že se tu asi dycky útočilo. Teda než Tadej zavedl nástupy 80 km před cílem.
A už to vidím, asi to nebude jen to, že je poslední, nějak jsem to loni vytěsnil? Stěna jak Vysoká Srbská, roadbook říká max 18%. V kopci davy lidí, ale spíš jdou než jedou. Ale netřeba se trápit, úplně rychle se nepřibližuji, tak snad časem uhnou. Nechci se vysilovat objížděním a vím že stačí jen křiknout destra nebo sinistra a chodec uhne, případně se rád zastaví a podívá, že to někdo jede. No jede, skoro ne. Vzhledem k stavu mému i okolí volím delší, ale přiléhavější slovo sinistra a objíždím všechny vlevo. Konec sektoru, sjezd do Sieny a ikona ikon.
Ale kdepak, Garmin má ještě na mapce pár brdků, někde se těch 2500m musí nabrat. Matně si vzpomínám na loňský dojezd a čekám náznaky křečí, ale jsem relativně ok. Snad jídlo, snad lepší zima? Garmin se vypíná, tak nevím jaký bude čas, nějak mi přijde, že bych mohl ještě přišlápnout, ale chybí tu trochu nějaký magnet, povědomá postavička, nebo motivace časem na Garminu. Rozjímání přeruší kývající se košík. Místo abych jel, tak přemýšlím, co s tím. Přemluvit se mi ho nedaří, urvat a zahodit nemůžu, když to není moje kolo, nakonec pod posledním kopcem stavím, aby nedošlo k nějaké nehodě v ikonické uličce. Ještě šroub třikrát ztratím, jak už mám vyklepaný ruce, ale nakonec najdu a zašroubuju. Akorát tak roztočit nohy a hurá, Santa Catarina, ty jo já se i těším. Do půlky si užívám 32x30, točím v sedě, předjíždím lidí. Pak se to ještě přihne, zvedám se a beru za to jak MVDP v roce 2022. No dobře, děleno 2, možná 3. Ale užívám si to, lidi řvou, pecka!
Pak ještě s odkrveným mozkem jedu směr pasta party, kde bylo zrovna víc cyklistů než na trase, ale dojde mi to, tak zpět, další mini ztráta a dojet si konečně pro tu slávu na náměstí.
Počkat na Žábu. Pasta party. Zmrzlina. Domů. Minestrone. Pecorino. Chianti Classico. Spát. Snídaně. Práce. Oběd. V krátkým do Pienzi na zmrzku. Večeře, sýry, kachní ragú, tiramisu, sangiovese. Asi chápete, ne?
Jinak bez wattů nevím kde pomohla skupina, kde vitr a kde sem byl fakt dobrej, takže těžko hodnotit. Snědl sem co sem chtěl a měl, čas o 2 minuty lepší, plus odhadem 3-4 minuty sem prostál navíc kvůli technickejm potížím a pocitově to bylo dobrý. Ale i kdyby ne, tohle je stejně tak trochu víc než jen závod, takže jsem si to hlavně užil. Jo a proti loňsku o dost prašnější, asi víc sypký sektory, snad i víc lidí a kolem ze začátku i dost lepších, že se mi s nima nechtělo jet, neb by to znamenalo hodně nástupů. A zase míň lidí, co by jeli moje tempo. A nebo už sem jen děsně vybíravej.
::
Propozice
:: Celkové výsledky
:: Foto