Luke –
Innsbruck - Imst
Tour Transalp, kdo by neznal. Je to jak řiká webová prezentace, prostě se vozíš po Alpách, pořadatel ti vozí věci, prostě easy. A přesně takhle easy to je, než začneš řešit detaily.
Cesta do Innsbrucku proběhla standardně, hovor se od práce postupně stočil ke kolu, oběd dle sportovních standardů. Jen jsme se tak nějak schodli, že je celá organizace tak trochu zahalena tajemstvím, asi musí nejdřív přijít inicializace do tajného společenství.
Innsbrucku je rozkopán a plán na akreditace moc detailů neskrývá, ale organizátor noclehů aspoň poslal posloupnost kroků, co by asi tak řešil... A tak jdem pro čísla a tašky, bloudíme rozkopaným centrem, zajet tam nejde, tak parking, pěšky, fronta, akreditace, pěšky a s autem na hotel.
Teď teda přebalíme věci, celá logistika se točí kolem dvou věcí - event bag a daily bag. Event bag odjíždí v 6:30 ráno a odpoledne se objeví na hotelu. Daily bag se odevzdá na startu a objeví se v cíli. Geniální koncept, jen ten ranní odvoz přináší jistá dilemata, třeba kam s pyžamem.
To ale nultý den neřešíme, protože se ve výtahu dozvíme, že sběr event bagů, který v den 0 vyjímečně nefunguje z recepce, ale je třeba odnést na start, tak už skončil a prý zítra. Takže měníme plány a jdem na večeři, pak ještě zbývá odvéz auto na long term parking a rozjet se. To naštěstí zvládneme zaráz i když trochu pomoknem, ne že by to v 33 stupních nějak vadilo.
Spát jdeme kolem 10 a trochu ve stresu, start je kvůli (asi) městu už v 6:30. Předtím srandy s bagy a snídaně, no nevypadá to dobře. Taky to tak dopadne a vyspáno nemáme, do mě teda ani neleze snídaně a tak nějak budu považovat start za úspěch. Na startu máme odevzdáno a šli bychom se postavit do koridoru, kdyby jen levá páka řadila. Neřadí, přesto (nebo protože) včera dostala novou baterku. Hlavně nepanikařit, asi sem jí dal blbě, plus mám samozřejmě tooly a náhradní, tak se nemůže nic dít. 20 minut do startu, to je času. Takže vyndat, zandat a už to je, Pche. Tak koridor, foto, start a jede se.
Neměli jsme Žábu aby zamával výsledky a dostal nás dopředu, tak stojíme v posledním koridoru ze 3. Před námi spousta lidí, který to chtěj asi jen objet, takže než vyjedem z města, zametám za zaváděxím autem. Pohoda, jazz. Jenže očekáváný ostrý start se nekoná a jede se jak s hnojem. To do čela láká další lidi a začíná typická nervózní pračka, zatím light, protože se aspoň nejede 40+. Ztratil jsem desítky pozic za 20 minut a řekněme, že jsem z toho už trochu mrzutý. Kdy to sakra chtějí odstartovat? Navíc mě balík neustále vcucává doprostřed, kde teda se vyskytuji nerad, tak se aspoň fixuju na pravou škarpu, i když ideál to není.
Konečně jsme projeli pár nebezpečných úzkých míst, nějaký točky po kruháčích a uběhla snad půlhodina a je tu start. Auto mizí, balík se natahuje a já čekám uklidnění. Ale... fouká proti, všichni mají dost sil. Pračka zrychluje, z leva se to valí dopředu, zbytek se propadá, do toho ostrůvky, policií vynucováno striktně z prava, stejně tak kruháče. Vítr se zvedá, s ním i rychlost pračky, už jsem byl na čele 4x a pokaždý zas zmizel vzadu. A tam se mi to nelíbí, ta nervozita kolem. Dobrý je snad jen to, že tady člověk nehledá motivaci, prostě být vepředu je pud sebezáchovy.
Po pár kruháčích většina lidí chápe situaci a tak se prostě na kruháče spurtuje, protože prvních 15 nemusí tolik brzdit. A pak tolik spurtovat z kruháče. V široké křižovatce v půlce stojí policejní dodávka, pár lidí už to z prava nedá, uhybá do leva, za to se prý bude vylučovat, borec za nima hlavu v garminu a dodávka před ním. Všimá se na poslední chvíli, to jsou obrázky. První supernervózní etapa TdF. Další ostrůvek už beru z leva i já, protože to borce přede mnou vystřelilo doleva, jak se lidi loktovali uprostřed. Uff. Nicméně nakonec jsem pád neviděl, tak ok, ale představa, že se pojede klid a pohoda jak z Lienzu vzala rychle za své.
3 km před kopcem už chci trochu klidu a přestávám se loktovat, takže se procedím kamsi do půlky, ale aspoň zvládnu nějaký gel (asi pozdě, co?). Ale přežil jsem a teď už jen hodinový kopec a pak trochu klasikářská trasa do cíle. Kopec se rozjíždí velmi ambiciózně, trochu podezírám wattmetr, že kecá, ale jede se vcelku ok, stejně mě ale zdraví Vláďa. Zdá se i že bych jel s ním, ale watty říkaj neblbni, i tak jedu víc než jsem chtěl a až po čase si najdu sweetspot tempo. Chvíli to jde, vlastně až do chvíle, kdy se chci trochu protáhnout, stoupnout si a tak. Pocit prázdných nohou zažívám vcelku často, ale prázdný ruce sem asi ještě neměl. Musím si zas sednout, protože mě ruce prostě neudrží.
Plán byl to vyjet na SS, tak se ještě chvíli mučím, že to prostě tak pojedu. Nakonec ale hodina je vážně dost, mám potřebu se najíst (asi sem jí měl dýl, ale dochází mi to až ve 3/4 kopce. Pak se zas mučím SS až nahořu, i když takhle SS asi bolet nemá. Ve finále to mohla být malá nebo špatná snídaně, blbej spánek posledních x dní, únava ze supergira a kopců, ale je to jedno, vyhrát jsem sem stejně nejel.
Na vrcholu kopce je časomíra, propozice asi nebyly a moc jsem nechápal jak, k čemu a kde. Reálně pak dost lidí přestalo závodit, protože to byl čas, kterej se počítal do celkového pořadí. Já teda počítal s etapou až do cíle, tak jsem se nezdržoval ve sjezdu, a dole našel skupinu, kde se moc nejelo a kecalo. Pak nás ale dojeli borci, co sice kecali, ale skupinu roztrhali. Já teda moc nevěděl jestli závodit nebo ne, ale držel jsem se, přece je to závod. No chvíli to bylo jak koloděje za Jonášem se Štájou, takže vlastně taky dobrý. Udělala se i větší grupa a když nás tihle dva odpárali v poslední stojce, tak jsme nějak dolepili. Pak se trochu nastupovalo, ne všichni se zvedli a před cíl se jelo docela tempíčko. Já si to teda jen odvisel, ale v cíli pak brána s časem ještě borce zvedla ze sedla.
Nicméně dost lidí to nechávalo dost v klidu, což byl zvláštní bizár. Aktuální výsledky pak byly z cíle, ale do celkovýho šel čas časomíry v kopci.
Sportovní komentátoři by se shodli, že jsem si z celkového pořadí vystoupil, takže odpadlo dost stresu. V cíli bylo dost jídla a pití, bylo to dobrý, příjemný posezení, hotel byl 4 km, takže hezký vytočení nohou, fungoval i shuttle bus, ale nedávalo to moc smysl. Díky orange dresům se k nám pořád někdo hlásil, takže jsme se mohli socializovat. V čemž jsme asi neudrželi laťko nastavenou Javim, na kterého se ptal skoro každej kdo šel kolem, ale snažili jsme se. Pak jsme vyzvedli daily bag a jeli na hotel, kde čekal event bag. Hotel měl terasu, kde měli pivo, křeslo, sluníčko a wifi. Ideální místo kde mrknout na finále Dauphiné. Schnitzel k večeři, připravit event bag a spát.
Vláďa –
Iniciační obřad do světa prémiové cyklistiky
TransAlp - další řádek na mém cyklistickém seznamu, navíc s etapou přes Stelvio a zkrácený z týdne na tři dny. Tomu prostě nejde odolat. A tak platíme v zimě startovné a v červnu vyrážíme směr Innsbruck.
Po návratu ze SuperGira není moc času do dalšího odjezdu a navzdory tušené zradě s návratem a opatrnému nadhazování cesty dvěma auty nakonec vyrážíme jedním s tím, že to určitě bude v pohodě.
V zásadě celkově žiju v blažené nevědomosti, všechno registroval Luke a tak mi chodí jen zlomek informací. Až v Innsbrucku mi vlastně dochází, že jsem právě asi vstoupil do světa prémiové cyklistiky.
Jen ten začátek úplně prémiově nevypadá - Innsbruck začínám nemít rád už po druhém kolečku, kdy se marně snažíme přiblížit prezenci, začíná dávat smysl i informace, že kvůli dopravní situaci budeme startovat v 6:30 ráno a neprémiově nám nevyzvednou tašky v hotelu a nedostaneme snídani. Celé to ani nevylepší fakt, že nestíháme odevzdat večer tašky a ráno je budeme muset vláčet po městě přes tramvajové koleje. Dochází mi, že jsem navíc včera nenapumpoval kolo a těch 15kg navíc mi ráno může dost zavařit. Pocit prémiovosti se vytrácí, ale třeba to je jen nějaký tajemný přijímací obřad mezi zednáře.
Množství dostupných předstartovních informací je spíš na úrovni úniků informací z policejního spisu než akce pro 600 lidí. A tak večer zjišťuju, že jsme vlastně kousek od Soldenu, kde jsme v zimě byli lyžovat (kdyby děti věděly, jak moc mají pravdu, že pořád jezdím na stejná místa).
Přes všechny překážky nakonec večer parkujeme auto pod sjezdovkou kousek za městem a vyrážíme zpátky s tím, že se aspoň rozjedeme. V půlce zmokneme, Lukovi navíc odjíždím ve sjezdu, WTF. Když mě konečně dojede, tak hlásí, že se mu propadla zadní brzda. No nakonec vyjíždíme z přeháňky a dávám si aspoň 2x 8minut na rozjetí a pak zpátky na hotel.
Spaní za moc nestojí, hrnu do sebe trochu jídla ke snídani a vyrážíme odevzdat tašky. Nakonec víceméně úspěšně parkujeme na čele našeho třetího koridoru. Po startu městské kritérium, proskákat balíkem někam na úroveň prvního koridoru. Zákaz ježdění vlevo se dodržuje spíš aby se neřeklo - jedinou vyjímkou jsou kruháče. Po 17km zjišťuju, že jsem nezapnul Garmina tak to napravuju. Vůbec ten úvod je dost nervózní a to nemám moc rád.
V balíku se zrovna jede tvrdá lajna. Borec za motorko, která nás z neznámého důvodu odděluje od balíku vypadá, že to každou chvíli celý odpojí, ale nikdo mu nechce vystřídat, nebo spíš zjistil, že neví jak se nechat vystřídat. Nečekám a nástupem si dojíždím balík. Až pod kopec je to klasická silniční cukatúra v balíku. Kopec má být odhadem na 50 minut, tak do sebe ještě před nájezdem tlačím gel.
Do prvního kopce dne (Heimelerberg) vyrážím přiměřeně ambiciózně, ale jak jsem nedospalej po cca 18min to už mentálně nedávám a povoluju. Ono mi teda kdekdo v tu chvíli natahuje držku a to mi nedělá dobře. A vůbec tomu nepomáha ani to, že těsně za mnou funí holčina, kterou druhá chvílema tlačí. Snažím se držet tempo, ale úplně se neodrovnat, přeci jen je to do cíle ještě kus. Pak mě překvapí mohutnej nástup nějakýho týpka kousek před vrcholem kopce. Moc to nechápu, nedává to smysl. Průjezd časomírou. Bizár - hned za ní hromada lidí. Zapínám kombošku, jdu do sjezdu, míjím narvanou občerstvovačku. Divný. Ve sjezdu mě převalí megagrupa lidí ze stejného týmu. Dole je vidím kus před sebou, říkám si, že je nemůžu dojet, ale za chvíli je mám. A tam se jede jak na vejlet. Asi nám něco uniklo.
Poklidně se doplácáme až do cíle. V rámci naší třídenní výzvy dojíždím celkově čtvrté místo, podle Luka jsem měl zvednout prdel, protože i když do GC (tam jsem zajel 5té místo) to končilo na kopci tak do nejdůležitějšího závodu sezóny se prý bere čas včetně neutralizovaného dojezdu. V cíli nejdřív pokec s Otou Vávrou z Pardubic, ten mi nakonec zařídí i napumpování kola - díky! Spousta jídla, coca coly, ovoce atd. Pak bizarní pokec a hurá na ubytko.
Luke je trochu nervózní z toho, že se chci úplně klidně jen válet na hotelu, ale nakonec si snad trochu zvyká.
Postupně se všechno začíná k dobrému obracet, bez problémů usínám a těším se na další den.