Luke –
Pfunds - Bormio
Ráno brzké vstávání, brzká snídaně, brzký odjezd, protože to máme 20 na start, plus šotka, plus rezerva na řešení defektu. Večer jsem, asi ze stresu ze Stelvia, nemohl usnout, spal jsem blbě a ráno prostě děs. Jídlo jsem do sebe cpal pod tlakem, prostě všechno špatně. Nakonec jsme ale dobře projeli a docela asi roztočili nohy. Na startu spousta času, dávám pytlík medvídků a zapíjím to neaklo radlerem, co mi včera zbyl. Vláďa řeší svoje ambice a jde do bloku, já ho jen prosím, ať to mě kopne, kdybych tu ještě seděl, až se odstartuje. Je krásně, bude hezkej den. A já bez ambic, ale na Stelvio se těším, to zas jo, je to tam fakt pěkný. Musím jen jet v klidu a neblbnout. Prostě přijet tam fresh.
Vyčurat, najít blok C a odstartovat pěkně zezadu. Na čele bloku jsem ale už na konci vesnice, není problém. Potkat oranžovou žábu ze včera a prohodit pár slov. Vidím i další už trochu známe tváře, Brigitte, jen ty holky a kluka ze sauny asi takhle v helmě a dresu nepoznám. Tunel a semafor, blok před námi tam už stojí, lidi jdou čurat, mezi náma ale stojí i sanitka. Zelená, čůrající rychle oklepávají, ale sanitka čeká na posledního a ten to nestihne. Tak sbohem druhej bloku. Vlastně mi to ale neva, teď se nepojede, páč tady není kdo by jel a nebude vidět ten balík před náma. Teda žába a spol. něco rozjedou, ale na 10.místě to je pohoda. Dovezu se pod kopec, žába nastupuje, nechám to být, další přišlápnou a to už jsou před námi odpadlíci z Bčka. Zvednu se tedy taky, protože jinak tu už nikdo, kdo pojede pod Stelvio nebude a jedu si svoje ambiciózní tempo až nahoru. Předjedu mraky lidí, což samozřejmě potěší. Tím jak jsme to jeli včera na hotel je ten kopec i lehčí. Pak krátký sjezdík, kde mám další výhodu znalosti a zakládám docela početnou grupu. Stejně velká je i vidět před námi, ale na špici se jede dlouho a málo.
Nicméně taktickej pokyn je, najít grupu a pak nešlápnout až pod Stelvio. Nešlápnout! A tak trpělivě sedím na třetí pozici a koukám, jak se za 5 minut nepřiblížíme ani o píď, Další špicař, zase jede dlouho, jsem trpělivej. Přišla na mě řada, úplně se mi nechce jen projet v Z2, tak nedržím plán a roztočím to do sjížděcího tempa a rychle střídám. Jsme jen 3. No ty voe... Vystřídá jen jeden, ale půlku ztráty jsme sjeli, přijde mi škoda se na to teď vykašlat, tak to ještě dotahuju, ale štíplo to fest. Tak a teď už fakt klid! Naštěstí se to docela daří, brdek u jezera Reschen, nahoře s výhledem na zatopenou věž kostela, stačí FTP aby člověk zůstal ve skupině, navíc je krátký, pak lehce klesavá cyklostezka. No moc panoramat nevidím, ale tvoří se grupa, já v šetřícím módu, ale hlavně bezpečně, je to úzké. Docela se ale jede, fouká do zad. Žáby se cpou na čelo, ale jde to. Pak najedem na hlavní, fučí do zad fest a žáby už jsou na čele. Dře to. Jsem na konci a battery saver mód neumožňuje se posunout dopředu. Hákuju o sto šest a pozoruju jak je občas někdo ze skupiny odfouknut. Naštěstí trochu znám sjezd co přichází, zatáčky mají lehce přes 90 stupňů, takže se střídá povítr a bočák.
Nechci hrát hru na nástupy, tak lehám na rámovku. Po větru trochu ztrácím, ale využívám toho, že nemusím tolik brzdit, jak kdybych byl v kontaktu. Na bočáku pak jsem schovaný. Bez nástupů to není, ale když vidím zbytek, mám to zhruba za půlku energie, ale zase to byl risk, pár lidem to ujelo a už se nevrátili. Pak průjezd městem, myslím, že už bude rovina a kopec, ale sjezd ještě chvilku pokračuje. Vsázím opět na rámovku, ale tentokrát to nevyšlo. Díra nepěkná, přitom do Trafoi musím bezpodmínečně v grupě, jinak na Stelviu zemřu. Takže na hooodně dlouhýho spurta, ale jsem tam. Ale byla to drahá sranda. Do toho místo klidu a přípravy na Stelvio projiždíme nádherný centrum Prata, ale po kostkách. Au au. A konečně se stoupá.
Stelvio. Co k tomu říct, no není to hodinovej kopec. Stelvio hodinovými kopci pohrdá, Zoncolan je pro něj o tisíc metru menší prďola. Jestli je pod Zoncolanem napsáno "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate", tady nic napsáno být nemusí, to pozná každý:
Per me si va ne la città dolente,
per me si va ne l'eterno dolore,
per me si va tra la perduta gente.
Mám respekt, mám staženej zadek a plán. Občerstvovačka v Trafoi, nabrat pití, něco tam sníst, do tý doby nevystrčit nos z háku. Prostě pravá a začíná kopec, bez fanfár. 9 a půl kilometru hákovat, žádný blbosti, čím pomalejc se jede, tím jsem radši. Kecám s dalšími čechy v grupě a přepočítáváme to na Řevničáky, Jen 6, to dáme, ne? 35 minut, a občestvovačka na dohled. Stavím, cpu se salámem a dalším slaným. Dolejvám bidon, jdu čůrat, nespěchám.
Mám za sebou 500m up, 1300 zbývá. Do teď to byl dolní sweetspot, teď už to bude jen horní Z2 nebo tempo, odhadem ještě hodina a čtvrt. Držím pořád plus minus stejný watty, odpočítávání serpentin začlo na čísle 48, to ti dodá elánu. Když je to prudší tak se zvednout, jinak sedět. Nikde to není prudký moc, na tohle má kazetu každej, ještě ty nohy, co? Je teplo, ale občas mě ofoukne, pohled na zasněžený vrcholky, na divoký svahy pod nimy, to nabíjí. Píšu Vláďovi, že je to boží. Protože je to boží. Dokonce jsem si všiml, že při nájezdu do kopce byl jen 400m přede mnou. To skoro stačilo jen zvednout zadek, ne?
Stal se ze mě vrchař, raduju se z maličkostí, třeba že garmin už ukazuje míň jak 1000m k vrcholu. Nebo že čísla serpentin už začínají 3kou... Někdy si člověk odškrtne 3 nebo 5 rychle za sebou, jindy zas čeká deset minut na další točku. 770m zbývá, jsme ve 2000m. Něco se stalo, moje horní Z2 se stává smrtícím tempem, Z3 je brutální nástup. Do teď jsem tak nějak držel pořadí, nikdo mě nepředjížděl a já nikoho taky moc ne. Ale od 2000m to začínám dost kosit. Dvojice kde kluk holku pracně vracel do háku po rovinách a v kopci jí prostě čapl za zadek a odvezl z dohledu, ti stojí u studánky a při nástupu na kolo se hroutí na kamenou zídku, německá žába co mě včera zničila při přesunu pod kopec bude na vrcholu až 15 minut po mě. Předjíždím fakt mraky lidí. 500m zbývá, konečně je vidět kam stoupáme. Neskutečná výška, tohle že je jen 500m up? Neskutečný. Kolem čím dál tím víc sněhu, občas foukne fakt studeně. Moje tempo neupadá, což je z větší části tím, že nemá moc kam upadat, ale mám se prý chválit, no. Upínám se k počtu zatáček, číslo bude za chvíli jednociferné. Mazec, já tam snad vyjedu. 2500m nad mořem, 3 loky bez mezinádechu a začne se mi točit hlava. Hustý. Serpentiny 9, 8, 7, tohle už dám. Serpentina číslo 3 a první z davu lidí co jsem předjel mě hákuje.
Panika! Mám se ho zbavit, nebo budeme spurtovat na vrchol? Jak to jako uděláme, dyť se tu nedá napít bez přestávky. Změnu tempa bych snad radši ani nezkoušel. Druhá serpentina, první, borec někde zmizel, uf. Měl jsem z toho náběh na panickou ataku, teď stačí podržet tempo a davem lidí, aut a motorek se procpat na druhou stranu, sbohem Tyrolsko. Nejhezčí pohled světa, zasněžená pláň, kde se klikatí úplně suchá silnice. Neskutečný, nadpozemský. 2 hodiny táhnu do kopce bundu a rukavice kvůli sjezdu, je kolem 10 stupňů, všude kolem sníh, ale tahle nádhera chce sjet, tady a teď, takže prostě na oblékání není čas. Letím dolů a Pirellky se mazlej s asfaltem, notně popraskaným, ale mazlej. Svět je zas v pořádku. Neskutečnej sjezd nebere konce, odbočka do Bormia, superdlouhá táhlá zatáčka, kde jsem dal kilák za 45s, pak následná jezdivá pasáž bez šlápnutí, bomba. Serpentiny kolem epochálního vodopádu. Už to trvá dlouho, soustředění se bortí, tak si zpomalit do tunelů, trochu si oddechnout a dole už to nehrotit. Večer dle stravy 6-tý sjezd dne, fůůů.
Ve městě docela přísnej orienťák, takže sem trochu zakufroval, ale co už, hlavně, že jsem v cíli. Postupně vyluxuju snad celej tác pizzy, nějaký sladký, pak jdem vytočit nohy na luxusní zmrzlinu. Prostě 8300m up z Innsbrucku jen pro to, aby si člověk dal pořádný gelato.
Ale stálo to za to, i nepovedenej transfer zpět, kde autobus nejdřív musel velehory objet a v Innsbrucku nás vyložil v půl 2 v noci. Příště to chce líp vymyslet, což organizátor už ví taky. No a jaký to jinak bylo? Mega akce, 600 závodníků, lidí okolo mraky, ani to nechci odhadovat. Každej den se stěhuje obrovská karavana aut, dodávek a náklaďáků. Na mě trochu velká akce, ale trasa byla nádherná a člověk si to užije, pořád může s někým jet, pokecat, pokud má náladu. Jako pěkný to bylo, ne že ne.