Kolíkáč –
Koupák!
Závodně rozjařený z Doks, v hlavě nemohoucnost z Řepína a blízkost nedělního Císaře mě žene pro další číslo na zadek. Kozí prd, zázemí v Dolanech u koupáku, v okolí filmové zajímavosti z filmu Tři oříšky pro Popelku, to nalákám i Káťu. Nedělní ráno zkouknout radar, je čisto, má být nádherný tropický den. Nafta v Berlángu zmizla někde na Kokořínsku, tak na výpary na Yoko Ono za Plzeň a prezenci nestíháme. Žába mě zachraňuje čipem a číslem a Luke si došťuchuje přední bezdušák až mlíko stříká vůkol. 10 minut do startu, tohle chceš! Slušný nervák!
Nakonec všichni 3 plánovaní orange na startu, je odmávnuto a začíná jemně pršet. Jsem ztuhlý, zase nerozjetý, děsím se těch 1000 up a prvního kopce. Skáču bezhlavě do prvního úniku, že se aspoň trochu rozdýchám. Párkrát prostřídám, ale udělá se mi nějak špatně, tak raději svěsit nohy a zaplout do balíku. Stále jemně poprchává a silnice začíná nahazovat. To snad není možné!
První kopec, nikdo nereaguje na moje zoufalé výkřiky, že se jede moc a že nejsme. Asi 30 kusů odjelo, už to se mnou lepší nebude. Formujeme se asi do 5-ti členné skupinky a stříkáme si do ksichtu. Super letní cyklistika! Luke je tu taky, ze známých Jirka Baier. Točíme a kopce jedeme podlahu. Ve sjezdech moje mokré karbony na retro brzdách jsou lahůdkou. Po fázi sušení, teprve přichází fáze brždění. Takže raději s odlepem a pak si to na rovině dolítnout.
Stále vytrvale mží a silnice se leskne. Luke hlásí, že mu to klouzlo. Do cíle 10 kilometrů a po dlouhém sjezdu, točka ve vesnici. Jedeme už jen o body do Šlapky roku, takže hezky oparně a na jistotu. A stejně prásk, Luke se válí. Naštěstí to vypadá jen na provozní škrábance. Ale raději už jen na kecačku vytočit nohy do cíle.
Byl to krásný okruh, po parádním asfaltu, jen kdyby nepršelo a silnice se neleskly. Bylo to slušné kluziště, v cíli byl sraz lišejů. A přestalo pršet, vykouklo slunce a bylo vedro. Takže nakonec byly i ty Tři oříšky pro Popelku. Jen ten pravý koupák, který jsme si tak přáli, nebyl...
Luke –
Divnej název
To je akce. Ale je to JAL/ZAL, tak to bude fajn o tom nepochybuju. Luxusní vyleštěný asfalty a tak, to už sem tu popisoval.
Co je ale jinak, je Dogma opět na startu, po premiéře na Doksech to netřeba šetřit. Dofouknout plášťě a buch, rána jak když si koza... Jako boží, DT Swiss následuje BMC a člověk asi bude muset koupit něco z Dekáče, aby začal vyhrávat jak AG2R. Takže během měsíce asi 5 tej problém s tímhle švýcarským klenotem. Chci naložit kolo do auta a jet domu. Ale prej duši mám, no. Čertu jsem jí neprodal. Mlíko šplouchá kolem, dávám duši, pumpuju a nic. Prostě prd.
Žába půjčí duši a asistuje, Kolíkáč odpočítává minuty. Jde nám to, valíme na start. 10:59.
Start, zapnout Garmina a nenajít trasu. Hm, sem nestihl. Tak se nacpat za zaváděcí auto, ať se neztratím. Trasu neznám, spoléhal jsem na mapku. Tak ani nevím kolik km to je, převýšení, kopce, nic... divnej pocit. Jo a všichni kolem maj čipy... to jsem taky nestihl, počkat, ten zůstal aspoň v kapse, tak cajk, to by mohlo fungovat.
Kolíkáč se nesměle přijede zeptat, kam až pojedem za autem. Já doufám, že by to šlo objet celý. Ale už je tu start. 600W abych podržel lajnu za Jirkou Belfínem, ideální rozjezd. Ale Kolíkáčovi to bylo málo, tak po chvíli odjíždí do úniku. Řeší se koho a jak dlouho tam nechat větrat a když to Kolíkáč zabalí, klidím se z čela a chci se jen nechat vláčet. Z letargie mě vytrhne až Žába na dvojce, tak spěchám dopředu, aby ho nenapadlo vlézt na špic. Moje špice na sjíždění úniku se ale balíku nelíbila, tak mě nechali se vyvětrat, poblít, počkat, znovu poblít a pak přišel první dělící kopec, který sem jaksi vůbec nečekal, respektive jeho začátek bylo to moje poblití. No nic, tak čau. Zachytím zárodek grupeta a řikám si, že se aspoň neztratím. Stejně začalo pršet a na Dogmě jsem jel do teď na mokru jen 10 minut a dobrý pocit sem z toho neměl...
Koukám, že Kolíkáč se taky rozhodl pro grupeto, ale vybral si o něco ambicióznější. Chci tomu nechat volný průběh, ale zdá se, že naše skupina se i přes mou snahu neblíží. Naštěstí se objeví stojka, kde těch 20 vteřin doskočím. By mě zajímalo proč tohle dycky umím až potom co si vystoupím.
Pak si zbytek závodu za tohle nadávám, protože Kolíkáčovo grupeto není žádný grupeto, ale prostě se závodí a každej horizont a zatáčka je jen další kýbl glykogenu. Navíc je to okořeněno vcelku velkou dávkou vody na silnicích a že bych z kotoučů měl nějakej pocit nadřazenosti, to se teda říct nedá. Zásadní výhodu proti ráfkovým brzdám spatřuji jen v tom, že si člověk může vybrat, jestli chce ze silnice vyletět kontrolovaným nebržděním, nebo nekontrolovaným smykem. S ráfkama měl člověk to první jistý.
Naštěstí se jede opatrně (ve smyslu pohybu na vodě). Bohužel opatrnost (ve smyslu, že ten závod končí 2 km dlouhým kopcem) nám i schází. V jedné točce vyhledám suché místo pod stromem a dostávám pěknej smyk, takže opatrnost ještě zvyšuju. A přestávám vyhledávat suchý místa. Pak ale přežijeme poslední sprint přes horizont a zdá se, že k cestě pod poslední kopec nic nestojí. Teda dlouhý táhlý a šlapavý sjezd, naštěstí bez zatáček. I tak je ale zbytečně moc času přemýšlet o tom, jestli té vody není moc, jestli je normální letět tu 60+ a jak se asi crashuje v pozici leh na rámovce. No nic, konec sjezdu, brzdíme jak vlak kilometr před návěstidlem, takže už u značky začátek obce skoro stojíme, pak je to ještě 100m, jedeme fakt krokem, říkám si, že to strachy přeháníme, ale nechám si ještě odlepa a zatáčku vezmu nejdelší možnou trajektoríí. Just to be safe!
Prd! Zas rána! Dogma se válí, já se válím, všude kolem voda, ale koupák to není, milý pane. Kolíkáč staví, jestli sem v pohodě. Regulovčík hlásí, že nejsem první. Napadne mě Žába, ale nechci na to myslet. Hlavně garmin pípá, že odešle crash info. Nechci. Stop. Nejde to vypnout. Kolíkáč se ptá, jestli sem v pohodě, snažím se ho odbýt, že bych hrozně rád vypnul toho garmina, že to budem řešit potom. Ale jak je to všechno mokrý, tak to nejde. Garmin odeslal crash info. Odpovídám, že sem v pohodě, že musíme jet. Jako ne že bych chtěl ještě závodit, ale lepší způsob jak dát domu vědět, že žiju, než tak, že budu šlapat, prostě nemám. Modrá tečka se pohybuje na trase, Luke žije, Luke šlape! Až se budete u televize někdy divit, jak po pádu cyklisti hned skáčou na kolo, možná to není touha po vítězství... já vlastně mohl dál závodit, ale nechtělo se mi. A taky nebylo s kým. Kolíkáč mě obětavě hlídal, tak jsme to domotali a vydali se k autům shánět desinfekci. A tam už byl Žába, a zas byl napřed. A dokonce i ten lyšej na prdeli má větší, chjo :)
Žába –
Kozí Prd
poznámka trenéra:
kopce v závodních wattech i kadenci, stačí 3-6 minut, čili preferuji kratší a ostřeji jeté
Co takhle si zajet místo tréninku kopců v závodním tempu kopce? Po sobotním dlouhém tréninku nemám ambice na umístění, ale na to se šlapka roku neptá.
Luke přijíždí pro číslo chvíli po mě, Kolíkáče přihlašuji já, protože nestíhá. Krásná účast, na to jak mizerná je předpověď počasí.
U hřbitova předávám číslo Kolíkáčovi a Luke kope hrob pro DT Swiss kola. 10 minut před startem díra v pásce, prodřená náhradní duše. Posíláme Kolíkáče pozdržet start a makáme na opravě jak v depu F1. 3 minuty před startem začínáme moknout na startovní čáře.
Účast je ohromná, velký balík se táhne za zaváděcím autem a nervózně koukám na moknoucí asfalt. Zatím dobrý, nenahazuje to. Ostrý start a vypálí se neskutečné tempo, proč proboha?
Dlouhá lajna přejíždí první brdek, balík se zahřívá a Kolíkáč jde do úniku. Mě stačí na zahřátí tempo balíku, ale asi potřebuje víc tepla. Odjíždí k němu další borec a z marné kolíkáčoviny začíná být opravdu první únik. Balík kotrloluje, ale vypadá to pěkně. Po chvíli odletí dvojice a 4 v úniku už má potenciál. Tedy 3 v úniku, Kolíkáč si vystupuje zrovna když začíná zábava.
Blížíme se k rozřazovacím kopci, na vlhku se pro jistotu držím víc vepředu a tak hrozí, že půjdu na špic (třeba sjíždět únik). Luke se obětuje, vynadá mi a odjíždí sjíždět únik za mě. Couvám do háku a užívám si pohodlné tempo. Příprava končí a zvedá se kopec, v balíku zahřmí a začalo peklo. Brutální intenzita, únik je smáznutý za 30 sekund a balík prořídnul. Bolí to, ale jsem tady! Pěkné.
Zbytek balíku je pořád velký a tak se nastupuje na každém hrbolu, budík ukazuje nesmyslná čísla začínající 7. A já neodpadám, bohužel nikdo neodpadá. A tak znovu na dalším hrbolu.
V půlce závodu jsem v prdeli. Ale trať byla vymyšlená snad mě na míru. Pořád tu jsem!
Prší. Silnice nahazuje a záložní přední karbonové kolo vůbec nebrzdí. Musím ho nejdřív osušit, to nejde dělat v balíku a tak couvám na chvost. Libůstka, blitko brdky bez bezpečáku. Kolik jich ještě přežiju? Jeden, druhý, jsem tu!
Následuje houpavý kopec a tady se začíná lámat kůrka. Vypadávám z balíku a riskuji ... nechám to sjíždět soupeře. Nečekám, že to dá, ale chci ho vyždímat než půjdu ždímat sebe. Řvu hop a založím. Do balíku jsem dojel sám.
Vydýchávám to a znovu zezadu nástup do kopce. Praská to přede mnou. Konečně!
Tak ne, párkrát jsme zatočili kolotočem a jsme zpět. A poslední horizont. Zase to prasklo, ale tady mám soupeře v kategorii o zlato. Zaparkovaný v balíku letíme dlouhým klesáním na poslední rovinku před cílovým kopcem. Uááááá!
Uááááá! Zezadu mě předjíždí borec, v zatáčce kde se nebrzdí dostává highsider a v 60 km/h mi posílá kolo do stopy. Zpomaluji mokrým karbonem a zázračně objíždím kolo. V 45 km/h vyjíždím ze zatáčky a balancuji na hraně škarpy. Dobrzdím na 25 km/h a vyskočím zpět na asfalt. Balík je v trapu.
Na rámovce přemýšlím o bravurně zachráněné kombinéze a loučím se s balíkem. Pod kopcem hodně zpomalují před nájezdem na hlavní. Nedojedu je a tak brzdím, krokem lehám na zem a dělám díru do závodní kombinézy.
5 minut po mě ve stejné zatáčce lehá stejným způsobem Luke ... tomu říkám týmový duch.