Kolíkáč –
Wobjížděcí apetit!
Wobjížděcí apetit je, sestava se rýsuje taky pěkná, tak proč se zdráhat. Pro sichr budík, a ještě že tak. Spal bych jako dřevo, hold dvě společenské akce mě slušně vyřídili. Na kruháku překvapivě už i HonzaB, takže si vyslechnu něco o tom, že jsme mohli jet v klidu v 9h. Grep leze na špic a rozjíždí ranní roztažení plicních sklípků. Jsem nejslabší, tak nebudu přeci řvát moc, navíc, když po středečním závodním poblouznění v ložnici nohy jedou. Jenda už ověsil zimáka pekelně velkými blatníky, tak začíná protestovat on. Grepa střídá Žába a já jen sleduji zadní žabí zástěrku. Alda se přidává ve Vykáni přesně podle harmonogramu, přemýšlím, jestli ta jeho kapuce za přilbou nebude trochu žrát watty. Nemi dnes špice do zeblití nejede, po včerejším kile na samotku vlastně ani na špic nejde. Okolo Plaňan se to trochu houpe a rosný bod pod mojí bundou povážlivě stoupá. Navíc termoska v lyžařských rukavicích nejde vytáhnout, takže v Kouřimi žádám minutu na osvěžení. Je mi vyhověno, rychlé foto a pravá-levá do vany. Zjevuje se Igor, jo, jak je dobré držet trasu a diví se proč nejdeme 25. Za Brodem ještě malý ťukanec Aldy do Nemiho a na Přišimasy už Aldovi došlo palivo a nechce se s námi kamarádit. Moc dobře to chápu, ještě ho napojím dvěma loky cukru ze své termosky a necháme ho osudu a jeho tempu. Euforicky vjíždíme do Prahy tradiční cestou, přes Jendovu radiálu, Kolíkáčovo téčko a Nemiho kruhák. Je to tam nádherný šlapkovský trojúhelník. Časově vše stíhám, takže nezbývá než poděkovat lokomotivám, především Žábovi a Grepovi a těšit na příští průlet.