Akce Ústí nad Labem 2026

Akce Ústí nad Labem patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2026-03-22.

:: Mapa :: Garmin :: Diskuze :: Flyby :: Foto

Historie: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024 :: 2025

• Bobek – Jeď, trasu už znáš!
  
  Myslím že cyklista nemůže nikdy zestárnout. Pokud jezdí aspoň trochu, navíc a hlavně se účastní Šlapkovského kalendáře, prochází jakousi omlazovací kůrou. Dnešní den byl toho opět důkazem, opět se potvrdilo známé přísloví "kudy jezdí, tudy léčí". Dvě ruce nestačili na početnou grupu magorů stálic, i starých a hlavně nových tváří. Na Ústeckém mostě a přilehlou magistrálu zalitou sluncem kterou brázdí po dvojičkách i ve skupině.
  Trasa byla letos trochu porézní a plná nástrah, už pod Sebuzínem suma defektů kulminovala na prstech jedné ruky. Jízda působila dynamicky, lze říci, každý si Varhošť vyjel za své. Kolíkáč výtečně naplánoval tuto prověrku nad klasické pojetí a připomněl tak: rumové aférky; nejedno dějství zmeškané rodinné idylky. Tedy je nutné zmínit dnešní hlavně dámskou účast a hned dvě, navíc velmi obstojně zvládnuté v podání Jíti a Petruše.
  Civělo by se tady po těch kopcích neskonale dlouho, navíc v dnešním počasí (ukázala se i Buková hora), ale pokročilý čas velel plenit benzínku a ubírat se směrem k domovu. Známou fotku s hradem Střekov nahradil Mariánský most. Protivítr na cestě zpět byl neúprosný, ale spolupracující skupina se nenechala odradit, "hlavouni" táhly špice po nábřeží hlava nehlava. Ani chytrých krabiček nebylo vcelku moc třeba; jeď, trasu už znáš jak prohlásil Kapr.
  Obstojný den ve skvělé společnosti, plný luxusních zážitků si žádá velkou pochvalu a nadšení do dalších akcí včetně prezentace nových materiálů.
  
  
• Grep – 40+
  
  Už to vidím, jak mi Kolíkáč píše, “Grepe to chce report!” a nedá pokoj, dokud to nedostane, jako správná ženská. A tím se dostáváme k dnešnímu tématu. Následující článek je totiž určen věkové kategorii 40+ a možná i více. Ne že by to bylo o popisu nastávajících nemocí, senilitě, nákupních taškách na kolečkách nebo výběru top karbonových berlí, ale následující článek je plný dvojsmyslů, sexismu, sprosťáren a jiných ožehavých témat, co ale běžně v oranžovém balíku hltáme všichni plnými doušky.
  Takže slabší jedinci, ženy, děti, úchylové a Mirek Nemi Dušín mají poslední možnost zastavit čtení.
  Koukám do Wobjízděcího Šlapkovského kalendáře a Ústí se přiblížilo na týdenní dosah. Je třeba začít plánovat. Za 5x změněné datum odjezdu mi málem manželka udělala lobotomii lžící. Proč lžící? No protože, podle jejích slov “je lžíce tupá a bude to dost bolet.”
  Prostá kalkulace trasy mi v součtu dává cca 250km. Prostá kalkulace prodloužené míchy, co mi po lobotomii v hlavě zbyla říká, že tohle nemůže mé chabé tělíčko přežít. Bylo by také fajn, abych se jeden nedělní večer nevracel z vinohradské hospody “U Šlapek” pozvracený a po 4řech. Volba tedy padá na autoposun k Veltrusy. Druhý důvod je, že ½ trasy je vedena po hnusné silnici 608 a tam o nervy v kýblu není nikdy dost a svým mistrovským posunem si tuto část chytře zkrátím.
  Ráno škrábnu jinovatku z teploměru a raději se přiobléknu i když vím, že i čůrek potu řeky Colorado brzy po zádech zajede hluboko do temného Death Valley.
  Vykládám auto u Veltrus a vydávám se po 608 Šlapkám naproti. Čekám na pumpě, když v tom se to stane. Na horizontu s vycházejícím rudým sluncem v zádech se objeví těleso jak Lorenco Lamas z Odpadlíka na svém Harley-Davidson. Přimhouřím oči a vidím, jak do boku víří Saharský prach a v dáli slyším píšťaly domorodých indiánů. Oooh to je opojná extáze hřmícího stáda beranů ženoucí se prérií. Dnes jsem neprohloupil a vzal si jednici, protože vím, že prérie jsou suché a duch větru nám dá sílu. Roztáčím kola a řadím se na čelo funících maskulinitních nadsamců vstříc ROUTE 608.
  První zastávka mi dává možnost si popěstičkovat se známými i neznámými. HonzaB mi dává své A4kové noviny právě sundané z hrudi, že už je nebude potřebovat. S vděkem je přijímám a rozkládám alespoň na A3, aby obejmula mou hruď. Ještě polituje mou legračně malou kazetu s 29 mléčnými zuby a zavelí „Abfahrt“. To už ale valíme dál k našemu prvnímu skupinovému píchání.
  Místo bezbřehého postávání se skupina rozdělila na ty rychlé, co jeli dopředu, aby si udělali rezervu a na ty superhovada, co se je jala po spravení defektu sjíždět. Já měl to štěstí, že jsem pomáhal u defektu a měl čerstvé nohy, takže jsem si skupinu dostal přidělenu. Super rychlá skupina to valila, že to na budíku rychlosti spíš začínalo 4kou. V jedné části, kdy byl na čele náš Ace Nemi Ventura, jsme potkali další z jeho zvířátek. Kočička neváhala před pelotonem udělat myšku. Nemiho jako ostříleného honce to už nerozhodí. Jen jeho žena ho pokárá, že zas nedovezl domů žádnou zvěřinu.
  Dojíždíme rychlou skupinu u prvního stoupání dne. Strhávám z hrudi noviny jak Superman košili a pod ním sakra není to /S/ . Do paroma supershopnosti jsou v tahu, musím stoupat za své. Horizont se přehoupne a padáme do údolí a já jen slyším, jak karbony ječí a ječí!
  Blíží se Sebuzín a dostávám se na špic. Balík, vida na jejich cyklokrabičkách, jak se rovná čára nadmořské výšky prudce zvedá, přestává mluvit. Někteří už rozhazují své drahé reklamní dresy a předměty z kapes postávajícím lidem kolem tratě v domnění, že se domů již nevrátí. Balík ztichl úplně. Po chvíli se ohlížím a jedu sám. Jen v dáli směrem ke mně mrská ocáskem Kapr. Počkám na něj s otázkou, kde jsou všichni. 'No buď se svlékají nebo píchají, ale já jedu dál, ať se na mě nečeká', dodává. Safra, že já hlupák se nikdy nerozhodnu správně! Místo toho abych se vrátil užít si skupinovou píchačku, tak jsem se vypravil s Kaprem do kopců. Hned u kruháku jsem pochopil, že strojové Kaprovo tempo mě vyřídí a taky, že jo. Převody my došli po 100metrech. Pak se kopec ale trochu uklidní a dá se jet i v sedě. Po výjezdu na běžně známý vrchol svěšuji nohy, ale Kapr říká, ne néé, ještě nahoru. Pak si asi pul hodiny nepamatuji, než jsem nabyl vědomí...no věci se měli asi takhle. Bezpočet 15% stojek jsem jel v zásadě ze sedla a v duchu jsem škrtil toho, kdo kreslil trasu. Za dýchavičných zvuků z východoněmeckých filmů pro dospělé do toho dupu jak králík v kotci. Jednou jsem i slezl z kola, že na to kašlu, že půjdu pěšky. 5metrů mi ale stačilo, abych zjistil, že je to ještě větší blbost a znovu nasedám. Míjí mě Petr s Danem jedoucí si pro KOM. Na jednom z virtuálních vrcholových checkpointů jsme s Kaprem počkali na Jíťu v závěsu. Neskutečně jí to jelo! Klobouček ale patří všem dámám i pánům, co tu nechali dost své energetické zásoby. Ptám Jíti, kdo to pod kopcem zase dostal kolo do jiného stavu, 'no přeci ten v oranžovém'. Hmmm, další hloupé otázky jsem raději spolknul.
  Výšková mapa mi ukazuje prudké klesání až do Ústí. Na těch výhledech si připadám jak na začátku černé sjezdovky. Úchvatné panoramata v dáli a pod sebou 500m díra, jen pustit brzdy, zavřít oči a poslouchat jekot karbonů. To já ale nedělám. Připokakaný padám dolů, ale leštím ráfek o špalky a kochám se sluncem zalitým Ústím v kontrastu s tmavými lesy lemující jeho hranice.
  Těsně před pumpou potkávám Dana, jak se snaží lepit s Petrem galusku. Aaah jak opojný pornofilm. Není hodiny, kdy bychom si neužili dalšího skupinové píchání. Doufám, že pro Dana pak s láskou přijela manželka, poté co ji do telefonu řekl, 'neboj, jsem jen kousek za Prahou se Šlapkama a mám neopravitelnou díru v gumě'.
  Na pumpě v Ústí rabujeme bagety, párky a klobásy. Meka kapitalismu ve formě bublinkového černého lektvaru mizí v nejednom bidonu. HonzoviB jsem slíbil, že ho v reportu nezmíním, protože doma manželce řekl, že jde do divadla. Společná foto s upozaděným mostním kýčem v Ústí. Pak ještě bodrý místní občan opálené pleti, jistě z Mallorky, nabídne, že mi vezme mobil. To ale s díky odmítáme a je tu zas čas na 'abfahrt'.
  Při výjezdu z Ústí se zapomínám na chvostu dlouhé nudle, co se v lajně za sebou, vlní kolem všech kanálů s ukradenými víky. Před Petruší se to trhá a já zbytečně dlouho přemýšlím, zda se bojí jet v těsném háku nebo si Sebuzín vybral svou daň. Řvu na Perkusáka 'jeď, jeď, jed', chytám Petruši za záda a jedem.
  Naštěstí silnice je hladká a zpětné Sigma zrcátko mi vždy včas dává info, když se blížilo auto. Petruše se statečně držela Perkusáka a já jí. Čekal jsem, že se balík otočí a počká. No po 15km až do Lovosic, jsem se nedočkal. Petruše má na zádech od sluníčka mou opálenou ruku a já se vyhnul poznámkám od pomerančů typu 'Grepe, nemusíš hladit všechny Šlapky, co Ti ukážou záda'. Byla statečná a Escort service nevzdala! V Lovosicích jsme se rozdělili. Perkusák s Petruší jeli poklidně směr Praha nejkratší možnou cestou a já se vydal na stíhací jízdu proti větru za skupinou. Po 7km jsem v dálce zahlédl oranžovou a svitla mi naděje jak Jeníčkovi a Mařence světélko Perníkové chaloupky. Jak vlk, když honí ovce jsem se přiblížil k oranžově natřenému patníku u cesty. Ze sebevražedných myšlenek mě ale po chvíli vytáhl Kolíkáčův telefon. Kde že se flákám, že jsem se snad otočil za nějakou sukní a ztratil se. Že jim chybí hořké ovoce v přepravce do Prahy. Poooomerančové mojííí mě zachránili! Čekali na mě v Brňanech a byli tak hodní, že mě i po chvilce pustili na špic, ať si to zdržení odpracuji.
  Cvrkot ve skupině rušil jen hluk protivětru, zpěv karbonu a policejní hlídka. Jasné červené STOP mohlo být rychle vyřešeno domluvou a naším pokýváním, že víme, že se jezdí za sebou a ne vedle sebe. Dramatičnost celé akci však dodává divadelní atašé, co měl být dnes na představení a vypráví orgánům něco o protivětru a Terezínu. Po vyjmenování všech pokut, co bychom mohli vyhrát v tombole se nás příslušníkům zželelo, protože dobře pochopili, že s blázny by to bylo těžké. Dobře přeci věděli, že Terezín je cca 10km severněji a po větru! Kolíkáč pak ještě 3km brblal, že měl orgána pozvat do skupiny a už tahal z kapes Šlapkovskou přihlášku.
  Najeli jsme opět na monotónní 608 a sypali ku Praze v cyklisticky totálně neefektivní lajně ošlehaní předo-bočním větrem v xichě.
  Projíždíme Veltrusy a říkám si, že to ještě kousek se smečkou střihnu, než mi vyschly bidony. Točím zpět a po té samé ROUTE 608 pálím k autu. Bystrý čtenář jistě nahlédne idiotismu mého geniálního rozhodnutí si popojet autem, abych nemusel na tu hnusnou silnici 608. Jestli jste napočítali 4x, tak je to správně. Ano místo 2x jsem ji jel dnes 4x!
  Cestou ještě zdravím kloboučkem Oťase a hurá do auta.
  Doma si ten celý den v mysli přehrávám a konstatuji, že už jsem na to starý. Jó být o 20 let mladší tak se chlubím zážitky v pubertální skupině, jak jsme si pěkně se Šlapkami v grupě, co hodinu zapíchali a vytáhli orgány z auta. Ale mě teď už spíš více láká bílý sex. No, koho by po takové šichtě nevzrušila lednice, trouba, mikrovlnka, vana?
  Čeština je krásná! Altavista Grep
  
  
• Jíťa – Moje první
  
  Den D se přiblížil. Konečně první vyjížďka ve Šlapkách. Pravda je taková, že už jsem byla několikrát přihlášená na předchozí vyjížďky, ale 6.12. jsem naskočila i do bruslařské sekce a cyklistickou akci vždy “překazila” ta bruslařská. A tak to trvalo celé 3 měsíce. Ještě v sobotu mě zastihla zpráva, že v neděli se chystá bruslení v horách, chvíli jsem zvažovala, ale už mi to přišlo hodně hloupé se poněkolikáté opět odhlásit. Navíc jsem už byla napsaná i na sraz v Mírovicích. Já sama původně plánovala přiskočit v Nové Vsi, což bych měla tak 120 km, z Mírovic mapy hlásily 180... Po 3 měsících bez kola mě trochu obcházela hrůza, panika a nedostatek sebedůvěry, to přece nemůžu ujet. Kde jsou ty časy, co jsem jezdila ultra vzdálenosti? Už asi nenávratně pryč, člověk objeví, že jsou i jiné radosti, než jen sedět celé dny sám na kole. Počasí má být parádní, tak hlavně nezaspat a dorazit včas na sraz.
  
  V neděli ráno se probouzím do jasného rána, na obloze ani mrak, ale auto pokryté omrzlicí a na teploměru -2°C. Ještě aby tak náledí na trase, bruslit na kole fakt nechci. Vybavují se mi děsivé zážitky z jarních závodů, kdy nám ještě v dubnu sněžilo, ale to dnes naštěstí nehrozí. Na srazu se nás sejde asi 10, některé znám, většinu zatím ne, rychle ještě svačím, aby mi nedošlo hned za první zatáčkou. Ze všech stran totiž slyším, že z Jižáku se valilo furt 400 watů. To vypadá místo pohodové vyjížďky spíš na solidní závod. Už se vystartovalo a já si po dlouhé pauze zvykám na jízdu ve skupině. Tempo vypadá, že bych mohla ustát, i když nevím, co ta vzdálenost. Po chvíli někde v Líbeznicích Kapr defektí. Čekáme, povídáme si (samozřejmě o bruslích) a po opravě jedeme dál. Cestou nabíráme další členy do balíku, je nás poměrně pěkná orange skupina, jen několik z nás (včetně mě) ji hyzdí různobarevným ohozem. Měla jsem říct Kolikáči, aby mi vzal aspoň bundu, tak příště už určitě. Při dalším defektu jiného cyklisty znejistím, silnice jim totiž dost nahrává a já už dvě díry pěkně vymetla. Vzhledem k tomu, že mám vepředu nouzově galusku, tak doufám, že si při příštím defektu nevytáhnu Černého Petra já...
  
  Tady se také na chvíli balík rozpojuje a ženy v doprovodu chrabrých domestiků jedou poklidným tempem s bezpečákem směr Středohoří. Už vidím Milešovku, Kletečnou, do toho poslouchám veselé historky HonzyB, Kolikáče, Kapra a dalších, co si ještě úplně nepamatuji jména. První brdek nad Liťákem vyletíme a pauza na svlékání. Je divné, že nás ještě druhá skupina nedojela, ale zas bysme si mohli aspoň Sebuzín vyjet v klidu. Tak ne, už je vidíme, jak se k nám blíží, sjíždíme k řece a valíme směr největší výzva dneška, stoupání k Varhošti. A co tomu čert nechtěl, kilometr před stoupáním hlásí za mnou někdo v oranžovém další defekt, kousek se vracím, první dva jedou dál, tak chvíli koukám na toho defektícího, ale asi klukům s opravou nepomůžu, radši se vydám stíhat Kapra s Grepem, v duchu tak trochu ráda, že si kopec vyjedu svým tempem. Cestou mě dva vrchaři dojedou a předjedou, ale v sedle pod Varhoštěm na mě čekají Kapr i Grep a dál už jedeme spolu. Ještě se kolem nás prožene Nemi a snaží se sjet oba vrchaře. Kapr tahá, že mi jde až hlava kolem a říkám si, zda má on takovou fazónu nebo jsem já tak v háji. Sjezd nám naskýtá krásný výhled na Ústí, to panorama paneláků uprostřed lesů má taky svý kouzlo. Cestou míjíme oba vrchaře, další defekt, už asi pátý dnes, bohužel postižený má taky galusku a pro dnešek končí a čeká na odvoz. Na benzínce nic nepodceňuji, lámu do sebe jídla, pití, co to dá, ač i po cestě jsem se při každém defektu či zastávce krmila. Pořád mám v hlavě, že jsme teprve v polovině, abych to dojela, co když po pauze přijde blackout. Všechny mé obavy zahání veselá parta spokojených cyklistů, azurový výhled na Mariánský most a my vyrážíme do druhé poloviny se sluncem v zádech, výhledy na Střekov a Masarykova zdymadla. Je tu krásně.
  
  Cesta zpátky po čase začíná neubíhat, tempo strojové, žádné pauzy, už asi nemá ani kdo defektit a kromě malé herecké vsuvky PČR se vlastně nic moc neděje. Respektive děje, asi mi začíná plíživě docházet, dlouho jsem nejedla a jak se nestaví, tak teprve zjišťuji, že ty zimní spacáky na rukou na lovení svačinky na zádech nejsou ideální...Moje zápolení sleduje HonzaB a asi i tu únavu na mě vidí, ochranitelsky se mě ujme a koriguje rychlost balíku, páč ty mladý vepředu se mi zdá furt zrychlujou...ne oni jedou pěkně, jen moje nohy už stávkují. Zpomalení i pauza před rozloučením s Kaprem a Bobkem mě záchranilo, já se trochu srovnala a k autu už zas dovalila v dobré náladě. Do večera jsem se oklepala úplně a hned se přihlásila na další vyjížďku na Trosky. S takovou fajn orange partičkou je ta cyklistika radost.
  
  
• Kolíkáč – Oranžové centrum duševního zdraví
  
  Projíždím historii Ústí v naší online klubovně a nechce se mi věřit, že to je již 13 let, když jsme se poprvé zakousli do Sebuzína. Fotky vlastně stále stejné, rozesmáté tváře a ruce kolem ramen, jen pár vrásek na čele s přibývajícím věkem přibylo. Co napsat k roku 2026? Že mám zase od rána starťák, že se těším, jak se zapařím v těch hadrech v kopci a zjistím, že jsem zase marnější a dám si kafe na pumpě?
  Počasí se rýsuje bez mráčku, ale teploměr se ráno a pak k večeru moc nahoru asi nepohrne. Takže noviny na hruď, na nohy pytlíky, to všechno půjde před Sebuzínem do koše. Na kruháku už se opaluje klubko wobjížděčů, kteří chtějí, aby to dnes začínalo 2. Pode mnou řehtají karbony, tak přesun do Mírovic je o něco lehčí než na hliněném těžkotonážním zimáku. Seřadiště Mírovice nás řadí do pěkně dlouhé lajny a obouchá nám pěstičky. Letíme směr Porta Bohemica, s větrem v zádech, ve skupině přes 10 kusů, tohle je furt famózní zážitek. Cestou přisedne ještě Grep a Pekusák s Petruší.
  Přiletí také pár defektů, ale aspoň si můžeme vyhovět ve více výkonnostních skupinách. Litoměřice jsou tu neskutečně rychle, první brdek Kamýk a svlíkačka přebytečných vrstev. Sebuzín je ve vzduchu a chci ho s HonzouB a Nemim a sotázkou, zdali budou i letos mými etalony výkonnosti? No Nemi tu úvodní stojku pěkně nabombil a odskočil nám. S Jendou si hekáme do ucha a bojujeme na dohled Nemimu. Křížek chybí, jako by nám někdo naznačil, že dnes to bude až do sedla pod Varhoštěm. A tam je to tedy moc pěkné!! Stojky ala Zoncolan, vítr do zad a z čela vodopád potu. Ale tím to nekončí, po krátkém rozdrbaném sjezdu nás ještě potrápí pár brdků, které jsou ale s krásnými výhledy. Kocháme se a tleskáme Petruši, které to skvěle vydrásala.
  Z údolí od Labe se již line vůně kávy, energeťáků a párků v rohlíku. Užít si ten sjezd, který je již po vyžehleném asfaltu a zapadnout do rozjařené party, která obsadila celou zahrádku. Bageta do mě zaplula jako nic, teď se nesmí nic podcenit, vlajky vlají proti a z boku, to ještě bude bolet. Rozvážně přejet most a zařvat si Vítej sezóno a kolem vody do Lito. Začínám mít plné ruce práce sám se sebou, a tak jsem sobec, co se bojí otočit hlavu, jestli jsme všichni. To Grep hrdinně tlačí Petruši, která prožívá premiéru v tak velké grupě. Ale bočák je nemilosrdný, stejně tak nízké ráfky, které jsou značnou nevýhodou. Ještě malý incident s Policí ČR, která naštěstí naši lajnu s terezínem vyřešila domluvou. Před Jižňákem již velká euforie, nějak jsem se vzpamatoval, kola jedou, bidony nechrastí, jo takhle to chceš!
  Jóoo dnes zase Oranžové centrum duševního zdraví, 8 hodin v jiném světě mezi partou kamarádů, co nikoho nenechají na holičkách, vodopády smíchu a dobré nálady, a hlavně parádních výkonů. To, co předváděly naše dvě dámy jsem jen zíral, fakt moc pěkný. Prodloužený ikonický Sebuzín až do sedla Varhošť pohladil na duši a zejména na stehnech, jo takový malý Zoncolan. A pak ty výhledy, kouzelná krajina nad 500 metrů nad mořem a v dáli Buková Hora, která zvala zase k letošnímu zdolání. Nekonečný a zasloužený sjezd k Labi, pod most, na tradiční pumpu s výhledem na skálu. Rozvalit se na sluníčku na zahrádce, to nepamatuji. A pak už jen let do vany, v nepříjemném bočáku, kde to měl každý hodně za své. Byly ztráty, defekty, ale to k tomu bohužel patří ... Ale všichni v pořádku u lednic, tak to má být, užívejte dnešního wobjížděcího večera, tohle je na tom nejlepší! Děkuji všem, 15 kusů to je furt sen!