Nápad proč a jestli vůbec jet na Beskydský etapák klíčil už od loňské Bike Challenge, který mě nadchl některými technickými pasážemi a tvrzení účastníků, že zrovna trasy na Beskydech jsou plné technických parádiček zaťaly drápek na to správné místo.
Během zimy jsem se přihlásila, zaplatila a s trochu hrůzným očekáváním se pustila do systematičtějšího trénování, neb bez toho by takováhle akce absolvovat asi nešla. Měsíce uběhly a nadešel den odjezdu.
V předvečer závodu jsme zdárně našli nejdříve gymnázium s registrací, dokonce jsme již nafasovali i startovní čísla, která dovážel o něco později než se předpokládalo Véna Hornych. Žádné čipy na nohu, ale tentokrát čip vlepený přímo do startovního čísla, tudíž se člověk nemusel o nic starat, snímače byly nainstalovány nad „startovní/cílovou“ čárou a každému bylo tedy naměřeno naprosto přesně.
Po vyzvednutí minibalíčku jsme se vydali hledat doporučovaný (a rezervovaný) penzionek přímo v Istebné jménem
Hadamówka , asi 500m od startu/cíle jednotlivých etap, takže lokalita parádní, na start stačilo sjet kousek z kopečka. Cena 45 zlotých za noc se snídaní se projevilo jako luxusní, zvlášť při přítomnosti velmi milé obsluhy, neuvěřitelné ochoty běhat otvírat sklep se zamčenými koly kdykoliv si to kdo z ubytovaných usmyslel a od druhého dne i montování kol přímo v chodbách. Kdekoliv jinde by nás asi vyhodili…
Ráno malinko nervozita, ačkoliv je start až ve 12. na penzionu je nás účastníků téhle akce asi 15, ale nikdo neví, co nás čeká, proto se i přes znění propozic na 40km zásobím tyčinkami a gely na cca 5 hodin jízdy, plním bidony (první pokus jet bez camelu, který se přece jen na občerstvovačkách hodně špatně a dost zdlouhavě plní) a trošku nervozně se soukám do oblečení – předpověď nic moc, na hřebeni hrozí kolem 5°C, ale to se nakonec naštěstí nepotvrdí.
Kolem půl dvanácté se suneme s kopce na místní fotbalové hřiště, které slouží jako hodně multifunkční prostor, podium s lavicemi pro diváky, startovní/cílový prostor i stánky s občerstvením a možností doplnit zásoby před vyjetím, stánek se servisem a i čepované pivko s ohništěm, kde šikovné Polky mají permanentně nachystané grilované maso nebo klobásky, pro skromnější i chléb se sádlem, škvarky a cibulkou.
Bikerů se sjelo hodně, kola naleštěná, dresy svítí v jasných barvách, doprovody se tísní kolem koridoru, kam se pokorně řadím co nejvíc dozadu (no nakonec asi 50 od konce, nepočítala jsem s tolika opozdilci). Cíl je jednoznačný – zkusit si, jaký terén nabízí Beskydy, nafotit nějaké obrázky pro představu dom a hlavně bezpečně, nezničit ani sebe ani kolo, nejsem tady závodit a rvát se o bednu, ale vyzkoušet nové kolo, jak mu to jezdí v malinko těžších terénech než jsou třeba Mnichovice. No a samozřejmě taky vyzkoušet sebe, jak jsme na tom s vytrvalostí, příprava na červencový Bike Challenge a příležitost si včas v klidu vyzkoušet, na čem bude potřeba zapracovat.
Start se přiblížil, první 2 vlny (každá pro 30 lidí dle loňských výsledků, v dalších etapách dle průběžných časů) se zaplnily, dělící pásky zmizely a celé pole se natlačilo dopředu. Říkám si co blázní, je tu určitě dost hobíků, co to jedou prostě přežít, zvlášť za účasti lidiček, co jezdí Český pohár nebo jeho ekvivalent v dalších státech.
Zazní povel, vyrážíme… prvních pár set metrů po asfaltu, chlapi vepředu to napálili, ostatní se řítí bezhlavě v maximálním možném tempu za nimi , držím se lidiček kolem sebe, abych zbytečně neblokovala ani se nederu zbytečně kupředu, však avizované 2km převýšení to protřídí. Po chvíli se vedlejší silnice stočí ke kopcům, z rychlé cesty je stojka a prvních 5km je prostě krpál. Ideální na protřídění zrna od plev, říkám si, z asfaltky je rozježděná bahnitá cesta, kdosi vepředu tlačí a řetězovou reakcí tlačí všichni. V tomhle sklonu a 5cm hlubokém řídkém bajně to stejně podkluzuje, takže tlačení je nakonec úspornější než snaha o jízdu a dokonce rychlejší – alespoň v mém okolí. Zastavuji, s kolem uhýbám ze stopy a vyfotím pár tlačících kolegů. Jelikož to mám dnes výletní, v klidu balím dotáček zase do igelitu, gumičky přes, do kapsičky, zařadit do fronty a tlačit všichni sborem za tím prvním… však to znáte.
Po 5km se sklon láme, další 3km jsou houpavé, ale konečně nám dávají Beskydy ochutnat malinko ze své dnešní záludnosti. Od lesáků vyjeté rigoly jsou plné řídkého bahna, někdy mizí přední kolo až po náby, i ve sjezdech si nejste jistí, kdy vám půjde přední kolo vlevo vpravo, hlavně aby dřív, než zadní… sem tam kaluž přes celou cestu, někdo se snaží (většinou neúspěšně) projet, většina obchází místním relativně nízkým smrkovým lesem přes pařezy kořeny – no začíná to pěkně. Máme 8. kilometr a za sebou už hodinu od startu.
Cesta se začíná měnit, víc kořenů, míň bahna, občas sice „schody do nebe“, jak říkám pasážím, kde kolo vezmete na rameno a šplháte stojky po kořenech (tohle musela určitě nosit i špice), chvilku i z kopce, dostáváme se po dalším (zase bahno, ale už hutnější a jetelné koleje), pak ostrá zatáčka s fotografem a zcela kamenitá pasáž, divím se, jen čistá voda mezi kameny, to je celkem osvěžení, už pomalu vidím všechno do světle hnědé. Ještě že tu není Suit, určitě by řekl, že to tam Poláci schválně pos*. Tachometr ukazuje 13,7km a rovné 2 hodiny na cestě. No začínám toho mít plné zuby a na chvilku vážně uvažuju, že tohle je trochu moc. Za chvilku to začne hlodat – přece nejde zapíchnout hned první etapu, alespoň to zkusím a uvidíme, nakonec má mít jen 40km…
První vrchol na cestě je rozhledna na Wielke Czantoryi – výjezd (tedy spíš výtlak) po široké, strmé a hodně balvanité cestě, občas jde i jet, ale chodí tudy dost turistů, vidět je v mlze na pár metrů, tak hlavně opatrně a nebourat s civilisty. Na vrcholu nefotím, není co – mlha je hustá, vidět je na 10 metrů, místo rozhledny vidím jen temný stín.
Cesta začíná splývat, snad jen pár pamětných milníků, jako třeba na vrcholu Velkého Stožku kolem krávy Milka (fakt, bílo-fialová v životní velikosti), kolem tleskají a povzbuzují turisti, no musí na nás být pohled, už jsme hodně roztroušení a většinou v barvě světlehnědé, kdoví jestli je to pořád jen bahno? Vídám jen sem tam někoho, většinou jedu sama, ale to je správně, alespoň se nemotáme v bahnitých cestičkách jeden druhému.
Sjezd ze Stožku je pěkně prasácký, chvilku po prudké lesní cestě (aspoň konečně necelý rychlý kilometr), pak se stáčí na totálně rozbahněnou hřebenovku přesně kopírující česko-polské hranice, jakoby přede mnou jel pár volů s pluhem, sklon pekelný, nahoře polský pohraničník varuje, že je to nebezpečný úsek, prý pomalu. No nějak jsme to přežili (pomalu ale jistě), následuje poměrně trvalý sešup do Nejdku, kde je bufáč na 27. kilometru. Jen jeden úsek kolmo dolů pod průsekem elektrického vedení musím svádět, tady bych se fakt zabila, i pěšky jsem se 3x natáhla na nějakém zbloudilém kořeni. Kus po loukách (zase bahno); poslední pasáž mezi ploty hodně uzounká cestička, modlím se, aby mi v trávě neuklouzlo kolo, neb bych zapíchla roh z řídítek do drátěného plotu a to by fakt nebylo pěkné. Začíná znatelněji mrholit, je mi zima, v očích trochu bláta (v tom oparu se brýle moc zamlžují, tak jsou v kapse). Na bufáči doplňuji bidony (to je fofr a paráda), čistou vodou si oplachuju oči, bidony, přesmyk i kazetu, sice zatím nezlobí, ale to neznamená že s sebou musím vozit extra kilo bahna. Sežeru pár kousků pomeranče a hrst rozinek, mají tradičně jen sladké sušenky (holt Polsko), vycucnu jeden gel a frčíme dál.
Z Nejdku po asfaltu, mírné ale trvalé stoupání na Filipku, no díky bohu za něj, alespoň to trošku odsejpá. Roztočím po silničářsku nohy na lehký převod a vysokou kadenci, trošku přidávám, mám toho plné zuby, tak se těším na teplou sprchu. Cestou se ukazuje cedule „20km cíl“ a to mě dost rozladí, znamená to cca 47km etapu. To zas bude Golonkovina (hlavní pořadatel, většinou etapy o 10% delší než propozice, zkušenost z loňského Bike Challenge).
Stoupání mělo skoro 10km, asfalt se změnil na udusanou šotolinu sem tam kus kůry nebo klacku, ale pořád to neklouže a dá se jet. Na hřebeni potkáváme žlutou značku, trasa odbočuje a žene nás kolmo vlevo zpátky na Velký Stožek po prudké lesní cestě, po které to před víc jak hodinou tak odsejpalo dolů. Podruhé kolem fialové krávy (to už jsem neměla sílu fotit), cca 500m po jezdivém hřebenu sem tam louže, pak opět pasáže s pravým polským bahnem (taky foto).
Začíná táhlý skoro nekonečný sjezd, to je poprvé, co bych radši jela celý úsek v opačném směru, kolo bruslí jako koza na ledě, na zadní brzdu moc nesahat, jinak začne zadní předjíždět předek a to je malér. Pro zpestření nám nechali polští lesáci sem tam za zatáčkou kládu přes cestu, to asi aby ověřili postřeh při brždění. Opravdu by mě zajímalo, jak tady jezdí špice…
Po řídkém bahně úsek v bukovém lese, málem házím dvojitou tlamu, neb zaříznutá cestička je plná velkých šutrů, schovanách ve spadaném listí, to vše v hodně řídém bahně, čímž protéká dolů čůrek vody, v mlze a pod košatými stromy je už dost šero, tak si připadám jak poloslepá a jedu čistě na balanc. Sem tam odskočí přední kolo do strany, většinou to poberu, jen dvakrát musím seskakovat na poslední chvíli a kolo posílat kamsi do podrostu, ale lepší, než abychom tam letěli oba.
Tachometr ukazuje už 45km, další Golonkovina …
Fakt začínám být vzteklá, z kola se ozývají prapodivné zvuky, místy z kopce tlačím (je to občas v hlubším bahně rychlejší než jet), tak tohle snad ani není morálové ježdění, to už nemá s bikováním nic společného. Ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy v podobném rozlícení, ale počítám, že alespoň 10 let ne.
Najíždím na asfalt, otřepu se, chci to mít co nejdřív z krku, nasazuju opět silničářskou kadenci. Na 46.km mě dost překvapuje cedule oznamující 5km do cíle, to přeci není možné, to nestihnu limit?
Jako naschvál uhýbáme z asfaltky na pilu, kde nás proženou brodem (no aspoň mám čistší pláště a brzdy), pak pekelná stojka do kopce, to tlačím ne pro bahno, ale tenhle krpál, ač kratinký, je fakt už moc i na kašpárka. Tuším, že každou chvíli musím být v cíli, ale díky prostorové orientaci je mi po další zatáčce jasné, že nás pořadatel zase žene do skoro slepé smyčky, abychom si ještě trošku užili bahýnka. Taky že jo, dvě zařízlé bahnité koleje, nahoře uprostřed tenký hřebínek, po kterém jsem měla jet – pozdě, už jsem v rigolu a nadávám si, vejde se plášť a jedna noha na pedálu, horní hrana rigolu kpáruje vršek kazety, snažím se jet s pravou nohou dole, ať ušetřím řetěz od bahna. Rigol se po chvíli zužuje a stejně musím nahoru.
Po dojezdu k řece ostrá pravá, navádějí mne místní děti, opět brod přes přítok, prudký bahnitý výjezd a zrádná loučka, kde zapadám až nad náby, ani nohu nechce louha pustit z pevného držení, dost se tu s tím peru a dost nadávám. Po dobře minutě na 10 metrech se donutím uklidnit a soustředit se na dojezd, musí to být za rohem. Chvilku podle vody, pak pro jistotu na ostroh nad vodou, v blátě před sebou vidím vyšlapané schůdky od bikerů přede mnou, to už musí být, aby se tu nehnali jak stádo, ale hledali si stopy… na vrcholku cedule cíl 300m a vykřičníky. Dost oprávněné, prudký slez (ani seběhnout to nešlo) po schodech ze smrkových kořenů, hned pod slezem ostrá levá a podle vody pár metrů do cíle.
Díky focení a povídání cestou a celkově rozšafnému začátku jsem bohužel nestihla o pár minut časový limit, který byl na 19. hodinu, moje chyba – a poučení pro příště.
Fronta na wapku vypadala na dlouho, byla jsem durch a poměrně zmrzlá, tak místo čekání sedám na kolo a točím nohama do kopce na Hadamowku, kde mi ochotné slečny vytahují hadici. Kolo zbavuji nánosů, pak se snažím zout před vchodem, ale v levé tretře je tolik bahna, že nerozepnu přezku. Po jedné odskáču do patra a i s tretrou lezu do sprchy. Jelikož jsem asi z naší bandy poslední, vlažnou vodu vypatlám na tretru a na mne mi zbyde jenom studená, no to je teda závěr… Navíc trochu pozdě zjišťuju, že večeři bylo nutno objednat předem a to minimálně ráno (Karlinere, to byla rada, zabiju tě!!! Ještě někdy poslechnu, že véča v pohodě a že bankomat je u kostela – nefungoval, další byl až 16km dál ve Visle), takže dneska na hladovku i do postele – soukám do sebe alespoň müsli tyčku (už mi dnes lezou krkem, ale lepší než nic), vyžebraný kus chleba od Evky Bulínové, díky ti… a zapíjím trochou vody.
Jsem celkem nalomená, po 50km za 7 hodin si vůbec nedovedu představit, jak mám jet druhý den 66km v limitu , navíc v tom marastu a zimě… peru věci, myju tretry (stejně neuschnou, ale aspoň nepolezu do bahýnka) a dost utahaná usínám…
Trasa: Istebná – Wilcze – Mražnica - Wielky Stožek – po hranici na Wielka Czantoria – Nýdek – Filipka – Zimný - Wielky Stožek – Mladá Góra – Bukowiec – Kukuczka – Laczyna – Dzielec - Istebná
Profil: viz foto
Délka: 51,7 km, převýšení:1805 m