Marťas –
Smůla nebo klika?
Druhý den se budím pořád nerozhodná, co mám od druhé etapy vlastně čekat. Seběhnu na snídani (dnes míchaná vajíčka, spousta chleba, máslo, marmeláda) a liju do sebe čaj. S horkým čajem a jídlem se mi malinko zvedá nálada, kontroluju kolo, mažu řetěz (na to bahno pořádně, ani moc neutírám), s postupujícím časem se jdu převléknout. Všechno mechanicky, bez nadšení, uvidíme, jak se dnešek vyvrbí.
Do kapsiček jsem si nacpala tyčinky a gely, start je v 10 hodin, počítám tedy raději s 8 hodinami na cestě, to se kapsy pořádně nadouvají. S sebou nezbytný mobil, občanku, kreditu (dojezd má být ve vesnici, kde by mohl být funkční bankomat) a kartičku zdravotní pojišťovny (spolu s pojištěním od Uniquy pro sporty, co kdyby). Foťák neberu, včera jsem se moc bála, že ho rozmlátím, kdybych s sebou sekla, což mě trochu svazovalo, navíc na nějaké ulejvání a focení nebude čas, cíl je opřít se do toho a zajet to rychle, ať mám večer teplou sprchu a čas se zmátořit.
Plán je hezká věc, startuje se pár sekund po desáté, stojím cca kolem stého místa – dnes musím ubiset hlavní balík za jakoukoliv cenu, uvidíme.
Had se dává do pohybu, prvních 7,5km je v podstatě časovka po asfaltu do kopce, využívám vyšší kadence při podobné síle na pedál a poměrně dost kolegů předjíždím. Na tepáků varovně bliká cosi kolem 185 tepů (při horním prahu 176 a maximálce 196 bude ještě veselo), ale hlavně se držet a nedostat se „na ocas“, kde po vjezdu do terénu vznikají zácpy a cesta je už natolik rozježděná, že zapadáte hloub než je záhodno.
Na vrcholu asfaltového stoupáku ještě zahnout vpravo a po děravých panelech (místní specialita, jet se po tom sice dá, ale je to fakt humus) na vrchol místního nejvyššího kopce, kde je i vrchol lanovky a sjezdovka tu začíná skoro kolem dokola. V zimě asi fajn, teď se mi to moc nelíbí. Terén začíná mírně klesat, chci si přibrzdit, abych se lépe vklínila do hada jezdců kolem, ale najednou zjišťuju, že přední brzda přestává reagovat. No to je teda pěkný, první větší sjezd a bez přední brzdy?
Zajíždím bokem a snažím se „napumpovat“ hydrauliku, kolem jdou 2 Dánové, kteří nabízejí pomoc a vypadá to, že i ví, co dělají. V každém případě po cca 25 minutách hraní si to vypadá, že by to mohlo jít – nasedám, pěkně poděkuji a pouštím se z kopce. Ale ouha, po 30 metrech odpor v páce mizí a brzda opět přestává reagovat. Tohle nevypadá dobře, dnes je na programu asi 2.600m převýšení, ani nejde o to to nastoupat, ale hlavně se dostat bezpečně taky dolů.
Nedá se nic dělat, na začátku etapy si to s brzdou nerisknu – být v polovině, tak se člověk snaží dojet, ale tohle je na bahně fakt o ústa.
Otáčím kolo, škrábu se zase na vrcholek kopce, ještě chvilku si spolu s Dány zkoušíme pohrát s hydraulikou, ale na nic nepřicházíme. Nasednu a pomalinku (nesmím to nechat rozjet, to bych zadní neubrzdila) nejdřív na asfalt, poté zpátky do Istebné. Mám trochu smíšené pocity – na jednu stranu je cítit úleva, že se dnes nemusím brodit v bahně, na druhou stranu je mi líto, že po takové makačce o uvisení, které se povedlo, vychází tahle pekelná časovka do kopce vniveč. Alespoň jedno pozitivum – potkávám bankomat, konečně vyberu nějakou hotovost a můžu začít taky existovat.
Pomalu se sklouznu nejdřív na Hadamowku (nakonec je to cestou), převléknu se do „civilu“ – ale to hlavně kvůli suchým botám, tretry jsou pořád ještě mokré ze včerejška.
S Milanem (kolega, co to na vršku kopce zabalil ani nevím proč) dáváme čaj – on pivko, pak beru kolo a jedu dolů z kopce do prostoru startu, kde je servisní stánek. Místní mechanik se objevuje před dvanáctou, vysvětluiju česky, pak anglicky a nakonec rukama nohama co to dělá (tedy nedělá), schválně, jestli pomůže. Vyndá přední kolo, zkontroluje destičky, nikde olej, nikde špína (jsem to asi večer pěkně umyla), krčí rameny a říká, že extra kapalinu nemá, že mi tedy nemůže pomoct. Do háje.
Celý zbytek dne se motám na place, povídám si s organizátory, pořizuji místní nabídku gelů od španělského výrobce MAXIM (nejvíc mne zaujalo 100g balení, z toho 65g cukru – to je akorát na hodinu, to musím zkusit). Od šikovných Polek zkouším kebab s hořčicí a čekám na první závodníky, aspoň někdy uvidím i víc než jen fotky.
Po cca 4 hodinách dojíždí první, trousí se zabahnění, unavení, ale vypadají celkem spokojeně, že to mají za sebou. Doráží i Véna Hornych, samozřejmě srandičky, že jsem nějak zrychlila… Bulda, Pete, ten měl moc ošklivý pád, stálo ho to kus zubu, zlomená řídítka i roh, no kolo i sebe má dost pochroumané… Je tu i Alena, jak to dělá, dojíždí bez problémů v první absolutní padesátce – holt se mám co učit. Je tu i Evka Bulínová, které dělá bezchybný servis přítel Přemek, který běhá po trati s malým na zádech a fotí, podává bidony a po večerech ještě servisuje kolo. Já chci taky soukromého serviska… ale to asi budu muset nejdřív trošku přidat na rychlosti.
Když se známí dají trochu dokupy, pídím se po informacích a možnách nápadech, jak dát kolo zase do provozuschopného stavu. Nakonec mne zachraňuje Véna Hornych, ten chlap ví taky o všech všechno… Ač jsem původně sháněla jen brzdovku s tím, že to nějak vymyslím, bere mne k Pvlu Vojtíškovi, což je manažer týmu Bikezone a prosí ho o technickou pomoc pro me. Ten nadšený není, stará se o kola pro svoje kluky (a holku), má evidentně práce nad hlavu, ale kýve hlavou, ať se stavím u nich na pronajmutí chatě/baráku. Do toho vlítla Lída Damková, nechce nás nechat domluvit a skáče do řeči se seznamem, co všechno potřebuje na kole opravit. Oba na ní koukáme jak na zjevení, tomuhle se slušné chování neříká. Nedám se, od Pavla si žádám poslední informace, abych mohla na večeři s tím, že pak se u něj otočím, nakonec je skoro 8 večer.
Večeři jsme dnes již poctivě objednali – varovai jsme obsluhu, že je to tam samý hladový cyklista na etapáku a opravdu jsme dostali v podstatě dvojité porce těstovin, skoro to padalo z talířů. Vyluxovali jsme příděl a i chlapi vypadali, že mají plná břicha.
Chvilku jsme ještě povídali, načež jsem sedla na kolo a vydala se na opačný konec údolí hledat „poslední dům vlevo a musíš k němu trochu sjet dolů“.
Neptejte se jak, ale nakonec jsem se úspěšně dopídila, bylo skoro půl desáté… Pavel ani moc nenadával, posadil kolo na stojan a pustil se do pření brzdy. Nakonec byla jen pekelně zavzdušněná, ale kde k tomu přišla? Ze všech možných způsobů, co mi popsal, jsem neprovozovala žádný…
Ťukli jsme si na tykání, trošku popovídali, já pozorovala, jak na to, abych si příště už mohla poradit sama. Pavel mi i namáznul pěkně důkladně řetěz, mini-olejničku v tubě mi dal jako dárek s sebou, prý na etapy do kapsičky jako první pomoc.
Sedla jsem na kolo, rozsvítila půjčenou blikačku - přece jen, byla by škoda zajít pod kapotou polského (ne-)řidiče. Zpátky na Hadamowce jsem byla kolem půl dvanácté s funkčním kolem a opět trochu rozpaky, jestli mi stojí tenhle bahnivý etapák za tu dřinu a trápení.
Délka: 7,8 km, převýšení:765 m