Třebušín 20-4-2008
Ani nevím, jak bych začal. Po rozhovoru s Martinem „Krupim“ jsem si naplánoval na neděli 20.4. výlet na akademické mistrovství do Třebušína. Nezačalo to ideálně někde se ztratil tepák, bidon a počasí taky nic závratného. Nohy po včerejší časovce ideální. Sice jsem se včera hodně nadýchal, tak bolí v krku. Ale na dechu to neubírá.
Na poslední chvíli ještě lítám po latrínách, a schovávám hadry z rozjetí. Pan Pomatenec se řadí do balíku. Cca 35 akademiků a akademiček společně, čeká až je pořadatel přečte na startovní listině a přesně 2minuty po vyjetí Elity vyráží do 8 zvlněných okruhů.
Okruh:
Budu strohý, od startu stojka cca 100metrů, pak magnet, zlom, malý sjezd a postupné klesání, které vrcholí prudkým sešupem přes Chudoslavice. Pak se to zase trochu zvedá, mírně vlní a sjezd do Ploskovic. Ostrá levá, štěrk. Vlnky až do Vinného, kde je 200metrů stojka, zlom a magnet přecházející ve stoupání až do Třebušína, kde ostrá levá. Vidíme před sebou stojku a jsme tam, kde jsme byli....
1.kolo:
Balík se rozjel do stojky. Zaváděčka, jen tak se točí nohama, holčina před mnou možná až zbytečně točí nohama, ale proti gustu žádný... .Ve sjezdu si všimnu kluka, co tak pěkně v Pelotonu píše, jak jezdí na zkušebních kolech Leontýn 53-11 a pěkně to odsýpá. (Připadnou kritiku prosím mailem
) Sjezdík v balíku na 70. A už trochu se střídáním dojíždíme do Ploskovic. Nevím, kde přesně. Chtěl jsem zrychlit tempo, tak jsem po levé předjel čelo balíku a vlezl si na špici. Po chvilce se otočím a nic, mezera za tu chvíli, jak kráva. Ještě chvíli můj procesor srovnává informace než mi dojde jak se věci mají.
Vyzkoušet se má všechno, ať už to je v 15letech cigáro nebo ujet balíku na mistráku. Někdo by namítl, že to mistrák nebyl. Pro mě ano, tak omluvte.
Samotka:
První co mě napadlo bylo, jak dlouho bych možná vepředu jel. A jestli budu mít síly, až mě za chvíli dojedou se vůbec zahákovat. Stojku ve Vinném jedu ještě dost neurvale, abych nadělal nějaké vteřinky. Nechal jsem tam velkou a těžší vzadu, a ono to nějak dopadne. V Třebušíně jsem byl tipuji, tak půl minuty před skupinou. Vyslechnu si: „7kol“ a s prázdnou hlavou jedu do druhého kola. Magnet za stojkou se mi jede skvěle. Jedu své tempo, dost frekvenčně, ale pořád si říkám, že za chvíli mám borce za sebou. Ve sjezdech a rovinách naopak mydlím tvrdší muziku. V Chudoslavicích, to bylo pane řidiči za pětasedmdesát a před Ploskovicemi za „sedmde“
Trochu kriťas, ostrá levá, nástup sám sobě. A „vlnky vlňte se“. Vlnky se vlnili, ale pořád jsem neztratil tempo, a druhé kolo mi ubývá rychle. Stojku opět bez použití levé páky. A co záda? Náskok se zvětšuje, a zatím co už jsem mezi baráky v Třebušíně, balík za sebou teprve vjíždí na dlouhý rovný magnet. To, mi už je jasné, že jde do tuhého a neměl bych se tady, jen tak plácat.
Nechápu, nerozumím:
Do tuhého začalo jít ve 4.kole, kdy se balík přiblížil, na sto, dvě stě metrů. Smířlivě usedám do turistického posedu a očekávám příjezd vlaku. Dávám banán, a bidon, tak trochu obědový čas. Balík ale i přes můj snad krokový pohyb vpřed je stále na svém místě.
Tak jsem otřel hubu a zase to zabalil. A rozdíl mezi mým zadním pláštěm a skupinou byl zase pro mou mysl dostačující.
Když lidi stojí u silnice a šlapky jedou:
V pátém kole jsem už zaregistroval, pár povzbuzujících ohlasů, ve smyslu, abych nepřestával, jel dál, nic nemůžu ztratit nebo tak. Alespoň já to tak bral, třeba si dělali jen pr**l, nevím.
V Třebušíně se pohledy upírali na náš metaforický název klubu, který jsem propocený tahal do stojky.
Nabíjelo to, přidávalo a zmírňovalo už pomalu přicházející únavu. Jsem to ale sentiment.
Zpět ve společnosti:
Nic netrvá věčně, hoši za mnou na tom už pár let sedí. V nájezdu do předposledního jsem už věděl, že je utopie konec a pomalu přijela realita táhnutá Kovářem a Kuchařem a Jelínkem ze Slavie. Krupi mi vypráví, jak se pořád nastupuje, a že se jedou docela pecky. Ani mu nemusím věřit. Vachek ze Spořitelny, za to před sjezdem do Chudoslavic bere. Slepeno, stáhnuto, pak chvíli kolotoč. Myslel jsem, že přijede menší balík, 15kůsů tu je určitě. Ještě jednou si nostalgicky nastoupím, ale kluci se mnou, zdá se počítají a hned to stahují. Tak přejedeme v poklidu stojku a nájezd do Třebušína. Zazvonil zvoneček, zatočilo se doleva, začalo se zrychlovat do stojky. Na magnetu nastoupil Kuchař z Brna, za ním se zvedlo 9zbylých rozdrážděných sršňů (Krupi mezi nimi), a já tam zůstal viset...opět sám. Chvíli jsem si poctivě slintal na řidítka a záviděl, těm málo divákům co tu stojí, že nemusí šlapat. Borce před sebou jsem nedojel, naštěstí jeden hmyzák odpadl také. Byl to Fana z KC Brno, na první pohled skvělý vrchař, ale když s nimi jel tyto šílený nástupy celý závod, musí to být závodník jako má bizon čelo. Tzn. velký
. Smekám klobouk. A společně odkroužit poslední kolo. Jeli jsme už jen takové dojezdové tempo, makající skupinu před námi nemáme ani náhodou šanci dojet. Tak se párkrát protočíme a přijíždíme do cíle.
Borec na konec:
Věděl jsem předem, jaký je cíl. Aby jste si mohli přestavit. Podobné jako Stodůlky. Pošlou vás ještě někam dál. VIA APIA. Cestička ke kostelu. Děs, nohy nepochopili. Fana, kterého jsem si dovezl na zádech mi nastupuje, jako správný Brňák. (Že, Juro!
) Ne, vtip, moc tu už o místa nejde. Fano, jel si bomba, jen rýpu! Byl jsem na plech. Měl jsem si tam dojet sám, minutu před všemi
Ve stojce by mě předešla i paní s taškami. Jak, by řekl Krupi „letěli jsem tam trojkou“. Chudák dostal křeč a vše mu pár metrů před cílem ujelo. Jinak Martine bomba, gratuluji!
Cesta domů:
Vše si při vyjetí do Lovosic rekapituluji a promítám. Je mi báječně. Krásný závod. Krásné závodění.
P.S. Mávněte nad těmito řádky rukama. Jsou to jen moje vlastní pocity. Nepochybuji, že by mě kluci nedojeli. Jen mě dnes strašně nakoplo. A jak už jsem někde četl na nějaké diskuzi, UAC bude letos sakra rychlý....