Ataman –
První Sudety
Na Sudety jakožto můj první silniční maraton jsem se poměrně těšil, nevědouce co mě čeká, nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Na pátek si tedy beru volno a již ve čtvrtek jedu na chatu s tím, že se následující den pěkně kompenzačně rozjedu v Posázáví a ještě stihnu posekat trávu, protože v sobotu na to nebude čas a nedělní hluk v rekreační oblasti odsuzuji. Počasí nepřálo ani jedné činnosti, protože s železnou pravidelností pršelo, lilo a bouřilo. Takže jsem za pátek přečetl jeden politický thriller a při tom pracoval na energetických zásobách na nadcházející den.
Ráno vstávám v půl páté a místo klasické snídaně jogurt s musli a ovocem si dávám těstoviny s mákem, naložím Ridlýka, zkontroluji zda jsem nezapomněl šlapkodres a v půl šesté vyrážím ze Stříbrné Skalice přes Český Brod na Teplice nad Metují. V týdnu mi přestala fungovat navigace, takže ten dojezd byl trochu komplikovanější. Přesto chvíli po osmé vjíždím do Teplic a parkuji na náměstí hned vedle Quita, který právě snídá v Roomsteru. Cestou k registraci potkávám studenta Malinu a bednaře Astrala. U registrace se tvoří malá fronta, ale jako předem přihlášený to mám bez fronty a s tričkem a to se vyplatí. Na náměstí je již poměrně živo, cyklisté se rozjíždějí a policisté pomáhají a chrání. Jediný kdo z toho mumraje vyjde asi otráven je prodavač ponožek, který má svůj stánek na parkovišti, které dnes místo klasických výletníků obsadili cyklisté a ti mu asi moc vydělat nedají. Za chvíli dorazí Laco s Pedrem, kteří byli zřejmě doplnit zásoby v blízkém konzumu. Dnes si Laco překvapivě odpustil hlášky o našich korunách a nevytahoval se s jejich Eury, ale za to vytáhl nějaký zážitek z uplynulé noci, který v žádném případě nebudu komentovat. Pak se ještě objevila Míša , TinkTink a Gavoš a všichni čekali na Kolíkáče, který měl dorazit s návleky.
Takže dofoukneme kola, doplníme bidony, nacpeme kapsy a jdeme se s Quitem lehce rozjet. Zima je jako blázen, teploměr ukazuje 8 stupňů a v tom větru je to docela peklo. Beru si návleky na nohy a dres s dlouhým rukávem, ale stejně to není žádný šlágr, snad se během těch pár následujících hodin zahřeji. Pak ještě poklábosím s Kolíkáčem a Pedrem o taktice a jdeme na start, kde zjišťuji, že jsme se rozhoupali poměrně brzo a pěkně se řadíme na chvost té masy cyklistů. Zde hledáme orange dresy a nejlépe si stojí asi Gavoš, který je kousek za Hruškou
. Nezbytné upozornění, že po startu se nezávodí a 10 minut po desáté je odstartováno. Začátek je poměrně v klidu, až po avizované siréně za viaduktem se to rozjede. Z profilu trati jsem věděl, že začátek je rovný, takže balík jede pohromadě, ale už jsem se těšil, až se to trochu nadělí, protože každé zúžení, resp. odbočení spočívalo v prudkém dobrzďování balíku a čím dále v balíku člověk byl, tím ty změny byly markantnější. Po startu jsem si hlídal Kolíkáče a snažil se na něho docvaknout, Quita jsem viděl ještě více vepředu. Když jsem konečně Kolíkáče dojel a míjel, čekal jsem, že se za mě pověsí, ale zrovna s někým klábosil, tak jsem ho nechal být, že si mě dojede. Mezitím jsem docvakl Quita a řekl jsem mu, že Kolík je kousek za mnou a snažil se držet nasazené tempo. Pak mě dojel Kolíkáč, který mě informoval, že Quit měl defekt
. Následuje nějaké okno a vybavuji si až skupinu, kde byl Gavoš a první z větších kopců, kde mi ta skupina ujela ve sjezdu. Jeli jsme asi 4, ale nebyl zájem skupinu, která byla na dohled sjet, takže se jelo podle toho, kdo byl zrovna na špici. První občerstvovačka byla bez zastavení, pouze výměna bidonu a banán a vykrystalizovala se nám poměrně pěkná skupinka asi 6 lidí, kde se docela jelo a cestou jsem sbírali a zase ztráceli odpadlíky. Opravdu si nevybavuji názvy těch vesnic a městysů, kterými se projíždělo, ale vštípil se mi do hlavy výjezd za železničním přejezdem, ten byl z toho všeho snad nejhorší (asi Odolov). To už jsme s sebou měli jednu Volvo Hase dívčinu, která jela na bednu a stíhali jsme Meriďačku, která jela před námi a posléze i s námi. Údajně před sebou měli mít pouze Kábrtovou (ale jak jsem pak z výsledků zjistil, děvčata nepočítala s výbornou Polkou, která vyhrála poměrně jasně), takže se holky hlídaly a jelo se pěkně pohromadě. Na další občerstvovačce jsme se dohodli na zastavení, takže obložená houska, cola a výměna bidonu. Zde jsme nabrali další lidi, kteří nás dojeli. Nejhorší zážitek s celých Sudet jsem měl v jednom sjezdu, kde byl v protisměru slušný provoz a kluk přede mnou vymetl díru jako kráva a já samozřejmě také, takže bidony lítaly a fakt jsem měl co dělat, abych nevyletěl z kokpitu. Průjezdy Adršpachem byly také poměrně adrenalinové vzhledem k velkému provozu jak aut a autobusů, tak i pěších turistů, které krotili pořadatelé na označených přechodech pro chodce, aby nám nevběhli pod kola. Předposlední serpentinový kopec byl také docela výživný, ale nikdo neměl chuť za to brát, takže pěkně pohromadě až do Teplic, kde nás čekal ten cílový krpál. Tam už jsem cyklistiku trošku proklínal, ale ten pocit po přejetí cílového koberce je k nezaplacení, ještě když člověka povzbudí vysmátý Malina. V cíli gratulace s přítomnými Šlapkami a již se spouštím z kopce dolů, kde ještě v protisměru povzbudím do cíle stoupajícího Kolíkáče a trošku se vyjedu po Teplicích. Vzhledem k tomu, že potřebuji být v 7 večer zpět na grilování, neabsolvuji ani pozávodní zhodnocení s kolegy (za což se dodatečně omlouvám), na parkovišti se loučím s Malinou a Astralem, který zase zajel výtečně a valím na chatu. Klasicky zase zakufruji a motám se přes vesnice, ale i se zastávkou na kávu u pumpy stíhám.
Celkově to zhodnotím tak, že přestože jsme se odchýlili od plánované taktiky, se mi závod moc líbil a užil jsem si to. Byl to můj první silniční dlouhý maraton, nevěděl jsem co mě čeká, takže jsem se podvědomě šetřil, abych se „nevyndal“ v půlce a pak trpěl. Takže rezervy byly, je co zlepšovat, druhý den jsem byl úplně v pohodě a v 7 ráno jsem si dal úžasnou kompenzaci v probouzejícím se Posázaví. Jo a aby toho nebylo málo, tak jsem pak vytáhl sekačku a posekal trávu v neděli, což absolutně nesnáším a vždycky nadávám, kterej buz…. si nedá ani v neděli pokoj
.
Cancellara –
Sudety ve společnosti šlapek
V pátek kolem 22 hod přijíždíme do Teplic nad Metují. Jsem dost unavená po celotýdenní práci a zařizování. Tak se snažím jít brzy do postele a tak mi Martin pomáhá ještě vyměnit pláště a zašroubovat šroubek na kufrech, protože jsem někde jeden ztratila. Moc jsem se v pensionu nevyspala, probudila jsem se asi 5x za noc, ale ráno se cítím dobře. Tak vyrážíme na start. Potkávám známé tváře ze šlapek a na start se řadím vedle Laca a domlouváme, že pojedeme společně. Jupííí, mám parťáka :o) Tak a odstartováno, při vyhýbání aut u silnice mi někdo ze zadu najel do kola, ale naštěstí se nic. Pak přichází ostrý start a výstřel za šraňkami a pěkně se to rozjíždí, už zase jedu kaši, ale ze skupinky odpadám, ale Laco s Pedrem mě dotahují a jedeme v celkem početné skupině, ale v mírných brdkách si docela dávám, cestou potkáváme Quita, který píchnul, tak Pedro zpomaluje a čeká na něj a já s Lacem pokračuji dál ve skupině. Skupinka se různě rozčleňuje a my se snažíme být v té rychlejší, po 30 km máme rych. průměr 35,2 km/h, tak si říkám, že je čas trošku ubrat přeci máme před sebou 170 km v kopcích. I Laco to navrhuje a tak zvolňujeme a s odpadlíků tvoříme cca pětičlennou skupinku. Po 60 km máme rych. průměr 30,1 km/h. Různě se to trousí, někdy jedeme ve čtveřici, někdy jen s Lacem ve dvou. Laco mě nechce pustit ani na špici, říká něco v tom smyslu, že můj čas teprve přijde. Umírňuje mě v kopcích, ať to nehrotím, že máme ještě to nejhorší před sebou. Sudety jedu poprvé, takže trasu neznám a jen si představuji, co mě může ještě čekat. Dojíždí nás Quit a tak jedeme v třech, paráda, funím klukům na záda a držím se jich jak klíště. Na první občestvovačce rychle popadám housku a doplňuji bidony a jdu rychle lulat za kamión, ať se mi jede víc zlehka. Rychle sundavám ještě nákoleníky a nárukávníky, protože se udělalo velmi pěkně a sluníčko mě připaluje a je mi hic. Pedro akorát dorazil na občerstvovačku, tak jede s námi. Po sjezdu na nás Quit pokřikuje, ať jedeme, že má problém s kolenem a že to nejspíš stočí na krátkou trať. Tak si užívám pozornosti Pedra a Laca, kluci se perfektně střídají na špici a zase mě do předu nechtějí pouštět. Laco má svůj plán a tak se ho držím. Jede se mi s nimi parádně. V takové milé společnosti ty kilometry utíkají téměř sami. Cca na 100 kilometru Pedro zvolňuje a tak pokračujeme s Lacem sami, občas s námi jedou ještě dva chlapíci, ale téměř nás táhne Laco, takový výkon, to se to za ním skvěle šlape. V kopci si špatně přehazuji a tak mi spadnul řetěz, jen na pár vteřin přibržďuji a rychle nahazuji a frčíme dál. Před sebou máme Odolov, zde zjišťuji, že měl Laco pravdu, zde se opravdu ušetřené síly hodí, dost tu trpím, je to z mého pohledu nejhorší a nejprudší kopec na trati. I ten nejlehčí převod se mi v tuto chvíli zdá nejtěžší, rveme to na horu a dost mi to dává zabrat. Za vrcholem nás čeká občerstvovačka, akorát nás tu dojíždí Pedro, ale zastavuje tu, tak zatím pokračujeme napřed jen s Lacem. Pravidelně celou dobu cpu do sebe nějaké jídlo a hodně piju, takže se cítím velmi dobře, ikdyž únava je znát, trať je náročná a kopcovitý terén rozhodně síly ubírá. V posledním stoupáním si zas špatně přehodím a řetěz mi padá přes kazetu, už jsem trošku prošitá, tak rychle opět nahazuji, rozjíždíme se do posledního stoupání, ale jde to ztuha. Po té sjíždíme do Adršpachu a zde jsem jak utržená ze řetězu, šlapu co to jen jde, abych se do cíle dostala do limitu, který jsem si stanovila kolem šesti a půl hodiny. Pod cílový kopec přijíždíme s Lacem společně. Laco mě hecuje ať jedu a ať se neohlížím na něj. Tak si to poslední stoupání dávám jako takovou časovku do kopce z posledních sil. Poslední kilometr je nekonečně dlouhý, už si říkám ještě pár metrů a jsem v cíli. V protisměru ve sjezdu mě míjejí cyklisti, jak já jim závidím, že už to mají za sebou, zdraví mě, ale jsem v takovém transu a sotva popadám dech, že jen pokyvuji hlavou. Protínám cílovou čáru a jsem štěstím bez sebe, že to mám za sebou. Jsem dost vyřízená, sotva vnímám okolí. Laca v kopci dojíždí Pedro, takže nakonec dojíždějí do cíle společně. Tak moji milý parťákové, děkuji mnohokrát, že jsem mohla jet ve vaší milé společnosti, bylo to skvělý, bez vás bych si to tolik neužila. Bude mi ctí si to s vámi zas někdy zopakovat. Nakonec můj polar naměřil 6 hod 33 min včetně pauz na občerstvovačkách, rych. průměr 26 km/h takže spokojenost. Byl to krásný závod, organizačně dobře zajištěný, výborné značení a všude regulovčíci, pěkná kopcovitá trať a vyhlášení na příjemném místě. Cestou domů v autě tuhnu a do postele lezu skoro po čtyřech, ale s dobrým pocitem, že jsem jela na plno.
Gavoš –
Sudety podruhé a lépe
Po roce opět stojím v Teplici pod bránou Redpoint a přemýšlím o následujících hodinách. Minulý rok ve mně Sudety a jejich 9 kopců zanechaly hlubokou brázdu v podobě 14 denního nechutenství při pohledu na cokoliv, na čemž by se muselo šlapat, a tak mám z dnešního závodu oprávněný respekt. Faktem je, že letos mám najeto nyní již skoro více jako loni celkem, pod stromeček jsem si nadělil karbonový dáreček a minulý týden se mně povedl skvěle závod K. Vary-Unhošť, ale i tak jsem si nedával před závodem žádné konkrétní cíle. Při prvním letošním maratonu (Mamutu) jsem sice objel jen krátkou trať, ale ve společnosti mého kamaráda, cyklistického vzoru a učitele Jirky Hledíka. Jelo se mě s ním skvěle, jezdí profesorsky, a mě nabíjí energií fakt, že s takovým cyklistou ujedu při závodě pár kilometrů a něco se poučím. Je pravdou, že Jíra zatím jen trénuje, jeho vrchol sezóny přijde při ultramaratonech, takže asi by jeho závodní nasazení vypadalo jinak, ale já jsem za takovou společnost opravdu rád. Před startem se spolu jedeme krátce projet a rychle co nejtěsněji pod startovní bránu. Pokud si správně pamatuji, první kilometry jsou tady ve stylu kamikadze, taky že ano, jede se buď hrana, nebo se stojí (jakékoliv auto v protisměru okamžitě vytváří lidský špunt, ze kterého následuje špurt do další neplánovaného zastavení). Jízda vepředu se vyplácí, pod prvním kopečkem chytáme početný balík a společně se sápeme poměrně rychle do Honského pasu. Jede nás asi 20-25, ale zatím se to živelně přelévá, chvíli nás jede 5, potom 30. Ve sjezdu dolů si vytvářím dnešní rychlostní rekord a dole pod kopcem se vytváří skupinka asi 25 lidí, jenž se ukáže již jako poměrně stabilní. Sice se zpočátku jede poměrně chaoticky, každý hup znamená nástup nějakého „závodníka“, ale vždy ho skupina za chvíli docvakne a jede se pohromadě. Pod Bukovicemi si v ostré levotočivé zatáčce vzpomenu na loňský rok, kdy tady zaspal pořadatel a my s Icem místo doleva jeli rovně…. Ve stoupání na Bukovice se jede docela ostře, zase se to trhá. Hlídám si Jíru, jedeme spolu a zůstáváme v druhé polovině skupiny. Na vrcholu hulákám na spolujezdce, snažím se je vyburcovat, taky že jo, 3x odstřídám s Jírou a jsme opět v jedné velké skupině. Pořád si říkám, neblbnout, jezdi hlavou, to horší teprve přijde… Nechávám tedy mládežníky jezdit špice, zapikávám se do konce skupinky a vezu se. V mírném sjezdu z Police svačím, doplňuji energii a zjišťuji, že se mně chce již od startu na malou Doposud na tyto myšlenky nebyl prostor, ale můj močový měchýř se začíná ozývat již častěji. Nicméně si říkám, teď ne, teď ne, nemůžu vypadnout z takové grupy, to ne. Jíra mě na Mamutu radil, ať se pochč… dovnitř. Dodnes nevím, co tím myslel… Vzpoměl jsem si na Kuřete a jeho historku z minuloročního Rampa, a zkonstatoval že až bude nejhůř, tak to zkrátka pořeším taky takto (zasvěcení vědí..:)). na vrcholu dalšího většího stoupání na Solovníckém Dvoře beru jen banány a tradá dolů. Po sjezdu nastává pro mě poměrně nepříjemný úsek trati, takové utahovací stoupání přes Jívku. Mám pocit, že fouká dost ostře proti, a opravdu se mě chce brutálně čurat. Jede se ovšem pořád docela zostra, jsme na nějakém 80-90 km a mě je jasné že pokud bych tady zastavil, tak se s touto skupinou můžu rozloučit. Poznávám vesnice, jimiž projíždíme a zjištuji, že budeme projíždět vesnicí kde, jsem včera spal s rodinou. Taky že ano, vjíždíme do Hodkovic, a naprosto neplánovaně potkáváme u silnice Naďu s Karolínkou a hulákáme na sebe. Toto mě opravdu brutálně nabudilo, cítil jsem se výborně, úplně jako kdybych teď vystartoval. Teď už nás čeká jen mírně z kopce, a jsme v cíli prvního kola, tj. v Teplici, a to znamená rozdělení skupiny na dvě poloviny. Před dělením jsem se bál, že tam zůstaneme s Jurou sami, ale naštěstí dělení proběhne opravdu téměř na poloviny. Kouknu na kompjůtr, a trochu se zděsím. AVS 33,5 km/h. Ajaj, tak to bude na konci bolet, pomyslím. Začínáme opět nestoupávat na Solovnický Dvůr, jede nás takových 10 kousků, mezi námi jede i Jana Kábrtová. Říkám si, to není možné, já, zatím vždy jen „účastník“maratonů, a jede s takovou prestižačkou.. Na Solovickém Dvoře je druhá občerstvovala, a já se těším, že se konečně vyčůrám. Ovšem situace se vyvinula trošku jinak Beru banán, ionťák, a za občerstvovačkou zastavuji, stahuji kalhoty, šahám mezi nohy a v tom projíždí Jíra a řve na mě, dělej ser na to, jedem.
Zkoprním, skupina je v tahu, takže opět smůla, natáhnout gatě, nasucho polknout a mazat dolů.. No nic….:) Ve sjezdu jedu opravdu šrot, v zatáčkách riskuji, ale pod kopcem už jedeme zase společně. V tuto chvíli nepřeji nikomu, abych ho někdy v budoucnu častoval podobnými slovy, jakými označuji členy našeho stádečka. V mírném klesaní ve Stárkově nás míjí žluté auto Kastaru, z okna na mě huláká Karel Stárek (), že jedeme skvěle, jestli něco nepotřebuji. No ne, dneska druhá neobjednaná psychická podpora, beru od Karla z auta housku, doplňuji bidony, a připadám si jako na Tour. Později zjištuji, že to byl pro mě klíčový moment, kdyby Stárka ve Stárkově nebylo, asi by mě došlo z nedostatku vody a hlaďáku. Co mě trošku dělá starosti, je Jirka, ptá se mě, jestli nemám náhodou magnesium, já mám poslední, ale nabízím mu tablety od Enervitu, bere si jednu, snad to bude dobré. Začínám poznávat okolní krajinu, sakryš, tady někde bude obávaná Krkavčina, tady jsem už minulý rok zdechnul. Taky že ano, jde se na to. Polknu Enervit, pomodlím třikrát Otčenášek, a jedem. Krkavčina je utahovací, do vesnice se jede relativně rychle, ale stíhám, ovšem za vesnicí se kopec zvedne, přijde mě, že se mně jede podezřele dobře, čekám, kdy mě dojde, a odpadnu. Nahoře jsem ale ve skupině, otáčím se, kurník, kde je Jíra. Jíra nikde, skupina jede, zkouším se propracovat na čelo, trochu to zpomaluji, jedu co nejpomaleji co se dá, třeba nás Jirka dorazí. Ovšem kolegové jsou jiného názoru, berou za to, no nic, Jíro promiň, ale jedu. Munilý rok jsem tady zůstal, už jsem jel v křečích, chci využít každé chvíle ve skupině. V klesání do sebe láduji gely, tyčku, Magnesium. Vím proč, ODOLOV čeká. Název ve mně evokuje Pána Prstenů, a to pavoučci Odulu, která číhá na chudáka Gavoška, aby ho svým nenasytným 19% stoupáním připravila o zbytky morálu i fyzických sil. Taky že ano, u přejezdu se začínají ozývat nohy, néééé, to nechci, minulý rok jsem se tady válel jako vepřík v trávě, já chci jet, dneska to půjde, hecuji se, řadím to nejmíň, co jde, snažím se točit, a říkám si, že toho přeci musí mít plné kecky všichni. Hypnotizuji zadek Kábrtové přede mnou, to je neuvěřitelné, jakou má ta holka sílu. Nějakým zázrakem přežiji krizi, nahoře beru banány, pití, fuj, to je opravdu odporný kopec. V následném sjezdu se zase sjíždíme, jede nás nyní 7, včetně Jany. Přichází ovšem úsek trati, který úplně nenávidím, po sodě na Odule, relativně krátkém sjezdu se zase jede do mírně kopce, navíc krajina je oteřená, fučí do tlamy, a vůbec není prostor na odpočinek. Myšlenkami jsem již ovšem na předposledním kopci, na Závoře, říkám si, když už jsi vydržel až sem, tak nebuď idiot a nepusti to teď. A tak šlapu, tupě zírám před sebe a zatím držím. Dokonce protočím pár špic. A je tady Závora, konec je na Sudetech snad nejhorší ze všech maratonů, posledních 50 km je fakt ostrých a teď tohle. Aspoň že je tady stín. Ovšem hned po přejezdu opět přichází křečová víla, Závoru jedu na morál, skupina se dělí na 2 části, zůstávám v druhé, už opravdu nemám sílu. Konec tohoto kopce se trochu narovná, z posledních zbytků sil řadím velkou, zvedám se a docvakávám první skupinu. Tak teď už dolů do Teplice, jedeme šrot, kluci se úplně zbláznili. Koukám na computer, hýkám radostí, snad to dám za 30 průměr. Začínají se ovšem vracet zase křeče, i tady z kopečka, Jana mě dává nějakou tabletku. Rozhoduji se, že poslední kopec nepojedu na kref, prostě dojedu do cíle. Před odbočkou vpravo se loučím se skupinou, chytám opravdu velké křeče do lýtek i stehen, a společně s Janou se plazím do cíle. Poslední 2 km mě křeče opouští, zrychluji, tak 100 metrů před sebou vidím cyklistu, sakra, už nemám na zrychlení, dojíždím do cíle, byl to Tink, dal mě 10 vteřin. Grrrrrr. Nicméně jsem štastný jako blecha, první dlouhý maraton, který jsem se vyloženě neprotrápil, křeče a bolest k těmto trasám patří, ale dnes to bylo snesitelné. Mám opravdu velkou radost z toho, že mě nezlobil žaludek, průvodní to jev minulých let. Jíra doráží chvilku za mnou, musel se na samotku potrápit na tom větru.
Krátké „datové“shrnutí Sudet z :
165,9 km, AVS 30,1, AHR 156 tepů – docela čočka
Vypil jsem 2 ampule Magnesia, snědl 2 banány, 4 tablety Enervitu, 2 gely Enervit a 1 Shlehu.
Večer 3 Plzně a sežral půl ledničky
Kolíkáč –
Čekám dál
Sudety a nebo Peklo? Velké dilema rozřešila rodina, chceme vidět skály
. A tak se v pátek balíme a mezi bouřkovými přeháňkami a výsvity slunce si to hasíme na Hradec, Náchod a přistáváme v soukromí u jedněch dobrých lidí v Teplicích. Počasí stále nevypadá dobře a tak menším autovýletem objíždíme Adršpach a já bedlivě koukám, kde se budu zítra dozajista trápit. Hlavně ten cílový kopec je parádní a to ještě nevím co je Odolov, Závora, Honský pas a jiné lahůdky na trati, co jsem vyčetl z reportů z minulých let. Na večeři se scházíme s Gavošovou rodinou a domlouváme taktiku skupiny B.
Noc proběhla bez problémů, a ráno nastává nejtěžší rozhodování, co na sebe.Venku docela chladno a stále ještě zamračeno s větrem. Ale předpověď hlásila, že by pršet nemělo, snad se trefili. Na náměstí už hledám oranžové bojovníky, kecám s Quitem a slovenskými bratry a sleduji, že startovní prostor na náměstí se nějak moc neplní, až po chvíli zjišťuji, že se startuje přímo u infocentra. Tý brďo, tak tam už je hlava na hlavě, lezeme někam do zadních řad, vedle mě Ataman, Quit a Pedro, snad se prokousáme po startu blíže k čelu, kde je Gavoš s Jírou Hledíkem. Dav se dává do pohybu a je to lahůdka, rovinatý profil všechny drží po kupě, v protisměru autobusy a o špunty není nouze. Tak tohle by chtělo vyřešit, aspoň oddělit dlouhou od krátké ...
Zdravíme Cancellaru a začíná stíhací jízda za Gavošem, Ataman a Quit jedou jako protržený, vůbec nedokážu reagovat a jen se tupě hákuji vždy na konci skupiny, které se už začínají tvořit. Najednou Quit mává rukou, defekt, do háje, to je pech! Jde zkušeně ke krajnici, jen se zeptám, jestli má vše a drtím to za Atamanem. Už se to vcelku roztrhalo, čelo je asi nenávratně v čudu a s ním i Gavoš. Ale Ataman je šílenec, furt tahá špice a najednou před Broumovem jsme odměněni, jsme zpátky v v čelním balíku. Teď se přisát ke Gavošovi a Jírovi a skupina B se může dát do pohybu. Ataman do toho jde a hypnotizuje záda Gavošova narozdíl ode mě, který se stále nemůže balíkem protáhnout aspoň do jeho půlky, furt to cuká, v příkopě si ulevuje Červajz a Klímič, ty musím háknout a vyvézt se s nimi. Ale je tu magnet, vítr a terezín k Honskému pasu, nemám na to je uviset a tak jedu v krajnici, abych aspoň trochu byl schován. A už se to děruje, do háje, vidím Atamana, jak už si zkušeně šlape za Gavošem a já nejsem schopen zrychlit, díra narůstá a Honský pas se přiostřuje, ještě zkusím ze sedla, ale už je to takové jalové, nikdo se nepřidává, sám nemám šanci je sjet. Uvidíme z kopce co bude následovat, jestli bude nějaká šance.
Zalehnout a jede se, ještě je v dáli vidím, když tu najednou zvuk, jak kdyby se plášť dřel o rám. Do prdky, já snad taky defektim, začnu šlapat a ustalo to, asi nějaký list nebo co. Ale po chvíli zase, tak to je v háji, zastavuji a vše kontroluji, ne nepíchl jsem, ani kolo se neuvolnilo, nikde nic nedře. Okolo mě prolítne asi 20 lidí, rychle nasedám do sedla a zkouším se někoho chytit. Nálada je na bodu mrazu, skupině B nestačím, kolo není ve 100% stavu a brdky a vítr taky nekončí
. Jedeme po dvojičkách, v kopích občas někdo odjede a zase někdo jiný přijede, pak se utvoří jakás takás skupinka, ale v Teplicích to většina ohne do cíle krátké tratě, tak zase jedeme jen ve třech kusech, z toho jeden kus je dívčina z Polska, tak aspoň nějaká panaromata. Před bufetem před Stárkovem, nás konečně dojíždí skupina, většinou postarších borců, kde spolupráce nevázne a trochu se jede. Jak neznám vůbec trasu, tak moc nevnímám kudy jedeme, z letargie mě probere jedině hvízdaní ze zadního kola, které se opakuje v každém sjezdu. A pak Odolov, opravdu hezká stojka, zakončená bufetem, kde si dávám dnes již druhou housku, mají je tu již krásně obložené salámem a sýrem a zabalené v papírovém sáčku.
Jsme asi na 140km a začínám konečně trochu závodit, aspoň mi to tak připadá
. S pocitem, že by se někde za zatáčkou mohl zjevit Ataman či Gavoš, se snažím rozpohybovat borce okolo sebe. V Radvanicích se utrhávám a v kopci, který si myslím, že už je ten poslední na Závoru se pokouším sjet někoho v dáli před sebou, pak sjezd do Chvalče a říkám si, tak a za chvíli Adršpach a jsme pomalu v cíli, ono by těch 5:40 mohlo padnout. Ale přichází kruté vystřízlivění, silnice se zase začíná zvedat někam do nebe a teď teprve přichází serpentiny o kterých tak básnil Gavoš, jak tu před rokem křečoval v každé zatáččce. Týýý bláho to je krása, zatáčka střídá zatáčku, člověk je v lese ukrytý před větrem a sluncem, jen kdyby to nebylo tak dlouhé a na 150km. Sjíždím osamocen do Adršpachu a jedu si časovku do cíle. Přemýšlím, jaký je to vlastně zázrak, když se ta skupina na maratónu povede a jaký je to zážitek. Teď jen slepě točím a kilometry naskakují hrozně pomalu. V Teplicích jsem odměněn, sjel jsem si Vokolky a Hrušku! Malou kaňkou na tom je, že Vokolci už byly převlečeni v džínách u auta a Hruška se vyjížděl a klábosil s kamarády
Ještě cílový brdek, dolů sjíždějí už dojetí borci a většina ještě povzbudí, je tu i Ataman, Astral a Malina, kteří parádně hecují, koukám na budík a aspoň těch 6 hodin by mohlo padnout a tak se motám do cíle. Jo, je to tady, Quit se na mě vrhá a sděluje, že to mám pod 6 hodin. Bohužel pro něj závod skončil ze zdravotních důvodů
Vyhlášení se koná u malebného zámečku, kecáme se všemi dojetými a tleskáme podiím a s nadějí čekáme na tombolu ... a zase nic
Hezkým zakončením Sudet je, že nejhlavnější cenu, kolo, vyhrává borec, který zrovna dojel kolem 19 hodiny do cíle na polorozpadlém stroji. Tak ten si to zasloužil
Sudety jsou náročné hodně zubatým profilem, kopce tu nejsou až tak dlouhé, ale za to je tu hodně stojek. Mě se bohužel nepodařilo uviset Gavoše a Atamana, kteří parádně naladili formu, a i technické problémy (nakonec to byl nenamazaný ořech, to víte já pečlivý mechanik) mě neumožnili zažít pocity, které znám z minulých let ..., ale zkusím to letos nevzdat a čekám dál
