Howgh –
Olomoucká 50ka – tanec v bahně
V pátek – den před závodem – začalo ráno pršet, a ne a ne přestat. My, co sledujeme internet jsme v klidu. Víme, že v sobotu ráno, v 6:35 přestane. A taky že jo. Je to dobrý. Bláto tohoto studeně deštivého léta už nikoho nevzrušuje. Náladu trochu kazí zvěsti o místním tankodromu, který je prej za vlhka nesjízdný. Necháme se překvapit. Nebudem si kazit náladu představami co kdyby...
Startuje se až ve dvanáct, ale v tomhle zamračeném počasí není naděje, že cesty aspoň trochu oschnou.
Organizátoři jsou nepoučitelní. Zase vypustili obě trasy současně. 720 borkyň a borců. Od té doby, co jsme se vecpali na lesní cestu, se kolona táhla až po rozcestí, kde se tratě dělily. Jsem zvyklý na to, že se po pár kilometrech propadnu na samý chvost a tam není nikdo kdo by mně bránil v rozletu. Tady to bylo jinak. Ani po rozdělení tratí jsem nejel sám. Začínám přicházet bahnu na chuť a není nic příjemného, když ten před vámi přibrzdí před každou kaluží.
Bláto naplnilo očekávání, ale nepředstihlo je. V lese je to vždycky v pohodě. Tam se to nelepí. Ani pověstmi opředený tankodrom nezklamal. Zkušeně jsem před rozbrázděnou plání vymetl všechny louže. Mokré pneumatiky jíl tolik neobalí.
Jedeme a jedeme, a občerstvovna ne a ne se objevit. Naštěstí mně Tomáš Pouch (zakladatel stáje Černí Koně) poskytl jakousi tyčku, která po pozření nabobtná, takže máš pocit plného břicha. Díky, Tome, zachránils mně život. Občerstvovna přišla až na 30. kiláku, za druhým brodem, ještě hlubším, než byl ten první. Byla to regulérní bystře tekoucí řeka s velkými balvany na dně. Krásně jsem umyl nohy od bahna, jenže o kus dál jsem neudržel rovnováhu a musel si odšlápnout...a jsme tam, kde předtím. Ach jo.
„Udělejte si zásoby. Další už nebude!“ radí personál občerstvovny.
Následuje nezapomenutelný úsek – strmě se zvedající úvoz v lese pokrytý neskutečně kluzkým slizem. Pláště mají hrubší vzorek než podrážky. Posunujeme se výš tak, že postrčíme kolo, zabrzdíme, přitáhneme se o pár decimetrů dopředu....zlatý tankodrom. Ten byl vodorovný.
Při stoupání na nejvyšší kopec Jedlovou to moc rychle neodsejpalo. Pak jsme si to vynahradili. Vítr jen sviští kolem uší. Už slyším ryčný bigbít z fotbalového hřiště, kde je cíl. Závěr jsem totálně zvoral. První smůla byla v tom, že od té doby, co jsem zlomil krček stehenní kosti, mám problém se zatáčkami doprava. A pak se ke všemu zasekl zablácený řetěz. Trapně jsem šel minikopeček k cíli pěšky. Předjelo mě několik lidí, a jeden až dva s porouchaným bicyklem dokonce předběhli.
Výsledný dobrý dojem z příjemně a zajímavě prožitého dne to však neovlivnilo.
Výsledky: http://kolopro.sportsoft.cz/absresults.aspx?r=17&lng=cz