Popíjím pivko, venku cvrlikají ptáci, v palici si furt motám do kola ten dnešní velkofilm a pokouším se ho převtělit do těchto pár řádků. Po delší době zase hromaďák, kde se postavím s Kaprem na start, hned po startu dlouhý kopec, naštěstí se jede v poklidu, na rozehřátí. Jsem tam, Kapr neúnavně tahá špice, BMC dresy a kola všude okolo nás a do toho ještě Klímíč, který jen hlásí, kdy to rozporcujeme
. Následný sjezd s jedním štěrkovým brodem je opravdovou lahůdkou, ráfky jen zvoní, jednomu borci vypadnou naráz dva litrové bidony, jen tak tak se vyhnu, a jen si v duchu pro sebe prohodím, tak ten už zlobit nebude. Ale to jsem neměl dělat, po chvíli na dalším výtluku, který skáču, mě vyskakuje i můj bidon.
To snad není možný, přes 80km přede mnou, na jeden to nemůžu dát. Hlásím to Kaprovi, který mi hned obětavě dává napít a zjišťuje v balíku, kdo by mohl pomoci, hned se ochotně nabízí Jirka Sekera, díky kluci! Já ale jen říkám, že po dalším "Sušetičáku" tu stejně nebudu, tak je to jedno.
A jdeme to rozporcovat, přesně jak plánoval Klímič, nástup stíhá nástup, stále se snažím držet co nejvíce vepředu a světe div se, nahoře, když se s Kaprem otočíme, jsme jen v 10 kouscích! Tak to je sen, injekce endorfinů mi projela tělem, teď jen ve sjezdu neudělat fatální chybu a povezu se dál. Co povezu, s Kaprem lezeme i na špic a určujeme tempo čela
. No u mě to trvá jen chvíli, hlava velí, neblbni, ještě do cíle daleko. Cucnout gelu, pocucat Kaprův zázračný bonbón a drtíme to dál. Robert Kleiner proráží svoje zadní kolo na tom hnusném překopu, magnety se letí na velkou, vepředu operuje stále skvěle jedoucí Kapr, já v těch sjezdech ještě na tom musím zapracovat, pěkně se natlačit dopředu, ale ani s Vitasem na ocase to není žádná nuda
. Další "Sušetičák", Klímič znovu začíná zlobit, Vitas si též nastupuje, ale jen pro plný bidon od manžeky, no ale nahoře jsme zase všichni pospolu, zažívám skvělé pocity, není to žádné utrápené, stále mám na to zrychlit, když je potřeba. Kapr povzbuzuje, solidárně mě dává jeden svůj bidon, je na něm vidět, že si to užívá a že funguje to zimní pouto
. Za Dražkou Klímíč něco šeptá Kaprovi do ouška, ten si utahuje tretry, ajajaj něco se asi bude dít
. A taky že jo, v jednom z magnetů Klímič nastupuje a za ním se jako stín mihne Kapr a po nich vystřelí Vitas. Přichází ostrá pravá, trio má asi 20 metrů náskok, ale BMC nejede, má tam svého člověka, a já vlastně taky nemusím, vždyť tam máme Kapra! A tak si užívám pohledu na ostatní, je to vždy jen jeden zástupce z týmu a ty se prostě nedohodnu. Takže jízda ve skupině se změnila v turistiku a Klímič, Vitas a Kapr mizí z dohledu. Poslední "Sušetičák" je tu, před námi miniskupina z mladíků a hele on ji táhne Mirek ve slušivém novém dresu CK Záluží. Zahelekám, ať se připojí, ale hlavně se plně soustřeďuji na BMC, Jirka Sekera a Petr Dix by mi nemuseli odjet. Největší snahu o tempo má Jan Valeš-Cyklo team Killi, ale jeho nástupy jsou pochytány, odpadá Jirka Nosek z Kbel. Poslední sjezd a magnety, přesně v místě, kde odjelo trio před námi, zkouší odjet i Jirka Sekera, moc tomu nevěnujeme pozornost, ale on asi měl čich, před námi se zjevuje orange dres, nejdříve si myslím, že to je Myšák, ale při pohledu na helmu je to Kapr
. Tak ho někde znectili, chudáka, Jirka je teď na půl cesty mezi Kaprem a naší grupou, v hlavě se mi to motá, asi bych měl zkusit je doskočit a pomoc Kaprovi, zkouším tedy nastoupit, ale je to marné, není už tolik sil, navíc Hruška z Kooperativy mě seřve proč nastupuji, když se celou dobu vezu. Mám tam kamaráda vepředu, víš, mumlám si mezi vousy ... No nic, takže jedeme v 5 lidech, ale je to hodně neurovnané, navíc Jirka s Kaprem nám již zmizli z dohledu, takže na sjetí to není. Bidony chrastí, zadní kapsy zejí prázdnotou, ale tak to má být, v Sedlci již ne rovně, ale pěkně do cíle doleva, čeká nás poslední výšvih, ke stanici lanovky, ale bohužel pocukávání v pravém stehně mě naznačuje, kámo, dnešní mise skončena, tu stojku s nima nevylámeš, a jestli se o to pokusíš, pěkně tě políbím! Mamut již dupe přede dveřmi, a tak jen propagačně dojíždím do cíle.
Až na ten závěr, to ale byla pro mě neskutečná záležitost, nechci říci, že se splnil zimní sen, stále věřím, že dojedu s Kaprem v ruku v ruce, ale dnešní pocity v kopcích, kdy dokáži reagovat na tempo těch „person“ okolo mě, mě nalévají hodně optimismu do žil. A do toho vidět Kapra při práci, vidět ten oranžový dres, jak se bije v přesile BMC, jak je v úniku, jak kotvím skupinu... jo mělo to cenu, díky trenére!
PS
Kapře díky za bidon, tyčinku, bíle bonbóny, za odvoz a za to, že jsi!