Najít místo startu byla brnkačka, zvlášť když měl Igor vytištěné instrukce v příslušné mapě.
Dostali jsme číslo, závodní mapu 1:20.000 s vyznačením kontrol, list s otázkami, kontrolní kartu s časem startu a prostorem pro zápis z kontrol a pak to začalo: Máš tužku? Ne, proč? No asi bude potřeba...
Naštěstí jsem spatřila tady zcela neočekávané známé tváře a dvě tužky vypůjčila. Hurá, nebude to jenom závod na paměť!
S Igorem v času zbývajícím do cíle porovnáváme mapu závodní s mapou turistickou a doznačujeme turistické značky - až na trati se ukáže, jaká to byla výborná pomůcka!
Pak si lámeme hlavy nad ideálním pořadím kontrol tak, abychom stihli objet co nejvíc kontrol ve stanoveném časovém limitu, ale znáte to: člověk míní, situace však nastávají všelijaké...
Po startu jsme se rozprchli a relativně neočekávaně se sjeli s Igorem na druhé kontrole, pak jsem ho zahlédla až těsně před návratem, kdy jsem ještě jela pro jednu kontrolu a Igora nemilosrdně hnala do cíle, ať má penalizačních bodíků za přetažený čas co nejméně (2 minuty jedna kontrola dolů bylo docela tvrdé, zvlášť když o pořadí rozhodoval počet kontrol).
Po dalších dvou kontrolách se na mne obrátila Lenka, že ji hoši z oddílu ujeli a kudy vlastně dál? No spojily jsme síly a dál jsem navigovala já. Další 4 kontroly jsme našly bez problémů, prolézání občasných "spadlotin" taky šlo, horší to bylo s přenášením spadlých klád tam, kde jich bylo v údolíčku víc pres sebe, ale i to se dalo. Na to, že krajina byla jen mírně zvlněná, našly se i tady kvalitní sjezdíky, ale to asi záleželo na tom, kudy se člověk vypravil, protože trať i pořadí kontrol si vybíral každý podle svého. Trošku smůly jsme s Lenkou měly jen na jedné kontrole, kdy text "Mýtinka na konci hustníku - číslo lesního oddílu vpravo od cesty" byl poněkud zavádějící. Jednak záleželo na tom, odkud jste přijeli, pak na tom, jestli průsek značený v mapě vůbec byl znatelný (u většiny to bylo jako hodit si korunou, tak se jezdilo hlavně po cestičkách), čerstvých mýtin na hraně průseku taky požehnaně... no, prostě jsme prolítaly příslušný úsek sem a tam, nakonec bezúspěšně, ztratily asi 15 minut a pak po domluvě radši vyrazily za jistějšímu bodíky. Cestou jsme ještě zjistily, že Lenky buzola, kterou měla čerstvě zakoupenou, má sever tam, co jsme myslely, že je jih, tak jsem vytáhla radši svojí (ach, ty prokletá lenosti, příště vytahuju svojí buzolu, kterou znám, z batohu rovnou a nespoléhám na cizí jen proto, že je u ruky), tak od toho momentu bylo všechno jak na drátkách a bez jakýchkoliv navigačních renonců.
Na závěr jsme si daly pěkné tempo po místních asfaltkách, kdy jsme stihly další 3 kontroly díky sice o fous delší, ale o mnoho rychlejší cestě. Následoval asi 3km dlouhý sjezd po lesní asfaltce (proto tolik puntíků na obličeji, Igore), byl to fofr na nejtěžší převody, přibrzďovalo se jen u některých zatáček a pak na rozcestí se zelenou turistickou, kde jsem potkala Igora. Igor to vzal kratší cestou do cíle, já jukla na hodinky a řekla si, že mi už asi seškrtají stejně většinu kontrol, tak pro tu srandu proč si nesebrat ještě nějakou. S Lenkou jsme vyrazily po lesní úzké, ale dobře jetelné stezičce, našly zbytek krmelce, Lenčinou tužkou (já tu svojí někde cestou vytrousila) zapsaly "IPA" (materiál střechy) a mazaly po lesní cestičce dalším parádním, trošku divokým 2km dlouhým sjezdíkem po hřebínku až na zelenou turistickou. Cestou bylo pár tenkých kmínků přes stezku, ale byly opravdu tenounké, tak se to dalo přejet bez slézání - velmi vydařená pěšinka. Dole na rozcestí byla skupinka stromů, kde se měl nacházet bývalý posed - koukáme vlevo, vpravo, nikde nic, zkoumáme okolní stromy, co se děje... pak slézáme z kola, vždyť přece občas bývají příčky nabouchané přímo do stromů... až ze vzdálenosti 1m od kmene při velmi důkladné prohlídce nalézáme jen taktak připevněný list papíru "zbytky posedu zničil vítr - šprušlí bylo 5". Zasmějeme se, trošku kroutíme hlavou a mažeme dál, teď už sprint na cíl. Úmyslně již vynecháváme poslední kontrolu, znamenalo by to zajížďku asi 3 km a Lenka by to měla do cíle stihnout přesně k hranici stanoveného limitu, tak metelíme co to dá. Ještě potkáváme v protisměru skupinku kluků, co nás chtějí otočit a dělat nám společnost, ale šlápnem do pedálů a metelíme co to dá. No, Lenka má našlapáno, přece jen jezdí o dost déle a je to znát, posílám ji napřed, i když protestuje. Předběhla mne o chviličku, ale mám radost, že to stihla jen s jednou penalizací, tak se snad kloudně umístí.
Igorovi děkuji za perfektní tip na "zimní" závod a za novou kamarádku!
Za rok to musím (doufejme že při sněhu) zkusit znovu, jsem moc zvědavá, jak to půjde v závějích