Yetti –
Nikdy neříkej nikdy
Loni v cíli zimního Stupavského MTB maratónu jsem prohlásil: „Kdybych věděl, co to obnáší, tak jsem to nejel.“
Rok se s rokem sešel a já stojím na startu druhého ročníku 1. Zimný MTB maratón na Slovensku. Jsou skoro stejné podmínky, teploty jen o jeden či dva stupně nižší, stejně sněhu i sluníčko také svítí, i když za toho mrazu skoro nehřeje. Po krátkém rozjetí asi čtvrt hoďky před jedenáctou se snažím zařadit do startovacího koridoru. Moc teplé oblečení na sobě nemám, tak poslední minuty před startem začínám klepat kosu.
Vysvobozuje mě výstřel startéra. Balík pozvolna vyráží vstříc sněhové anabázi. Je to dav šílenců nebo lidí, co i v zimě chtějí něco dělat. To záleží na Vašem pohledu.
Po lehce prohrnuté místní komunikaci vyjíždíme na lesní neprohrnutou, ale ujetou cestu. Zde to ještě jde nebo spíše jede. Na začátku lesa přejíždíme první brod. Několik bikerů na okrajovém ledu padá. Nevidím, že by se někdo namočil. Bylo by moc zlé, jet celý závod mokrý za dnešního mrazu. Mě se daří brod přejet bez úhony.
Asi po čtyřech kilometrech odbočujeme vpravo do hlubokého lesa. Zde o sto
osmdesát výškových metrů výše je sněhu trošičku více. Jsme na kopci Stánisko a výškoměr ukazuje 423metrů . A začíná to správné bílé peklo. Na souvislé sněhové vrstvě se občas každému zaryje přední kolo. Někdo to prošlápne a jede dál. Jiný zastavuje. Občas se někdo odporoučí k matičce zemi. Proti letnímu maratónu je zde častější předjíždění.
Po sedmi kilometrech mírně zvlněného terénu přijíždíme na vrch Hrubý Drieňovec, kde nás čeká nejdelší a nejprudší sjezd tohoto závodu.
Na jeden a půl kilometru se sjíždíme o sto padesát výškových metrů. Je to jen desetiprocentní klesání, ale na sněhu se z něj stává místo s množstvím krkolomných pádů. Neriskuji, loni jsem zde dost blbě spadl, a tak sjíždím bez větších problémů.
Po sjezdíku u Železné studničky vjíždíme na spoře prohrnuto asfaltovou silnici s názvem z dob budovatelských „Cesta mládeže“. Po ní pozvolna stoupáme, ale po kilometru neodbočujeme jako loni, ale pokračujeme pod Krásný vrch, kde je občerstvení. Je zde i závodník s číslem 5, slovenský operní pěvec Martin Babjak. Liji do sebe dva kelímky horkého čaje a beru půlku horalky. Ale nějak zprudka jsem to do sebe dostal a tak se s tím můj žaludek musí srovnávat ještě několik kilometrů. Za občerstvovačkou se trať mírně klikatí k nejvyššímu bodu závodu, kde je nejvíce sněhu a jízda je nejnáročnější. Snažím se, co nejlépe číst stopu a daří se mi držet se v sedle. Dostávám pochvalu za dobrou techniku řízení od za mnou jedoucí Kataríny Lehotské. Ale znáte to. Co je pochváleno, to se zákonitě pokazí. Začínám se bořit a Katarína mě předjíždí. Když chcete někomu něco pokazit, tak mu to pochvalte a máte vystaráno, že mu to nepůjde.
Z nejvyššího místa do cíle zbývá zhruba deset kilometrů, ale pět následujících kilometrů jsem si nadával do čeho jsem se to zase namontoval, že už nikdy více. Ruce slábly, nohy ztrácely dynamiku a soustředěnost se kamsi vytrácela. Začínalo to být na vůli… Konečně se cesta vynořuje z lesa a údolíčkem stačí sjet asi čtyři kilometry do cíle. Ještě poslední brod s fotografem a už jsou tu první domky vsi zvané Marianka. Asfaltka, odbočení na náměstíčko a je tu cíl. Jsem úplně grogy, což je taky částečně zapříčiněno tím, že jsem na biku neseděl od dvanáctihodinovky na Podlesí.
Odjíždím zvolna k autu, ukládám kolo a svlékám ze sebe propocené oblečení. Přestože jsem vypil jeden a půl litru čaje a celý závod se jel za mrazu, cítím se dosti dehydrovaný. Dopíjím čaj s termosky a jdu na guláš a další čaj do vytemperovaného stanu. V šestnáct hodin po dojezdu posledního závodníka Piňda vyhlašuje bednaře a losuje se tombola. Nic nevyhrávám. První cena, kolo Giant putuje do Maďarska. Po sedmnácté hodině odjíždím domů s větou: „Nikdy neříkej nikdy.“, protože už teď váhám nad slovem NIKDY.