Ruská Sibiř 2008
Po loňské premiéře na MTBO akci spolu s Igorem/Strejdou jsem se na letošní Ruskou Sibiř moc těšila. Mapník jsem sehnala ve spřáteleném SP kolo (zase na poslední chvíli, ještě že měli), nové kolo jsem ladila přesně jak se nemá v pátek večer před startem. Otočit představec, přeházet podložky, zkontrolovat řazení a brzdy, jestli na ně dosáhnu... no prostě přesně to, co se večer před závodem dělat nemá :)
Ráno jsme se podle domluvy potkaly s Andy na metru, naložily kola a vyjely na Bakov nad Jizerou. Místo startu jsme našly bez problémů, postavičky v dresech se už motaly v okolí.
Nastalo klasické kolečko - najít parkování, registrace (číslo 41, Andy 42, tj start 30 sec za mnou), složit kola, převléknout, nachystat traťovky a pití, přeptat se na systém hodnocení (počet kontrol, poté dosažený čas) - nějak rychle to uteklo, v době startu jsem ještě čepovala vodu do velblouda, vyjížděla jsem o 4:30 min později spolu s číslem 50.
První kontrola byla kousek po asfaltu, odečíst výšku podjezdu, ani jsem se nezastavovala, pamatovala si 3,5m a hledám modrou podél železniční lávky přes vodu. Nájezd byl o pár metrů dál a zatímco dost lidí se nevím proč vracelo po asfaltu na hlavní silnici, vynesla jsem kolo po schodech naa násep a hurá podél kolejí na Bakov.
Dolů z lávky zase vedly schody, kluk přede mnou se v klidu spustil dolů, tak netušíc nic hrozného jsem to švihla za ním a až cestou po schodech s pár lošinkami se nestačila divit, po čem to lastně sjíždím. Dole jsem se ohlédla a divila se, proč nahoře všichni zastavují a kola snáší :)
Dál po modré, další kontrola byla už podle mapy chuťovka - na nejbližší kopec pěkně až nahoru a znovu přes vrchlek na druhé straně dolů. Kopeček se mi šlapal překvapivě dobře, asi je znát praidelná posilka, šlape to skoro samo. Někde v půlce jsem dojela Andy, která vyjížděla díky mému startovnímu zaspání 4 min přede mnou. Vypadala utrápeně a celá bílá - pracovní vytížení a škola nedovolí kolo ani o víkendech, po tak dlouhé pauze a česnekových špagetách k snídani není divu. Nahoru vyjíždíme společně, ale je vidět, že se Andy necítí ve své kůži, dokonce přiznává česnek až v krku. No uvidíme, vím, že není sranda po dlouhé pauze hopnout rovnou do závodu...
Zhora vede pěkný sjezdík, občas i techniku nutno použít, pod napadaným listím rozmoklá hlína dost klouže, tak hlavně opatrně a neomotat se kolem některého ze stromů. Dole pod kopcem se ohlížím, ale Andy nevidím. :(
Zahýbáme na křižovatku mezi poli, na třetí kontrole odečítáme kilometráž cyklostezek a ke další kontrole na posed mezi poli kousek po asfaltu (naštěstí zatím nefouká) a pak po polní cestě hodně podmáčené, spousta lidí vede bahnem místy po kotníky, ale do toho hnusu fakt šlapat nechci, řadím kašpárka a projíždím to "pomalu, ale jistě". Cesta byla totálně rozoraná od traktorů, takže po hraně pole, pak ještě tuhle oranici přejet napříč, zlatý kašpárek! Odpočka už byla jen podmáčená, ale aslespoň nerozježděná, tak se dalo zařadit na něco kloudného a pozvolný dokopeček k posedu vyjet alespoň trochu se ctí. Po spočítání příček posedu pokračuji k hraně lesa, podle mapy sice bez cesty, ale ještě jsem neviděla hranu, podél které by nevedla cestička. Cestička opravdu singlíková se vine mezi prvními stromy u pole, je z toho hezký hadovitý singlík, rovinka mezi břízkami, začíná vykukovat sluníčko - skoro idylka :)
Najednou mám pocit že zadní kolo plave a ono opravdu - plácá se bez vzduchu na podmáčeném podkladu - fakt netuším, na čem se tady dalo píchnout, ale budiž. Možná střípek z přejezdu na pole, byla tam trochu skládka a díky bahnu člověk neviděl, po čem vlastně jede... no nevadí, duši mám, sundavám zadní kolo (dost to študuju, neb zadní s kotoučovkama jsem ještě nesundavala). Montpáky jsou tam kde mají, pumpička taky, ale stejně mám pocit, že to trvá věčnost, hlavně trefit se kotoučem a řetězem tam kam mám.
Spouštíme se mírně položenou lesní cestou k polygonu Škodovky, v závěsu mám asi 6 lidiček, zetím slepě následují, otázka je, jestli správným směrem? Na odpočku není problém se trefit, odečíst na plotě polygonu číslo taky nedělá problém, pak zase po lesní podmáčené cestě "na azimut" napříč lesem.
Kupodivu jsem se trefila do správného průjezdu i odboček, od přejezdu potoka zase na malý kopeček do vesnice Lítkovice, kde jsme měli odečíst číslo popisné domu na křižovatce. Tohle bylo malinko zrádné, na křižovatce zeď, tahne se na obě strany... co se dá dělat, zkusila jsem štěstí a vydala se směrem k další kontrole, kupodivu po asi 30 metrech na zdi září bílá jednička na modrém podkladu. Nezastavuju, pamatuju, kdo má pořád slézat z kola, žejo.
Následoval přejez do asfaltové polní cestě na Soleč, mírný dokopeček na pláni mezi poli, naštěstí pořád ještě moc nefoukalo, a tak i když jedu sama, vítr nevadí.
Ze Soleče (počet laviček u mapy Č. Ráje) byly dvě varianty - buď zpátky na hlavní, proti směru Jarních okruhů Českým rájem (nebo časovky UACu), nebo pokračovat po asfaltu odhadem 3. třídy přes kopeček Kamenici na Dobšín, kde byla další kontrola. Z Dobšína po modré na Kost, podle mapy roklinkou, ve skutečnosti čerstvě porubané smrky, klády sice odtahané, ale čersvé zelené větve ležely snad všude - pak čistka zmizela, zato cesta se víc položila podél potoka a začaly "písečné závěje". Jeden moment jsem špatně odhadla a vjela do hlubšího písku na prostřední placku - nejedu, zapadávám, stojím, kácím se, vycvaknout nejde - ležím. Krása, ještě že nikde nikdo, tak nemusím uhýbat z cesty. Připadám si celá bílá jako sněhulák (ještě že to byl hluboký podmáčený písek, samo to zas všechno opadá).
V Podkosti celkem dlouho hledám turistický rozcestník, musím objet celý hrad, značek všude moc, ale všechno bez šipek.
Doplním vzdálenost po červené na Nebákov a rozmýšlím, kudy dál. Nabízí se krátká modrá podél potoka a rybníků, nebo to objet po asfaltu kde je sice pár kopečků, ale po zážitcích z kvality cesty podél potoka volím raději dokopec po asfaltu (a že těch kopečků bylo) než zapadání 10 cm do písku. Jestli to byla moudrá varianta nevím, jak vypadala modrá v reálu jsem se od nikoho nedozvěděla. Cesty se spojují u vesničky Dobšice, krátký výběh hodně strmým svahem (ze začátku i se schody), samé listí, klouže to jak blázen... na kopečku s úlevou nasedám na kolo a hned za rohem stavení začíná místní bahenní lázeň - turistická modrá (dneska nějak zakletá) je rozježděná od traktorů, vyjetá stopa samé blátíčko, velmi mírný dokopeček a i když zkouším na kašpárka, obě kola se podtáčí a prokluzijí, jsem ráda, že vůbec jedu. Na vršku pole odečíst počet značek na posedu a hurá dolů z kopce roklí na další kontrolu, která je hned 300m vzdálená. Těch 300m ale stojí zato, v suchu bych si to možná i zkusila sjet (a nebo taky ne), ale tady beru kolo na rameno a kloužu po bahnivé lesní hlíně i půl metru naráz, hlína nedrží, chytám se stromů jak to jde... Na cestě jsem už přes 2 hodiny, cítím, že dochází cukry z krve, na konci rokle před přenesením čerstvě padlého košatého buku do sebe láduju müsli tyčinku, zapíjím ionťákem (ještě že jsem šla načepovat, cestou nebylo kde naplnit, to bych asi hodně špatně dopadla a za to zdržení to určitě stálo). Při tyčce jsem se pokochala různými způsoby přenášení rozvětvené koruny, pak se vrhla do stejného boje s hromadami větví a odštěpků. Dole pod roklinkou odečíst další kontrolu (km po žluté do Příhraz - to asi abychom věděli, jak daleko to máme k další kontrole a kudy tam) a po žluté podél Žehrovky upalovali celkem rovinatou cestou po relativně pevném podkladu. Jen kousek před Příhraz y se konaly při obchůzce jakéhosi hospodářského stavení pravé bahenní lázně, louka pořádně podmáčená, dlouhá lehlá tráva, do toho rozježděná stopa místy 5m široká... no pošušňání. Za zatáčkou stený terén do mírného kopce, asi 150m, pak úzká zatáčka na zpevněnější cestu, ovšem v zatáčce se to všechno spojilo a bahýnko bylo až 15cm hluboké s vyjetými kolejemi vespod... no paráda. Ani nevím, jak jsem to ustála, ale bylo to jen tak tak...
V Příhrazech další kontrola (odečíst kiometráž z modré cyklotrasy) a vydat se směrem na Olšinu. Dojela jsem skupinku, která se vydala po asfaltu, ale říkám si proč, vždyť podle mapy turistická modrá drží vrstevnici, to půjde a je to 2x kratší. No to jsem si dala
Pamatovala jsem si na modré nepříjemný, ale ne moc dlouhý dokopec (to ještě z horolezení, kdy jsme tudy běhali s lany na zádech), ale že tam budou asi čtyři nebo pět, čerstvě popadané smrky s odklizenými kmeny (ale větve tradičně všude přes cestu) a měkký bořivý písek místy po kotníky, to mi jaksi vypadlo. Některé kopečky jsem lezla pomalu po čtyřech, sjezdy byly taky v hlubokém písku se spoustou větví sem tam pařezem divoké... celkem to šlo, jen na jednom místě jsem si nevšimla trčící větve a dostala šlehu přes holeň, aź mě to vyhodilo nohu z pedálu a chvilku jsem parodovala holubičku, což při sjezdu v hlubokém písku byl docela šok. Nějak jsem to ustála a jela dál s pocitem, ž mi nohu ta větev snad urazila. Na Olšinu jsem dojela po malé zkratce po napojení na žlutou turistickou, to už bylo vychutnání terénku...
Z Olšiny po asfaltu přes stoupání serpentýnami přes Dneboh na parkoviště pod Valečovem, odečíst předposlední kontrolu a začínám se těšit na asfalt k cíli. Chyba lávky, na parkovišti zjiš´tuji, že zadní je zase poloprázdná, vytahuju montpáky, lepení a trošku kleju. Mezitím se pekelně rozfoukalo, tak cesta zpátky z Bosně přes Lhotice na Veselou je ve znamení schouleného klubíčka s hlavou na mapníku, velké pily a buldočího úsilí nepolevit. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo, vláček nebude :(
Z Veselé k mostu přes Jizeru, spočítat patníky a jelikož to byl poslední úkol, ženu na velkou placku po asfaltu kopeček nekopeček na Novou Ves, podle mapy asi tři kilometry; jedu nadoraz, hlavně ať už si můžu dát čaj a převléknout.
Když jsem dorazila do Nové Vsi do hospody (= cíl) a odevzdala kartičku se zapsanými kontrolami, hledám Andy - ale ani vidu ani slechu, v mobilu najdu SMS že je jí zle a Ježek jel pro ní. Pro jistotu volám, kde je a jestli má všechno, snad jsem jí alespoň trošku rozveselila. Za půl hoďky dorazili jako na koni, po čaji i malinko okřáli.
Za rok se těším zas a doufám, že se Andy přidá v lepší formě, ať se pobijem :)