Vendu –
BEZDĚZ – Má nepovedená MTB premiéra ve šlapkovském dresu
BEZDĚZ - Má nepovedená MTB premiéra ve šlapkovském dresu
Na 50Bezděz jsem byla přihlášená dlouho dopředu a těšila se na další lehký, letecký závod, rychlé cesty, pouhých 50km s převýšením, které skoro ani nestojí za zmínku (465m) a atmosféru, která k menším závodům patří.
V sobotu jsem si přivstala, abych u Kolíkáče vyzvedla své šlapkovské dresy a mohla se hrdě postavit na start jako příslušník klubu a ne jako no name. Kolíkáči, díky za ochotu a 100% péči.
Už od probuzení mi nebylo do zpěvu, připisovala jsem to únavě z práce, kratšímu spánku a večernímu vypitému vínu. Střevním problémům jsem příliš nevěnovala pozornost, stejně jako motající se hlavě a slabosti. Dalča do mě dostal snídani (ti, kdo mě znají, vědí, že to je výkon, protože jím kdy chci a ne kdy je zvykem a to ne moc často a skoro nikdy nesnídám). Sbalili jsme věci a kola a chystali se vyrazit s tím, že závod pojedu jen já a Dalibor se po prodělané viróze pojede projet, ale závodit nebude. Křeče v břiše si vyžádaly mírný odklad odjezdu, takže jsme vyjeli o 20min později.
10km před Mladou Boleslaví jsme věděli, že presentaci v 10.00 nestíhám ikdyž jsem šlapala na plyn jak NikiLauda. Volala jsem Zátopkovi, aby byl tak hodný a odprezentoval mě. Z jeho zastřeného hlasu jsem poznala, že taky nešel spát po večerníčku a nepil sodovku... Protože zrovna lezl z postele a na závod chtěl jet na kole (ze Splavů to je příjemné rozjetí před závodem), dohodli jsme se, že kdo tam bude dřív, odprezentuje toho druhého. Napadlo mě. Že bychom mohli poprosit Mlhoše, ať nás odprezentuje on, ale to Zátopek zavrhl s tím, že to už zkoušel a že se Mlhoš jde postavit na start, aby odstartoval z předních pozic.
Vzhledem k tomu, jak slabě jsem se cítila, příliš mi nezáleželo na tom, jestli mě odprezentují a pojedu závod nebo jen tak protočím nohy v pěkném terénu a pokoukám na ostatní závoďáky.
V malebné obci Bezděz jsme se vyšplhali pod hrad, na návsi nad rybníkem zahodili auto a sešli na asi 1km vzdálenou louku, kde byla prezentace, start i cíl. Ochotní pořadatelé mě odprezentovali i 10min po konci oficielní prezentace, vyzvedla jsem Zátopkovo číslo a čip a koukala se jak vypadá start a prvních pár set metrů tratě... Na startu postávalo pár bikerů a mezi nimi zářil oranžový dres Mlhoše, šli jsme ho pozdravit (Mlhoše, ne ten dres) a pak spěchali k autu se obléct a hurá na kola.
Byla jsem slabá, dehydrovaná a vůbec ne v závodní náladě. 10minut před výstřelem pistole se na louce vlnil had barevných dresů a ořů všech značek a kvalit. Mlhoš na mě z první brázdy druhého pole (v tom prvním stála první stovka z loňska) mával, ať jdu k němu, že mi drží místo, ale protože stál uprostřed a mě bylo hloupé se drát přes ostatní poctivce, stoupla jsem si na kraj těsně vedle mlíka, které ohraničovalo startovní pole, takže jsem stála de facto taky v první lajně. Pokecala jsem s klukama, co jeli na tandemu a pak už jen prásk a jelo se.
Prvních pár set metrů do kopce po louce, prudší šotolinové cestě, asfaltu vesnicí, ostřejším travnatém výjezdu, takže za cca 3km jsme nastoupali skoro třetinu převýšení a ocitli se na nejvyšším bodě závodu. Poznala jsem, jaký je rozdíl jet z přední pozice oproti tomu startovat zezadu. Ikdyž jsem byla mimo formu, ostatní mě svou jízdou donutili jet rychleji než na co jsem se cítila a hlavně mě nikdo nebrzdil sesedáváním z kola na každém brdku...
Až na 25.km jsem tak nějak divně točila nohama a nemohla chytit rytmus, navíc mi křečovaly ruce a nohy, důsledek dehydratace způsobené střevními problémy. Na 20.km se spustil slejvák a písek, který je jindy příjemnou součástí krajiny, se dostal úplně všude... na řetěz, brzdové kotouče a destičky, do bidonu... a způsobil, že jsem pila šmirgl, řetěz nechtěl přeskakovat tam, kam jsem chtěla já a 2x jsem stavěla, s fuckem na rtech vyndávala přední kolo a snažila se přesvědčit přední brzdu, aby brzdila jen, když vezmu za páčku a ne pořád (záznamy ze Sunuta ukazují, že mě to stálo skoro 10min). Při druhém takové přesvědčovací misi se okolo přehnal Zátopek s udiveným výkřikem: "Vendulko?!", asi si dobře pamatoval, že když mě takhle minule předjížděl na 50ČeskýRáj, ležela jsem ve sjezdu na zemi a byla po střetu s nějakým chytrákem mírně krvavá a on byl ten, kdo mě vytáhl z dosahu projíždějících kol a de facto mě tím zachránil. Teď jsem na něj mohla křiknout, ať jede dál, že jsem OK. Na 30.km jsem se tradičně rozjela (kdo mi prozradí, čím to je, že ve všech sportech se dostávám do tempa až po hodině a co s tím - má u mě velkou... zmrzlinu). Posledních 20km do cíle bylo rychlých, nejen podkladem - asfalt, zpevněné lesní a polní cesty a sem tam něco techničtějšího ale i mou přestátou krizí a chyceným tempem v nohách, které křečovaly pořád, ale dalo se s nima točit. 10km před cílem mě dojeli 2kluci v černozelených týmových dresech, kteří spolu hezky spolupracovali a jeli tempo, které jsem uvisela až pod poslední sérii kopečků před Bezdězem. Ve chvíli kdy jsem je nedokázala v singletrailu uviset mě docvakla kočka s číslem 433 (nechápu, co dělala tak vzadu, protože jela fakt moc hezky), ty 3km do cíle jsem se jí držela jak klíště a v posledním prudkém technickém výjezdu se mi povedlo se vyšvihnout o pár metrů výš než jí a pak už jsem ji před sebe nepustila. Cílem jsem projela 6. v čase 2:24:24, HR avg 168, HR max 185 a pocitem, že hůř jsem už dlouho nejela.
Zátopek přijel cca 6min po mně (opět se mu líbilo na bohatě zásobené občerstvovačce a neodolal místním koláčkům). On prostě jezdí pro radost a na pohodu, no podívejte se na jeho úsměv ve tváři na fotkách ze závodu a to v té době ještě netušil, že vyhrál v tombole 1.místo - kolo Autor Versus.