Sedím u počítače, sám doma. Bilancuji dnešní svátek cyklistiky. Hlavu mám celkem plnou i prázdnou zároveň. Dopijím druhého panáka Ferneta, potím se v dece a přemýšlím co bych napsal. Nechtěl bych to nechat bez popisu, jak závod typu P-KV-P vidí člověk, jež na kole jezdí pro radost. Baví ho to ohromně. Ale není tím živ, absolutní prioritou je škola a s tím spojené náležitosti.
Závod typu P-KV-P se jede za účasti závodníků zejména těch, kteří žijí a padají s úspěchy právě na těchto závodech. Tomu odpovídá vše. Zázemím jednotlivých borců a týmů počínaje, přes hlídání bezpečnosti, rozpočtem až tempem, či sportovní úrovní konče. Kdo byl dnes na Hradčanském náměstí ví o čem mluvím.
Abych se dostal k popisu závodu ze svého pohledu. Musím nejdříve pochválit a poděkovat Martinovi Krupičkovi, že dal možnost nahlédnout na akci tohoto kalibru. Dále bych rád připomněl "bafuňáře" Diabla, který mě přišel povzbudit, jak na první, tak i na ostrý start. A díky všem co mi vyjádřili podporu.
Takové závěry bych možná měl říkat, někde na vyhlášení Sportovce roku
, ale právě tato podpora dělá partu. Tedy díky za ní!
Na Králi Šumavy jsem dost přestřelil a na Svojše se nechal unést rychlým tempem jiných a tak se stalo, že jsem si jí "vyšil, jak prase". Doplatil jsem na to těsně za Javorníkem, kde mi přímo bombasticky došlo a nejdříve jsem se loučil s čelem, poté na Šimanově i se skupinou kolem Jardy Stárka. Došlo to tak daleko, že jsem za Sušicí na bufetu viděl běhat bílé slony a sotva jsem vycvakl nohy z pedálů. Turisté ze 150km trasy byli vůči mě odhodlaní závoďáci. Já polykal jeden rohlík za druhým, zaháněl hlaďák. Pojem celkové v pořadí byl v té chvíle tak neznámý, a zajímal mě asi jako název hlavního města Surinamu. Stejně tak mě nezajímali další skupiny, co kolem bufetu projížděli. Dojezd jsem si tedy už pohodově užil a víkend v Klatovech jsem zpětně bral, jako zkušenost, že jídlo má výkonu ohromný podíl. A chlácholil jsem se tím, že jsem nebyl jediný, kdo dostal pod Javorníkem střelu přímo na komoru. Před Králem byl ale cíl první 15ka, kvůli tomuto cíli jsem na Krále vůbec jel. Na vrcholu Javorníku jsem stále držel 12.té místo, ale též pocit naprosté devastace nohou. Moje plány a strategie jsou postaveny na reálných cílech, kdy se snažím odhadnout situaci (chápej umístění) na kterou mám nebo naopak nemám. Ikdyž vím, že všechna čísla jsou nesmírně relativní.
Mávl jsem nad tím rukou, zašli jsme večer do pizzerie, dali si večeři, pár piv a bylo nám Oranžovým dobře. Přes týden jsem trénoval, jako by se nechumelilo. Počasí se tomu tedy skoro podobalo. Ve středu jsem přidal trénink-závod na Lopatárně, zařádil si tam v intenzitách. A s celkem pohodovým pocitem se těšil na sobotní start a průběh závodu.
Už před Lopatárnou jsem cítil v sobě, jakousi přehozenou výhybku. Večer ale bylo vše ok. V pátek jsem otočil 2hodiny v marastu, který v severních Čechách panoval a nabit domněním, že lepší to tento týden být nemohlo jsem v pátek večer lehnul na kavalec. Sobotní ráno bylo typické "nemocenské", domovní schody bolí, jako Výrovka v Krkonoších, rannímu tepu člověk ani nechce věřit. Je to jen nervozita říkám si.
Trochu lépe mi začalo být, když jsem nasál atmosféru před-závodního shonu na parkovišti, kde se všichni připravovali. Na startu už nějaké chmury nevnímám. Uvolňuji předním kolem místo, aby mohl Fery a Křižák projít. Už jenom, kvůli tomuhle, myslím stálo zato jsem dnes přijet.
Slavnostní start je bezva, sice jedete opatrněji než v závodě, všude koleje, lidi, zastávkové ostrůvky a mraky kol.
Za Hostivicí vykropím poslední zbytky snídaňového čaje vedle Buchara. Mrknu a pozdravím Diabla a po odprásknutí zaléhám za představec.
Chvíli se mi zdá tempo docela snesitelné a při dobrém zašívání v balíku a šetření sil vidím možný úspěch objet většinou část kilometráže. To, že je vše špatně je jasný už před Unhoští, někde to tam lehlo. Balík se rozdělil, začala kaše. Když jsme to v Unhošti dojeli, tak na náměstí, na tom vydlážděném úseku lehla nějaká cizina. Rozseklo se to znovu. Zůstal jsem na čele lajny, co honila chvost té lajny, před námi. Když jsem po minutě totálního úsilí konec dojel. Někdo zrychlil, vše se natáhlo znovu. Střídám. Všichni lámou 60ku, všichni leží nad horní rámovkou. Moje hobby tempo, nad 50km/h je mi v tu chvíli platné, jako slepému erotický časopis. Snažím se zachytit nějaký hák. Ale všechny pokusy jsou nadmarnost. Rychlost jakou pro mě končí Cyklovary a tím vlastně i závodní sezóna je ohromující. Musím uznat, ač v totálním komatu, že na tenhle balík musí člověk sakra dobře trénovat a bez sebelepší formy nemá smysl sem lézt. Dalších 15minut jedu vedle kolony doprovodných vozidel asi stejně rychle jako balík. Bohužel se ztrátou 100metrů. Srovnávám vše v hlavě, ve které to vše asi je. A za nedlouho slézám z umrlčího prkna a mávám na sběrný vůz.
Následuje 6hodinové jízda v autobuse, který se zaplní k prasknutí. Mám čas na přemýšlení, hodnotím sezónu a to moje sportovní snažení vůbec.
Rok 2008 z pohledu závodů skončil. Rok skvělý, s částečnými úspěchy i dopady, přímo na tvrdou zem.
P.S. Všem hobbíkům, co mají tenhle sport mají rádi: Poslouchejte své tělo a važte si závodu, jako je Velosérie nebo UAC!
Malina