Na Budenín se mi zrovna dvakrát nechtělo. Až sms od Maliny mě nahnula k tomu, že vyrazím. Celý týden se mi jezdilo tak nějak divně, po Pekle nohy nebolely ale netáhly. Čekal jsem, že by mohla přijet dost slušná sestava tak jsem si chtěl závod hlavně užít. Na poslední chvíli se domlouvám s Diablem na odvozu. Místo srazu jsem vybral nejhorší jaké jsem mohl a to na dálnici. To znamenalo jet 100m úsekem kde nemám co dělat, taky mi to po pár mimutách přijeli kluci od Pomáhat a chránit vysvětlit
.
Cestou potkáváme Mářu, který si to šinul směr Benešov, hecujem ho (ať se taky pěkně unaví
), vzpomínáme na skvělý výsledek Kreuzigera ve Švýcarsku, taktiku necháváme tentokrát být. V Budeníně se zdravím s Kuřetem, Malinou a svými již známými soupeři. Na start si beru dva bidony 0,7l a jeden gel, kdyby náhodou
.
Hned od startu nás čekalo 1500m do kopce, stál jsem na čele s Petrem Bartošem z Da-by s taktikou moc to nehnat a uviset kam to půjde a nenechat si ujet Mářu. Mé plány jet ze začátku na pohodu mi hatí ostatní borci co nás předjíždějí a rozjíždějí docela dost slušné tempíčko, asi po kilometru se po levé straně silnice do čela dostávají Malina a Kuře, je mi jasné, že pohoda skončila
.Co jsem čekal se stalo, Kuře za to bere (nevím kde bere tu sílu po Rampušáku
) balík se natahuje a po chvíli jdu na 196 tepů. Na vrcholu se naštěstí tempo uklidnilo a v následném sjezdu se vše zase zklidňuje, pár brdků vyjíždíme spurtérsky na velkou. Naše skupina je ještě docela velká, Mářa jede přede mnou, vypadá velmi dobře (moc neberu jeho prohlášení, že ho dnes snadno odpářu), Diablo jede jako přicucnutý na Dvořáčkovi
.
Přichází druhý delší kopec, kde se tempo udržuje někde kolem 24km/h a začíná selekce už po pár stovkách metrů se náš balík zůžil na cca 15 kusů, jedu opravdu na plno, točím už kašpárka co to dá, všichni kolem mě jedou ve stoje jen já si sedím. Letmým pohledem zjišťují, že už nějaký čas jedu kolem 190 tepů, ohlédnu se tedy za sebe jak to vypadá a vidím dost velkou díru a nějakou skupinku s oranžovým dresem
. Volím tedy mezi variantami zmáčknout se, jet na tmu a stejně na nějakém dalším kopci odpadnout nebo svěsit nohy zklidnit tepy a počkat na skupinku za mnou, volím druhou variantu.
Balík krásně odjíždí, mám čas doplnit tekutiny, vydechnout a připravit se na zařazení do další skupiny. Ve skupině vidím Diabla, Dvořáčka se synem, Skopečka, Prchala. Takže v mé kategorii nikdo. Skupinka nejede moc ostře, zůstávám tedy na čele. Ještě si kontroluju jak na tom Diablo je (dobře
). Diablo na mě po chvíli volá volněji, rád poslechnu a nechávám se střídat Dvořáčkem jr., kterému to jede fakt dobře. Snažím se jet maximálně takticky. Tzn. nezrychlovat moc tempo skupiny, hlídat případné nástupy Diablových soupeřů, pomoct Diablovi (nepouštět ho na špici).
Vše se krásně daří, jedu špice na ANP prahu, sjíždím nástupy Prchala, který to zkouší vždy na rovinách nebo na konci kopečků. Diablo jede úplně super, nikde neztrácí vlastně mě ani nepotřebuje, ale jelikož se nikomu nechce jet tak si to táhnu většinou sám. Jedinou horkou chvilku zažívám v době nástupu dvojice Dvořáčku, kdy jsem musel na chvíli jet fakt hranu aby nám nefrnkli. Při výjezdu do druhého okruhu v cílovém kopci ztrácíme Skopečka takže jedeme složení: bedna veteránu (komplet), dorostenec a já. Ve sjezdu mě asi v 60km/h předjíždí Diablo a kříčí: Jedem! Pochopil jsem, že chce ujet, beru tedy za to, předjíždím Diabla a snažím se ho odtáhnout od jeho soupeřů, ale Diablo nejede. Nechápu máme asi 200m náskok a síly na to to dotáhnou úspěšně do konce taky. Na následujícím brdku se sjíždíme a zbytek okruhu jedeme zase klasiku. Ještě mě stačí Diablo v jednom brdku pobavit. Z ničeho nic po sjezdu za sebou slyším obrovské vzdychání, jako bychom jeli ohromnou kaši, ohlédnu se a vidím Diabla, v duchu si říkam: To je, ale herečka...
.
Jede se mi stále dobře a už začínám spřádám plány jak se s Diablem domluvit aby bedna dopadla co nejlépe
. Do třetího kruhu vjíždíme společně. Před vrcholem mírným náznakem nástupu zrychluje Dvořáček, ale v klidu se s Diablem docvakujem. Sjezd jedeme už dost závodně, nenechávám moc nohy odpočinout. Při šlapání začínám cítit nějaké drhnutí řetězu o přesmykač, nejdřív mě napadá jestli se mi neuvolnil přesmykač, snažím se tedy vyladit jeho polohu tak aby o řetěz ani kliku vůbec nezavadil, ale divné trhání nepřestává, šlapu ale dál a soufám, že vše je ok. Jenže v následném brdku shazuji velkou, ještě párkrát šlápnu a bum spadnul mi řetěz. Skupinka odjíždí, slyším Dvořáčka a říká, že na mě počkají. Nasazuji rychle řetěz, ale hned po prvním šlápnutí padá zase, toto se opakuje asi třikrát. Skupinka je už dávno pryč. Konroluju si převodníky, řetěz, ale nic nevidím, nasazuju řetěz řadím nejlehčí převod, šlápnu a rup! Řetěz padá, když ho chci zase nasadit vidím, že je přetržený
. Mám za sebou krásných 41km a před sebou 12km do cíle.
Jsem pěkně nasr... , z cyklistického závodu se stává pěší tůra po Benešovsku. Kopce, rovinky jdu po svých, sjezdíky se vezu. Po pár minutách mě myjí čelo závodu, kde mi schází Malina nebo Kuře
, pohledem za vedoucí dvojici hypnotizuju zatáčku a čekám naše dvě rakety. Asi až po půl minutě se přiřítí vláček ve kterém jsou oba dva, jak jinak než na čele. Říkám si, třetí místo taky dobré
. Po 7km procházky mi na jedné křižovatce regulovčík oznamuje možnost odvozu sběrným vozem, díky díky.
Poprvé v životě jsem přetrhl řetěz, jsem rád, že se mi to nestalo na Brdském švihu nebo na nějakém maratonu. Diablo nakonec vyválčil bronz (moc mě mrzí, že jsem mu nemohl více pomoct) a Kuře taky.
Už se těším na posezení s raketami Malinou a Kuřetem na Hamru. Tam mě už ten neblahý pocit z DNF určitě přejde. Da-ba nezklamala, jen a jen doporučuju a doufám, že se nás (šlapek) sejde na dalších závodech více. Teď dát rychle kolo do kupy a na Švihu se těším na další bohaté zážitky