Strejda –
neplanovany vrchol sezony
Puvodne jsem panoval odjet Tatry v naprostem klidu, a stejne, jako na Beskydu, s Honzou. Jenze Honza rozhodl tam vubec nejet, a Jura prohlasil, ze to pojede se mnou. Takze hned misto trenikoveho mam vrcholovy zavod. Vnitrne pocitam s tim, ze nebudu stridat, ale naopak se schovavat za cizimi zady. Na startu na namesti v Popradu se potkavame s Jirou. Na primou otazku, zda pojede s nami v tymu, odpovida nejak vyhybave, neurcite a neprime, dokonce se zda ze odpovida na nejakou uplne jinou otazku, treba "jak se ti jelo loni?", nebo "co pocasi?", anebo dokonce "co myslis, je vubec na Marsu nejaky zivot?" Situaci hodnotim velmi kladne, ponevadz brzdit jedineho Juru, to mne pripada jeste unosne, ale Juru s Jirou - to by mne znervoznovalo. V tu ranu p. Bakalar, ktery to tady tradicne moderuje, oznamuje nam, ze asi tak pulka zavodniku se spatne zaradila pred startovni branou. Spis takhle: nebylo nejak zemne, kterym smerem vyrazime, takze rozhodovala nahoda. Presne podle teorii pravdepodopnosti polovicka si vybrala jeden smer, kdyz ta druha polovicka - smer opacny. Takze pred branou s obou stran stoji dva pelotony, pripravene vyrazit jeden prez druhy. Pochopitelne my stojime v tom spatnem, a je nam navrhnuto, at to cele objedeme a zaradime se dozadu. Z celeho pelotonu cinime tak jen my dva, zbytek jen otaci kola a tim padem se dumysle hned zarazuje na spicku. Jiru uz jsme ten den nevideli. Odmavnuto, a vyrazime do Stareho Smokovce, na misto ostreho startu. Je to asi tak 13 km a 300 m nahoru. Nevime, zda start bude jen prubezny, nebo se tam zastavime a zase budeme cekat. Pro jistotu se jede dost ostre. Jeden ze zavodniku (Polak, stejne, jako loni) se drzi za okenko doprovodniho auta a to ho rychle vytahuje nahoru. Vyvolava to dost velkou nevoli v pelotonu, jeden borec se dokonce vyrazi za nim, zrejme rozbit dotycnemu drzku. Ale uz jsme na miste, zastavujeme se a cekame, zremne na vrtlnik. Cipovy koberec je pred nami, spechalo se zbytecne. A nebo mozna ne? Mozna, to byla ta perfektni rozcvicka, ktera nam aktivovala vse metabolicke systemy (aerobni a anaerobni), a az vyrazime - budou nam bezchybne slouzit (Chrise Carmichael). A ono to fakt funguje! Prvni kopec se jede cely nad prahem, ale nohy netuhnou, a zda se, ze sil je dost. Dokonce je tu sance se chytit dobreho baliku. Ale ne, neni takova sance. Prez veskerou snahu nemam na to, abych se jich udrzel. Jura se ohlizi, zpomaluje a taky pousti balik. Neni schopen skryt zklamani. Nahlas to nevyslovuje, ale z pohybu ust mu ctu: "Do pr..., zase jsem se spojil s nejakym tim srejdou, zase zavod je v pr..." Dojizdi nas doprovodny tym. Ptaji se, co potrebujeme. Ja jsem zatim v pohode. Jura jen probruci, ze potreboval by rychlejsiho Igora. Doprovod letos mame dokonaly: ridic, nataceci stab, jidlo-piti primo z okenka. Navic vuz jede za nami pomalu a tak prekazi provozu. V dusledku jsme zbaveni rychle projizdejicich aut. Stoupani konci, zaciname zbesile stridani a nasazujeme dost rychle tempo. Zremne vypadame dost atraktivne, a nabaluje se na nas dost velky balik. Ale nejak jich nevidim vepredu. Najednou Jura nekde mizi, a na spicku vyrazi hned nekolik borcu a nejak dosti nespokojene povidaji mezi sebou: "Nu tak jo, jasne, dobre, taky popotahneme, stacilo by jen ric, neni duvod nas tak sprdnout..." Vraci se spojeny Jura, rika ze to tam vzadu trosku provetral :). Nekde registruji u sinici Pavla Cadila, ktery opravuje defekt a radostne nas zdravi. Pred Liptovskym Mikulasem (55 km) mame prumer neco malo prez 35. Zase slysim vzadu Juru dost hlasite nadavat. Premyslim, co jsem to zase udelal spate? Ale ne, nebyl to ja, to mu do zadniho kola narazil nejaky borec a ohnoul rafek. Zastavujeme dorovodni auto, vytahujeme nahradni kolo, Jura se snazi ho nasadit, ale pak ho rozcilene odhazuje, je to v cudu, ma jinou delku osy. Nic se neda delat, zacina centrovat. Nemohu nicim pomoci, tak vyuzivam cas k pozorovani okoli. Projel dalsi balik. Projel Pavel Cadil, zase nas radostne vita. Projel jeste jeden balik. Zacinam pozorovat kola a porovnovat naoko delku os. Nemohu najt zadny rozdil. Hele, zkus to jeste jednou. Nu jasne, clovek je nervozny a nevsiml se, ze retez se nenasadil na pastorek. Hura! Pasuje to! Rychle vyrazime nahanet baliky. Prvni mame skoro hned, ale taky hned ho mame za sebou. Druhy za chvilku. Ale to uz se zacina to nejtezsi stoupani celeho marathomu - Kvacanske sedlo, a zadny balik nam nepomuze. Tady uz jen slapat a nejak se prilis neprehrat. Za vrcholkem dojizdime zbytky naseho baliku, zreme bez nas se to ropadlo. Ale dulezitejsi je, ze dojeli jsme i Pavla Cadila a ten se podstive zacina spolupracovat. A tak na konci 3 hodiny mame prumer presne 30, a to i prez skoro 8 minutovou ztratu pri vymene kola. Zase je kolem nas dost lidi, nikdo evidentne neflaka: bud se strida, nebo se jen tak tak drzi zuby-nehti. Na 120 kilometru se poprve a naposledy stavime na bufetu a ztracime dalsich 1:20. Ale tady zrovna dostavame takovou tasku pro zavodniky. Zreme loni bylo dost stiznosti na kvalitu bufetu, a tak poradateli se rozhodli kazdemu vydat pytlik. Obsah: lahev Bon Aqua 0.5, musli-tycinka, kruasant. Jojo, ne kazdy ma to stesti - jet s doprovodnym autem, davame cas Pavlovi. A znovu na trati. Dobre si pamatuji, ze od tohoto okamziku nas ceka jeste sest kopcu s 150 az 200 metrovym prevysenim kazdy. Jura, ktery doted odtahnoul vetsinu trati, chyta nejakou lehci krizi, zase ja - naopak druhy dech, takze konecne nase dvojice je tak aspon trosku vyrovnana. Postupne nam odpadavaji naprosto vsechny, na dalsim bufetu ztracime i Pavla. Pozoruji zajimavy jev: Nejvetsi problem mne nepusobeji samotne kopce, ale prechody z rovinky do kopce a naopak. Zreme odpovidajici svaly se museji zapracovat, a pak uz to jde relativne v pohode. Obzvlast mirne sjezdy nam jdou znamenite. Poprve v zivote lituji, ze muj nejmensi pastorek ma 13 zubu, a tak to nedokazu rozslapat vic, nez na 55 km/hod. Porad dojizdime dalsi a dalsi zavodniky, o spolupraci uz neni zadna rec. Nejvic to rozciluje Natasu v doprovodnem vozidle, radi at jich odhanim prazdnou lahvi, prej se to tak dela, slysela to od nejakeho zavodnika-profika. Ale vetsina jich stejne odpadla. Teda az na tu dvojici, co se svezla a pak ujela nam v poslednim stoupani. Zatim pocitame ty posledni kopce, a zda se, ze letos je tam jeden navic. Ale ten posledni jde nejak hodne ztezka. Jura zdeluje, ze ten letosni rocnik se mu zda byt o dost tezsi. Nu to mne povidej, uz pocitam kazde 100 metru do Stareho Smokovce, odkud to uz mame jen z kopce do Popradu. Na posledni rovince je mokro, blativo, fouka bocni vitr, ale nikdo nam uz to nevezme. Tak trosku s obavou se ptam Juru, zda chce spurtovat. Prej ne, radsi by dojel stejne, jak my s Honzou na Beskydu. Nu to jsem chtel slyset. Posledni zatacka, ted to nam fuci do zad, a ritime se na cilovy koberec ruka v ruce a snazime se kricet, ale nevachazi to tolik presvedcive, jako na Beskdu, asi schazeji sily. Anebo chybel tam u cilovy brany Kolikac, ktery by zarval neco na uvitanou? Tak ci onak, nas dojezd zustava naprosto na okraji zajmu verejnosti. Ale nas doprovodny tym je tady a nam nadsene blahopreje. Nez se stacime trosku vydychat, je tu Pavel. Sucha rec statistiky: Vzdalenost 211.3 km, cas 7:22, cisty cas 7:13, prumerna rychlost 28.7 km/hod, cista rychlost 29.3 km/hod, celkove stoupani 2475 m, prumerny tep 142, prumerna kadence 87. Chci podekovat Jurovi, ze mel tu trpelivost a vydrzel to se mnou celou trasu. Obzvlast velky dik patri doprovodnemu tymu: Blanka, Lada a Natasa, starali se o nas opravdu vzorne.
::
Propozice ::
Diskuze :: Celkové výsledky
