Vendu –
VIVAT TRANS BRDY
VIVAT TRANS BRDY
Slunečné sobotní ráno, 62km dlouhá trať s převýšením přes 1100m, slibovaly nádherný bikový zážitek.
Po dohodě jsem dopoledne vyzvedla Dalču ze spřáteleného CzechOutdoor Týmu, naložili jsme kola a frčeli objížďkami do Let u Prahy. (konečně jsem viděla silničáři opěvovaný i nenáviděný řevničák, sice z auta a cestou dolů ale i tak jsem měla co dělat, abych se v zatáčkách vešla na silnici).
Zaparkovali jsme těsně po příjezdu Mirindy, která jako loajální zaměstnanec jela tentokrát za tým Zentivy a ne za Šlapky. Prezentace proběhla bez problémů, nakonec dorazil i Zátopek a po klasických přípravách kol i sebe jsme vyrazili na start.
Organizátor TransBrd použil zdravý rozum a nechal závodníky startovat ze 2 vln se samostatným počítáním času.
Ve 12.00 odstartovala první vlna, 5 minut po ní jsme na trať vyrazili my. Prvních pár set metrů vedlo po asfaltu, po odpojení naváděcího auta se cca250 lidí nahrnulo do terénu a čekalo nás téměř 5ti km stoupání po široké lesní cestě. Pořádně předjíždět se dalo až po 3km, kdy se balík (spíš chumel různě výkonných jezdců) roztrhal a pánové přestali mít problém s tím, když šel někdo přes ně. Těsně před vrcholem jsem předjela Mirindu (její starty jsou evidentně silnější, než moje) a těšila se, že se hákne a pojedeme spolu, já ji potáhnu do kopce a ona mi pomůže z kopce, když jsem se po 100m ohlédla, Mirinda nikde. Dalších 15km vedlo po hlavním brdském hřebenu, část po širokých cestách, část po technicky náročnějších kořenatých skorosingletrailech.
Kolem 10.km jsem minula Zátopka, který měl mnohonásobné technické problémy. Upřímně se to dalo čekat, když se někdo neřídí tím, co hlásá: "Před závodem nikdy nedělej nic jinak a na kole nic neměň". Zátopek vyměnil řetěz, pedály, boty a přidal rohy. A s tím s potýkal celou trať.
Výjezd na první občerstvovačku na 20.km byl technicky výživnější, ale krátký. Popadla jsem kelímek s ionťákem s tím, že gel zvládnu v následujícím asfaltovém sjezdu, v tom mi někdo klepe na rameno se slovy: " Jedeš fakt dobře" a on Dalča, bez helmy, s úsměvem a bez kola, až v cíli jsme se dozvěděli, že si od kluků ParkToolaků nechal na občerstvovačce měnit kazetu a prostřední tác...
20km úsek mezi první a druhou občerstvovačkou vedl víceméně po hřebeni nebo lehce přes něj a byl hodně podobný části mezi 5. a 20.km
Ovšem výjezd na druhou občerstvovačku byl jiná liga, skoro 2km s převýšením přes 150m. Pro mě nepochopitelně mnoho jezdců sesedlo z kol a vedli je, někteří posedávali podél cesty a masírovali si křečí ztuhlé nohy - kombinace kopce a tepla udělala své.
Ochotná obsluha na občerstvovačce doplňovala bidony, nabízela banány, koláčky a i vlídným slovem se snažila zmírnit utrpení některých. Usměvavá slečna mi dolila bidon, mezitím jsem slupla extrémně hnusný gel a pelášila do rychlého výjezdu, po kterém nás čekal prudký, ale krátký sjezd. V něm mě dojel Dalča se slovy: "To jsem moh čekat, že když tě dojedu, tak z kopce." Trošku jsem doufala, že mi na zádech přiveze Mirindu nebo Zátopka, protože mě nebavilo jet sama, ti ale prý byli kus za mnou. Po dalším sjezdu jsem ve výjezdu dojela Aleše a na dohled měla Ježka. Motali jsme se okolo de facto až do cíle. Posledních cca 10km bylo po rychlých technických singletrailech, oživením byl 1brod a 1dřevěný mostek. V posledním kilometru kolem Berounky a dojezdu po asfaltu, když jsem kousek před sebou viděla Aleše a Ježka, se ve mně probudil ženský bojovný duch a řekla jsem si, že body do Dívčí Války se vždycky hodí. Pardon pánové.
Závod to byl krásný, rychlý a přesně podle mého gusta.
A podle záznamů ze SUUNTA (Max HR 184, Avg HR 168) i délkou a profilem trati ne nepodobný Šele.