Už pátek před závodem jsem cyklisticky naladěn, nervózně pobíhám po bytě a balím věci na svůj 8. silniční Beskyd Tour. Zdálo by se, že mě již nemůže nic překvapit, ale o to jsem nervóznější, to asi tím věkem
. Letos mi příprava v červenci vyšla poněkud lépe než před rokem, pár "kolodějů" jsem najel a i nějaký závod k tomu přidal. Ale respekt z horských stoupání, jako jsou Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálka a Smrček je ve mně hluboce zakořeněn z předešlých ročníků, to jsou kopce, které v okolí Prahy nenajdeme. V hlavě spřádám plán, pokusit se pohybovat okolo Mirka (CK Záluží), ten bude zárukou případného úspěchu.
Před obědem nabírám PeBeho a valíme to do Sojovic pro Kapra, nakládáme vše potřebné a v družné zábavě jedeme přes Pardubice, Vysoké Mýto, Moravskou Třebovou, Olomouc a pak již po klasické trase do Frenštátu. Cestou je šílené vedro a tak "vrchní klimatizér" Pebe stále stahuje okénko a reguluje tak teplotu ve "vozidle". Kapr si lebedí, tropické teploty prý přímo miluje
. Navíc ještě PeBe má neustálý hlad, žízeň a chuť a tak vypleňujeme pár čerpacích stanic. V hotelu Ráztoka prezentujeme cca 10 lidí
a sjíždíme do bezva internátu s ochotnou paní vedoucí. RiCi, díky za rezervaci. Už je tu slovenský bratr Laco s kamarádem a i celé CK Záluží v nových oddílových tričkách. A hádejte jaké barvy? No oranžové, samozřejmě
Sjíždějí se další Šlapky a tak večerní tiskovka, která probíhá v pizzerii v centru, se nese v povznesené náladě s velkolepými plány na sobotní masakr. Velkým otazníkem je počasí, o kterém se nemohou dohodnout ani meteorologové...
Ráno je jasno, opravdu úplné jasno spojené s větrem, jak ze Sahary a teplota kolem 9hod. už se pomalu blíží ke 30°C. Počasí, které většinou Beskyd provází a které sestřeluje zkřečované borce už po pár kilometrech. Pátrám ve své historii a málokterý ročník jsem prožil bez políbení křečové víly. Naléváme se tekutinami, zobeme všemožné antikřečové pilulky a hrdinně se stavíme do první lajny na poloprázdné náměstí. Čas ke startu rychle běží díky oranžovému hloučku a v 9:25 se vydáváme vstříc dobrodružství. Po prvních šlápnutích začíná pomalu odeznívat asi již dvoudenní starťák
a já se pekelně soustřeďuji, abych se někde nevysypal, protože balík je hodně nervózní a někteří jedou hlava nehlava. Sleduji modrý dres Mirka, dres už mám rozepnutý co nejvíce jde, vedro je až k zalknutí ... První magnety, úzká silnička zakončená retardérem, a první vážnější kopec před Hukvaldy, který drobí startovní pole. Tady někde za sebou ztrácím PeBeho a Quita a naopak mi ujíždí Mirek s RiCem, ale je tu Jarda Hanzl, na něj se dotahuji a začínáme tvořit mnohačetný dav, do kterého se postupně vcucne RiC, který má ale bohužel v Příboru problém s řetězem. Za Štramberkem sjíždíme další skupinku, ve které je i Mirek, snažím se točit hodně lehké převody, strašák ve formě křečí mám hluboce zakódovaný ve své mysli, na špici se vůbec nehrnu, šetřím drahocenné síly uvnitř rozpálené masy lidských těl
. Vcelku nezničen přijíždím k prvnímu bufetu v Trojanovicích a i s Mirkem zastavujeme na doplnění vyschlých bidonů, abychom se poté vydali společně na Pustevny... je to dobré, první postupný cíl splněn
Okolo nás i Tomáš Bartoš (HIC), který většinou udává vrchařské tempo, Mirek trochu odskočil a tak se snažím viset alespoň očima, aby mi moc neodjeli. Je tu stále dost závodníku, pořadí se různě mění, podle toho, jak kdo chytá menší krize, Tomáš už začíná cítit přicházející křeče, vedro s přibývajícími výškovými metry bohužel neustupuje a tak z nás tečou potoky potu. Kilometr do vrchařské prémie, první dlouhé trápení máme pomalu za sebou, Mirek už je pomalu v nedohlednu, ale přede mnou shluk barevných zadků, snad se ve sjezdu zformujeme. A je tu fandící Petronie, dává mi flašku s vodou, chrstám si ji na hlavu a za krk, to je paráda, krásné osvěžení, díky moc! Projíždím prémií, okolo diváci i vnímám pokřik "Vinohrady jedem!" a už se řítíme dlouhým sjezdem. Silnice je tu nic moc, a jedna shrnutá roleta na asfaltu mě pěkně rozhodila, jen tak tak se dostávám zase do správného směru, uff, ještě že tak. A vypadá to nadějně, grupa asi o 15 lidech a před námi v dálce relaxující Mirek, ááá to zkusíme Soláň asi spolu
Ale ještě je tu hlavní silnice na rozdělení tratí, kterou proletíme správně usazeni v rozjetém vlaku.
Odbočka na Hutisko-Solanec, začíná druhé nekonečné stoupání, tentokrát na Soláň. Nějak se nemůžu rozjet, ve skupině (cca 10 kousků) visím na ocase jak Jo-Jo, chvílemi naskočí díra, kterou naštěstí vždy sjedu. Tomáš Bartoš se znovu ujímá taktovky a roztáčí vrchařskou ruletu, Mirek mu bez problémů sekunduje, i když už si taky stěžuje na přicházející křeče, já nejsem schopen udržet pravidelné tempo, a tak pomalu odpadám. Naštěstí ale v dáli před sebou zahlédnu Jardu Hanzla a ještě kousek před ním Ivana Kavulu (oba CKKV), k nim už se dotáhl Mirek s Tomášem, chtělo by to ještě zabojovat a jet následné údolí z Karlovic pod Kasárna s nimi ve skupině. Jardu mám, hlásí, že je už nepoužitelnej ... v dáli okolo Mirka už je solidní skupina, která míří k vrcholu. Teď nebo nikdy, řadím těžší převod a začínám zrychlovat. Jde to! Ono to jde, vzdálenost se začíná zmenšovat, zdá se, že Mirek to dobře kotví
a ještě mě stačí povzbuzovat mávající rukou. Díky kámo! Projíždí přes vrchol Soláně a já akorát přijíždím do skupiny, hůůů, tak to bylo na poslední chvíli. Sešup dolů, doplnit vyschlá hrdla a proti větru si to šineme k jedné z největší čuňáren Beskyd Tour. Stále se cítím vcelku dobře, hlavně vědomí, že tu je Mirek, Tomáš, Ivan, prostě "páni cyklisti", se kterými už jsme něco odjeli a zažili, mě žene dál.
Kasárna, jak již pravil klasik Malina, píšu Ježíškovi o trojpřevodník
, kopec o kterém už bylo hodně napsáno, a který stále zůstává neskutečným zabijákem. Prostě 13% sklon, který nepovoluje, nejsem schopen jet rychleji než kolem 10km/hod., chvílemi rychlost padá i k 8-9km/hod. A navíc rozžhavené slunce nad hlavou jen dokresluje letošní apokalypsu
. Připadám si jak horník, který fárá v černé sluji a jen zbožně vyhlížím kostky a bufet. Před tím tu ale máme intermezzo v podobě fotícího zdevastovaného Honzise, pár zastavení Tomáše a Ivana, aby nechali odeznít křeč a po snad nekonečném otáčení pedálů přichází rozeklané kostky, uff, letos to snad už ani nevyjedu, pravé chodidlo již šeredně pálí ... už ani nevím, jak jsem se dostal k tomu stolu s ionťákem a vaně plné ledové vody, ale přesně vím, že to byly úžasné pocity, které jsem dlouho nezažil
Cpu do sebe ještě rohlík a salám a na odjezd si dám šáteček do chřtánu s vědomím, že ho za chvíli zapiju. Ale cesta je pěkně rozšvihaná a znovu stoupá, je potřeba se držet oběma rukama řídítek, a tak koláček mi leze z pusy, sliny totiž nějak došly a já nemůžu polknout. Proti nám nějací povzbuzující turisté, asi měli pěkný pohled na magora s plnou tlamou, jak si blemtá řídítka
Šustíme to do Makova, jedeme ve třech, nájezd na hlavní je skvěle ohlídán a tempa se ujímá Mirek, já zjišťuji, že přichází další krize, posílám je pryč, ale Mirek se mě snaží znovu dostat do závodu a po chvíli se mu to začíná dařit, hypnotizuji jeho zadní kolo, čumím na zadní stavbu, znám ji dokonale
a vybavuje se mi Vysočina 2005, tam jsem poprvé navázal bližší kontakt s kapitánem CK Záluží. Teď se proměnil v motorku, odpárali jsme borce co jel s námi a sjíždíme jednoho před sebou. Bumbálka docela utekla, čekal jsem to horší, to Mirkovo lano hodně pomohlo. Díky! Sjezd do Bílé, letos spíše jen točíme nohama, žádné zběsilé tempo, každý je už asi myšlenkami na Smrčku, na té poslední hrůze, co nás čeká. Ještě nás rozhodí pár vyfrézovaných úseků, ale to se již zakusujeme do šťavnatého melounu, který nám podávají neméně šťavnaté slečny
Jé jak by se tady debužírovalo
Ještě si nalít do treter chladivou vodu a pokračujeme dál, zrovna ve chvíli, kdy na bufet doráží Tomáš s Ivanem. Hned za bufetem následuje nepěkná stojka, Míra už zase přikládá pod kotel a já ve snaze chytit jeho rytmus chytám první polibek, ajajaj, hned řadím do lehka, jdu ze sedla a vyklepávám citelný náznak křeče. Tak Míro čau, to nepsané pravidlo, že od posledního bufetu se závodí, to stále platí
Křeč zažehnána, dojíždí mě borec se sytičema, zkouším ho hákovat, ale už je vidět, že toho mám oba plný kecky, Mirka už není vidět. Silnice se chvílemi proměnila v asfaltové blátíčko, je potřeba jet na jistotu, a tak je čas i pozorovat přírodu okolo sebe, je tu krásně, ty výhledy na přehradu.
Za sebou začínám slyšet ryk kol, chrastění řetězů, to vypadá že Tomáš s Ivanem jsou tu, ale kdepak, černo-bílý dres Slezanu na špici a za ním v háku Barbora Bohatá, pozdější vítězka žen. A za nimi asi 3-4 borci, tak hup za ně a rázem se jede o 5-10km/hod. rychleji, no hezký! A heleme se koho to máme v dáli, Mirek, brýle už má zastrčené v helmě, kochá se
, už nás uslyšel, s hrůzou se otáčí, a už na něj pokřikuji, hop, začínáme zase závodit. A tak mu nezbývá nic jiného než nasadit brýle a kulit to s námi. Přijíždíme pod Smrček raketou rychlostí, zkouším ještě zareagovat na nasazené tempo, ale každým okamžikem mi to začíná pomalu ujíždět. Chybí síla, na nejlehčí převod jsem rád, že otočím klikama ... a hele Ivan s Tomášem už jsou za mnou, a jedou zase svůj "indiánský styl", tzn. chvíli na kole a chvíli postát vedle kola než odezní křeč. Tak to mi vyhovuje, to bych mohl s Vámi vydržet až nahoru, ještě se okolo nás proplíží "wattman Honzis" se svými tragickými hláškami a začínáme klesat. Kluci jedou hodně na jistotu, nechce se mi je předjíždět na té úzké a rozbité cestě a tak přibržďuji za nimi. A asi věděli proč
, najednou před námi shluk lidí a uprostřed silnice leží bezvládně borec v bílém dresu a od hlavy mu vytéká pramínek krve. Paní už telefonuje pro záchranku, my se opatrně vyhýbáme a projíždíme dál. Až v cíli se dozvídám, že spadnul těsně před Mirkem, který pak zůstal u něj, já jsem ho v té hrůze ani nezaregistroval. Naštěstí to snad dopadlo dobře a kluka po chvíli zvedli a čekali na sanitku, která ho pak odvezla ... Mám chuť to zapíchnout, nohy jakoby zdřevěněli, obdobně na tom je i Tomáš a Ivan. Letošního Beskyda už opravdu jen dojíždíme v černých myšlenkách, každou zatáčkou jedeme hodně opatrně a pořadí v cíli si určíme již před cílovou rovinkou.
I přes tuto černou kaňku z konce závodu, mám pocitově dobrý dojem, trasu jsem projel podle plánu, totální křeče jsem nedostal, velký díky patří Mirkovi, který se o mě dobře postaral
Velkým zážitkem pak byl dojezd ostatních Šlapek, některé to chytly se závěrečnou průtrží a citelným ochlazením, ale nakonec se všichni dostali šťastně do cíle. Nedá se nic dělat, Beskyd je pro mě nejtěžší maratón u nás, vysoká procenta sklonu v kopcích a tradičně vysoké hodnoty na teplotní stupnici mě připraví každý rok skvělý zážitek
Za rok snad zase nebudu chybět v té naší oranžové výpravě.
::
Propozice ::
Diskuze :: Celkové výsledky :: Report a foto Honzis :: Foto PeBe
No a už se ozývá "start" a jedeme. U mě klasický start, vždycky si říkám jak se budu krotit, jak pojedu od začátku v klidu abych to nepřepálil, ale někde hluboko v mozku se to přepne a já klasickým UAC stylem visim čelo co to jde. Celkově je začátek hodně nervózní, hodně aut zastavených po stranách, špalky a gumy smrdí balíkem, občas se až stojí. Někteří jedinci s absencí mozku předjíždí po chodníku, kdybych na to měl dost času tak si i zakroutim nechápavě hlavou. Nakonec se ale balík natahuje, z předpovídané roviny do Pusteven se vylupují nepěkné brdky a kopečky, dávám si asi zbytečně moc, hodně moc. U strany vidím Astrala s prázdným kolem, smůla, nevypadá nadšeně. Přijíždíme pod Hukvaldy(to jsem se dozvěděl až později) a tam mi to definitivně ujíždí, pod stojkou stojí pár jedinců se spadlým řetězem a špinavýma rukama. Jedu v balíku asi 20lidí, je se mnou i Quit a RiC, oba brblají cosi o neudělání se dobře, Pavel v oblasti žaludku, Richard v oblasti řetězu, no celkem jim stíhám, tak se kuklim na konci. Přijíždíme do Štramberka, takovou mrchu kopec jsem tu ještě nečekal, mám co dělat to vůbec vyjet. Balík mi odjíždí a dotahuje mě slečna na kterou z okna auta za ní jedoucího někdo pokřikuje jak krásně šlape a jak jí to jede. A ono jí to fakt jede, za chvilku je u mě a jedem spolu. Před Frenštátem nás dojíždí další skupina cca 15lidí a jedeme spolu až na bufet v Trojanovicích, nezastavil nás ani projíždějící vlak, bylo tak akorát že projel a mi mohli hned jet dál. Na bufetu zastavuju, bidony zejí prázdnotou, je takové vedro že i já který obvykle ještě vodu vozím do cíle, mám sucho. Beru vodu a ionty, banán a jedu dál. Není mi moc dobře, teplota a sluníčko mi dávají zabrat, Pustevny jedu stylem u Ráztoky kašpara a držet až nahoru. Celkem se to daří, tepy se zklidňují kolem 155 a teoreticky by se dalo říct že odpočívám. Prakticky dřu jako kůň, potůček potu za mnou je jasná stopa. Začínám uvažovat o zalomení na krátkou a asi aby mě moje milované kolínko v tom rozhodování udělalo jasno, začalo bolet. Pod vrchařskou prémií je Petra s mámou, podávají slíbené bidony a i ostatním šlapkám nabízí čistou vodu, kdyby jí sehnaly víc tak se snad rozdají 
