Akce Malá Haná 2006

Akce Malá Haná patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2006-08-12.

Nejdelší varianta má délku 200 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

• Kolíkáč – Vzpomínky na dětství
  
  Před startem jsme se dohodli na týmové strategii, Jura pomůže RiCovi, který se chtěl na domácí půdě vytáhnout a já pomůžu Honzovi. Tak nějak chci tomu cyklistickému, tam nahoře, splatit to, že se můžu svézt za Vyhupem či Jurou, kteří mi taky hodně pomáhají, i když jsou lepší...
  Hned po startu volíme rozvážnější tempo a necháváme si ujet balík, velkou výhodou je Honzova perfektní znalost trati až do Hanušovic, a i já přibližně vím, díky Rampušákovi a cykloakci Lanškroun 1994, co nás na úvod čeká. Před stoupáním na Lázek dojíždíme jednoho kluka z Pardubic, který už před startem hlásil, že chce jet s námi, ale na začátku nám trochu ujel, o Šlapkách ví skoro všechno, na většině závodů se vždy svezl v slavné skupině A. Lázek má nový asfalt, Honza se zahřál na provozní teplotu a tak udržujeme rychlost okolo 14km/hod. Nahoře jsou krásné výhledy na okolní lesy a krajinu, a konečně jsme nahoře a následuje hodně klikatý a technický sjezd Cotkytlí. Po chvíli sjíždíme další dva borce a napojujeme se na trasu Rampušáka 2005, Honza se krásně drží v háku, a i Pardubičák jede s námi. Stoupání na Hoblovnu, sjezd do Čenkovic a výjezd na Červenovodské sedlo nám nečiní sebemenší potíže, trasu známe jako svoje "obnošené tretry" a musím uznat, že to Honzovi jede parádně, stále mi šlape na paty a nedovolí mašince vydechnout.
  Sjíždíme krásným alpským sjezdem k 1.bufetu do Červené Vody, nabíráme vše potřebné a už si to hasíme stále ve třech ke Zlatému Potoku. Vyjíždíme ho z druhé strany než na Rampušákovi, vzpomínám, jak jsem tady trpěl letos v červnu, sjíždíme do údolí říčky Moravy, řadíme se za sebe a pálíme to 40km/hod. do Hanušovic, odkud po novém koberci začínám zase nabírat výškové metry, a to docela fest, trojpřevodníky jsou v permanenci ...
  Přes Šumperk znovu nahoru k 2.bufetu, kde potkáváme Gubora, nového zahraničního člena, hned se k nám připojuje a tak je vítanou posilou do našeho čtyřčlenného vlaku na rovinatější část před Litovlí, kde se to snažíme znovu rozjet ke 40km/hod., a vcelku se to daří, i když střídaní moc nefunguje ... Za Litovlí se to znovu začíná nehezky zvedat a po chvíli zjišťujeme, že jsme vytrousili Pardubičáka. Gubor si stěžuje, že má hlad, tak ho uklidňuji, že bufet je u Bouzova. Terén je zde hodně náročný, stále nahoru a dolů, ale pohled na "pohádkový hrad" je zaslouženou odměnou, a když ještě k tomu můžeme doplnit své žaludky, no co více si přát. Honza se moc nezdržuje a po naplnění bidonů nám mizí, a tak s Guborem ho dojíždíme až za Bouzovem, kde si pro nás pořadatelé připravili lahůdku, o které se nám ještě dlouho bude zdát. Hartinkov - kopec, který je snad "nejšílenější" co jsem kdy jel, i bájná Všemina je možná překonána ... a to ještě jedeme za mírného krápání, které se na vrcholu mění v pořádný lijavec, sjezd do Nectavy se tedy stává jen bojem o přežití a i následná cesta do Jevíčka na silnici plné vody je zážiteček ... Teď už je to jen o vůli, nedá se jet moc v háku, voda je naprosto všude, ztrácíme Gubora a i kamaráda Jury, který nám přijel naproti a od Hartinkova jel s námi. S Honzou vysáváme poslední zbytky energie ze zadních kapes a pereme se s hrozivými stojkami, které na nás před Třebovou ještě nachystali. Vždy už si říkáme, tak to už je poslední a pak sjezd, ale vždy se objeví další a další ...
  Konečně je na dohled cílové město, hlídáme si modré šipky v tom rybníku pod námi, projíždíme městem a pak již jen cílová rovinka, kde si navzájem gratulujeme. Musím uznat, že Honza, po pro něj nešťastné zimě a začátku jara, chytil báječnou formu, na rovinách udržel krásně hák a v kopcích jsme jeli rychleji než jsem předpokládal. Plánovali jsme, že když se vejdeme do 8 hodin bude to paráda, a my málem atakovali, nebýt deště, čas 7,30hod.
  Na závěr chci poděkovat pořadatelům, 0.ročník se povedl, a jestliže byla založena tradice maratónu v Moravské Třebové s okolní krásnou přírodou, tak se rád zase někdy vrátím, protože kraj okolo Litovle, Bouzova, Nectavy jsou pro mě vzpomínky na dětství, jezdili jsme tam skoro 20 let na každé prázdniny.
  
  
  
• RiC – Jak jsem visel
  
  Na většinu cyklomaratónů musím vstávat dost brzo, abych přijel včas do místa konání. 12.srpna 2006 to ale bylo jinak. Cyklomaraton S Orim Malou Hanou je domácí akce v Moravské Třebové. Žádné časné vstávání a balení auta. V klidku a pohodlí domova se chystám na první start nového závodu. K mé velké radosti přijíždějí i další Šlapky: HonzaM, Jura a Kolíkáč. Můj původní plán byl vytvořit skupinu A pro tradiční AVS 25 km/h. Po poradě v ní nakonec zůstává Honza a Kolíkáč. Jura se uvolil dělat mi mašinku a vylepšit tak v domácím prostředí můj rychlostní průměr. Oproti plánu je start posunut o 30 minut. Alespoň získáváme čas na projetí cílové rovinky. Po úvodním slově ředitele závodu je odstartováno. Balík se zvolna rozjíždí, jede se kolem 35km/h. Příjemný začátek. Průjezd Třebářovem byl trochu o hubu, ehm... chtěl jsem říci riskantní. Úzké silnice, velký balík, auta v protisměru atd. Nicméně přežili jsme všichni bez úhony. Alespoň pokud vím. V pohodě se dalo uviset s vedoucím balíkem až pod první kopec, kterým byl Lázek. Asi ještě dospávali flám z předešlého dne, jinak si průměr 33 km/h neumím vysvětlit. Ovšem na Lázku už jsme procitli všichni a zaujali místa, která nám patří. Sedmikilometrový kopec probere každého. Lázek znám nazpaměť, takže jsem nasadil své klasické tempo, kterým zde tréninky jezdím. Nenápadnou otázkou, jestli tohle tempo vydržím celý marathon mě Jura trochu přibrzdil. Na moji nejistou odpěvěď "Nevím, snad" následovala přednáška na téma Taktika jízdy cyklomarathónu s podtitulem Pýcha předchází pád. Ochotně jsem poslechl a přizpůsobil svoji TF v souladu s nově nabytými znalostmi. Jak se později ukázalo, byl to klíčový okamžik celého závodu. I tentokrát, jako už mnokráte v dějinách, byly události rozhodnuty ještě dříve než nastaly. Ve sjezdu z Lázku skrz Cotkytle Jura nezadržitelně mizí. Nevím jak to dělá, ale stejně jako v tomto, i v každém následujícím sjezdu na mě v zatáčkách získává několik metrů. Buď nemá pud sebezáchovy, nebo ho na startu odkládá U Chudoby se sjedeme asi čtyřčlená skupinka, kterou Jura přes Heřmanice (Dolní & Horní) odtáhne až do Výprachtic. Na Hoblovnu a Červenovodské sedlo ale už musí každý sám, za své. Ve stoupání na Hoblovnu se k nám přihlásil Gábor. Zájemce o členství ve Vinohradských Šlapkách z Maďarska. Slovo dalo slovo (word givs word) a poznali jsme v něm autora mailu, který se objevil v diskuzi na webu Šlapek. Do Červenovodského sedla přijíždíme celkem v pohodě. Neohlížím se, ale myslím, že jsme s Jurou sami dva. Rozhodně na bufet pod ČV sedlem přijíždíme ve dvou. Tady bych měl kritickou připomínku k organizaci. Bufet byl v místě, kde se jede kolem 50km/h (a někdo určitě i víc) a nebyl dopředu označen. Alespoň já jsem si nevšiml. To by chtělo příště napravit. Na bufetu nás opět dojel Gábor a ve třech jsme se vydali směr Dolní Orlice a Zlatý potok. Kopec jsme jeli v opačném směru než na Rampušákovi. Řadím 28z a v pohodě zdolávám kopec. Zde už definitivně ztrácíme Gábora. Následuje sjezd a napojení na hlavní silnici směr Hanušovice. Kousek před nimi jdu poprvé na špici. Chci udržet stávající tempo, ale to bych se asi utavil. Zpomalení netrvá dlouho, protože už jsou tu Hanušovice a z nich se zvedá silnice do Kopřivné. Nádherný kopec s novým asfaltovým kobercem. Už se těšíme, jak na druhé straně po něm pofrčíme dolu. Ale jsme zklamání. V Kopřivné odbočujeme na Rejchartice a přes Rapotín a Vikýřovice objíždíme Šumperk. Sjezd do Rapotína byl vzhledem k rozbitému asfaltu dost nepříjemný. V Rejcharticích se stal téměř malér. Fičíme si to dolů, co rozbitá silnice dovolí a kus před námi skupinka děcek. Uprostřed malej kluk na kole. Trošku přibrzdíme, co kdyby něco. A ono jo. V okamžiku, kdy už jsme je dojížděli, se kluk začne uprostřed silnice otáčet. Jura to vzal z prava a na mne zbyla vlevo malá mezera mezi klukem a hromadou písku u krajnice. Zabít. Kluka i matku. Ještě že tam byl rozbitý asfalt, který nás zpomalil. Na dobrým povrchu se tam dalo jet i 50km/h. Z Rapotína do Šumperka jsem si trochu zabojoval proti větru. Za Šumperkem, na kopci v Hrabišíně je druhý bufet. Dál přes Libinu projíždíme po rozbité silnici. Vypadá to, že se zde dělá naráz plynofikace, kanalizace a vodovod. Zatínám zuby a pěsti v který držím řidítka (v těch pěstích, ne v zubech). No, ale třeba příští rok tu bude nový asfalt. Při zpětném pohledu na celý maratón docházím k závěru, že tady začala pro mě ta nejtěžší část. Na rovinách už jsem střídal (jen občas, přiznávám) a chtěl jsem udržet stávající tempo. Oni to teda nebyly úplné roviny, byl to zvlněný terén. Takový ten zrádný, kdy si člověk neuvědomí, že by měl podřadit. Když si to konečně uvědomí, už je většinou pozdě. Takto jsme projeli Troubelice, Medlov, Litovel a Nasobůrky. Za Nasobůrkami na nás už čekaly kostky, které na kole dokonale prověřily utažené šrouby a namasírovaly unavené svaly. Někde tady, za Cholinou jsme dojeli dva jezdce. Společně stoupáme směrem na Bílsko. Už jen tupě zírám a vší silou se snažím držet tempo, které mi na začátku na Lázku připadalo pomalé. Ještě že jsem toho Juru poslechl. Přepálené tempo na těch zvlněných rovinách udělalo své. V jednom z krátkých sjezdů ztrácíme oba čerstvě nabyté spolujezdce a opět pokračujeme ve dvou. Před námi je Loučka, Slavětín, Hvozdečko, Bouzov. Stále nahoru a dolu. Síly už ubývají. Před Bouzovem, v Kovářově je třetí, poslední bufet. Myslím, že to byla nejkratší zastávka. Něco jako při závodech F1. Natankovat plnou, něco pod škraň a za pískotu prokluzujících gum vyrážíme dál. Jurovi navíc zvyšuje elán zpráva od obsluhy bufetu. Před námi se trápí nějaký osamělý jezdec a ať ho prý vezmem sebou. Jurovi se zablýskne v očích a s divným výrazem ve tváři prohodí: "Už jedem pro něj!" Asi jako kdyby hladového vlka poslali zachraňovat kůzlátko A opravdu osamělého závodníka míjíme na posledním vrcholu před Bouzovam. Stojí a vypadá to, že se obléká. My se tím nezdržujeme a valíme dál. Dolů Bouzovem vstříc dalším dobrodružstvím. Na mě čeká hned pod kopcem. Snažím se objet auto, které bylo zaskočenou konvojem svatebčanů v protisměru. Jenže ouha. Po dešti tu zůstalo dost písku, ve kterém mi kolo ustřelilo. Trochu jsem to srovnal a namířil si to svodidel (nebo co to bylo). Těm jsem se tedy vyhnul a projel křovím rostoucím na krajnici. Ještě jsem stihl zašaltrovat (z kopce mi tam zůstal těžký převod) a pomalu se začal vracet na silnici. Vyplivl jsem něco zeleně a pokračoval dál. Čekal nás zlatý hřeb celého závodu: Hartinkov. Taková prasárna na entou Při výjezdu se kolo málem staví na zadní a při sjezdu do Nectavy na přední. To Ori přehnal. No, ale tady už jsem doma. Zde jsou moje důvěrně známé tréninkové okruhy. Teď musím Oriho pro změnu pochválit, že nás nehnal do Šubířova. To by bylo moc štěstí najednou :) Projíždíme Jevíčkem a čeká nás poslední lahůdka. Zadní Arnoštov. Ani nevím jak, ale vyjedu ho. Jsem celkem na kašu. Sjíždíme do Křenova a v Dlouhé Loučce se snažíme ještě trochu vylepšit průměr. Drobná stoupání před Útěchovem mě dost bolí. Před námi je Třebová. Jako domácí se ujímám role průvodce a vedu nás k cílové rovince. Přemýšlím jak to bude se spurtem. Jura nic neřikal, tak asi jo. Letos to bude poprvé! Bylo mi jasné, že i když jsem se celou dobu vezl, tak nemám šanci. Ale o ten pocit spurtu do cíle jsem se nechtěl připravit. Sjezd do Údánek a za chvíli je tu cílová rovinka. Nevím jak se spurtuje. Prostě začínám zrychlovat a kus před cílem, když už si myslím že to vydržím až do cíle, vyrážím na plno. Na chvíli jsem se dostal před Juru (jak později přiznal, byl to taktický manévr :) Ale opravdu jen na chvíli. Kousek před cílovou lajnou mě něco míjí z leva. No jistě. Jura. Já měl na tachometru něco kolem 50 km/h. Kolik měl on nevím. Tak tedy cíl. Už nemusím nikam. Sundávají nám čísla a já jen lapám po dechu. Na lavičce si vypiji svůj oblíbený AA drink a čekám až budu moci alespoň trochu fungovat, abych se najedl. Gulášek s kopcem cibule mi docela sedl. Při vyhlašování vysledků jdu málem do kolen. Druhé místo ve své kategorii do 50 let. Ten Jura je vážně dobrej. Dotáhl mě až na bednu. To jsem zvědav, co mu dají Několik údajů: Nastoupáno: 2600 výškových metrů 193 km Oficiální čas: 6:56:44 tj. AVS 27,8 km/h
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 640x480 pixelů, Zobrazené rozměry: 640x480 pixelů
Název fotografie: 04_Bufet Cervena Voda.jpg

 

Další fotografie