Howgh –
Letos poprvé dostávám čip...
Author Šela marathonu v Lipníku nad Bečvou se zúčastnilo 1800 jezdců. Počtem účastníků je to největší MTB marathon na Moravě. Pořadatelé pojali akci velkoryse. Dokonce helikoptéra s fimaři nám vrčí nad hlavou. A řekl bych, že i co do náročnosti terénu překonal Drásala, ale možná je to tím, že vzpomínky na Drásala za rok vybledly. Hodně ovlivní počasí. Na Drásalovi bylo loni v podstatě sucho.
Letos poprvé dostávám čip...s umělohmotnou příchytkou na osku předního kola. Vůbec se mně to nelíbí a dávám čip do ponožky.
Sprinty mně jdou čím dál hůř, tak jsem samozřejmě dal dlouhou trať - 92 km. Kamarádi, co Šelu jeli loni, mluví o zácpách nikoliv jen na začátku závodu, ale i po 10 kilometrech (nebo 15?) při pohledu na nedozírné srocení cyklistů, chvějících se nedočkavostí, aby už do toho mohli šlápnout, jsem se odsunul do druhé vlny, která odjede o 20 minut později. Dokopy nás je cca 800. Na silnici, než nás pohltila vegetace, to fest foukalo do obličeje. Mnoho lidí se vůbec nepokouší jet v háku! Takový marnotratný plýtvání energií! Aspoň je tam místo pro mě.
Hladký asfalt pro nás brzo skončil. Drncání patří k věci. Kdyby mě vadilo, nebyl bych tady. Ale to záhadné chrastění kdesi v bicyklu...člověk znejistí ...co to ksakru je?! Co když mně ve sjezdu upadne předek?! Po pár kilometrech nadskakování na kořenech a špicování uší to bylo jasný. Zadní blatník. Stačilo utáhnout šroubek. Konečně pohoda.
Cestičky se zužují a zužují, a my jedeme pořád ve štrůdlu. Ve sjezdech to fakt vadí. Prach polňaček vystřídalo lesní blatíčko. Hladší pneumatiky kloužou všemi směry - jako na mýdle. Kdekdo měl problémy s předjížděním těchto pomalejších spoluzávodníků. Jeden rychlík si stěžoval, jak mu nervově labilnější osoba bez kouska empatie, nechápající, že dost lidí to tady bere jako závod, dokonce nevybíravě vynadala, že se cpe dopředu.
Příště budu postupovat jako tenhle mladej: "vždycky jsem slušně poprosil, jestli by mě pustili , že teda nenaléhám, ale že by mně udělali ohromnou radost...nestalo se ani jednou, že by mně nevyhověli." A pak se říká, že ti mladí....atd...Jináč - on ten pomalejší bývá rád, že může na chvilku zastavit a uklidnit rozklepaný kolena. Vím to podle sebe.
Symbióza kamení s blátem je jedna z nejhorších variant. Místy stezka traverzovala zatraceně strmý svah. Zaváhání by znamenalo pád do hlubiny. Na tohle nemám psycho.
Často se mně přihodilo, že strmý výšvih se vyvrbil na poslední chvíli za zatáčkou nebo za rohem hradební zdi, takže nestíhám zařadit lehčí převod a potupně jdu pěšky.
Ani jsem si nevšiml když jsme jeli přes opěvovaný vojenský prostor Libavá. Normální asfaltečka normálním lesem...
Ohledně bahna je to v mezích slušnosti. Chvilkama se olověně mračí, ale spadlo jen pár kapek.
Na skalnatém hřebínku jsem trošku havaroval a od té doby nemůžu zařadit dva největší pastorky. Do kopců teda pořád někoho předjíždím. Na občerstvovačce jsem kolo svěřil servismanovi, což byla chyba. V tom fofru si spletl šroubky dorazů - zašrouboval ten nesprávný, takže jsem nezařadil tři nejmenší pastorky. Vadilo to jen kousek cesty - na asfaltu mírně skloněném dolů. Můžu však zařadit druhý největší. Při pokusu zařadit největší padne řetěz mezi zuby a dráty. (měl jsem ohnutou patku od přehazovačky. Štěstí, že neskončila ve výpletu.)
Starý železniční tunel dlouhý 260 metrů byla bezva atrakce. Zpestření polní roviny. Široko daleko totiž není žádný kopec. Ten tunel dal postavit Franc-Josef fakt jen proto, aby zefektnil tuhle železnici. Uvnitř strašidelně rachotil z reproduktorů parní vlak.
30 kiláků před cílem jsem načnul tubu gelu. Odhadl jsem to dobře. Začíná dlouhé stoupání. Jedu jako stroj a předjíždím jednoho soupeře za druhým.
Liják, který postihl špici závodu, nás na chvostu minul, ale extrémní bahno ne. Ke všemu se spojila dlouhá trasa s krátkou, takže hemžení jezdců houstne. Před kolem se pořád pletou ti s hladšími pneumatikami. Jejich stroje jsou těžko ovladatelné a na úzké pěšince se nedají předjet. Tady už je jedno jestli má někdo blatníky nebo ne. Bahno je spravedlivé. Zasviní tě, ať jseš šlechtic nebo plebejec. Prostě ideální terén pro prodejce náhradních dílů. Ke vší smůle mi občas spadne řetěz při řazení na malý talíř.
Bláto jsme si vezli na kolech. Na jinak suché asfaltce to po nás vypadalo jako při řepné kampani. Kličkování kolem Lipníka byla už relativně rekreační vyjížďka. V tubě ještě něco zbylo, tak mně to jede pořád dobře. Posledního soupeře jsem přespurtoval v cílové rovince na nádvoří malebného hradu Helfštýna za zvuků písně "Až si pro mě přijdou funebráci", vyluzované hudební skupinou Travellers na přilehlém pódiu. Od druhého mezičasu jsem předjel 55 spoluzávodníků a udělal si osobní rekord. (Teda, abych to nedramatizoval - jedu Šelu poprvé.) (Skončil jsem na 676. místě, ale to už nezní tak dobře.) každopádně to byla bezvadně ztrávená sobota.
(Na 92 kilometrech jsme nastoupali 2180 metrů)
Odkaz : http://www.selasport.cz/index.php?pT=asm
