Když jsem s Icem a Kaprem domluvili čtvrteční Zlaťák, obnovenou akci po 4 letech, na kterou jsem každý rok myslel, ale kterou se nepodařilo zorganizovat, tak jsme asi nikdo z nás netušil, v jakou parádu se to promění. Po Sudetech zkřečované nohy odmítají poslušnost, předpověď počasí je taky hrozivá, a tak jsem se uklidňoval, přesuneme to na někdy jindy. V úterý do mě ale hučí v Kolodějích nadržený Alánek, naopak říčanská větev hlásí, že nejede, ale rosničkáři to stále vylepšují a vylepšují, a když ve středu odpo začínají potvrzovat všichni předem nahlášení účast, začínám se taky těšit.
Masíruji nohy, aby se trochu zprovoznily a žeru co se do mě vejde, však ono se to zítra šikne. Překvapivě svoji účast nahlásil i Šemík, sice prý jede jen do Jičína, ale ve mě už uzrává jasný plán, Šemdu prostě na ten Zlaťák dokopeme a pak i společně odvezeme do Prahy
. Nesmíme na něj moc zhurta, jen po malých postupných cílech, ale jakmile už bude u Vrbatovy boudy, bude to dobré, budeme za půlkou vyklusávající vyjížďky
. Brzké ranní srazy klapou podle plánu, vyrážíme za vycházejícího slunce a užíváme si jízdy ve skupině, Šemda má za úkol vést koncová světla našeho vláčku, naopak vítr nám proráží hlavně duo Alánek – Kapr, navigátor Iceman též nezahálí, no a my s Mírou na sebe nevěřícně hledíme, když nějaké brdky letíme na velkou a čeká nás ještě 260km
. Blíží se Jičín, stále mírně stoupáme, Šemík si neustále kontroluje svoje chytré hodinky, má tam všechny pro sebe důležité údaje, čas, tep, kilometry a kdo ví co ještě
a brblá si pod vousy, že to bude otáčet. Říkáme mu, že vystupovat z tohoto vlaku je naprosté šílenství, z těch 100km co by jel na samotku bude více znaven, než když si dá ještě 200km s námi
. Za Jičínem přichází první vážnější stoupání, nahoře na sebe čekáme, je to paráda, po dlouhé době zase na kole, kdy člověk může jet v klídku a užívat si jen točení nohou bez stresu, že mu něco ujede. Závoďák Kapr to pojal taky pohodově a v každé zapadlé vísce loví turistické známky. V Lomnici na náměstí menší pauza s občerstvením, focením a padáme do Semil luxusním sjezdem. Před námi ještě další pauza na toaletu na pumpě, kde jsme i před 4 roky stavěli s Vyhupem, Kapr s Icemanem zase jedou pro známku do Semil. U pumpy se odehraje zajímavá příhoda, Šemda studuje mapu v mobilu a domlouvá si s námi, kde na nás počká, až se budeme vracet, po delší debatě najednou vstává a začíná něco kutit na svém kole, po dotazu co se děje, tak že prý zkouší 28 zubový pastorek, prý ho ještě letos nejel, ale já mu říkám, že teď stejně pojedeme údolím, kde ho nevyužije, ale je jasné, že červ jménem Zlaťák mu už hlodá v mozku
. Za Semily trochu cyklokrosu díky opravě silnice, ale pak již nerušeně pokračujeme podle plánu na Hrabačov u Jilemnice a tam na kruháku pěkně doleva na Vítkovice.
Ano, teď začíná asi 20-ti kilometrové stoupání, které končí ve výšce 1390 metrů nad mořem. Jedeme stále rozumné tempo, elektrizující atmosféra blízkosti monumentálního kopce je tu. Za Vítkovicemi si se Šemíkem vystupujeme z naší grupy a jedeme si tempo podle žižkováka. Ten furt kouká na svý hodinky, mumlá si nějaká čísla, ale je to možná lepší než koukat dopředu, před námi se stále a stále zjevují další a další metry stoupání. Vzpomíná, jak tudy jeli v roce
2008. Mezi nádechy čerstvého horského vzduchu kecáme, rychlost někde kolem 7-10km/hod., řetěz Šemíkovi na 28 zubech drží, což je dobře, vypadá odhodlaně, věřím, že už to teď neotočí
. Začínají skvělé výhledy, nebe stále bez mráčku, na asfaltu se dělají teplem bubliny. Horní Mísečky, Jilemnická bouda, mě se zase vybavují vzpomínky na rok
2002, stoupání je nekonečné, docela nás zmrazuje cedule Vrbatova bouda 3,5km. Ale nakonec šťastně dobýváme vrchol, dáváme zelňačku a nealko pivko, jsme na 170km dnešního výklusu. Trochu jsem měl strach, že nahoře už budou kluci vymrzlý a naštvaní kde jsme, ale vládne pohodová atmosféra, prostě všichni jsme naladěni na společnou výletní notu. Je cca 15 hod., Míra trochu křečkuje, že dnes nestihne kolodějské zvony, ale ještě se v tretrách škrábe pěšky k mohyle Hanče a Vrbaty. Ostatní se už pomalu zateplují, přece jenom nás teď čeká minimálně 20 km furt z kopce, já si cpu igelitový pytlík na prsa a spouštíme se dolů. Parádní pocit, parádní výhledy, alpské serpentiny, člověk se až děsí co musel všechno vyjet nahoru. Ruce stále na brzdách, až pak od Dolních Míseček se dá odpočinout rukám a zlehka protáčet nohy a valit to k 50km/hod. V Jilemnici zalézáme do prvního krámu a doplňujeme energii a bidony, Kapr zase loví turistickou známku a pomalu se dostáváme do finále. Začíná romantické údolíčko přes Roztoky u Jilemnice, kde se silnička šněruje v překrásných meandrech, řveme blahem a nadšením, především Iceman je hlavním tahounem euforických výkřiků, jede stále jako brus a dodává tomu skvělou atmosféru. Z Lomnice nad Popelkou se to začíná zvedat, ale jedeme podle Šemíka, který začíná mít první problémy v kopcích z důsledku křečí. Ale do Železnice už je zase dlouhý sjezd s malým magnetem, který Šemda vytáhne na velkou, prý se musí v kopcích zdržovat co nejkratší dobu, aby se křeč nestačila zakousnout
. Proletíme Jičínem a za Starým Místem odbočujeme doprava na zapomenuté silničky přes jazykové skvosty jako je např. Bukvice, Střevač, Psinice či Rožďalovice. Blízkost 300km mety vhání do žil novou energii, navíc je profil povětšinou z kopce a milosrdný vítr nás čechrá do zad. Co více si přát?
Jen kdyby Šemík nezačal svoji jízdu prokládat pravidelným protahováním svého těla, opřený o kolo a mávající nohama sem a tam, to jsme mohli ještě stihnout televizní noviny
. Přes Hrubý Jeseník, kde si připomínáme zimní pekelnou vyjížďku, pak v Nymburku do Lidlu, doplnění cukrů, které některým jedincům začaly rychle docházet a začali si rozdělávat svůj bivak mezi nákupními košíky se slovy: "Ultra je sviňa!", ale nakonec stále v 6 zlaťácích to pálíme na Sadskou. Kapr má furt deprese, že dnes těch 300 nedá, protože ráno to měl blíže na sraz a tak ho s Alánkem propouštíme, aby si dali svoji závěrečnou rychlojízdu. Iceman si vlezl na špic, já vedle Šemdy a za námi to jistí Mirek, takto se motáme po staré poděbradské a u Mochova můžeme řvát, máme na tachometrech 299,99km a je to tady! Jen Icemanovi se computer vynuloval a jede od nuly, prý to musí dát znovu
. Plácání si po ramenou přichází až v klidu na chodníku v Újezdě nad Lesy, kde se naše cesty rozdělují, bojovník Šemík to točí na Žižkov, my pokračujeme přes Koloděje na Jížo. Iceman nám ještě tak roztáhl plicní sklípky, až jsem marně filtroval energii z té čisté vody z bidonu
.
Cyklistika nejsou jen závody, dnešek mě znovu přesvědčil o oranžové síle, která pomohla si užít krásné chvíle někomu, kdo třeba nemá takového času k nabírání výkonnosti. Byla to prostě vyklusávající vyjížďka se vším všudy, určitě se těším na její příští repete!