Akce Úvaly-Český Šternberk-Úvaly 2009

Akce Úvaly-Český Šternberk-Úvaly patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2009-09-26.

Nejdelší varianta má délku 100 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Report a foto Honzis :: Foto Radek Netušil

Historie: 2008

• Kolíkáč – Na lovu v okolí Šternberka
  
  Už cesta na start stála za to, nažhavený Iceman spřádal plány, v Úhřiněvsi jako doprovod Šemík a po chvíli přílítl i Malina. Zavěsili jsme se za něj a v příjemném kecacím tempu jsme dojeli na start, kde už se to pěkně oranžovělo. Start proběhl bez problémů a stále v zahřívacím tempu jedeme směrem k Mukařovu, snažím se cpát dopředu, abych si splnil cíl vydržet do Chocerad. Málem to překazí jedna Felície, která nás odpojuje od čela, ale naštěstí se tam stačíme vrátit. Struhařov zahrozí zprava náklaďákem, ale to už moc nevnímám a plně se soustřeďuji na zadní gumy jezdců.
  Kolikrát jsme to tu smažil v kolodějském expresu, je to táhlý brdek, který se dá ale přežít a hlavně za ním následuje pasáž, kde se v balíku letí úplně zadarmo. Občas vykouknu dopředu, je to dobré, stále jsem na dostřel špice. Je to mazec, jsme nahoře a už si to šupajdíme na Třemblat a pod Ondřejov. Trochu se napít a plně se soustředit na ondřejovský magnet, zase si lebedím, jak to tu máme najeté, někteří dole shazují na malou, což v balíku vyvolává nepříjemné vlnění, ti znalí vědí, že se to tady dá vyletět na velkou. Jedu kref a nahoře si můžu poblahopřát, jsem tu stále s nimi, s Malinou, Kaprem, Bobkem, Johnym a i skvěle jedoucím Kajmanem a Kubajzem.
  Slítneme do Chocerad a první hup na Vodslivy naznačuje to, co se dalo očekávat. Pánové to nějak nepostřehli, že se jede do kopce a začínají ujíždět, držím se Kubajze, před námi na dostřel Johny, za mnou nadává na zasunuté sedlo Kajman. Sakryš, pěkně ostrouhaný Johny ze Strahova by dnes mohl jet trochu turističtěji a mohli by jsme se s ním svézt, zkoušíme s Kubajzem se rozpohybovat a sjet si ho, ale on se spojil s Milošem Krejčím a ještě s jedním a pomalinku mizí. Dřeme jako mezci, ale nemáme nárok, a bohužel jsme odpojili Kajmana. Na Ostředku fandící Ataman, díky! a já svěšuji nohy, zkusíme počkat a nabalit se do nějaké grupy, ať máme šanci na trio, kde je Johny a Miloš, ti dnes musí být za mnou .
  Sjelo si nás asi 6 borců, ale střídání moc nefunguje, Kubajz se sice snaží seč může, ale je to marné. Sjíždíme do Šternberka následný serpentiny už bereme do svých rukou, s Kubajzem zvyšujeme tempo a postupně naší grupu trháme a v Zalíbené jsme již jen ve čtyřech lidech, hlásí nám ztrátu cca 1 minutu na trojici před námi. Stoupání od Šternberka jsem ještě nahoru nikdy nejel, docela jsem měl z něj hrůzu, ale je to pěkně jetelný kopec, žádná výrazná stojka. Frčíme to do Ratají, silnice připomíná tankodrom a vrcholem blaha je kostkové stoupání ve středověkém městečku. Bušíme do toho jako kováři do kovadliny a na vršku jsme odměněni, v dáli zajíždí do lesa něco oranžového, to bude Johny! Řveme jako smyslů zbavení, jsme jako lovci na lovu divoké zvěře, jede už jen orange duo a k němu nalepený jeden triatlet s nástavci.
  Rozbitým sjezdem na Talmberk a údolím k Sázavě, triatlet s nástavci zalehává a využíváme jeho špicí, ale je vidět, že pomalu uvadá. My s Kubajzem ale cítíme Johnyho za každou zatáčkou a to nám vlévá do žil čerstvou krev. Za Sázavou roztáčíme kolotoč, je jasné že musíme jet přes 40km/hod., aby jsme ho sjeli a před Marjánou jsme odměněni, je náš! Seřveme ho, že na nás nepočkal a už ho posazujeme do našeho kolotoče a točíme se za Milošem Za Skalicí v údolí, když odstupuji ze špice, najednou vedle mě auto a z okénka otázka: máš vodu? Sakryš ten hlas znám, ten už mě tolikrát zachraňoval, nevěřícně kouknu do okénka áááá je to Vyhup! Tak to je další transfůze do žil, vzájemně se hecujeme a oranžové trio to mastí údolím, za námi tiše v háku trpí triatlet. V Jevanech u Káji Gotta jsme spolkli borce co jel s Johnym a teď už jen Miloš, to by byla třešnička. Začínám cítit přicházející křeče, i Kubajz s Johnym jsou docela prošití, ale stále neuvadáme a snažíme se točit.
  Blíží se finále a okolo smeťáku najednou před námi dres Endurainingu, tak to by jsme měli Po pár průpovídkách nastupuje Kubajz a snaží se odjet, ale po chvíli je dostižen a tak do cílového sjezdu najíždíme pohromadě, dnes si věřím, znám dojezd z jara, mohlo by to vyjít. Držím se stále za Milošem, Kubajz diky compactům odpadá, nemůže to utočit, špici jede Johny, když vidím cílovou lajnu, zkusím se zvednout a rozpohybovat vyšumělé svaly, hůůůů, přelítl jsme Miloše a na cílové pásce i Johnyho!
  
  
• Malina – Sázavák pohledem vítěze :-)
  
  Na startu bohužel nebyli Vokolci - tradiční favoriti místní závodu. Čekal jsem taky Zbyňka Kudrnů, ale prý se vozí a léčí se z nemoci. Z adeptů je tu Vitas, Libor Janoušek, Beeda, Vítek Novák. Borce z HSK znám a vím, že výkonnostně jsem na tom lépe. Ale hlavně, je tu takový balík Šlapek, že pomerančová plantáž je proti tomu nevýrazná louka!
  
  Jinak abych to shrnul. Tak jsem rozjel až ze Srbína nahoru. Balík se pěkně natáhl a pak chvíli přebral otěže Beeda a na Ondřejov už najížděla početně menší skupina. Přes horizont to zkouším. Trochu jsem to s tím nástupem přepískl ale je vidět, že si ostatní taky dávají. Sjezd do Chocerad prokecám s Kolíkem - ukazuje mi, kde se při Kolodějích vyválel Malina.
  Konec srandy. Na začátku kopce odskakuje Libor a Vítek Novák. Hned si to sjíždím a tempem za Vítkovou galuskou jedeme do Vodsliv. Rychlost neklesá pod 20km/h. Žádná selanka. Pecka je Liborův nástup v tom hupíku na úplném vrcholu. Visím v háku na 650 watech a jsem rád, že je to jen krátký přes horizont, který je vidět. Skupina se totálně rozpadá a do sjezdu jdeme v 6lidech. Libor, Vítek, Beeda, chlápek s kterým jsem jel Rampušáka - dres DeVoss a někdo na BMC kole. Oba neznám. Chvíli na sebe koukáme, ale po chvíli to chytá rytmus, a jelikož za námi to zeje prázdnotou, tak rozjíždíme kolotoč. Škoda Kapříka, ten byl na Vodslivech poslední odpadlý ale Vitase tu rozhodně nechci, takže i já přikládám pod kotlem. Vitas to pojal turisticky a v cíli jsem na vlastní oči viděl, že si pan Práger umí poradit sám! Mírný hup za Třemošnicí a v Divišově, kde mám trochu krizi a jede se mi dost blbě. Všechno mě tahá a mám chuť si vystoupit a jet na pohodu...co se zase honit v tomto krásném babím létě!? Nějak se s tím smiřuji a naštěstí v kopci ze Šternberka se mi jede dobře. Mluvím si pro sebe - pojedu, ono to nějak dopadne. Tenhle slogan často praktikuji i u zkoušek.
  Rataje. Na UACu, tady odpadám a následně docvakávám skupinu. Dnes naháním hodně dobře jedoucího Vítka. 15metrů délkových dělí naše kola. Kostky hrajou tvrdou muziku. Beeda s Liborem mi funí na záda. Jsem za tuhle situaci rád - nástup by mě asi docela zničil. Na kolejích ty chlupaté nohy dojíždíme. 2 neznámý jsou odřízlí. Ve sjezdu do Talmberka se snažíme nepolevit. V Talmberku sebevražedné kotě, které zachovává naštěstí chladnou hlavu a zůstává sedět. Strejda Franta z Říčan by mohl vyprávět...
  Za Sázavou je jasné, že v této čtveřici asi dojedeme do cíle. Navíc celé Jevanské údolí jedeme dost svižně průměr kolem 37km/h. Před Vyžlovkou trochu zrychluji, načež se kolem převalí Libor a za ním Vítek. Beeda zůstává sedět. Sjíždím je. Nahánění je to krátké ale už nejsem úplně čerstvý a chytám docela hnusnou křeč. Ani nevím, jak jsem se jí zbavil. Za Vyžlovkou už jedeme volněji a trochu orážíme. Lahodí to mým nohám a vždy po odstřídání to důkladně proklepávám, abych mohl vůbec spurtovat. Okolo skládky na polní cestě to neskutečně smrdí. Konec světa, říkám si. Díry obřích rozměrů. Ukazujeme co se dá. I tak pár zarachtání slyším. Přes Přišimasy se protočíme a odbočujeme do cílové "rovinky" - 2,5% klesání. Blbost jako na jaře už neudělám. Nechávám věci plynout a snažím se zachovat chladnou hlavu. Jako bych se v tom klukovi viděl. Vítek to rozjíždí, za ním Beeda. Posílám na po levé straně silnice a vím, že tyhle 2 dám. Co Libor, zahlédnu ho periferně po pravé straně? Buším do toho asi 200m, cca 50m se otáčím a je jasný, že těch 5metrů už nesjede. Můžu si užít emotivní pocit. Pustit řidítka, zvednout prst a s prvenstvím v kapse se nadechnout krásného podzimu a protnout cílovou čáru Sázaváku jako první. (Není nad sentimentálnost!)
  
  
  
• Quit – 3 sekundy...
  
  Aach jo... Nádherně to dnes všechno vyšlo, krásná trasa, naprosto ukázkové počasí, spousta oranžistů. Poslední dva tydny cítím, že mám nejlepší nohy za celý rok.. Nejet dnes by byla opravdu velká škoda.. Jenže to by nebyl Quit, aby nemel nějakou smůlu...
  
  Už včera večer najednou cítím klasický předchřipkový stav... Slabost, bolest kostí... Z ničeho nic... Jako na potvru... Ráno proto volím raději pesun autem... Rozjezd ale jakš takš... Po ránu se cítím zase líp, tak snad to nějak pude... U hospody už je oranžovo... To zas člověku vaří krev... Přesun k čáře a než bys řekl borůvkový koláč, start... Ale jede se krásně, kompaktní balíček, příjemné tempo na rozjetí... Začíná to dobře, pomyslím si...
  
  Pak první jobovka... Nějaký pantáta z horní dolní si nás s troubením předjíží v protisměru a vtom naproti auto... V duchu si říkám, copak asi tenhle šikula provede... Ze všech možností si samořejmě vybral tu nejhorší... Začal se vracet zpátky do právého pruhu, trochu nás zmáčknul, ale v poslední chvíli vedla auta v protiměru zastavil... Balík se samoyřejmě rozdělil... Začíná stíhací jízda, ve které mě naštěstí zachraňuje Kolíkáč. Dííky bráácho... Tak první křest ohněm jsme zvládli, balík je zase po kupě...
  
  Projíždíme Mukařov..., přes hlavní a šup na Ondřejovskou magistrálu... Tenhle magnet do Struhařova znám jak své boty... tady se musím kousnout co to půjde, protože pak je až pod Ondřejov terén jak stvořený pro balík.. Zatím to jde, bolí to, ale držím se... jenže ve Struhařově najednou náklaďák, najíždějící na cestu.. Místo tam zdá se zbude, ale přecejen, najednou dvě tři šlápnutí ubírám v intenzitě, sleduju okolí, abych se vyhnul pádu a když míjím náklaďák, balík má najednou 15 metrů náskok... 3 sekundy zaváhání a nesoustředění... Tak póóď, křičím na sebe v duchu, to musíš stáhnout... Jenže po chvíli se kopec zmírňuje a balík rozjíždí neskutečné tempo... Nejsem schopen to sjet... Díra je 25 metrů, kousilínek, ale pomalu narůstá.. Za mnou jsou zaháknutí 3 borci, kteří udělali stejnou chybu... Po chvíli se jdu schovat a motivuju ostatní, abychom to ještě zkusili... Nejde to... všichni jsme totálně zatavení, vítr fouká proti nám a balík je pořád stejně daleko... To je k zbláznění... Už se jede po rovině, tady bychom se všichni společně krásně svezli... Bohužel... Zdá se, že to všichni vzdáváme, když v tom čtvrtý z nás zezadu vyráží, bere za to a neskutečnými švihy nám ujíždí. Chytnout se ho do háku nejde... Na konci rovinky už je u balíku.. Pane bože já se zabiju... Totální pocit zmaru... Nevím co je horší, jestli se propadat na Králi až na samý konec, nebo si nechat takhle vzít šanci na dobrý výsledek, šanci odjet poprvé v životě závod s Kolíkem...
  
  Přijíždíme pod Ondřejov, mým dvěma kolegům tedy navrhuju, abychom jeli pohromadě, a snad třeba dojedem někoho, kdo odpadne... Jenže oni v kopci neskutečně zvolňují, tímhle tempem by nás dojeli zezadu... Váhám co mám dělat, mám náskok asi 50 metrů... Ve sjezdu do Chocerad mě znovu stahují, ale stoupání opět jedou velmi volně... Nic naplat, musím jet sám, kopec pojedu na krev a třeba nahoře někoho zahlídnu (najivně si říkám sám sobě....) Kopec je to opravdu výživný.. Makám co to jde a zanedlouho už mé dva kolegy nevidím ani hodně v dálce... Začíná můj souboj sám se sebou...
  
  Těh 20, 25km o samotě bylo dost krizových..Ale někde těsně za Divišovem se otáčím a za mnou nějaký borec... Hurá, zdá se že jede svižně, tak na něj čekám.. Je to evidentně triatlet, a kopce tahá neskutečně silově... Jede jak šílenec... S ním znovu zrychluji a ožívám... Do Šternberka jedem spolu, ve sjezdu ale zcela zbytečně brzdí.. Ve stoupání mě ale znovu dotahuje a tenhle kopec ze Šterberka byly pro mě asi největší muka... Triatlet jede jak hovado... Vlaju za ním jak potrhaný prapor... Tímhle tempem najednou vidím před náma dva borce, Kajman a ještě někdo... Tak snad zase bude veselej... Sjezd do Ratají a máme tu stoupání po kostkách.. Tady mi to nějak docela jelo, triatlonistu mám kousek před sebou, Kajmanovi ujíždíme... Jenže před vrcholem zase tuhnu a už mám na něj znova 30 metrů díru. Uklidňuji se tím, že ve sjezdu ho snad zase dojedu... Jenže pak přichází nájezd do lesíka, v něm je celkem šero a já ho před sebou nevidím... Odbočuji prudce vpravo, následuje zase drsný sjezd, ale triatlet nikde... Tak buď se naučil sjezdy, nebo v lese minul odbočku a jel rovně... Nejspíš b) je správně... Takže zase sám, Kajman za mnou nikde...Aáách jo...
  
  Kajman je ale bojovník. I se sníženým sedlem maká jak hrom a v nájezdu na hlavní nad Skalicí už ho zase vidím za sebou... Čekám tedy a od Skalice už začíná náše společná bitva až do cíle... Mám už toho plné brejle... Stehna mě pálí... Zdá se, že ty nohy dnes na své maximum asi fakt nemají... Pravidlěně střídáme, Kajman za to na rovinách neskutečně bere... Asi 30 km do cíle... Přichází čas na mého zachránce. Leju do sebe Šlehu... Za Skalicí už ji začínám cítět... Nevim co do toho ten Nutrend dává, ale je to zázračná ampule... Snažím se jet co to jde... A skoro bych řekl, že teď mám nad Kajmenem menší převahu, tahám delší špice. Potkáváme Vyhupa a ten hlásí, že Ice je 2 minuty za náma... Pane bože... Jestli nás sjede, tak se dnes už vážně zabiju... Mám tedy jediný cíl, nesmí se tak stát... Abych si to zdramatizoval, tak jsem ještě v Hradci minul odbočku na Jevany a jel rovně na Konojedy... Dal bych si přes hubu... Naštěstí mi to brzy docvaklo... Ale půl minuty to stát mohlo..
  
  Jevanské údolí se táhne jak dlouhá nudle... Jedu na pokraji smrti, ale nějaká síla mě strašně motivuje, abych si odčinil tu chybu ze začátku.. Předjíždíme borce co odpadli.. A hle, je tu i ten, co jako jediný z nás 4 zoufalců za Struhařovem balík dojel.. Tak mu to bylo prd platné, pomyslím si, a snažím se ho předjet tak, aby se nechytil... I stalo se... Byl prošitý jak deka a nechal nás na pokoji.. Až těsně před Vyžlovkou sjíždíme ještě jednoho borce, ten už se drží a tak vytváříme celkem slušnou trojičku... Konečně hlavní silnice... Jsem totálně na odpis... Ale Ice někde za mnou..., tahle představa funguje podobně jako by tam byla smečka dravých psů... Nesmí, nesmí mě dojet.. Kdyby se to stalo, bylo by celé mé snažení úplně k ničemu, mohl jsem si na ně počkat a odjet to s nima... Musím mít pocit, že to k něčemu bylo... Že to nebylo zbytečné...Ale teď už je to skoro jen z kopce. Už to musí vyjít...
  
  Někde u Masojed se dávám zase do kupy, přejíždíme poslední brdečky a je to tady... Přišimasy... Slááva!! Asi jsme v tom sjezdu s Kajmanem zrychlili, páč už jsme zase jen dva... A je tu cílová rovinka... "Tak co, mám tě nechat, nebo zkusíme spurt..?", ptá se mě Kajman. "Zkusíme to", odpovídám, ale moc si nevěřím... Jevany mě stály fakt hodně sil... Kajman se schovává, trochu kličkuju, aby šel na vítr, ale o to dělá moc zkušeně.. 200 metrů, tak to zkus, hecuju se... E Eeee... Kajman roztáčí divadlo... Ale budiž mu přáno...
  
  Dojíždím totálně zničený... A za pár chvil je tu i Ice a Bára... No teda... To bylo o fous... No nic... Cyklistika je o taktice... V závodě se může přihodit tolik náhod, že fér není vlastně vůbec nic... Anebo úplně všechno.. Záleží na úhlu pohledu....
  
  

Fotografie