Howgh –
výrazy jako "brutální" a "masakr" nerad používám ,ale tady se nic jinýho nehodí
Po měsíci a půl půstu si zase zazávodím, a jako na potvoru mně padl do oka zrovna maraton seriálu KPŽ Manitou Železné hory. Předpověď počasí je odpudivá, ale třeba to nebude tak katastrofální. Ve čtvrtek v noci sice pršelo ale celý pátek svítí sluníčko. Večer začalo znovu lít...snad moc nenaprší...
5 minut před startem není na startovní čáře ani noha. Všichni jsme do poslední minuty schovaní pod okolními stříškami. Dnes člověk nemá dilema jestli vzít pláštěnku. Snad brzo přestane. Na trať dlouhou 115 km s převýšením necelých 3000 m nás vyrazilo skoro 200 jedinců.
Prvních 30 kiláků mě naplnilo optimismem. Bláto není hluboké. Dobře naředěné neustávajícím deštěm tak neklade odpor. Ve slizu to jede trochu pomaleji, ale do limitu bych se měl vejít.
Leč je hůř a hůř. V hustém lijáku se cesty změnily v potoky. Jízda proti proudu je boj o každý decimetr. Vody je tolik, že problémy s bahnem, zalepujícím zubatá kolečka a řetěz, nejsou aktuální. Na občerstvovně v polovině závodů končí několik jezdců, jedoucích jenom v promokavých úborech. „Není špatného počasí. Jest pouze nevhodné oblečení.“ Říkají seveřani, a mají pravdu. Já mám pod pláštěnkou totální mokro, ale teplo. Za svých 600 kaček startovného si chci dnešek pořádně užít. Není důvod to balit. Zvláště když brzdy pořád ještě brzdí.
Bahno je hlubší a hlubší. Tam, kde bych za lepších podmínek v pohodě svištěl, protlačuju kolo horko ťažko vrstvou bláta. Je to hodně namáhavé a jde to pomalu. Na to zrychlit fakt nemám a nadávám si, že jsem více netrénoval. V hustém lijáku ani nemám chuť fotit. Mám jen jednu klidnou tůň bez peřejí.
Z loňska si pamatuju, že 25 km před cílem to se stihnutím limitu vypadalo skoro beznadějně, ale pak se mně to tak rozjelo, že jsem do cíle dospěl čtvrt hodiny před šestou. Vypadá to, že to dopadne stejně. Projel jsem posledním šeredným, šíleným bahniskem...takhle si to od loňska pamatuju...potůček, s brodem je teď divoká říčka s rychlou vodou nad kolena. Kolem čtvrté přestalo definitivně pršet. Na následné šotolině jsem si oddechl. Konec dobrý, všechno dobrý, jenže nastal další úsek hlubokého bahna ... a za ním další. Ten břeh, do kterýho musím vyrvat kolo, bych si přece pamatoval. Buď jsem už totální sklerotik, nebo změnili trať. Už je jasné, že do šesti to nestihnu. Třeba budou časoměřiči funkční déle. Dobří pořadatelé při takhle extrémních podmínkách prodlužují limit. Ještě 5 kiláků před cílem u areálu JZD musím přes hutné bahniště hluboké po nápravy kola. Loni přestalo pršet ráno před startem a bláto stihlo během dne trochu oschnout, tak se tady jelo líp.
Cíle jsem dosáhl 37 minut po šesté, teda po limitu. Všichni už mají padla. Nafukovací oblouky jsou vypuštěné a personál likviduje stánky. Je mně z toho hodně nepříjemně. Podařilo se mně najít funkční hadici k umytí nohou a kola. O jídlo se jaksi nezajímal. Možná by se ňáký zbytek ještě našel. Podle ranního moderátora jsou všichni, co dnes dojedou do cíle, vítězové. Jenže o mě a minimálně šesti lidech, které jsem potkal před cílem, to nikdo neví. Kolik spoluzávodníků nestihlo limit přede mnou, nevím. SportSoft změřil čas 102 jedincům. Zbytek má holt smůlu.
Strejda –
Vody bylo vic, nez bahna
Bahna bylo opravdu pozehnane. Ale prece vic bylo vody. Tekla proste vsude, cesty, kterymi jsme jeli se promenily povetsinou v prirozena reciste. A taky dest snad neprestal ani na chvilku. Takze ani zabahneni jsme prilis nebyli, pak porad nas docela dobre sprchovalo. V prvni pulce jsem se bal, ze nevejdu do limitu a uvazoval jsem, ze na nejblizsi obcerstvovacce to zabalim. Ale na kazde obcerstvovacce jsem videl mensi tlupu cyklistu, ktere se klepali zimou pod pristreskem a premysleli, zda to ma cenu jet dal. To mne vzdy nakoplo, a rychle jsem jel dal. Nakonec se mi nejelo az tak uplne spatne. Akorat, nemel jsem bryle, stejne by byly k nicemu, a tak jsem spatne videl na cestu. Obzvlast v hustem lese v tomhle desti a mlze tma obcas byla jako v pytli. Na druhou stranu, vetsinou na cestach bylo tolik vody, ze stejne bych videl prd. Na jednem z brodu pres trasu se valilo tolik vody, ze jsem mel i starch, aby mne to nesplachlo.
Nakonec ale za mne rozhodla technika. Kolem 60 kilometru packa prave brzdy mi zacala propadat az ke gripu. A na 68 kilometru zadni brzda difinitivne vypovedela sluzbu (budu muset to reklamovat u Kurete). Jet v terenu jen s jednou brzdou netroufu, tak hledam nejkratsi cestu k Chrudimi po silnici. Jsem v obci Pocatky, bez mapy a orientacnich prostredku. Zatazeno tak, ze se neda ani odhandout, kde je sever. V obci mrtvo. Zkousim volat Sutriku, aby poradila, ale bohuzel nezveda to. Nakonec z baraku vylezla nejaka zenska, tak se ji ptam. Nu jasne, pojedete tam a tam. Tak jedu. Po cca 8 kilometrech, az jsem sjel z dolu z Zeleznych hor, zjistuji, ze poslala mne na opacnou stranu. A tak hrabu se zpatky a tedka uz vim, ze mam jet na Sec a tam to bude jisty. Skoda, ze to nakonec nevyslo. Tak treba za rok mne technika nezradi.