Howgh –
jak to bylo - první díl
Loudání Českou krajinou je nepochybně nejtěžší bajkový non stop závod v Evropě a okolí. Letos bude dlouhý 535 km při převýšení necelých 13 000 metrů. Limit je čtyři dny, ale když přijedete v pondělí, určitě vás nediskvalifikují. Existují dva způsoby, jak se dostat do cíle. Někdo si veze propriety k přespání v lese – to je můj případ. Pytel od psích granulí – absolutně vodě odolný – se spacákem, alu-matkou, jeden igelit jako prostěradlo, další jako střecha (kdyby bylo nejhůř) a pár svršky - váží něco málo přes tři kila. Na rozdíl od loňska má být teplo, takže vezu o jedny tenké tepláky a triko míň.
Několik bajkerů jede na lehko a plánuje trávit noci v penzionech. Každopádně když chceš vyhrát, moc toho nenaspíš.
Celý květen šeredně hustě lilo. Bahno je i tam, kde jsem je neviděl za celý svůj relativně dlouhý život. Přes den je kosa deset stupňů. Ale ve čtvrtek – týden před startem - přestalo a nebe se vyčistilo. Rázem stoupla teplota na 25° a následně i naše nálada. Ke všemu meteorologové věští pěkné počasí až do příští neděle. Jsme holt děti štěstěny. Bahno je skutečně hodně hluboké, ale je červen. Za týden stihne jakž takž vyschnout.
Konečně je tady den D – středa 9. června. My Moraváci se na start v Kostelci nad Orlicí dopravíme svépomocí. Lidé ze západu přijedou společně autobusem. Mapky s trasou dostaneme až před startem. Trať bude spolehlivě (doufejme) značená turistickými značkami.
V Kostelci chcípl pes už po 19 hodině. Na náměstí jsme neidentifikovali ani jednu hospodu. Ta u hlavního vlakového nádraží je docela použitelná. Spoluzávodníci dojeli o půl jedenácté. Zdravím se s Honzou Kopkou a zároveň se s ním loučím. Není reálné že se ještě potkáme. Start proběhl hladce ve 23 hodin. Většina bez váhání vyráží do terénu. Pár borců volí bungalovy v místním kempu. Já s kamarádkou Terezou jsme přes kopec popojeli jen do Potštejna a zůstali do rána v domě její dcerky. Postel je přece jen postel. To je marný.
Čtvrtek 10. června
O půl páté jsme už na cestě. Optimismus se brzo vytratil. Terka je neskutečně pomalá. Spacák v karymatce má na nosiči připevněný jedním gumicukem...vždyť todle jí na těch hrbolech musí za chvilku upadnout. Fakt nemá šajn o tom co Loudání obnáší. Příští rok to nepochybně zmákne líp. Zatím ahooj. Kdybysme se už nepotkali, zavoláme si. Ani mě moc nehryže svědomí, že jsem ji akorát zneužil na nocleh a teď ji bez váhání opouštím. Život je boj.
U hezké říčky Divoké Orlice jsem naďabil na bráchy Michala a Mirka s Jiřkou, jak zrovna vstávají. „Brzo mě doženete“, říkám a bez váhání pokračuju. Dojeli mě už za prvním kopcem, a je s nima i Brňák JSt s Michalem Trávou z Jižní Moravy, kteří spali v kempu ještě v Kostelci. V Letohradu v 8 hodin dáváme druhou snídani. Teď pojedem delší čas po silnici. Slunce peče jako ďas. Ty sandály jsou přece jen nejlepší obuv do tohoto počasí. Nejlíp se ochladíš když vstoupíš do potoka celý i s nohama.
Vyploužit se na hřeben Orlických hor v té výhni, konkrétně na hrbol jménem Hvězda, bylo hodně únavné. Stezka vede po louce bez kouska stínu. Takhle si představuju peklo. Pachtíme stále výš a výš. Až hospoda na Suchém vrchu (995m n.m.) je vysvobozením. Dotlačili jsme tam kola v pravé poledne. Hostina stála zato.
Starý smrkový les je stejný, jako před desítkami let, kdy jsem tady trampoval. Pod stromy, kde by jeden čekal jehličí, roste hustá svěží tráva.
Kamarádi mě ženou za sebou tak, že nestíhám vůbec kontrolovat kudy jedem, nestíhám vyměňovat mapové listy. Kdyby mě utrhli, ztrácel bych moře času špekulováním na rozcestích kudy dál, tak se jich držím jako klíště.
Severně od Rokytnice, blízko populární pevnosti Hanička, jak křižujeme silnici, je hospoda. Už dlouho žádná nebyla, takže nemáme dilema jestli se tu zdržet. Je tu lehokolista Murphy ještě s jedním spoluloudalem, a netváří se, že mají v úmyslu brzo odjet. Chápu tu únavu. Vedro je fakt strašný, a k tomu tvrdá práce za řidítky...Zato JSt je celej nesvůj. Resignuje na neustálé popohánění nás k větší aktivitě a jede napřed. „Asi mě brzo doženete“, prohodí, ale nám je jasný, že se potkáme nejdřív za 14 dní na Brněnským priglu v hospodě U Vesla...někteří.
Taky jsem vyjel dřív, abych užil klidné pomalé jízdy, než mě chrti doženou. Čeká nás pořádný kopec – Velká Deštná – 1115 m n.m.. V sedle pod ním je rozsáhlé rašeliniště. Nedá se obejít. Zapadáme po kolena do vody. Na kola se nabalují tlející zbytky rostlin.
Nahoru, dolů, nahoru, dolů....před hlaďákem nás zachránila Masarykova chata na Šerlichu. Zrovna od ní odjíždí parta tří loudalů, jedoucích na lehko. Je půl osmé, chata už napolo zavřená, ale personál má uznání. Klobás zatraceně bodl, a k tomu hromada iontů, vitamínů, stopových prvků a hlavně joulů ve formě piva. Tady nahoře je docela zima. Ještě naplnit butelky vodou, a můžem jet dál. Stále po červené. Tady se jmenuje Jiráskova cesta.
Za vsí Nový Hrádek už máme tmu jako v pytli. Po delším tápání zaleháváme na anglickém trávníčku před chalupou lufťáků blízko říčky Olešenky. Lehnout si na záda...uvolnit všechny svaly...to je blaho.
Od Kostelce nad Orlicí jsme urazili zhruba 125 kiláků. Když chceme přijet do cíle ve Slaném v neděli, měli bychom přidat.
Pátek
Vstávám při rozednění, sezobnu kousek buchty, zapiju vodou a jedu. Kamarádi mají ještě půlnoc, ale oni mě doženou. Včera jsem vůbec nestíhal sledovat kudy jedem, tak jsem dlouho tápal, kde vlastně jsme a kudy dál.
Pak už to plynule odsejpá...jen po letovisko Peklo. Kopec k Jiráskově chatě je zatraceně krutý.
Je teprve 7 hodin. Zrovna dovezli rohlíky. Paní, která je přebírá říká, že otvírají až v devět, ale když se za chvilku přihrnuli mí spolujezdci, otevřela pro nás kiosek s limonádami a perníčky. Brzo pokračuju dolů do Náchoda. A dále pořád k severu přes kopec, ale po asfaltu, do Hronova. Tam dávám dlouhou pauzu. Velký nákup v samošce a následná pozdní svačina, nebo časný oběd, zabral hodinu. Objevili se tři loudalové– ti, co jsme je potkali včera večer. Krátce jsme poklábosili...že spali v Náchodě trochu dýl. O to více teď mají elánu.
Předtím než vjedu do Polska, musím přejet ještě dva kopce. Převýšení dělá dokopy zhruba 500 metrů. Machovem jsem projel bez zastávky. Bylo to mírně s kopce a po větru. Hned jak jsem za vsí najel na mírně se zvedající šotolinu uvědomil jsem si, že jsu vlastně unaven a trpce lituju, že jsem nezůstal v Machově v hospodě. Za chvilku vjedu do Polska. Nemám Zlotúvky ani Eura, abych tam koupil jídlo. každopádně je nutné pojíst. V polovině kopce je v lese studánka. Vydatně jsem poobědval, načež se odspoda objevili kamarádi, co s nimi jedu od včerejška. No to je ohromný! Byl jsem si jistý, že mě předjeli když jsem složitě hledal správný směr přes Náchod. Naplnili břicha právě v Machově. Přece jen nám byla dopřána hospoda ještě Čechách – v Božanově.
Polské silnice jsou výrazně hrbolatější než naše. Urazili jsme po nich 35 kiláků k severu. A zas do hor. Tyhle se jmenují Gory Sowíe. Cesta na Wielkou Sowu je tak hrbolatá, kamenitá, a my tak zmožení vedrem, že více tlačíme než jedeme. Wielka Sowa je jen o 200m výš než Jugowsky průsmyk, a nám zabralo hodinu, než jsme se tam vyploužili. Dál to nejede o mnoho rychleji.
Po osmé jsme dospěli na hranice paňstva a stočili se k severozápadu – po hřebenu Gor Walbrzyskich. Cesta je tady dobře jetelná, kopce objíždí, tak to frčí relativně rychle. Tady někde, včera už za tmy, postihl Václava nejvážnější karambol Loudání. Zavinila ho podélná rýha na cestě. kvůli zraněnému ramenu musel zabalit. Zprávy o stavu závodu a taky o počasí nám posílají kamarádi. Tahle pohoda netrvala dlouho – jak jinak. Užili jsme nejetelných kořenú, bahna i polomů, to vše ve strmých traverzech. Stmívá se ale kamarádi chtějí dojet až do Meziměstí. Vždyť je to daleko...to se nemůže podařit. Vší silou rveme kola do šeredného kopce. Kdyby to aspoň byl už Ruprechtický Špičák. Nebyl. Jsu docela grogy. Dole v sedle to v každým případě zapíchnu. Kamarádi taky zůstávají. Nacházíme místo bez vysoké trávy pod velikým habrem.
Jsme na 224. kilometru. To bude honička, stihnout to do Slaného do neděle.
Ještěže máme každý další den o něco delší. O 4 minuty ráno a 4 večer
Howgh –
jak to bylo - pokračování
Sobota 12.6.
Výstup na další kopec je stejně strmý jako byl ten večerní. Na temeni se objevila rozhledna. Je to Ruprechtický špičák – sláva! Konec utrpení! (Než nastane další.) Pod kopcem je spleť cest, značky všude kam se podíváš. Dlouho jsem tam tápal než jsem našel správný směr. Krkolomě sestupuju do Čech. V polích před Meziměstím už je dobře.
Před samoškou v Broumově nastala vydatná ranní žranice. Mezitím přijeli kamarádi a pokračujem společně.
Následné schodiště na Hvězdu v Broumovských stěnách bylo - podle některých - vyvrcholení útrap letošního Loudání. Polici nad Metují jsme objeli, a o kousek dále pražský Michal ulomil nosič. Tyhle nosiče na sedlovku jsou záludné. Mně se tohle přihodilo loni v Albanii. Sjede dolů do Teplic a zkusí sehnat jiný. Jede s ním Michal Tráva. Je už po dvanácté – sobota. Krámy budou zavřené. Chyba.
Ve Svatoňovicích se stavíme u kamarádů, co tam bydlí. Tam na ně počkáme.
Nebýt včerejší výměny brzdových destiček, večerního Michalova defektu a tohodle ulomení nosiče...nevím nevím, jestli bych si ještě užíval společnosti kamarádů. Stejně tohle tempo asi už dlouho nevydržím.
Ve Svatoňovicích u kámošů Vlaďky a Jindry jsme se všichni potkali a parádně zrestaurovali těla. Michalové nosič nesehnali. Koupili batůžek v supr-marketu. Pokračujem na Úpici. Když už jsu tady, zkusím se stavit u kamarádky Aleny. Před lety zrušila drátěný telefon a od té doby na ni nemám kontakt. Vůbec nevím jak se má....Naše cesta vede přímo kolem jejího domku...to je řízení osudu. Mám kliku. Je doma. Jen jsme si vyměnili maily a valím dál. Snažím se co mně nožky stačí, ale kamarádi na kopci nečekají. Tak od teď pojedu sám, opuštěn. Hned na dalším rozcestí jsem špatně odbočil a ztratil půl hodiny. Honza Kopka s Ondřejem Bílkem a Jardou Semíkem zrovna dosáhli cíle.
Trefit na Liščí vrch taky nebylo jen tak. Kolem cest jsou jen jakési žlutě orámované značky...nikdo neví kam vedou. Nahoře na návsi mě tetky vítají jako při Tour de France. Dnes tu prej projela už hromada závodníků. Fotěj se támhle u rozcestníku. Přinesly kýbl vody na opláchnutí a doplnily butelku. Jeden se prej v noci ukládal ke spaní támhle naproti. Měly strach a chtěly volat policajty.
„Měly jste je zavolat, aby ho zabásli. Bylo by o soupeře míň.“
O pár desítek kiláků dále – za vsí Vítězná – hledám další cestu, když....no toto....přijíždí oba Michalové s Mirkem. Že dávali večeři v hospodě. Jiřka, že jim jaksi zmizela ještě před Liščím vrchem. Hmm.
Vychutnáváme dlouhý rychlý sjezd k Labi – k malebné přehradě Les Království. Nad Bílou Třemešnou, ve stoupání na Zvičinu mně znovu ujeli, ale nahoře pokračujeme už zase spolu. Dramaticky se mračí ale spadlo jen pár kapek. Jen nás to zdrželo. Jiřka mně vrtá v hlavě. Mirek získal její číslo od centrálního organizátora a volá jí. Jede s jedním, co byl ještě za náma (vida, tak nejsme poslední)...jsou zrovna na Zvičině, teda kousek za náma. Já jsem ji předjel, když dávala večerní pauzu na pikniku u mateřské školky kdesi v Záboří.
Kamarádi to dnes chtějí natáhnout – dojet co nejdál. Já jsem zastavil před půlnocí ve vsi Pecka. Najít za humny plácek vhodný ke složení hlavy se ukázalo jako docela problém. Všude šikmo, ploty, za nimi psi...dole v dědině jsou ňáké hody nebo co. Line se odtud řev a hudba. Těžký je život loudala. Je zataženo....třeba nebude pršet. Kdybych nebyl takhle grogy, asi bych byl z té hrozby deště nervózní. Takhle jsem se rozložil na plácku se špalkem a zbytky dřeva mezi keři za jedním statkem a usnul jako to dřevo.
Jsem na 325. kilometru. Do cíle tedy zbývá 220. do pondělka bych to měl stihnout.
Neděle 13.6.
Muzika a opilý zpěv otravovaly až do samého kuropění, a to já už vyjíždím. Po náměstí se ještě plouží pár opile blábolících mátoh.
Jedu po silnici až do Nové Paky. Daří se vymotat městem na druhý konec a pokračovat k Máchovu kopci.
Na okraji lesa míjím ležení dvou loudalů. Děvče už je na nohou...je to Jiřka! Předjeli mě v noci. To je paráda! Teď už nás nic nerozdělí! Její parťák je Aleš. Jedu pomalu dál. Dohnali mě u hradu Kumburka. V sedm hodin na kopci Tábor jsme ve vrcholovém altánu přistihli tři chlapce. A oni jsou to Michalové s Mirkem! Včerejší prodloužení jízdy do pozdní noci bylo teda trochu kontra-produktivní. Nepochybně jsou rádi, že jsme je vzbudili a namáhavě rozlepují oči.
Všichni strašili Kozákovem, a přitom je to jen mírný asfaltovaný kopec. Nahoře dáváme vydatnější snídani. Dohnali nás Michalové s Mirkem. Rychle něco sezobli a vypili a valí dál. Už jsme je nespatřili. Sjezd do nížiny byl krkolomnější.
Do Turnova jsme dospěli před polednem. Potraviny na rinku jsou otevřené, takže je hostina. Aleš překvapivě prohlašuje že končí. Prostě už se mu nechce se namáhat. „bude tě to štvát, žes to zabalil jen tak z rozmaru“, říkáme mu. Nezviklala ho ani trojice v čele s Monikou a Vaškem, co se za chvilku přiřítila na náměstí. Kde se tady berou? Jakto že nejsou nejmíň sto kiláků před námi?! Jdou se konzolidovat do hospody. Předjeli a ujeli nám v hlubokém písku za hradem Kost. Zimního stadionu ve Slaném, kde je cíl, dosáhli v pondělí brzo ráno.
Po širokých vcelku hladkých cestách bez větších výškových rozdílů to dobře odsejpá. Ocitli jsme se v zapadlém kraji. Vypadá to na problém s večerním doplněním břicha. Hospody vedou maximálně tatranky. O to lepší je výběr kořalek, ale ten teď neoceníme. Už jsme nedoufali a chystali se na železnou zásobu jedlého polystyrenu, kterou vezu od středy, když vtom se objevila oáza – ve vsi Ledce. Perfekt. Já dal knedlo, zelo, vepřo, Jiřka kusy masa přímo z rožně. Porce jsou tak objemné, že se do nás nevešly. Balíme zbytky pro chvíle hladu.
Valíme jako rychlíci. Prima.
Ve Vlkavě – na 445. kilometru už máme tmu jako v ranci. Jedeme absolutně placatým lesem absolutně rovně za nosem...je to docela strašidelné. Připadám si jako ve filmu Záhada lesa Blair witch. Jiřko, moc mně neodjížděj, prosímti...konečně okraj lesa. Podjíždíme dálnici, v Dražicích se fotíme na mostě a spěcháme k Benátkám. Rád bych už někde spočinul. Les tu zatím vypadá neobyvatelně. Je zataženo. To bylo včera taky, a nepršelo. Načež začaly shora dopadat první velké kapky. Dofrasa...déšť houstne. Musíme zastavit a obalit se igelity. Bez zábran valíme úzkou stezkou podél Jizery, než jsme ve slabém světle baterek uviděli, že stezka je vymletá, sesutá, je div že jsme ještě neskončili v řece. Hned jsme slezli a pokračujeme pěšky. Vypadá to na azyl v nejbližší autobusové čekárně. Snad se podaří něco najít než doopravdy navlhneme. Na kraji Benátek jsme se ocitli na plácku s velkým stanem, v jakém se odehrávají hostiny. Je tu i podium a další kiosky. Ten pocit štěstí nelze popsat slovy...zůstaneme v tom velestanu na stolech.
Do cíle zbývá 80 km. Zítra to dáme i kdyby padaly trakače.
Howgh –
Jak to bylo - dokončení
Pondělí 14.6.
Pršelo až do rána a nezdá se, že by chtělo přestat.
Probouzíme se před svítáním s pocitem velkého štěstí. Jsme zcela suší, v suchu, a prostoru ke sbalení svých pěti švestek máme co hrdlo ráčí. Než vyjedem, musíme se co nejvíc najíst. V lijáku brzo navlhneme a v té zimě nemůžeme moc zastavovat. Kdoví za kolik hodin nám bude dopřáno doplnit břich.
Až v Mělniku přišlo vykoupení. Máme za sebou 40 kiláků bez zastávky. Je devět hodin a přestává pršet. V cukrárně na náměstí zrovna otvírají. Uvědomujeme si, že v zablácených neforemných úborech s igelitovými pytlíky na nohou nebudíme dobrý dojem, ale je nám to jedno. Cukrárnu si vychutnáme beze spěchu, ale příliš dlouho tu zaclánět nebudem. Za hodinu jsme znovu na cestě.
To je paráda že už neprší. Tak to máme v podstatě za sebou, říkáme si se slavnostním pocitem po těle, jenže to zase tak jednoduché nebylo. Ještě jsme užili lesních rozbahněných stezek a trochu i pobloudili. Až ve Velvarech – 20 km před cílem - jsme definitivně vjeli na asfaltku.
Do cílové listiny na vrátnici Zimního stadionu ve Slaném se zapisujeme v 15 hodin. Skončili jsme na 23/24. místě z 35 startujících. 11 lidí vzdalo. Zajímá nás jak dojeli ostatní. Monika, Vašek Čepička a Jaromír Martínek, co nás předjeli včera po obědě, dojeli dnes brzo ráno. Bratři Michal s Mirkem na papíře nestojí. V noci ve studeném dešti, na nepřehledných lesních stezkách, kde za tmy těžko hledáš správnou cestu, to zabalili. Jejich spolujezdec Michal Tráva přijel 10 minut před Monikou a spol.
Co dodat...parádní dobrodružství končí. Krásně to vystihl Teepeex: „Byl to neskutečnej zážitek. Doporučuju každýmu, kdo se chce něco o sobě (na sebe i o ostatních) dovědět a trochu si sám posunout veškeré hranice. Zkušenosti se jistě hodí na příští Loudačku oficiální i pár loudání soukromých. Kdo si jednou, jedinkrát zaloudá, už nikdy, nikdy nezapomene. Dík pořadatelům i spolupoutníkům za úžasnou akci a už si mě pište na příští ročník.
Výsledky http://www.loudani.borec.cz/2010/vysledky/vysledky2010.html