Akce Sudety Tour 2011

Akce Sudety Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2011-06-12.

Nejdelší varianta má délku 173 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Roadcycling :: Foto Miveta :: Foto Zdenek :: Foto Klára Skopečková :: Report M.Hajzler

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010

• D!ablo – Jako zázrakem...
  
  ...bez deště
  
  
• Kapr – Krátce ze Sudet
  
  
  Sudety Tour jsem si vybral dlouho před startem jako svůj první letošní maraton. Strejda s Hraboshem mě naložili a v mírném dešti jedeme do Teplic.
  Po zaprezentování zjišťuji, že mám na čísle napsanou 1. vlnu, paráda, nemusím pospíchat. Do poslední chvíle řeším oblečení a nakonec beru slabou moiru s dlouhým rukávem a návleky na ruce. V průběhu závodu mi bylo chvílemi pěkně vedro, ale většinou jsem byl rád, že ji mám.
  Protože se jede po startu 40 km po rovině, tak se nerozjíždím. Na poslední chvíli si jedu ulevit a v 9:53 se jdu zařadit na start. Nechci se nikam cpát, tak se stavím do první lajny před Hrušku. Přede mne se postavil Kolokrám a další borci, ale startovní pozice je skvělá.
  Prvních čtyřicet kilometrů pořád ztrácím a zase získávám pozici někde kolem padesátky. Nebýt protijedoucích aut, tak by to docela šlo. Stále dávám pozor, aby nedošlo ke kolizi. Čekám, kdy se vedle mě objeví Kolíkáč, ale asi na to nemá nervy, je to škoda, určitě by se mu tady jelo lépe, než vzadu na gumě. Konečně první kopec, trochu se propadám, ale nechci jet úplnou hranu. V následném sjezdu dosahuji rekordní rychlost 80,4 km/h. Zase je nás plná silnice a blížíme se ke slavným kostkám. Najíždím na ně asi na třicátý pozici, okamžitě dávám 39/28 a točím. Letošní stojky byly krutý. Dle Polaru jsem je všechny letos jel pomaleji. Nějak jsem se dostal nahoru, odhazuji prázdný bidon, beru plný, chytám se lajny a stíháme čelo závodu. Na začátku Hronova jsme tam.
  Pod další kopec skoro každý doplňuje cukry, dávám si půlku housky s marmeládou. Bezděkov se jede v tempu, zase se propadám, ale je nás hodně, tak vím, že tam budu. Před odbočkou na úzkou silnici na Petrovice si najíždím dopředu, abych nezůstal v trychtýři jako loni. Pozice výborná, dokonce se ani moc nepropadám, nahoře žongluji s bidony tak, že je oba ztratím, ale jsem v klidu, ještě mám svůj plný. Na úzký silnici před Žďárem se snažím pár borců předjet, dostávám se mimo asfalt do kamení, ale šťastně se vracím na pevný povrch a raději toho nechávám. Dole před ostrou levou do hrozný stojky včas dávám lehký převod. Před rokem jsem málem přetrh řetěz a skoro zastavil, než jsem to přehodil z 53/11. Zase ztrácím, takovej šílenej kopec, nemít osmadvacítku, tak jdu pěšky. Na horizontu mě míjí mistr Novák, honem za něj, nabalujeme další korálky, lajna narůstá a stíháme Hrušku a spol. V České Metuji je máme.
  Do Teplic se výletuje, asi každý čeká, až borci s červenými čísly odbočí do cílového kopce. Dle výsledkové listiny je jich 37, na dlouhou pokračuje asi 80 borců. Rychlost se pomalu zvedá, jedeme na další prémii a bufet. Na prémii odpadá Pečák Norbi, chytil 5 metrů a bylo to. Nahoře beru bidon a začíná pěkná stíhačka. BMC bouchly saze a v mírném klesání pod další kopec ujedeme 17,5 km za 21 minut, průměrem 50 km/h. Úžasná stíhačka, 53/11, na Polaru kolem pětapadesáti, úchop dole a hlavně nelehnout. Začíná Krkavčina, jedou se pěkné kule. Dlouhá lajna se se dělí dírama, loučím se s Kubáncem a dalšími. Také mi odjíždí soupeř Robert Kleiner. Ve sjezdu zase stíháme čelo a protože se asi šetří na Odolov, tak v Červeným Kostelci jsem tam. Asi 25 kousků zůstalo na Krkavčině i s mým soupeřem Petrem Dixem.
  Dávám si druhou půlku housky a v pětapadesáti přijíždíme pod Odolov. Už nemám sílu a morál na to se posunout na lepší pozici. Na přejezdu tachometr ukazuje 140 km, průměr 37,1 km/h, skvěle, že ještě zde budu s Hruškou, jsem nečekal, ani to, že nás tady bude přes padesát, ale to jsem zjistil až v cíli. Odhadoval jsem to tak na 40. Za kolejema jsem mezi posledními a další krutá stojka mě ničí. Odolov skupinu pěkně nadělil. Na úzkém asfaltu mě bere jedno doprovodné auto za druhým. Z posledních sil se doplazím na bufet, beru bidon a dojedu si dalšího zoufalce z M19. Eliťáci jsou definitivně pryč i s veterány (Prokeš, Kleiner, Běhounek a možná dalšími, které neznám, nebo jsou ročník 1971). Ve dvojici jedeme dál, mladej nestřídá, tak čekám, kdo nás sjede, Na Odolově jsem se nedíval, kdo zůstal za mnou. Za chvíli je tu Indián, starý známý z maratonů, sil má dost, hned jde na špici a dlouho tahá. Najednou je nás pět nebo šest i se Štěpánem Trmatou, borcem z Jičínské cykloligy.
  Ve sjezdu na začátku Chvalče jedeme padesát, jsem na druhém místě, borec přede mnou se napravo ohlíží na mě, chce odsřídat, a trochu vybočil vlevo. Mezitím se mistrovi sjezdů Indiánovi, zdálo, že jedeme pomalu, tak nás vzal zleva. Borec na špici štrejchnul předním kolem o Indiánovu přehazovačku, z kola osma, začalo to s ním hrozně vibrovat, jenom jsem čekal, koho sejme prvního. Nakonec jsme to všichni ustáli, ale bylo to děsivé. Pavel spravil lanko a přijel do cíle 10 minut za mnou, jak dojel neznámý borec, nevím. V krásném stoupání na Závoru jedu na pohodu, jeden borec odjíždí, prošitá M19 ztrácí a tak ve dvojici se Štěpánem prohodíme pár slov a užíváme si to. Začíná sjezd do Teplic. Škoda kolize Pavla Kudy (Indiána), ten by nám ukázal, jak se sjíždí do Teplic, možná bychom sjeli skupinu s Robertem Kleinerem. Vzorně střídáme, oba toho máme dost, ale stále valíme čtyřicítkou. Nechci, aby si nás sjela nějaká větší skupina, co zůstala na Krkavčině.
  Pípání čipů nám odstartovalo 3 km do cíle. Štěpán říká, abych jel, že je hotovej. Zase jedu pohodu, jako na Závoru. Štěpán si drží asi dvacet metrů díru. 2 km do cíle, stále nikdo za námi, Štěpán se pomalu přibližuje. Míjíme Běhounka, který vede kolo (na cyklodiskuzi, někdo něco psal o božích mlýnech), a dalšího zoufalce, který se motá sem tam a je rád, že žije. Zoufalec jel cílový kopec 21 min a Běhounek jel a šel 26 minut. Na 500 metrech jedeme vedle sebe a tak také projíždíme cílem, pod 5 hodin jsem se vešel a jsem rád, že to mám za sebou. Díky Štěpáne.
  Na posledních 33 km mi Vokrouhlík dal 15 minut, z toho 3 a půl minuty na Bišík. Vítěz veteránů Prokeš mi nadělil 8 a půl minuty, z toho 2 a půl minuty na Bišík. Kolíkáč mě v cílovém kopci parádně zařízl o 1 a čtvrt minuty. Velká škoda, že se Kolíkáč neposunul víc k čelu, na Krkavčinu bychom určitě stoupali vedle sebe. Za cílovou branou si dávám kolu a banán a za chvíli se vracím do Teplic pro Strejdovo auto, ve sjezdu povzbuzuji postupně Norberta Klvaně, Dušana Dvořáka a hlavně Kolíkáče. Za volantem Igorova auta jedu znovu k zámku a těsně před cílem dojíždím spurtujícího Diabla. Na zahradě pokec se Šlapkami a kamarády při pivu a jídle.
  Gratuluji všem ke zdolání Sudet.
  Děkuji Strejdovi za výbornou dopravu.
  
  
  
• Kolíkáč – Velké finále
  
  Lezu v 5,30h. za mírného deště do auta a přibližuji se na Zahradní město, kde mám sraz s Diablem. To je sen, ono asi fakt bude pršet, kde že jsou Sudety 2010 se svým tropickým vedrem. U Penny čekám na Pavla a bohužel vyprázdnění střev neproběhlo v klidu doma, ale ve křoví za Penny No začíná to pěkně. V šustotu stěračů a v potocích vody na D11 si to hasíme na Hradec. Po Krušnotonu jsem si slíbil, že v dešti už jezdit nebudu a dnes se do toho zase pouštím. Stejně tak se hrozím začátku závodu, který není rozdělen na dlouhou a krátkou a tak určitě nebude nouze o stresové okamžiky pod první kopec. A první kopec je letos až po 40 kilometrech. Nehezké vyhlídky trochu vylepšuje suchá silnice směr Náchod. Dáváme s Diablem housky s marmeládou a filozofujeme za zpěvu Freddiho Mercuryho o našem bláznivém koníčku. Oba jsme v tom zase až po uši, počítám, že i kdyby sněžilo a foukalo tornádo, stejně si připneme číslo a vyrazíme do úvodní vřavy. V Teplicích se vítáme se Šlapkami a známými, hlavně jsem rád, že po dlouhé době vidím RiCe a jdeme si i spolu projet první část cílového stoupání na Bišík. Tam se rozhoduji, že to risknu a pojedu bez vesty a návleků. Ono to nějak dopadne. V 9,30h. lezu jako první za pásku a stoupám si pod nafukovací bránu, výhoda je, že na mě nemrholí, za chvíli je tu RiC a tak máme čas hezky pokecat. Mišutka s Diablem se k nám taky vmáčknou a za námi a vedle se již tvoří pěkný dav lidí. Pro prvních 50 lidí z minulého roku+VIP je 1.vlna, takže před nás se postaví kolem 100 eliťáků. Těmto borcům tu v Česku jasně chybí závody, zaprášené vzpomínky, kdy se hobby maratony Velosérie vyhrávali průměrem kolem 32km/h. jsou teď jenom pro smích.
  Je odstartováno a zapínám všechny smysly a v plném soustředění se valím v davu z Teplic. Oddychuji jak v největším kopci, chci ze sebe setřást co nejvíce ten stres, který je všudypřítomný. Není vůbec šance se protlačit dopředu, silnice je narvaná od kraje ke kraji, někteří to hoblují ve štěrku nebo po trávě. Většinou jsou to týpci vážící 100 kilo, kteří pak v prvních kopcích parkují, nevím, asi si dali za cíl pokecat s Hruškou . Svírám řídítka a jen sleduji co se děje před mnou, v protisměru stojící auta si musí připadat jako v nějaké apokalypse, takovou záplavovou vlnu lidských těl asi ještě neviděli. Samozřejmě u těchto špuntů se tvoří mohutný trychtýř, do kterého se chtějí všichni zmáčknout. Při sebemenším brzdění všichni řveme jako o život, stále jsem v napětí a očekávám, jak mi někdo zaparkuje na záda. Kilometry, rychlost ani cokoliv jiného nestačím sledovat, jen se moc nepropadat dozadu. Chvílemi i zahlédnu Kapra, ale prostě nemám žaludek a odvahu na to, abych to smažil příkopem dopředu a loktem si odstrkával ostatní, jak to před chvíli udělal po defektech Zahradník nebo Petr Novák. Pozdravím Jiruse, snad mi štěstěna zase bude nakloněna a budu mít čest se sklouznout s ním. Kopec, prosím kopec, ať už přijde Honský pas, to bude vysvobození z této mlýnice. Co je pozivitvní, že jsem zatím neviděl žádný pád, jen jeden vytrhl nohu z pedálu a chvíli koloběžkoval šikmo přes silnici. Stále ale styl brzda plyn, to prodejci špalků budou mít zase velký obrat . Ještě že jedu takhle nalehko, je mi vedro a neprší, silnice krásně suchá.
  Konečně! 40.km a Honský pas před námi a vlevo se udělalo trochu místa a beru jednoho po druhým. Ti co se cpali dopředu teď jen bezradně točí nohama na místě. Hup, překulit se přes prémii a sjet si čelní balík. Přede mnou Michal Chadim z KC Brno, to je dostatečný magnet. Ale bolí to, není to zadarmo. Nesmyslnou kolonou doprovodných vozidel si skáčeme dopředu a před Vysokou Srbskou jsem zpět. Rychle polknout gelu a poprvé se dnes napít a zase se zkusit natlačit dopředu. Ale stále je tu kolem 100 lidí a silnice zase naplněna až po okraj. A hele v jednom úseku se podařilo dostat se trošku dopředu, určitě lepší pozice než úplný ocas balíku a je to tu, monumentální kostková stěna, teď je obarvena jako duha tím počtem různobarevných dresů. Přijet sem při vyjížďce, tak mě nahoru nikdo nedostane, ale teď spolu s ostatními si to snad i užívám. Vedle mě Jura, který se stane na dalších 30 km mým spolubojovníkem, hecující diváci okolo dávají zapomenout na ty procenta sklonu, které si dáváme jako předkrm před hlavním chodem, který nás čeká na Odolově.
  62.km a bufet na Vysoké Srbské, to se musí ocenit na Sudetech, naplněné bidony a banány v rukách ochotných pořadatelů, to je prostě paráda, bez zastavení dám banán, bidon vyměním a hned se zase jede hrana, je to už hodně potrhané, ale šance dostat se zpět je velká. Padáme do Hronova a zase jedeme v koloně doprovodných aut, to je zase trochu průšvih, nechápu, proč jsou dovoleny, navíc když jejich řidiči, snad nikdy nejeli na kole a nechápou, jak mají jet mezi cyklisty. Jedeme údolím okolo Metuje a spojujeme se do větší a větší skupiny a v Bezděkově jsme znovu zpět. Sice je to už jen optické, aby se člověk propracoval do komfortnější pozice, musel by kopec vyletět, na což už prostě nejsou síly. Ale je tu Jirus, Jura, kousek před námi Michal Chadim, cítím se dobře, je to škoda, docela si věřím, že kdybych jel od začátku vepředu, kde se jede stabilní tempo, ještě bych se s nima možná do Teplic převalil. Ale to jsou jen kdyby, zamával jsem tedy pomyslně Kaprovi a soustředil se na tvořící se skupinu, se kterou strávím zbytek závodu. Sjíždíme do Police a docela parkujeme, občerstvujeme se a připravujeme se na dvoucifernou procentní vychytávku u Petrovic. Sjel si nás Jirus, který měl trochu problémy v kopci z Bezděkova, ale hned dokazuje, že to byl jen chvilkový výpadek, bohužel Michal Chadim nám odjel, to se nemělo stát . Prudká vracečka u Žďáru mě letos nepřekvapí, již ve sjezdu tam láduji to nejlehčí co mám, o tempo na rovinách se hodně stará Jura se svými vysokými ráfky, škoda jen, že jede krátkou, ten by se nám do dalších kilometrů hodil.
  Ale nedá se nic dělat, je tu rozdělení tratí a Jura už to má za "pár", snažíme se trochu srovnat, ale moc se nejede, je nás kolem 10 kousků, ale vládne tu naprostý chaos, Ti borci snad nikdy nejeli ve skupině. S Jirusem se snažíme tomu dát řád, špice 5-10 sekund a točit se dozadu, ale stejně to moc nefunguje, ztratilo to náboj, před námi za námi, nikde nikdo. Profil je mírně stoupající, tady se musí v balíku zadarmo letět přes 40km/h. inkasujeme asi největší časový zásek na ty před námi. Ale není jiná šance, nějaká sólová jízda je k ničemu, stejně za chvíli počítám, že přijdou první krize a bud rád za skupinu.
  103.km bufet Krčmov, dostávám dokonce bidon s Colou, vychutnávám ho plnými doušky a zapíjím banán se sukem, který si cpu do pusy. Zázrakem je počasí, teď jsme sice najeli na mírně pokropenou silnici, ale déšť se nám stále vyhýbá, teplota tak akorát, není si na co stěžovat. Jedu ale trochu odevzdaně, kolotoč chvílemi funguje, svoje špice si odbývám hodně rychle, na rozdíl od jiných tahounů, kteří jsou tam schopni strávit i 5 minut. Cestou jsme si sjeli pár osamocených kusů, jedním z nich je SOSák Vítek Lukáš s přezdívkou Luuuc a jeden z Cyklotréninku, kteří se začnou starat o naši rychlost, hlavně do kopce.
  Přichází totiž 128.km a Krkavčina, krásný tempový kopec bez výraznějších hupů, to je ta pravá cyklistika. Blíží se Odolov a zase se nejede a nejede, každý už je asi myšlenkami v té stěně. A je to tady, vyhrabat to nejlehčí co každý má a vydrápat se na 142.km, kde je umístěn i bufet. A jajaj za námi se objevují nějací borci a když si beru bidon na bufetu prolítne okolo mě Pavel Sovák, a že je za námi prý 15 lidí včetně nejlepší ženy Lenky Sýkorové. Tak to je mazec, Ti by nás neměli dojet, usazuji se na špici a vybírám si tak nejlepší stopu v rozmlácené části, která nás teď čeká. Ale vše marné, spojili jsme se v cca 30-ti hlavou grupu a já si odplouvám na její konec, abych s hrůzou začal zjišťovat, kdo všechno přijel. Tak jsou tu teď 4 borci jedoucí o bednu nad 50 let, očekávám i Míru Zbuzka nebo Mišutku, ono jsme od Teplic opravdu nic moc nejeli . Okolo nás motorka s pitím, na špici Lenka a za ní mrak chlapů, jo tak to je klasika . Ve sjezdu do Chvalče si zase lezu na špic, abych jel co nejbezpečněji sjezd a i následnou ostrou pravou zatáčku směrem ke stoupání na Závoru.
  Začínám mě to neskutečně bavit a užívám si pocitu, že to stále jede a do kopce dokáži určovat tempo grupy. Hodně aktivní je hlavně Pavel Sovák a Milan Novák, staří známí z Mamuta, Ti by měli mít na přilbě balónek, jako je to na běžeckých závodech a hned bych věděl koho se mám od startu držet . A hele před námi hodně sladký bonbónek v podobě SOSáka Venci Cafourka, no nevypadá už moc bojovně. 156.km a další z nádherných kopců Sudet Závora je za námi, začínám mít chuť celou tu skupinu pokosit v závěrečném stoupání na Bišík. Ale teď to nesmím prokaučovat, pěkně být blízko špice a hlídat případné úniky, i když ty moc šancí na úspěch mít nebudou, jelikož do Teplic se jede z mírného kopce a vše se rozhodne až v cílovém tří kilometrovém stoupání. Párkrát se ještě protočím na špici, ale je cítit, že už se většina šetří na závěr.
  Je to tu! 170.km, pípající koberec nám odměřuje mezičas, který se pak zjeví ve výsledkové listině a budeme vědět, jak jsme poslední kopec jeli rychle (mimochodem tady jsme Kapra vykuchali ). Dole si rozepínám dres, rozhodnutý tu nechat vše, nesmí mě dostat křeče, musím správně ventilovat. A hele hodně okoralý Michal Chadim, další z blyštivých skalpů si připínáme k opasku, jedeme zase tempo jako na Závoře společně s Pavlem a Milanem, jeden odskočil, ale ještě nemá cenu bláznit, zatím je na asfaltu kóta 2 km do cíle, ještě je čas. Neskutečná vzpruha teď sjíždí z kopce dolů, hlasitě povzbuzující ikona Šlapek Kapr na mě řve: "Kolíku jeď, ty musíš vyhrát skupinu!". Na silnici odezírám nápis 1 km do cíle a zkouším nastoupit. Přede mnou odjetý kus a já se nevěřícně ohlížím, nikdo mě nehákuje a náskok každým šlápnutím nepatrně narůstá. Tak toho před sebou nedojedu, ale hlavně zezadu mě nesmí nikdo dodskočit, ono je rozdíl být o 30 míst dozadu, náskok je kolem 50 m, zažívám euforické pocity, kvůli tomu stojí za to se gumovat hodiny a hodiny na kole! Už vidím cílovou bránu, když tu slyším za sebou rachot jak z historického filmu, vlevo okolo mě proletí Jirus, se zařazeným hodně těžkým převodem, jen zařvu jak raněný býk, ale na něj prostě nemám!
  Tak to je velké finále letošních Sudet, takhle závodnicky vyvedený závěr jsem vůbec neočekával. V cíli hodnotíme závod s Jirusem a Pavlem Sovákem, docela se do mě dává zima, jdu na guláš a birella a Kapr mě zachraňuje dlouhým dresem, který přivezl v autě. A už se to schází, Mirek, RiC, Diablo, kecáme, doplňujeme tekutiny a živiny, koukáme na vyvěšené výsledky, ale nastupující zima nás láká spíše k převlečení do auta. A ani netušíme, jak jsme si to skvěle načasovali, aby se nám v cílovém kopci zjevil další velmi emotivní obraz letošních Sudet, skupina A celá ve své kráse, vezoucí se do cíle ve skvělém čase. Fandíme jako o život, po chvíli je tu i Hrabosh, který srdnatě bojuje s posledním kopcem. Hezká tečka na závěr, díky kluci za ten pohled!
  
  
• Mišutka – 53x11 marathon cup díl 2 - Sudety Tour
  
  Příprava na druhý díl maratonské serie nebyla zrovna ideální, protože jsem byl od pondělí nemocný a léčil jsem se brufen a hlavně v práci. V sobotu odmítám společnou cestu s Diablem a Kolíkáčem a rozhoduji se pro variantu se svým autem a hlavně musí jet se mnou otec, který mě v případě, že to nepůjde naloží do auta a pojedem hned domů.
  V sobotu vstávám v půl páté a vidím, že počasí není zrovna ideální. Chvíli přemýšlím jestli se na to nemám vykašlat. Nakonec přeci jen sedám do auta a jedem. Cesta utíká docela rychle, jen v Hronově špatně odbočím a končím ve Vysoké Srbské a tudíž mám možnost si prohlédnout tu vydlážděnou cestu do nebe Do Teplic nad Metuji přijíždím kolem osmé ráno. Jdu se zaprezentovat a koukáme s otcem na mapu tratě, která je černobílá a dost malá. S pomocí přispěchá Kolíkáč a hned jsme v obraze kudy a jak se to pojede. Řešíme počasí sice zatím neprší, ale nevypádá to dobře. Dobře nevypádá ani mé zadní kolo, osma jak svině. Nechápu, kde se tam vzala. Že by památka na Vary. Naštěstí mi bleskne v hlavě, že hlavní sponzor tu je Spešl a hledám, kde tu mají servisní stánek. Najdu ho v krámku Redpointu. Chlapík si bero kolo dovnitř a za chvíli mi ho nese zpátky vycentrované a ještě mi ukazuje, že mám jeden drát u naboje lehce ohnutý. To bude asi ten Kubajzův náraz na Varech
  Přijíždím na start v půl desáté. Kolíkáč s Ricem už stojí v první lajně a tak si řadím vedle nich.Ještě nás doplňuje Diablo. Lehce mrholí a náladu mám dost špatnou. Otec se snaží trochu uvolnit atmosféru, je to pro něj asi dost velký zážitek. Tolik magorů pohromadě ještě neviděl Start se o deset minut odkládá kvůli nadměrnému nákladu na trase.
  A je tu start masa cca 600 magorů se dává do pohybu. Vyjíždíme na mokrých kostkách na hlavní. Už zde se najdou pitomci, co hází myše a závodí.Výjezd z města je po dalších kostkách. Jede se docela rychle ale podle očekávání se to na rovině netrhá. Tradičně se brzdí, když je v předu nějaká překážka. Nejsem stále ve své kůži a tak se chvílemi propadám a pak zase posouvám vpřed. Z letargie mě probouzí až jedna dáma jménem Alena Mikšovská. Mám k ni velký respekt, ale přeci jen citím, že patřím jiné skupiny a ne, abych jel bok po boku s paní v letech mé matky. Stačí, že mě poráží holky jako Sýkorová s Doležalovou a z ctihodných pánů třeba pán Igor Murín. Tak místo volnoběhu zařazuji trochu vyšší kvalt. Hned se posouvám a vidím vedle sebe Míru Zbuzka a paní/slečnu Doležalovou. Oba jedou jako vždy velmi solidně, tak si říkám, že se jich musím držet. Trošku se to začalo drolit a tak opět trochu přišlápnu a už vidím dres Ďábla. Následuje sjezd a ostrá pravá, která mě trochu překvapuje a tudíž ve výjezdu má špatný převod a začínám hned do první horské premie ztrácet. V kopci pár korálků posbírám, ale skupina s Doležalovou mi frnkla. Sjezd jedu dost riskantně, nechci jet 130 km sám. Po cca 5 km docvakávám Doležalovou a jejiho rozrážeče jménem Martin Kubec S touto dvojicí se jedu většinu závodu. Sbíráme dost korálků, hlavně těch, co jedou krátkou. Do Výsoké Srbské příjíždíme docela početná grupa. Ostrá levá a jdeme na to. Dávám malou a točím. Snažím se jet frekvenčně. Jede se mi dobře, citím sílu a beru jednoho nešťastníka po druhé a nahoře jsem snad i první z naši grupy. Beru bidon a letím dolů. Vidím další menší skupinu, ale je docela daleko. Po chvilce se přiřítí Doležalová s Kubcem. Jedem docela v početné grupě, ale nikdo nechce moc tahat špic. Nejvíc se flákaj ti, co jedou krátkou. Horské prémie se v naši grupě mění v souboj Michalák/Doležalová. Petrovicích jedem bok po boku jak Schleck/Contador V Bezděkově vítězí Contador. Po rozdělení trasy jedu opět s duem Doležalová/Kubec. Tahám, tak 50 procent špice, Kubec 40 a Doležalová 10. V okolí Adršpachu cítím, že dnes mi to jede. Už ani nemyslím na to, že jsem ráno užil jeden brufen. Jedem slušný tempo a sbíráme jeden korálek za druhým. Bohužel nikdo neakceptuje naše tempo. Ve stoupání na Krčmov přišlápnu posledních pár metru a vítězí tentokrát Schleck Nasleduje sjezd s větrem v zádech. Vidím před sebou nějaké duo. Přišlapnem a po chvilce je máme. Jedem borec z Veltěže druhý z Redpointu. Jedem slušný tempo a jsem hlavně rád, že si můžu vorazit v balíku. Stoupání na Krkavčinu ovladnul Contador. Jsem docela unavený a jedu úsporněji. V Červeným Kostelci jedem s Doležalovou už sami. Ptá se mě, kde jsou ostatní, tak ji odpovídám, že mají nahoře asi fajn sex Je tu Rtyně a za ni - Odolov. Contador nastupuje já v klidu točím sbíráme další dva. Contador před Schleckem cca 100m. Nájezd na ten nový asfalt a v tom výstřel jak ze startovní pistole. V mžiku jedu na rafku vídím jak ten šutr letí ke krajnici. Spouštím salvu neslušných slov. Beru kolo ke kamenné stěně a začínám měnit duši. Zarazí mě jestli, když teď sundám čip z vidlice, jestli budu ve výsledcích. Nakonec mi stejně nic nezbyde a povoluji kolo. Contador alias Doležalová fuč. Výměná mi trvá docela dlouho cca 7- 8 minut. Jsem zpocený a dost nervozní, když kolem projíždí ti, které jsem pracně na posledních 40 km posbíral. Kolo jsem nafouknul, ale 8 psů tam rozhodně nemám. Vracím se zpátky na trať a najednou se za mnou vynoří Míra Zbuzek a ještě asi cca 6 dalších. Myslel jsem, že Míra je někde vpředu. Rozjíždím se a po chvilce vidím, že na vrchol zbývá 500m. Na vrcholu stojí otec. Beru bidon a jedu dolu.Chci se pokusit dojet, těch šest, co mě znova předjeli, když jsem defektil. Prvního beru hned ve sjezdu. Ohlednu se a za mnou díra. Kde je Míra a jeho banda. No nic jedu dál stejně mě asi sjedou. Před Chvalčí sbírám další korálek. Nějak mi z mé GPSky šišaté vypadnul kopec jménem Závora. Měl jsem za to, že mě čeká už jen cílový kopec. V tomto kopci poprvé cítím krizi, ovšem není to taková jako na Mamutu, kde jsem málem exitoval.Povzbuzuji se a v jednu chvíli zařvu v domnění, že jsem tam sám,,tak jeť ty č......No sám jsem tam už ovšem nebyl,Míra a jeho grupa cca 150m za mnou. Míra a ještě jeden mne předjíždí. Následuje sjezd, kde se formujeme a já se řadím na konec a užívám si odpočinku. Nabírám sílu na cílový kopec. Odbočká na Bišek a jdu na to trhám se opět s Mírou a jedním, ostatní zaostavají.V půlce kopce vidím,že na ty dva už nemám sílu. Ovšem je tu pár jedinců, co mne předjíždělo, když jsem defektil. Beru další dva a říká si, že už to jen dojedu. Když chybí asi 1 km do cíle vidím před sebou dres Veltěže a za ním Kubce. Ti mně taky předjížděli, když jsem defektil. Roztočím malou ještě jednou a po 500 m mám Kubce. Tak ještě toho Veltěžáka, ale už nemám tolik sil a do cíle 200 m. K předjetí bych potřeboval, tak o 150 m více. Projíždím po koberci a čekám jestli se ozve pípnutí. Ano slastný pocit tu je. Budu ve výsledcích. V cíli se chvíli bavíme s Mirkem a po cca šesti minutách přijíždí Diablo s Ricem. Mám na sobě termotriko a po chvilce mi je zima, tak jedu na náměstí se převléknout.
  
  Čas 05:40:11. Když odečtu ten defekt, tak čistý čas na tachometru 05:31:16. Celkově se mi jelo dobře. Zatím nejlehčí maraton, co jsem jel. Výsledek je ovšem nejhorší. 140 místo je dost špatný.
  
  
  
  
  
  
• Radim – Jak je důležité pošetřit si síly na poslední kopec
  
  Na letošní Sudety Tour jsme vyrazili v hojném počtu pěti Sokolů (Přemek, Michal, Martin, Míňa), a všichni rovnou na dlouhou trasu. Na místě se pak ještě připojil i Mišák, který jel ale trasu krátkou. Několika postřehy se pokusím vystihnout, čím mě letošní Sudety zaujaly nejvíce (původně jsem chtěl napsat jen komentář pod článek od Michala, který by snad měl následovat, ale nakonec se mi to délkou zase trochu vymklo z rukou, takže nakonec z toho není komentář, ale zase celá reportáž … tak snad to zvládnete).
  
  Poprvé absolvuji závod na svém novém DURATEC Cult CR3, takže samozřejmě ráno hned po snídani začíná lehce pršet, ale naštěstí po chvíli zase přestává. Jak pravil Míňa, prý nic neobvyklého, když jsem u toho já. Děláme ještě společné foto pro DURATEC (sešli jsme se tu celkem čtyři majitelé této značky v jednom týmu: ještě Mišák, Míňa a Michal) a odjíždíme z Bišíku na start. Sice už neprší, ale silnice je nechutně mokrá, a tak ranní sjezd do Teplic nic moc, ale aspoň to vypadá, že silnice snad bude mít tendenci osychat. Jo a Přemek ráno nenastoupil, prý se po ránu necítil dobře, takže nám bude jen nám fandit a v cíli snad i fotit, tak děkujeme.
  
  Do startovního pole se řadíme společně s Martinem, Michalem a Míňou, Mišák s kolegou Jakubem z Brna jsou asi o pět řad před námi. Po startu se jede docela klidně, pouliční lampy na okraji pěší zóny tentokrát nezvoní a ani lešení u jednoho z blízkých domů nezaznamenává snad žádný zářez. Ještě na kostkách se držíme víceméně pohromadě, pak jde dopředu Michal s Martinem, naopak Míňa zůstává trochu zpět. Někde za Bohdašínem dojíždím Mišáka, ale protože silnice dál pokračuje po rovině nebo spíše z kopce, Mišák mi to po chvilce vrací a obratnými manévry se prodírá rychle dopředu za kluky a postupně mi všichni mizí ze zorného pole.
  
  Jak přijíždíme do Meziměstí a posouváme se stále více do Broumovského výběžku, je pro mne překvapením, že jedeme stále mírně z kopce nebo po rovině a prostě tu není žádný kopec. Celé pole tak jede skoro celé pohromadě a já jsem rozhodně někde v jeho druhé části, což není moc taktické, protože při každé ostřejší zatáčce nebo jakémkoli byť i drobném zúžení (mostek, protijedoucí nebo spíš přesněji protistojící auta) se vzadu prudce brzdí, a pak se to natahuje a o to zběsileji následně dojíždí, takže zatímco čelo si jede určitě v poklidu konstantních zhruba 40 km/h, my vzadu lítáme od 25 do 55 km/h, což určitě není na začátek maratónu nic ideálního. Tímto se přimlouvám u pořadatelů, aby na příště zařadili na úvod nějaký aspoň střední kopec, který by pole trochu spravedlivě potrhal a vytvořil výkonnostně podobné skupinky. Bylo by to bezpečnější a z pohledu účastníků (aspoň jak jsem zaznamenal reakce v mém okolí) i vítanější.
  
  Po odbočce na Martínkovice zahlédnu u krajnice močícího Zahradu, asi to nějak ráno přehnal se zavodněním. Na výjezdu z uvedené vesnice je první kratší stoupání, ale moc se to tahy nepotrhá, resp. potrhá, ale vzápětí se to zase sjede. Projíždíme Broumovem a pak slyším zezadu známý hlas „Levá, levá!“, to jak se Zahrada prokousává celým balíkem při levé krajnici zpět do čela. Radši se pakuji více ke středu a když se okolo přežene, ani se jej nepokouším následovat. Za Jetřichovem (projíždíme tudy dnes již podruhé) přichází na řadu první větší kopec – Honcký Špičák. Vezu se ve skupince poskládané okolo Hanky Doležalové, která má v kopci slušné tempo a vida, skoro hodinu jsem nikoho od nás neviděl a najednou z ničeho nic se při pravé krajnici rychle přibližuje Mišák! Zkouším ho trochu hecnout ve smyslu, že když jede jenom krátkou, ať se nebojí trochu víc kousnout, ale nějak na to nereaguje činy, nýbrž pouze slovy. A o kousek přede mnou už vidím další sokolský dres, podle stylu jízdy je to Michal, k tomu už trvá přiblížení trochu déle, ale po chvíli jsem také těsně za ním. Původně jsem myslel, že pojedeme chvíli společně, ale protože Hanka má pěkné tempo a vypadá to, že by se nahoře mohla zformovat docela dobrá skupinka, tak nakonec nechávám Michala svému osudu, resp. doufám, že se ve sjezdu dokáže ještě dotáhnout, leč nestalo se. Nahoře se opravdu formuje docela dobrá skupina, bohužel ve sjezdu ztrácíme muší váhu Hanku, ale zase se docela rychle přibližujeme k další skupině před námi, na jejímž konci už na dálku nelze přehlédnout vysokou postavu Martina. Kousek za Bukovicemi spojují obě skupiny síly, a když se přiblížím k Martinovi, houknu na něj zezadu: „Duratec zdraví RB!“, což mi pak Martin ještě několikrát během závodu, když někdy naopak dojede on mě, zase s gustem v opačním gardu vrátí.
  
  S Martinem a ve velké asi třicetičlenné skupině společně absolvujeme prakticky kolo na kolo obávané stoupání po kostkách na Vysokou Srbskou (místy až 18%), kde je nahoře první dnešní občerstvovačka. Původně jsem chtěl i na chvilku zastavit a mohl jsem si to i dovolit, neboť větší část skupiny zůstala o něco zpět, ale sotva stačím na horizontu trochu vydechnout, někdo přiběhne a vrazí mi do ruky bidon s pitím, do kapsy u dresu mi narve banán a volá: „Jeď, jeď!“, takže nakonec pokračuji bez zastavení dále a naopak většina se musí hezky dotahovat za mnou. Při sjezdu do Hronova (projíždíme i těsně okolo domu Aloise Jiráska) se to zase formuje do větší skupiny, ve které projíždíme poklidnou pasáž údolí Metuje okořeněnou stoupáním do Bezděkova, kde si dění na čele skupiny kontroluji hezky z předních pozic a za mnou se jako můj stín drží i Martin. Při sjezdu přes Polici zpět k řece Metuji se zašíváme trochu víc dozadu, ale hned v dalším stoupání do Velkých Petrovic, kde je druhá občerstvovačka, už to zase hlídáme hezky ve dvou z čelní pozice. Zde si beru zase jeden bidon, ze kterého se snažím za jízdy vycucnout co nejvíc, načež jej u hospody odhazuji k nohám regulovčíka a vzápětí se musím trochu zmáčknout, abych v pokračujícím magnetu mezi poli dojel hlavní část skupiny, která se přitom mém občerstvování dostala přede mne. To je zároveň také místo, kde jsem naposledy viděl Martina. Škoda, nechybělo moc, zbýval už pouze jeden větší kopec a pak asi 30 km relativní pohody, tak jsme mohli jet spolu ještě o hodně déle.
  
  Po křivolakém sjezdu a následném ostrém stoupání z Maršova nad Metují se formuje opravdu velká skupina asi 40 lidí, ze které se v Teplicích odpojuje zhruba polovina z kratší trasy do závěrečného stoupání a nás pokračuje stále luxusních dvacet dále na dlouhou (je tu dokonce i jedna žena - Pavla Nováková, v tuto chvíli si myslím, že je to vedoucí žena na dlouhé trase, ale až v cíli se ukazuje, že o něco před námi dojela ještě Lenka Sýkorová). Pokračujeme okolo Adršpašsko-teplických skal do Adršpachu, nad kterým je na horizontu další občerstvovací stanice. Ačkoli jsem si těsně před startem byl odskočit, tak už mě poslední asi dvě hodiny hodně sužují myšlenky na neodbytné vykonání malé potřeby, a tady si říkám, že když už máme za sebou více jak 100 km, tak by už tady někdo zastavit sakra měl (na předchozích dvou stanicích totiž nezastavoval prakticky nikdo). Vyjíždím si k levé krajnici a poskytuji si kýženou úlevu, leč zároveň s úlekem pozoruji, že nezastavil vůbec nikdo a všichni pokračují bez zastavení dále! Nasazuji tedy k sólo stíhací jízdě a zatímco skupina jede teď už z mírného kopce tak 40–45 km/h, já si dávám poctivých 50 55 km/h, nicméně skupina se pomalu, ale přece jen přibližuje. V jednom místě zaslechnu od chalupy dokonce i potlesk, což mne ještě trochu nakopne k vyššímu tempu. Za chvíli mám skupinu před sebou jako na dlani a i hlídkující motorkář jedoucí těsně za skupinou mi dává palec nahoru, tak to potěší. A protože silnice stále mírně klesá údolím potoka Dřevíč ještě dalších asi 15 km přes Jívku, Stárkov až do obce Velký Dřevíč, mám i poměrně dost času na regeneraci.
  
  V Rokytníku se to začíná po delší době zase zvedat, dojíždíme tady skupinku asi pěti jezdců (dva jsou z COS Brno a jedním z nich je Tomáš Korbička jezdící podobně jako Jiří Ježek s nožní protézou) a já se snažím kontrolovat dění na čele skupiny zepředu, což se mi celkem daří. Na prvním horizontu jsem dokonce první, ale jak se vzápětí ukazuje (jelo se tudy už loni, ale trochu jsem na to pozapomněl), ty horizonty následují k úplnému vrcholu stoupání ještě další dva a tam už první rozhodně nejsem. A ani obecně nemohu říci, že bych v této fázi nějak udával tempo skupiny (jako tomu bylo loni), naopak jsem rád, že se držím tak, jak se držím, což by snad mohlo i znamenat, že jsem ve společnosti o něco lepších jezdců, než loni. Přejezd přes horizont z Červeného Kostelce do Rtyně v Podkrkonoší si celkem vytrpím, ale jsem stále tady.
  
  A pak přichází obávaný Odolov. „Odolov, Odolov, ten já mám nejradši …“, pokouším se ještě dole o trochu humoru, ale nikdo se moc nesměje. Naštěstí se nejede nějaká úplná hrana, ale i tak se naše skupina dost trhá, ale naštěstí zůstávám spíše vpředu, i když už se nedá rozhodně říci, že na čele. Ale potěšil zcela nový asfaltový koberec, ten tu loni rozhodně nebyl. Nahoře je další stanice, už se ani nedivím, že téměř nikdo nezastavuje (ale pár lidí přece jen), beru si jen za jízdy bidon, piji, co mohu a na konci zóny jej odhazuji ke krajnici zpět k pořadatelům. Následuje sjezd a pak po prudkém odbočení doleva asi nejrozbitější úsek dnešní trasy přes Jívku II ke hlavní na Radvanice. Není to ale zase žádná tragédie, dírám se dá vyhnout a jedná asi o jen tříkilometrový úsek, takže ve srovnání s loňským Beskydem nebo letošním Mamutem to vlastně ani nestojí za řeč. Ale tento rozbitější úsek je tak trochu kontrast, protože Sudety se jinak vyznačují vesměs velmi pěknými silnicemi a patří v tomto směru mezi asi nejlepší maratón u nás, až si člověk říká, kde se tady v takovém v dobrém slova smyslu zapomenutém kraji ty pěkné silnice vlastně berou.
  
  Někde u Radvanic nabíráme Edu Pinkavu, zajímavé je, že i loni jsme se potkali prakticky v úplně stejném místě. Pokračujeme přes takový menší horizont do Chvaleče a točíme do posledního většího kopce na Závory s krásnými serpentinami v lese. Cítím, že po Odolově, který se nejel úplně naplno, to tady asi vypukne naostro a že bych chtěl být u toho vepředu. Zároveň si ale říkám, ještě neblbni, ještě je brzo, až za přejezdem, až za přejezdem … ale to už je bohužel pozdě, protože asi pět jezdců (jedním z nic je Pavel Mencl, se kterým jsem si tenhle kopec odkroutil z větší části ve dvojici loni) za to bere dřív, za nimi se to trhá a já už pak jen dojíždím jednotlivce, dvojičky, ale první pětka už je moc daleko na to, abych ji dojel. I tak si dávám pěkně do těla, je to v rámci možností (jak jen to na nějakém zhruba 155. km jde) totální podlaha, ale na horizontu se dotahuji aspoň do druhé petičky a přivážím na zádech ještě další dva, kteří mi snad aspoň v myšlenkách poděkovali, protože původně už jeli sólo a myslím, že kdybych okolo nich v závěru stoupání neprojel a oni si mě nezachytili na optický kontakt, tak by to už asi nedali.
  
  Ve sjezdu do Adršpachu se nejede žádná hrana, takže zezadu si nás pár jezdců (včetně Edy Pinkavy i Pavly Novákové) zase dojede a je nás hned docela početná (na závěr maratonu) 15-členná skupinka. Další zajímavý zážitek přichází za Adršpachem – když se blížíme k nechráněnému železničnímu přejezdu, ozve se nám za zády varovné zahoukání Regionovy jedoucí stejným směrem. Naštěstí vlak je o něco rychlejší, takže na přejezdu vítězí a my jej překonáváme odhadem tak asi 4s po něm. Ve stanici Teplice-Skály pak vlak zastavuje, takže se dostáváme na chvíli zase před něj, ale po chvíli nám už zase ukazuje záda a na přejezdu na začátku Teplic už je jeho vítězství přece jen poněkud přesvědčivější, než v předchozím případě.
  
  No a je tu velké finále, alias poslední asi tříkilometrové cílové stoupání na Bischofstein alias Bišík. Začíná se poměrně zvolna, takže si ze zadních pozic najíždím společně s Edou více dopředu a když vidím, že ani v úvodní zatáčkovité pasáži nikdo tempo nestupňuje, naskakuje mi v hlavě plán k útoku. Propočty jsou jasné, je nás tu patnáct, když zkusím nástup, zbude nás možná polovina, a to se počítá. Možná za to zaplatím křečemi, ale protože dnes se mi tyto potíže dosud vyhýbaly a nohy ani náznakem žádné problémy tohoto typu nesignalizují, jdu do toho. Na metě 2 km do cíle shazuji o dva zuby na 39-19 a jdu do toho. Okolo čela se proženu celkem bez problémů a ještě asi 200 m držím co nejvyšší tempo, ze shora akorát zrovna sjíždí Zahrada, tak na něj ještě stačím křiknout něco ve smyslu „Koukej – to je útok!“ a když se ohlédnu, je za mnou hezká asi 50 m díra a zjevně po mně ani nikdo nejde. Asi si řekli, že na mě kašlou a že ať se utavím sám, takže rázem 15 míst k dobru a teď už jen maličkost – udržet to. Snažím se jet tak, abych byl ještě schopen nějaké reakce, kdyby se za mnou někdo přece jen vydal, ale vypadá to dobře, skupina za mnou se pouze natahuje a trhá, ale nikdo se nijak výrazně nepřibližuje. V první lesní serpentině se mi zdá, že se náskok přece jen trochu snížil, tak zkouším ještě o něco zrychlit a vida, ve druhé serpentině už jsem zase na svých relativně bezpečných 50 až 70 m. Zbývá už jen poslední necelý kilometr bez zatáček a začínám věřit, že to dám, navíc cítím, že trochu sil na odražení případného útoku mi ještě zbývá. Ale není to už ani potřeba, jezdci na špici potrhané skupiny už mne nechávají být, před sebou už na dohled také nikoho nemám, takže okolo fotícího Přemka s Mišákem asi 100 m před cílem už mohu jet docela na jistotu a za pár okamžiku poté mi pípnutí čipu dává na vědomí, že to mám pro jednou zase úspěšně za sebou.
  
  V cíli se stopky zastavují na čase 5:26:33h, což na 174 km dělá průměr téměř rovných 32,0 km/h. Oproti loňsku (5:25:59h) je to čas sice malinko horší, ale letos byla trať asi o 12 delší, na druhou stranu nastoupaných metrů bylo dnes hlavně kvůli úvodní hodně placaté hodině asi o něco méně. Na umístění (absolutně 115. z 222 -> 48%), v kategorii 59. ze 102 -> 42%) jsem však dopadl o něco hůře než loni (absolutně 92. ze 190 -> 49%, v kategorii 38. z 76 -> 50%), což svědčí o tom, že konkurence se neustále zvyšuje. Ale i tak musím vyzdvihnout, že Sudety jsou pro mě vůbec nejhezčím silničním maratónem. Kopce mi tu připomínají ty mé domácí v okolí Struhařova, krajina je tu malebná, silnice vesměs velmi pěkné, pořadatelské zajištění perfektní, divácká kulisa výborná a lidé na občerstvovačkách milí, pozorní a hlavně pekelně rychlí. Prostě příště se sem budu zase rád vracet! Na úplný závěr ještě rychlý přehled vítězů ve srovnání výkonů v našich sokolských barvách:
  
  170 km trasa
  1. Tomáš Vokrouhlík, BMC Savo Racing Team, 4:43:46h
  2. Rostislav Krotký, AC Sparta Praha, 4:44:14h
  3. Jiří Friedl, Rubena Birell Specialized, 4:45:21h
  115. Radim Skála, Sokol Veltěž, 5:26:33h (59. DM30)
  139. Martin Krajíček, Sokol Veltěž, 5:39:57h (34. DM19)
  149. Michal Vlasák, Sokol Velt26, 5:45:11h (38. DM19)
  198. Pavel Miňovský, Sokol Veltěž, 6:30:17h (92. DM30)
  
  A umístili jsme se i v soutěži týmů, a to na pěkném 13 místě (raději ale nebudu uvádět, z kolika).
  
  95 km trasa:
  1. Jakub Šilar, J S Sport - GIANT, 2:43:36h
  2. Daniel Veselý, C K Kolokrám Svijany, 2:43:49h
  3. Josef Kučera, S K Cyklo Chlubna, 2:45:26h
  142. Pavel Mišoň, Sokol Veltěž, 3:20:56h (38. KM40)
  
  
  
• RiC – Comeback se vydařil
  
  Kterak jsem hledal štěstí na dalekém severském Klondiku ... report
  
  
• Strejda – S pohledu skupiny A
  
  Sudety 2011
  Sudety nemam prilis v oblibe, profil je narocny a zradny, stoupani kratka a prudka, a ani jednou mne tu nevysel nejaky alespoň trosku slusny cas. Prudke zmeny profilu mne nedelaji dobře a hodnekrat po intenzivni tempove jizde jsem tu nebyl schopny vyjet ty stojky, a přicházely krece a potupne jsem tlacil do kopce. A myslim, ze celkem podobne na tom byl i Laco. Proto jsem se rozhodl, ze letos tu zavodit nebudeme ale objedeme to s velkou davkou opatrnosti, rovinky jen volne, pac ve zdejším kopcich se setrit opravdu neda.
  V tydnu před zavodem Laco hlasi, ze je na tom mizerne, nohy mu nejedou, a psychicky je na dne. Hodnotim to velmi kladne, pac ze zkusenosti vim, ze pokud Laco se postavi na start plny nadseni a v dobre nalade, tak to mu vyprcha v první pulce trati a pak uz prichazi tezka krize.
  V patek Fousac hlasi, ze ma horecku a urcite nejede. Tezka rana pro skupinu A. Na druhou stranu se přihlásil Hrabos, a taky Quit slibil, ze pojede s nami. To uz vypada slibne.
  Celou noc před zavodem v Praze vytrvale prsi. Nakladam Hrabose a Kapra a jedeme v tom desti. Není moc silny, ale nepretrzity. Za Hradcem uz je to lepsi, před Nachodem silnice jsou suche. Však je zima. Meteorologove nam sice slibili +20, a proto mam s sebou jen kratke obleceni. Hodinu před startem zacina mrholit, teplota tak +11, jdu do otevřeného cykloobchodu, a musim si koupit teply natelnik s dlouhými rukávy a membránou proti vetru. Pani u pultu se mi snazi presvedcit, ze ono se to otepli. Neverim.
  Na starty se radime uplne dozadu. Nastesti nikdo ze skupiny neprotestuje. Ceka nas rozjezd po mokrych kostkach ve 350 hlavem baliku, zadny pad nepotrebujeme.
  Nekde vepredu se odstartovalo, na koberec se dostavame po 1:47, chce to klid. Hned od zacatku se drzime pekne pohromade, spolupracujeme, sjizdime skupinky a jednotlivce a vytvari se nam docela slusny balik. V tu chvili se zaciname drzet palnu, a to znamena, ze setrime sily. Az na Hrabose. Ten se zrejme nabity energii a taha na muj vkus az prilis často a navíc u toho vždy trosku nastoupi. Nu nic, ono mu to prejde.
  Az na jeden drobny vypadek pod Vysokou Srbskou jedeme ve velke skupine. Ten kopec docela boli, ale vyjedeme to. Jen Hrabos nemá sanci, prece jen 42x23 není ten vhodny prevod. Po bufetu se balik tradicne rozpada, pac každý odjizdi zvlast. Však skupina A se drzi pohromade a není divu, ze po par kilometrech se na nas zase nabaluje velka skupina. Avsak uz nestridaji tolik ochotne. Zaciname v tom hrat prim. Hrabos taha jako o život a uz i nenastupuje. Quit… s tim se jede mimoradne dobře. Pokud vam někdo zase zacne tvrdit, ze se za nim neda schovat, pac docela fouka zespodu, tak neverte, jsou to jen skodolibe kecy zavistniku, co trpi frustraci, ze zrovna Quita ve skupine nemaji. Toci jako stroj a umi brat ohled na skupinu. Laco je porad ve strachu z te sve psychiske krizi, takze dneska skoro ani není sprosty.
  Po prejezdu Teplicemi zaciname sbirat jednotivce, rozesete po trati. Před Adršpachem je nas alespoň 10. Však ty prichozi jsou docela prosite a tahat vůbec nechteji. To nic, pocitali jsme s tim, zacatek jsme nepřepálili, sil mame dost a jede se nam porad skvele. 125 kilometr pocitam za mezni bod, tady konci „rovinata“ část zavodu a prichazeji 30 kilometru tezkych kopcu. Při palnovani jsem mel tri varianty, optimesticnejsi, ze sem dorazime za 4:28 (prumer 28), realistictejsi cas 4:38 (prumer 27) a skeptictejsi, 4:48, prumer 26. Prijizdime sem v case 4:24, prumer mame 28,8. Je to zvlastni, ale zda se, ze strategie nam vychází.
  Laco zacina byt zase sprosty a ve stoupanich vydava takove podivne zvuky, jako by zvracel. Coz nasvědčuje tomu, ze se mu zveda nalada. Dneska to ma načasované perfektne. Ale Hrabos se nam zacina v kopcich trapit. Kombinace tezkeho prevodu a prepaleneho zacatku dava o sobe znat. Hlasite heká a naříká. Odolovsky kopec se opravdu neda jet volne. Mozna tak na horaku by to slo, ale i to s obtížemi. Nicmene vylameme to, a na bufetu cekame na Hrabose, který to musel castecne tlacit.
  Zacina jemne prset, a silnici jsou kluzke. Musime se krotit ve sjezdech. Tedka ze vseho nejmin potrebujeme nejake komplikace. Nekonecne nahoru-dolu jsou dost vycerpavajici, takze az prichazi konzistetní stoupani na Zavoru, citime to jako vysvobozeni. Ve stoupani Hrabos chyta zasek asi tak dve minuty, ale není tam sam, zustal s nim kolega z baliku. A tak rozjizdime ten zaverecny tah. V r. 2008 cesta z vrcholku posledního kopce (Zavory) do cile nam zabrala 50 minut. Ted opravdu zadna krize, pravidelne stridani, az neuveritelne, ze po 6 hodinach dokazeme drzet tak slusne tempo.
  Na zacatku ciloveho stoupani po kratke porade pada rozhodnuti, ze to dojedeme spolu a nejake to spurtovani dneska odpustime. Naproti nam z kopce jedou slapky a slysime volani povzbuzeni, podpory a obdivu. Před branou se rovname do lajny a rozhodnuti o poradi necháváme čipovému koberci.
  Cas 6:42 povazuji za vice, nez slusny. Ani nemam takovy bezny pocit totálního post marathonskeho vycerpani a otupelosti. Jen nohy nejak hodne boli, ale to je temi nezvyklymi procenty stoupani. Par minut po nas dojizdi i Hrabos. Svuj prvnich silnicni marathon zvladl na jednicku. Mit trosku lepsi kolo, tak bychom ho videli tak akorat na startu.
  Laco je stastny. Quit podle mne je taky spokojeny. Sice v roce 2008 byl o 5 minut rychlejsi, ale zase i trasa byla o 3 km kratsi a s mensim prevysenim. Proste mame letos splněno. Tesim se na Rampusaka.
  
  
  

Fotografie